Easy Magazine - alternative

Dvacet lidí pod jednou střechou. Jak vypadá život v anglické komunitě?

Martin Jindřich — Sun, 16 Aug 2015 17:54:28 +0000

#zivot v komunite #community #hippies #england #alternative

Utekli z měst na anglický venkov, aby stereotyp vyměnili za alternativní život ve velkém venkovském domě na samotě. Společně žijí, pracují a vychovávají děti. Jak vypadá život v komunitě Beech Hill a co přináší jeho obyvatelům?

Letos v létě se mi naskytla příležitost strávit několik dnů v komunitě lidí žijících v anglickém Devonu. Společně s dalšími dobrovolníky z evropských zemí jsme se zde zúčastnili workcampu (samotným workcampům jsme se detailně věnovali zde), v rámci kterého jsme komunitě pomáhali se zahradnickými pracemi a vším, co bylo potřeba. Slovo „komunita“, které používám, není vybráno náhodně. Společenství samotné se prezentuje jako „community“ a své členy označuje jako „community members“.

Devon, zemědělská oblast v jihozápadní Anglii, je pověstná svou krásnou a romantickou scenérií. Později se dozvídám, že se sem sjíždějí lidé z celého království, aby zde našli ztracené spojení s přírodou a vedli alternativní život, daleko od velkých měst. A komunita, které jsem se na pár dnů stal součástí, tento předpoklad naplňuje víc než dostatečně.

Jmenuje se Beech Hill a našli byste ji asi jednu a půl míle od vesničky Morchard Bishop. Veřejné spojení se světem zajišťuje vlak na trase mezi Exeterem a Barnstaplem a autobus. Beech Hill by se dal přirovnat k malé farmě. Uprostřed rozlehlého pozemku v polích stojí dvoupatrový venkovský dům, celý z kamene, který je domovem pro asi dvacet lidí. Když jsem ho viděl poprvé, nedokázal jsem si představit nic typičtějšího pro anglický venkov. Dům je obklopen velkými zahradami, na kterých komunita pěstuje zeleninu a ovoce, chová slepice, včely a dokonce zde nechybí ani malá vinice.

Dvě desítky dospělých a tři děti

V komunitě žijí lidé od sedmi do sedmdesáti let, jednotlivci, páry i rodiny. Nevyznávají žádné náboženství, jak by se možná na první pohled mohlo zdát, ani politickou či jinou ideologii. Všechny spojuje pozitivní pohled na svět a chuť sdílet svůj život s hodně lidmi. Jejich cílem je působit co nejpozitivněji na okolní prostředí, s čímž se pojí jejich ekologické aktivity. Přesto je pro komunitu duchovní stránka důležitá. Kdo chce, může se účastnit pravidelných meditací. Sám jsem si meditaci, při které jsem se v tichu soustředil pouze na svůj dech a ostatní myšlenky nechal plynout, vyzkoušel a musím říct, že se jedná o výborný způsob jak se uklidnit a zrelaxovat.

První otázka, která mě zajímala, je obecná motivace pro život v komunitě. „Pro každého se jedná o pozitivní volbu jak nežít konvenčně – v běžné rodině, bytu nebo sám. Někteří možná dopředu neplánovali žít v komunitě, ale pak našli Beech Hill a hej! Rozhodli se pro změnu,“ přibližuje mi Lucy MacKeit. Po několika dnech, během kterých pronikám do komunitního života, si uvědomuji základní poznatek – komunita funguje jako velká rodina. Tomu odpovídá i vnitřní uspořádání domácnosti – dům není členěn na jednotlivé byty, ve kterých by bydleli jednotliví členové. Každý má vlastní pokoj (nebo ho sdílí se svým partnerem), jakoby se jednalo o jednu velkou domácnost. V přízemí se nachází společná kuchyně s jídelnou, společenská místnost a knihovna. Všichni se každý večer schází u masivního dřevěného stolu, aby společně povečeřeli.

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že servírovaná kuchyně je vegetariánská. V knihovně jsem vedle knih typu „Život v komunitě“ nebo „Jak chovat slepice“ dokonce napočítal přibližně třicet vegetariánských kuchařek. Přestože na svých zahradách komunita pěstuje nespočet zeleniny, soběstačná není. Všechny potraviny, které jsou donuceni dokoupit, pocházejí ale výhradně z jiných farem nebo speciálních bio obchodů. „Prodáváme malé množství salátu do místního obchůdku ve vesnici. V minulosti jsme prodávali salát do restaurace v Exeteru. V současnosti ale pěstujeme hlavně pro nás samotné,“ vysvětluje Lucy.

Elektřinu zajišťuje větrná jednotka, která se nachází na kraji areálu a pokrývá přibližně třetinu celkové spotřeby energie, a několik solárních panelů na střechách. Dům není napojen na kanalizaci a využívá vlastní odpadní systém. Odpad je filtrován pomocí rákosí, přičemž tekutina je zavedena do malého rybníčku a pevný odpad je využíván jako hnojivo.

Komunita jako malá firma

Svou velikostí komunita a její majetek připomínají malou firmu. Je jasné, že potřebuje systém. Jak to tedy funguje? „Členové komunity se scházejí každý týden na setkáních, při kterých diskutují. Rozhodnutí jsou schvalována na základě konsensu. Podskupinám pro zahradničení, stavbu nebo administraci je však dána volnost k dosahování jejich cílů. Rozhodnutí ohledně práce, která musí být udělána, jsou schvalována na setkáních. Pokud se naskytnou větší úkoly, zjistili jsme, že společná práce je mnohdy velice urychlí a nakonec to je i zábava. Všichni členové se podílejí na pracích v domácnosti tak, jako všude jinde. Někdy jsou návštěvníci překvapeni, že nemáme směny a že si práci rozdělujeme rovnocenně. Zkoušeli jsme několik způsobů organizace práce a občas je stále diskutujeme,“ říká Lucy.

Členové komunity chodí, jako všichni ostatní lidé, do práce. „Musíme platit nájem, jídlo a další normální účty. Většina nás je částečně zaměstnaná, někteří jsou nezaměstnaní, v důchodu nebo rodiče na plný úvazek. Obecně zjišťujeme, jak složité je nechat se zaměstnat, protože pak nezbývá dostatek energie na práci doma. Máme mezi sebou žurnalistu, učitelku, kurátorku v muzeu, maséra, řidiče autobusu, zahradníky, zedníky a malíře, automechanika nebo IT specialistu. Pořádání kurzů a dalších aktivit generuje nějaký zisk, ale ne dostatečný, aby nás kompletně zabezpečil.“

Komunita kromě pravidelných workcampů, které pořádá jednou za šest týdnů, organizuje a nabízí i menší akce a služby. Zájemcům je k dispozici plocha na kemping nebo pokoj se snídaní. Koncem srpna zde zažijí dokonce i svatbu.

Stát se členem komunity Beech Hill může prakticky kdokoliv. Po několika návštěvách, kdy se zájemce rozhodne, že má opravdový zájem, se jednoduše nastěhuje. Zpočátku platí příspěvek na nájem a stravu, dokud se nestane oficiálním členem komunity, a tudíž i společníkem Beech Hill Property Holdings, který majetek spravuje.

Když jsem odtamtud před pár týdny odjížděl, byla minimálně jedna postel volná. Máte zájem?

www.beechhillcommunity.org.uk

Fotogalerie:

Život s Krišnou: Víra, půda a kamenný mlýn [#1]

AnetaLesna — Sun, 09 Aug 2015 16:21:47 +0000

#krisnuvdvur #alternative #lifestyle #health #faith #religion #food #vegetarian #farm #farma #filosofie #life #život #cesta

Jak vypadá život na farmě, kde zvířata neumírají rukou člověka a umělá hnojiva nejsou součástí hry?

Hnutí Hare Krišna působí v České republice oficiálně od roku 1989. Jedná se o vůbec první registrovanou náboženskou společnost mimo křesťansko-židovskou tradici. Veřejnosti je známo zejména díky průvodům v ulicích měst se zpěvem a tancem. Mezi jeho zásady patří zdržení se konzumace masa, vajec a omamných látek, nedovoleného sexu a hazardu. Jedním z dlouhodobých projektů hnutí je provoz farmy Krišnův dvůr.

*****

Cesta na farmu není dlouhá. Ze stanice Městečko u Benešova je to opravdu jen pár kroků. Míjím dětské hřiště a procházím otevřenou kovanou branou. Po chvíli přichází moje průvodkyně, Bradžarání déví dásí. „Hare Krišna!“ zdraví mne se sepnutýma rukama. Pozdrav opětuji. Společně se vydáváme na prohlídku farmy. „Celkem máme čtyřicet hektarů půdy. Dvě třetiny slouží jako pastviny, třetina je obhospodařovaná. Pěstujeme hlavně žito a zeleninu. Co se týká zeleniny, jsme přibližně polovinu roku soběstační. Také pěstujeme pohanku a špaldu, což je vlastně starý, nešlechtěný druh pšenice.“

Všímám si zajímavého útvaru u komína hlavní budovy farmy. Jde o čakru, která budovu s chrámovou místností označuje jako poutní místo posvěcené duchovním mistrem z Indie. Má také ochrannou funkci. Něco podobného se nachází na všech chrámech. Okolo stodoly se potulují dva pávi. Jsou to zvířata Krišnovi velice milá, podobně jako krávy.

Kolik vlastně taková malá farma může pojmout lidí? Své bydliště tu má přibližně dvacet členů hnutí, ve vzdálenosti do pěti kilometrů bydlí dalších deset až patnáct rodin. O víkendu se ale sjíždí členové ze široka daleka, takže je veselo. Během hlavního svátku na počátku září tu bývá asi tři sta lidí. Jde o Janmáštamí, oslavu narození Krišny.

Vcházíme do mlýnice, kde stojí tři malé kamenné mlýny. Ten nejstarší mele asi třicet kilogramů mouky za hodinu, dva mladší okolo sedmdesáti. Na mlýnech se mele hlavně pšenice, špalda, žito, hrách a rýže. Rýžová mouka je dobrou alternativou pro bezlepkovou dietu, hrachová se skvěle hodí na obalování a smažení. Z mouky, která se prodává především do pekáren, restaurací a obchodů se zdravou výživou, pochází většina příjmů farmy.

Bradžarání mi vysvětluje, že mouka mletá na kamenném mlýnu je jednoznačně nejzdravější. Obsahuje například jemné granulky namleté vlákniny, které na sebe váží cukr a odvádí ho z těla, takže vlastně tělo pročišťují. Průmyslově vyráběné mouky, byť celozrnné, se melou na ocelových válcích, čímž se vytváří mikroskopické „jehlinky“, které mají tendenci poškozovat střevní stěnu.

Mezitím pokračujeme do stodoly, kde je už delší dobu uschována většina starých manuálních strojů. Kromě třídičky obilí je tu například odkoukolovávač, který se používal hlavně k pročišťování pohanky. Povříslovač vyrábí povřísla, v podstatě slaměná lana, užívaná dříve například k vázání snopů a k výrobě ošatek. Samozřejmě nechybí sečka. Od práce s těmito stroji bylo na farmě pro nedostatek stálých pracovních sil dočasně upuštěno. Částečně je nahrazují nový traktor a kombajn. Manuální stroje však určitě ještě přijdou ke slovu. Orání pomocí tažných zvířat je pro půdu i přírodu mnohem zdravější. Jak mne navíc upozorňuje můj doprovod, zdroje ropy pomalu, ale jistě dochází.

Pokračujeme směrem k ohradě. Farma vlastní pět krav a čtyři voly, nemá ale chovné stádo. Z krav už dojí pouze tři, ostatní tu prožívají spokojené stáří.

Jak ale celá usedlost funguje ekonomicky? Má takzvaného temple presidenta, který se na ní zdržuje už od jejího založení. Ten udává hlavní směr, kterým se bude farma ubírat. Organizace funguje na základě týdenních meetingů temple presidenta se zástupci departmentů, které zastřešují konkrétní oblasti fungování, například zemědělství nebo farmářské trhy. Každý department by měl být soběstačný z hlediska nákladů a výdajů.

Na stavbu brány a rekonstrukci budovy stodoly dostala farma dotaci EU. Bránu vykoval z nakoupeného materiálu člen hnutí, vyučený kovář žijící v domě vzdáleném asi dva kilometry. Hare Krišna totiž není vyloženě zemědělská organizace. Sdružuje různé lidi se společným duchovním cílem, přičemž každý dělá to, co mu nejlépe jde.

A jaký je přístup osazenstva farmy k výrobkům „zvenčí“? Tradiční oblečení se většinou dováží z Indie. Pokud jde o jídlo, existuje značné množství omezení. Všechno jídlo je totiž před konzumací obětováno na oltáři, přičemž některé věci prostě obětovat nelze. Je to například maso, vejce, cibule nebo česnek. Potravinu nelze koupit, ani když obsahuje jen stopy vajec. Příslušníci hnutí se snaží žít přesně podle posvátných textů, kde se pracuje hlavně s čistými surovinami, jako je obilí, cukr nebo rýže. Z těch si vše vaří. Většinou nekupují hotové věci, nechodí do restaurací. Pokud jídlo prochází ohněm, tedy nějakou tepelnou úpravou, tak se do něj podle védské kultury přenáší veškerá karma kuchaře, jeho vědomí, myšlenky. A to vše pak přijímá každý, kdo hotové jídlo jí. Naštvanost a frustrace některých lidí podle této filosofie často pramení ze stravování v různých centrech, kde není mnoho pozitivní energie a připravující osoby nemají dostatečně pozitivní myšlení.

Členové farmy mají rozmanité funkce. Každá nová osoba dělá nejdříve po určitou zkušební dobu pomocné práce. Postupně se zjistí, k čemu inklinuje, a dostane zaměstnání podle své chuti a schopností. Odděleně od chodu farmy funguje systém duchovních jmen. Duchovní jméno dává žákovi duchovní učitel. Filosofie, podle které členové hnutí žijí, pochází z Indie a předává se posloupností duchovních učitelů. V šedesátých letech minulého století přišel na západ Svámí Prabhupáda, který se snažil rozšířit vědomí Krišny po celém západním světě. Celkem měl asi čtyři tisíce žáků, několik set z nich jsou autorizovaní duchovní učitelé. Osoba, která se začne o duchovní život zajímat, žije nějakou dobu ve společnosti oddaných, nebo se s nimi pravidelně sdružuje. Když postupně zjistí, že je přitahována k nějakému duchovnímu učiteli, osloví ho. Proběhne zkušební období, kdy se učitel a žák poznávají. Po nějaké době, když obě strany souzní, dá učitel žákovi zasvěcení, čímž ho přijímá do duchovní rodiny a začíná ho vést duchovní cestou ke Krišnovi. Duchovní jméno je podle této filosofie vlastně naše původní jméno, které máme věčně. Duchovní učitel má vhled, proto dokáže naše duchovní jméno poznat. Tato jména se vždy nějakým způsobem týkají Krišny. Bradžarání je například jiné jméno Šrímatí Rádhárání, věčné společnice Krišny a jeho energie blaženosti. Má průvodkyně, Bradžarání déví dásí, je vlastně „služebnice energie blaženosti“. Její duchovní učitel se jmenuje Lokanath Svámí.

Většina členů hnutí nosí tradiční oděv a kantimálu, náhrdelník z lístků posvátné indické rostliny Tulasí. Jde o vnější znak osoby oddané Krišnovi, zároveň má ochrannou funkci. Často ji doplňuje nějaký ochranný talisman. Samozřejmostí jsou značky na dvanácti místech těla, malované jílem z jedné z posvátných indických řek. Případně je lze udělat jen symbolicky vodou. Tato možnost přichází vhod, když třeba chcete navštívit některý z úřadů státní správy.

Bradžarání se mi zmiňuje o možnosti položit několik otázek hlavnímu zemědělci farmy. Náš rozhovor o schopnosti planety nakrmit své obyvatele, scestnosti počínání moderního zemědělství a mezerách v současných vědeckých teoriích bude součástí dalšího dílu seriálu.

Fotogalerie:

„Think Prague“ Martina Roučka a Vlastimila Svatého - vetovali nudné průvodce a přišli s ukázkou „lokální Prahy“!

BarbaraBearovicz — Wed, 17 Dec 2014 04:00:00 +0000

#prague #Tourist #Tours #Guide #people #culture #interesting #hobby #alternative #clothes #sightseeings #Praga #middle #Europe #student

Karlův Most, Pražský hrad, „nával“ turistů v centru Prahy jako obvykle. Monotónní hlas průvodce pomalu uspává. Student Martin z Liberce věděl, že tento způsob výpravy zdá se mu poněkud nešťastný. Po ukončení studia ve Francii přišel s nápadem založit průvodcovskou agenturu, která si zákládá nejen na osobním přístupu k turistům, ale dominuje především věcmi, které u klasické průvodcovské agentury nenajdete. A tady je jeho zpověď!

Jaký byl „první impulz“ k založení průvodcovské agentury? Kde se vzal tvůj zájem o cestování?

Už od dětství jsem měl díky tátovi možnost cestovat – vyrůstal v době komunismu, takže to byl odjakživa jeho sen – procestovat určité země a práce ve sklářském průmyslu mu to umožnila. Co se týče průvodcovství jako takového - při ročním studijním pobytu ve Francii jsem si všiml mnoha odlišností v kultuře a přístupu k poznávání. Napadla mne myšlenka provádět zde Francouze a ukázat Prahu šitou na míru jim. Francouzská rodina, u které jsem bydlel, mne přivedla do kulturní sféry, což se odráží i v tom průvodcovství co děláme, kde se navíc umění mísí v kombinaci s gastronomií.

Jaké byly počátky vývoje agentury?

V době studií na Karlově Univerzitě jsem měl možnost poznat Vlastimila Svatého, syna majitele restaurace „ ART&FOOD HAD“. Jelikož chceme turistům v rámci poznávání České Republiky umožnit ochutnat kvalitní českou gastronomii, spojili jsme své síly. Následně jsme se účastnili největšího veletrhu turistického ruchu pro francouzský trh v Paříži, kde jsme představili náš projekt vytipovaným společnostem specializujícím se na incoming turistů do ČR. Další fází bylo rozšíření agentury a nábor mladých a dynamických průvodců, kteří mluví plynule dalšími cizími jazyky. V současné době jsou těžištěm agentury převážně průvodcovské služby, doporučování zajímavých ubytování pro Prahu plus transferní služby.

Jak jsi získával své první zakázky? Poradil bys čtenářům nějaké „fígle“?

První byly samozřejmě na webu – reklama na internetu je z pohledu začínajícího projektu cenově nejdostupnější. Pokud člověk dělá marketing nenucenou a zajímavou formou, určitě je v internetu dle mého velká síla. Reklamu jsme obohatili o videa, která v průvodcovství nejsou moc běžná. Pokud se umíme na webu dobře prezentovat, stane se, že si nás ten člověk najde sám - vždy je lepší, když jde klient za námi než my za ním. Já řeším víceméně koncepci průvodcovství, marketing má na starosti můj kolega a společník Vlastimil Svatý.

V čem se chceš se svou firmou lišit od konkurence?

Určitě individuálním přístupem k lidem – k jejich národnosti, věku, reflektovat jejich potřeby a přizpůsobit celou prohlídku jim. Například jedna naše cesta se jmenuje „MODERN DAY IN PRAGUE“, v podstatě „současná Praha“, kde chceme díky studentům, kteří znají místní kavárny i zapadlá místa, kam se málokterý turista dostane, ukázat kulturní Prahu současnosti. Člověk pracující s turisty musí být osobnost - ne běžný průvodce, co odříká podstatné informace a jde domů.Turista, který přijede do Prahy, chce především vidět Karlův most, Pražský Hrad - to jim nechceme odepřít, ale chceme ukázat i místa, kam chodí lidé z města- aktuální výstavy, zajímavé kavárny…

Jaké máš plány se svou agenturou do budoucna?

Plánujeme zprostředkování segway lodiček a historických aut. Rovněž bychom rádi rozšířili průvodcovské cesty, které tady zatím nejsou. Navíc máme kamarády, co dělají zajímavé, neokoukané oblečení - malá lokální věc. Dokážu si představit showroom, kde se mohou ty produkty tvořené lidmi z Prahy prezentovat. Celý projekt se tím určitě může zpestřit. Coby turista, který si chce koupit sošku nebo obrázek z Karlova mostu, bych si koupil raději triko, co dělají kluci z Prahy, kde mám na cedulce „MADE IN PRAGUE“ a vím, že podpořím lokální věc.

Baví tě škola?

Beru v potaz, že mi rozšíří obzory i způsob vyjadřování. Nicméně české školství oproti západnímu vzdělávacímu systému postrádá dynamiku vývoje. Je důležité člověka motivovat jak s informacemi pracovat, než je „pouze“ předat. Snažit se v lidech vzbudit potřebu nad těmi věcmi přemýšlet jinak a hlavně pořád.

Kdybys mohl v Čechách změnit jednu věc, co by to bylo ?

Asi negativismus a lenost. Podle mě se tyto dvě vlastnosti hodně prolínají. Spousta lidí v ČR stále naříká, jak jsou na tom špatně a jak je všechno okolo nich špatně, ale nesnažín se to změnit. Určitě nemohou změnit vše a věřím, že mnoho z nich je opradu v tíživé situaci, pokud však budou své problémy neustále schovávat za neochotu udělat zásadní kroky pro zlepšení jejich situace, nemá smysl pokračovat v ústavičném naříkaní. Domnívám se, že často lidská lenost tak vyústí v nepřetržitý negativismus a upadání do permanentní letargie. Po setkání s takovými lidmi mám vždy pocit, že mi ubyla životní energie.