„Terasa“, je ve skutečnosti obyčejná zahrádka s dětským koutkem a plastovým hradem, ale v pohodě. Pán co stojí u vchodu na zahrádku nám se zábleskem nechutenství v oku, nabídne stůl pro dva.  To byl první signál, že je někde něco špatně, ale s radostí a hladem o velikosti vyhladovělých orangutanů tuto nabídku přesto přijímáme. Po krátkém rozhodování si objednáváme karafu bílého vína za kilo, které bylo kyselé jako šestnáct dní stará mrtvola naložená v láku od okurek, ice tea a vodu.

Netušil jsem, že v roce 2014, je problém dostat v horku vodu z kohoutku, zvlášť když už mám objednaný pokrm, který v hodnotě přesahuje 400,-. Servírka mě sjela pohledem, jako kdybych byl pokálený imbecílek a opakuje, zda chci „perlivou nebo neperlivou“. Vzdávám to, dávám 38,- za trojku nebublavý Aquily a plácám se potichu do čela.

Dostáváme předkrmové chlebíčky s moc dobrou pomazánkou, ale nastává další problém… na stole se objevily dva špinavé nože, původně určené na hlavní pokrm. Vzhledem k tomu, že si dávám špagety, nám stačí jeden nůž, což mi je připomenuto číšníkem s hlavou ve tvaru prázdného balónu „To vám asi stačí, ne?“. Ano, stačí…

Lasagně i Carbonara jsou docela v klidu, i když slanější, ale rozhodně jsem nemínil pokračovat s personálem v jakékoliv další konverzaci. O-Ou, tak to mám smůlu, protože najednou přišla moje druhá kamarádka a místo toho, aby si příchodu kdokoliv z číšníků všiml a přispěchal alespoň s otázkou, zda si slečna nechce sednout, jsem usoudil, že to bude na mně. V pořádku, jsem přeci gentleman, zvednu se tedy a dojdu k člověku, který by mohl ze všech nejvíc připomínat vůdce zdejší tlupy. Ač se mě pokouší ze všech sil ignorovat, iniciuji rozhovor.

„Mohl bych vás poprosit o další židli k našemu stolu?“

„ A to jako chcete dát do čela?“

Podívám se na stůl pro dva, u kterého jsme momentálně seděli. „ehm… ano?“

„No tak to nepude, ale může si sednout vedle vás“

TO JAKO VÁŽNĚ? Proč mi teda nabízí něco, co nemůžu, protože „by se tam nedalo chodit žejo“. Cítil jsem, jak mi jeho plivanec teče po tváři.

Beru židli od vedlejšího stolu a přisouvám ji ke stolu tak, aby osoba seděla VEDLE mě.

Po 14 (!!!!) minutách (ano stopoval jsem to), se příjde pan číšník zeptat nově příchozího vetřelce, zda si dá něco k pití. Vzhledem k tomu, že se jinak celkem dobře bavíme, objednávám dvojitý espresso (jakože dva shoty kafe omg!) a o 20 minut později dostávám další sodovku v podobě „Tady máte to prso s mlíkem“. Hulk už by to tam všechno rozmetal včetně těch dementních papírovejch kapsiček, do kterejch dávaj příbory.

Platím to všechno dohromady kartou, chudákovi s vypuštěnou hlavou vnucuji diškreci 40,- z celkového účtu 750,-. Odchází za podivného svištění, které pravděpodobně vytváří vzduch, procházející jeho mozkovnou. Mizíme pryč, dostáváme dorážečku „Naskle“.

Pocit ponížení je tak hluboký, že Pinochet by bledl závistí. Míra bolesti hlavy, způsobená křičením děti dosahuje levelu sirény první středy v měsíci po propité noci a říkám si, jak by bylo možná jednodušší si vydělat na chleba prostě tím, že se budu chovat jako degen.