Žijeme (a)sociálně! facebook.com/easymagazine →

5 filmů, po jejichž zhlédnutí budete chtít zemřít

Minulý týden proběhl šestidenní Festival otrlého diváka. Přehlídka kinematografické pokleslosti zasáhla Prahu již po jedenácté, rozhodně ale nezachytila všechen odpadní materiál, co byl kdy natočen a bezohledně vypuštěn do světa. Pokud vám nabídka festivalu nestačila nebo naopak nadchla k dalšímu výletu do vod obskurního filmu, pak je tu přesně pro vás pětice snímků, jejichž hodnocení kvality začíná daleko za koncem abecedy.

Nečekejte ovšem žádné megažraloky, obří chobotnice a další záměrně špatné mockbustery z dílny The Asylum. Následující výčet je tím nejlepším, nejuzrálejším a léty prověřeným hnojem vzešlým z amatérských, povětšinou zcela vážně myšlených snah o tvorbu filmu. Břečkou, kterou na ČSFD najdete v žebříčku nejrozporuplnějších filmů, protože ačkoliv jsou všechny spektákly zcela objektivně naprostý brak, jejich naivitou a neskrývanou debilitou se budete královsky bavit. Horší a zároveň vtipnější zážitek zkrátka nezažijete. Takže připravte pytlíky na zvracení do pohotovostní polohy a jdeme na to.

Plan 9 From Outer Space

Tahle klasika z pera a mysli Eda Wooda je vstupenkou do světa filmové bizarnosti. Když se řekne Plan 9, automaticky se mi vybaví plejáda přehrávajících herců a alobalové UFO. Geniální zápletka míchající sci-fi, upírský horor a zombie apokalypsu do jednoho prasáckého dortu přesně podle receptu pejska a kočičky. Neuvěřitelné množství kiksů, které nikdy nekončí, protože po každém zhlédnutí objevíte nějaký další. Žalostně špatné interiéry korunuje hřbitov vytvořený z překližky a ubikace vesmírné lodi imitované závěsy a dvěma stolky s prapodivnými hejblátky. Vrcholem je ovšem Woodův necit pro střih, díky němuž se den střídá s nocí během jedné scény a použité archivní záběry s Belou Lugosim (který byl v době natáčení pěkných pár let pod drnem) s jeho dublérem – který mu ovšem není ani za mák podobný a po celou dobu filmu si proto drží před obličejem plášť. Upírka, která se pohybuje jako stižená obrnou a lobotomií zároveň je už jen drobným bonusem. Po všech stránkách Edovo vrcholné dílo, které prostě musíte vidět.

Robo-geisha

Sonda do současného japonského akčního filmu. Co můžete čekat od gejši, kterou vycvičíte na zabijáka a navrch ji přeoperujete na robota? Naprosto cokoliv. Robo-geisha je film, v němž z podpaždí vyjíždí katany, místo ňader na vás vykouknou rotačáky. Ze zadků holky střílí ninja hvězdice, v parukách schovávají plazmová děla, nohy umí proměnit v tankový podvozek a z cecků stříkají vařící mlíko. Zápletka založená na emocionálním vztahu dvou věčně soupeřících sester a tradiční záchraně světa před zloduchem je téměř bezpředmětná, protože všechnu pozornost na sebe strhávají makabrózní akční scény, v nichž nikdo neumí mířit a digitální krev teče po hektolitrech. A pokud náhodou budete mít během filmu dojem, že je to přece jen ještě docela odvar a nuda, počkejte si na velké finále s chodícím hradem a krvácejícími domy. Dokud neuvidíte, neuvěříte.

Jesus Christ the Vampire Hunter

„Jestli se nevrátím do pěti minut, volej papeže“. Druhá inkarnace Krista stihla svět, aby zachránil všechny lesby před hrozbou vampýrů oháklých ve stylu prvního Matrixu. Amatérská filmová rebelie party kanadských studentů míchá dohromady akční biják a muzikál, v němž Ježíš rozsévá dobro všude kolem sebe, shazuje páčo a nechává si nastřelit náušnice, aby se přiblížil punkáčům a duhové LGBT komunitě. Zároveň se snaží zabránit vampýrům ve stahování lesbiček z kůže, kterou se chrání před sluncem. Na cestě za jejich záchranou se kromě zubatých drsňáků musí vypořádat s radikálními ateisty, potká kněze s čírem, věřícího wrestlera v BDSM masce a Boha vtěleného do poháru zmrzliny. V akčních scénách likviduje vampýry nejen kolíkem, ale i paličkami na buben, záchodovými zvony nebo svěceným pivem a naučíte se, jak do jednoho džípu naskládat šestatřicet lidí. Nejtrpělivější budou v závěru odměněni všemi barvami duhy a nepovedenými záběry, které ovšem nejsou ani zdaleka tak vtipné jako původní film.

Dünyayı Kurtaran Adam

Snímek, který si v anglofonním světě ne nadarmo vysloužil název Turkish Star Wars. Originální film střídají opakující se záběry z Hvězdných válek, sloužící coby kulisa příběhu. Ovšem nenechte se zmást. Zápletka spočívající v záchraně světa je pouhou záminkou ke kulturistické exhibici a nekončícímu chaotickému poskakování sexuchtivých hlavních hrdinů, znělce z Indiana Jonese v každé druhé scéně a kvantu dalších naprosto debilních záběrů úplně o ničem, které se ovšem režisérovi líbily natolik, že je ve filmu raději použil hned několikrát. Ústřední dvojici odvážných reků čeká komando kostlivých válečníků, papundekloví stormtroopeři a tajemný Čaroděj, brutální to inkarnace Dartha Vadera a krále Leonidase v jedné osobě. Samozřejmostí je láska hlavního hrdiny k přehrávající pornoherečce a obligátní happyend. Pokud chcete vědět, proč Turecko ještě není součástí EU, pusťte si tenhle film.

The Room

Na závěr pokles na nejhlubší dno. Dnes již kultovní milostné drama, v němž jeho tvůrce Tommy Wiseau nejen ztvárnil hlavní roli, ale navrch jej i režíroval, produkoval a napsal si k němu scénář. Tenhle švihák s přízvukem, vizáží a smíchem psychopatického feťáka se navždy zapsal do dějin kinematografie pokusem o film, ze kterého vzešlo tragikomické softporno s nejhorším hudebním doprovodem, jaký si (ne)dokážete představit, a sbírka záběrů na zarámovanou fotku lžičky. Pokud hlavní protagonisté zrovna nepředstírají soulož (jen za první půl hodinu filmu to zvládnou asi čtyřikrát), někdo neustále otevírá a zavírá dveře, nahodile si pohazuje ragbyovým míčem nebo do zblbnutí opakuje dementní repliky, čímž vyvolává neodbytný pocit zacyklené noční můry.

The Room je zkrátka opus magnum špatného filmu. Jako když otevřete kohouty jímky na splašky a necháte na sebe tryskat neutuchající průjem pokročilého stadia mentální demence. Zápletky postavené na nesmyslných dialozích postrádají veškerou logiku. Většinu z nich tvoří jediná scéna a nejsou nijak dokončené. Není se co divit, že to jeden z herců v půlce filmu zakufroval a prostě zmizel (načež jeho dialogy bez vysvětlení převzala úplně jiná postava). The Room svou bizarností a absolutní ztrátou soudnosti zadupává do země životní dílo Eda Wooda i absurdní drama s Plešatou zpěvačkou v čele. Nikdy se na tenhle film nezkoušejte dívat pod vlivem drog nebo za střízliva (natož o samotě), pokud chcete přežít s co nejmenší újmou na duševním zdraví. V notně podroušeném stavu a s podobně naladěnou partou individuí ovšem trhá bránice na hadry. Po vzoru veřejných promítání v Americe doporučuji sledování se sadou hliníkových lžiček a ragbyovým míčem.

Komentáře

Žijeme (a)sociálně

Spolupracujeme

  • Majáles
  • Scio