Vystudovala jsi SPŠG Hellichovu, konkrétně na katedře užité fotografie a médií, teď studuješ prvním rokem průmyslový design na ČVUT. Proč jsi nechtěla pokračovat ve fotce?

Focení mě pořád baví, ale měla jsem pocit, že pokračování na vysoké by mi nedalo nic nového. Získala jsem technický základ. Vyvolávat filmy, zvětšovat fotky, pracovat se světlem. Na vysoké už by šlo spíš o osobní rozvoj a k tomu je podle mě škola nepotřebná, člověk se akorát zbytečně svazuje něčím názorem, který může být zbytečně vyhraněný. Fotku jsem si vybrala, protože jsem sbírala fotografie z časopisů, měla jsem obrovskou sbírku výstřižků a chtěla jsem se naučit fotit a upravovat na počítači. Někdy ve druháku jsem se začala hodně zajímat o design, hudbu, začala jsem sledovat kultovní filmy. Tenkrát mě to celkově chytlo a od té doby se nemůžu pustit, cha. 

Všichni nedávno šíleli v souvislosti s kolaborací módního domu Maison Martin Margiela s H&M (MMM vytvořil ready to wear kolekci modelů z jejich uplynulých sezón pro H&M – pozn. red.). Modelky Margiely měly na přehlídkách vždycky zakrytou tvář. Zmiňuji to v souvislosti s tvými fashion fotkami, které ve mně vyvolávají podobný dojem skryté, tajemné identity. Byl to tvůj záměr?

MMM je srdcovka a líbí se mi její naprosto odlišná filosofie. 

Snažím se mít pokaždé trochu jiný záměr. Většinou si vymyslím nějakou sérii, která je založená klidně i na jediné fotce, a od toho pak vymýšlím další. Často taky vznikne spontánně něco úplně jiného, než člověk původně plánoval. Tajemství je podle mě obecně přitažlivé, takže se ho pokouším ve svých fotkách obsáhnout. 

Jaká by byla tvoje ideální imaginární realita ve fotce?

Bavilo by mě nafotit vysokánské lidi. Udělat optický klam. Mám teď v hlavě spíš takové reálné divnosti. Chci fotit lidi, kteří umí udělat něco speciálního se svým tělem. Dám příklad: nepřirozeně ohnout poslední článek u prstu nebo ohrnout víčka a takové šílenosti.

31. srpna proběhla v novém pražském prostoru Indigo Concept Space vernisáž k tvojí vlastní prodejní výstavě s názvem: „Neviditelně Viditelní“. Byla to tvoje první samostatná výstava? 

Byla. Předtím jsem něco vystavovala ve škole (na Hellichovce) a jako součást Designbloku. Výstava pak vznikla díky Ivě Nesvadbové, které se zalíbila moje série Pavouk. Původně jsem měla mít pár fotek na Prague Photu, ale nakonec se objevila možnost vystavovat právě v Indigu, které Iva nově otevřela. Je tam skvělý prostor – hlavně místnost bývalé kuchyně, která je celá vykachlíkovaná. 

Co tě inspirovalo k vytvoření konceptu fotografií mýdlových bublin?

Ono vlastně nejde o bubliny, jsou to průhledné balóny nafouknuté do sebe.

Tyhle vznikly jako ilustrace pro návrh na průhledné tašky. Potřebovala jsem ke zkouškám na design udělat portfolio a neměla jsem zkušenost s žádným programem, jako je třeba Rhino, takže jsem si pomáhala děláním modelů, ty jsem potom fotila a často taky dost přetvářela. V tomhle jsou možnosti ve fotografii takřka neomezené, protože fotografie nevypovídá o realitě, je jen jejím určitým výsekem, který sám o sobě taky nemusí být pravdivý. Samozřejmě tyhle úpravy skutečnosti nemusí být jen otázkou Photoshopu. V tom je fotka skvělá, dá se u ní hodně podvádět.

Výstava byla prodejní. Prodalo se něco?

Něco se prodalo, z čehož mám radost. Fotky se obecně neprodávají dobře.

Domníváš se, že mají v Česku prodejní výstavy potenciál i pro širokou veřejnost, nebo je to zatím fenomén vybraných? 

Já jsem obecně pro to, aby umění bylo víc součástí nás všech, protože čím víc věcí znáš, tím víc se tvůj vkus a pohled na věci zlepšuje a rozšiřuješ si obzory. Lidi tady mají hodně omezené představy a je pro ně tím pádem těžké rozeznat kvalitní věci od naprosto amatérských počinů. Proto tady vznikají podivná pseudologa, skleněné baráky, doma vládne vybavení ze Sconta a lidé, kteří zbohatli prodáváním toaleťáku, si zas kupují rádoby designové výrobky, a tím pádem ta podpora padá úplně jinam. Skvělý příklad jsou třeba hračky Libuše Niklové – geniální, jednoduchý design, který si tenkrát mohli dovolit všichni (hračky Libuše Niklové jsou fenoménem 60. let. Určitě budete znát zvířátka s harmonikovým trupem – pozn. red.).

Tahle doba je trochu strašidelná svými možnostmi. Každý může dělat umění, každý může dělat design, kdekdo je grafik a fotograf, protože má notebook a digitál. Díky tomu se objevují kvanta děsivých věcí, ale i množství úžasných projektů. 

V současné době získává umělec i roli mezidisciplinární. Stává se zároveň badatelem nebo sociologem. Od návštěvníka galerie se tak často vyžaduje i jiné než estetické vnímání vystavovaného. Nemyslíš, že to je jeden z důvodů, proč je stále těžší rozeznat kvalitní umění a zároveň učinit umění přístupnější široké veřejnosti? 

Když jdu na výstavu, tak hlavně proto, že se chci koukat. Takže mi vadí okecávání. Když je věc krásná sama o sobě, člověk si k ní cestu najde. Krásná věc nepotřebuje sáhodlouhé vysvětlení, jak to bylo myšleno. Poslední dobou mi připadá, že se spousta lidí, kteří nemají co říct, schovává za papíry plný slov a daný objekt je o ničem. Koncept mám ráda, ale mělo by ho podle mě dělat hodně málo lidí. Co se týče mě osobně, chybí mi tu víc interaktivních výstav. Myslím, že to je jedna z cest, jak se dostat blíž i k ‚obyčejným‘ lidem a zaujmout děti. Umění má uchvátit, pohoršit nebo pobavit, ale rozhodně by nemělo nudit.

Prolínají se v tvojí tvorbě současně design s fotografií, nebo to jsou pro tebe dvě odlišné umělecké disciplíny?  

Fotografie je plochá, design trojrozměrný, takže jde o dva odlišné obory, ale skvěle se doplňují. Skvělý design je poloviční bez kvalitní fotografie, která vás pak zaujme v časopise nebo na internetu. Naopak to asi funguje spíš tak, že kvalitní design se na fotce hezky vyjímá, ale není pro ni nutností. Krásná fotka může vzniknout velice snadno, design je oproti tomu výsledkem spousty variant, řešení tvarů, velikostí, znalosti materiálů, funkčnosti, zjednodušování a podřizování se účelu, ale já jsem v designu dlouhodobý pozorovatel a v praxi nováček, (a) takže ještě nemám takovou zkušenost.

Kdo nebo co ti je inspirací? Máš konkrétní jména, která ti jsou svojí tvorbou nejbližší?

Zajímavých lidí je obrovské množství, ale pokud mám říct ty, co dokážou dělat vysloveně dechberoucí umění, tak to bude určitě Anish Kapoor, Olafur Eliasson, Tomás Saraceno. Z designérů japonský Kyouei design, Naoto Fukasawa, d-bros, Arik Levy, Libuše Niklová, Torafu architects, Dieter Rams, Eamesovi (super jsou i jejich filmy, např.: Power of Ten), ze spisovatelů Fitzgerald, Wilde. Z architektů Zaha Hadid, Jan Kaplický, Richard Meier, Thomas Heatherwick. Z filmů Muž na laně, Ondskan, moje milované Lost in Translation, The Virgin Suicides, Donnie Darko, Ukradená vzducholoď, Starci na chmelu, Bílá stuha,... Z módy Zuzana Kubíčková, Viktor&Rolf, letní kolekce Prady, světelné šaty od Denisy Nové... je toho moc!

Pracuješ momentálně na nějakém projektu?

Teď mě plně zaměstnává škola. Dělám design obalu na ovoce na jednu soutěž, čekají mě klauzury… Na focení teď není moc čas, ale v hlavě mám hned několik plánů.

Existuje nějaký předmět tvojí denní potřeby, který tě svým designem rozčiluje a chtěla bys ho změnit? 

Nemám ráda nové tramvaje… Jsou ošklivé, nemůžeš si sám otevřít okno a permanentně kloužeš ze sedačky. Vlastně mají tolik nedostatků, že je to až k nevíře, a je to velká škoda. 

Dosavadní výběr fotografií a projektů Julie Najbrtové najdete online na: http://cargocollective.com/julienajbrtova.