Easy Magazine - Byznys & Jobs

Travel the North: #2 Napříč vikingskými stezkami

AnnaPopelkova — Sun, 11 Oct 2015 12:08:22 +0000

#travel the north #norsko #cestování #seriál #brigáda #leto

Rozhodla jsem se strávit celé léto v Norsku, kde jsem pracovala v nádherném hotelu uprostřed hor. Kromě práce jsem si ale našla čas i a cestování na podařilo se mi prozkoumat kus severského světa. V druhém dílu seriálu o mém dobrodružství také přinesu pár rad a zkušeností z trampského života v Norsku.

Je třeba říct, že jsem zase tolik necestovala. Sice se může zdát, že dva měsíce jsou dostatečně dlouhá doba na to, aby člověk urazil kus světa, ale rozhodně tomu není tak, jedete-li do světa za prací. V Turtagru jsem volné dny moc neměla. Podle smlouvy to měly být dny dva, ale všechno se odvíjelo od počtu hostů a počasí.

Každou chvilku, která se mi naskytla, jsem využila a vyrazila ven. Můj nejlepší turtagrovský parťák pro zrealizování každého nápadu – „konečně někam vypadnout z klece“ – byla Tereza Pospíšilová. A tak hned jak jsme dostaly společné první volno (což byl opravdu občas až nesplnitelný úkol, něco takového u manažerky vyjednat), vydaly jsme se na několik kilometrů vzdálenou vyhlídku na nejdelší a nejhlubší norský fjord – Sognefjord.

Mě osobně hory nikdy moc nelákaly. Narodila jsem se sice v Krkonoších, ale večné tahání po horách se mi jevilo vždycky spíš jako ten nejhorší trest, který mi naši mohli dát. Tenkrát jsem si taky řekla, že až budu velká, rozhodně se nikdy nebudu šplhat na žádný kopec a už vůbec do toho nebudu nutit svoje vlastní děti, NIKDY.

Uplynulo zhruba deset let a já stála na vršcích hor uprostřed Norska, bez plic a nesmírně šťastná.

Poetický pohled na norská údolí

Zdroj: Anna Popelková

V tu chvíli mi to taky všechno došlo. Proč je hiking jeden z vůbec nejpopulárnějších sportů v Norsku a proč se v dnešní době technologií, stává moderní natolik, že za norskými scenériemi jezdí takřka celý svět. Protože je to krásný, přirozený a dynamický sport, který můžete provozovat celý život a vidět při něm pěkný kus světa.

Stopování v Norsku

Někteří lidé říkají, že Norsko je jedna z nejlepších zemí na stopování. Ať jsem mluvila s kýmkoliv, kdo tam kdy stopoval, vždy mi bylo řečeno, že se jako sama holka určitě nemusím stopování bát. Lidé jsou většinou velmi vstřícní a ochotní si povídat. Žádní úchyláci.

Samozřejmě jsem si tohle dobrodružství, vlastně úplně poprvé v životě, chtěla vyzkoušet na vlastní pěst. S Terkou jsme jsme se rozhodly při zpáteční cestě z vyhlídky na Sognefjord stopovat. Šlo to podezdřele lehce, zastavilo nám hned třetí auto a že jich na onom úseku moc nejezdilo. Paní byla podle očekávání neuvěřitelně příjemná, dovezla nás až k hotelu a my jsme tak díky ní v pohodě stihly směnu.

Se stejným očekáváním jsem se jednoho dne vydala stopovat úplně sama. Tehdy jsem už měla všeho po krk. Přes měsíc jsem byla zavřená na jednom a tom samém místě, se stejnými lidmi, se kterými jsem pořád řešila ta stejná témata, jídlo se také moc neobměňovalo a rutinní práce už vůbec ne. Hory jsou super, ale po měsíci mě nebavily už ani ty. Vzhedem k tomu, že mi nevyšel už týden plánovaný výlet s ostatními, nevydržela jsem to a musela jsem vypadnout.

Výtáhla jsem si z jednoho kontejneru na kartóny větší cedulku, na kterou jsem napsala první nejbližší město (to nejbližší berte v Norsku s rezervou – cca 20 km), vzala si peněženku a něco k pití a vyrazila jsem na silnici. Naštvaná, rozhořčená a trošku nervózní. Ale tak co, přece se nevrátím, aniž bych to nezkusila. Silnice před naším hotelem byla široko daleko jediná hlavní „route“, proto tu doprava byla docela hustá.

Vzala jsem si ceduli, načmárala na ni Luster, název nejbližšího města, a postavila se k silnici.

Zdroj: Anna Popelková

Popošla jsem si od hotelu asi 3 km a zkoušela poprvé v životě stopovat. Sama. No a bylo to strašné.

Nevím, čím to bylo, asi málo výrazná cedule, asi malý výstřih, ale po celé dvě hodiny mi nikdo nezastavil. Měla jsem taky štěstí na samé super posádky – přeplněné karavany rodinkami, němečtí důchodci anebo dvoumístné bouráky. Normálních cestovatelů nebo trošičku random týpků jsem potkala málo. A když jsem je potkala, stejně nezastavili. Možná byla chyba i ta cedule. Hodněkrát se mi totiž stalo, že, že někdo přibrzdil, mžoural po ceduli, ale jel dál. A poprvé jsme tu ceduli s Terkou neměly. Zkrátka se nepovedlo.

A aby toho nebylo málo, po těch dvou hodinách začalo strašně pršet a já už nemohla dál. Šla jsem si sednout do jedný nedaleký aleje stromů a tam jsem brečela a měla o sobě fakt špatné mínění. Jo, i takové chvilky v pohádkovém Turtagru byly. Po další hodině jsem se nakonec celá uplakaná, mokrá a naštvaná vrátila do hotelu, kde se při pohledu na mě Terka začala strašně smát... Já taky a bylo to vlastně celé docela komické.

Já to jen prostě chtěla dokázat.

Po pár šálcích výborného čaje jsme naplánovaly trošičku víc promyšlenější výlet do jednoho vzdálenějšího města.

Po stopách proslulých dřevěných kostelů

Tím plánovaným výletem byl výlet do Lomu – v Norsku docela známého turistického města. Populární je svými dřevěnými budovami, včetně kostelíku (dřevěných kostelíčků je v Norsku spousta a někteří lidé, se sem vydávají jen a pouze za tímto účelem – hledat je). Do Lomu jsme sice podle prvoplánu nedostopovaly, ale dojely autobusem, což se sice dost prodražilo, ale zase jsme byly o dost víc, speciálně já po svém excesu, v klidu.

Jen pro představu – 70 km autobusem v Norsku vás vyjde zrhuba na 500 korun. Pro mě v době, kdy jsem ještě neměla žádnou výplatu, to byl opravdu trošku hazard s živobytím, ale touha ujet někam pryč byla větší.

Městečko bylo krásné. Hned, jak jsem vystoupila z autobusu, dýchla na mě atmosféra starého, drsného severu. Naší hlavní cílovou destinací byla místní vyhlášená pekárna a skanzenová vesnička, kde jsem poprvé v životě potkala Losa. Vypadalo to asi tak, že se dvě české, Norska neznalé holky šly projít v očekávání čehokoliv do místního lesa - s představami z různých vypravování o agresivních a divokých losích, vlcích. Když v tom jsme najednou z dálky uviděly ohromnou zvířecí postavu, právě jako by se jednalo o tělo zmiňovaného losa. Oboum se nám zastavil dech a nemluvily jsme, čekaly jsme, jestli se třeba pohne a rozhodne se nás zabít, nebo milosrdně odejde. Po chvíli to bylo divné, jen to stálo a zřejmě nic to s námi v plánu podniknout nemělo. Popošly jsme kousek blíž, když v tu chvíli jsme zjistily, že se to zvíře prapodivně leskne. Došly jsme až do dostatečné vzdálenosti, abychom se přesvědčily, že to losí monstrum bylo z papíru, jako atrakce, doufejme pro děti.

Jdu si takhle lesem a...

Zdroj: Anna Popelková

Po náročném celodenním dobrodružství a první výpravě pryč z hor jsme se nabité energií dostaly zase zpátky do denní, pracovní rutiny. V příštím dílu budu pokračovat s vyprávěním o cestování v Norsku, tentokrát se však zaměřím na přírodní památky. Můžete se těšit například na vyprávění z jeskynní výpravy anebo malého průvodce hlavním norským městem - Oslem.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští neděli 18. 10.

Travel the North: #1 Seriál o dvouměsíční birgádě v Norsku

Travel the North: #1 Seriál o dvouměsíční brigádě v Norsku

AnnaPopelkova — Sat, 19 Sep 2015 21:59:54 +0000

#travel the north #seriál #brigada v zahranici #cestování #dobrodruzstvi

První díl seriálu o mé dvouměsíční brigádě v Norsku se týká všeho podstatného, co je třeba před podobnou cestou dobře naplánovat a zvážit. Pokud by se někdo z vás pro získání podobné zkušenosti rozhodl, dovolila jsem si pár rad a nápadů, jak předejít organizačním problémům a schovat si tak adrenalin až na krocení norských peřejí.

Celý život jsem si přála někam vypadnout. Bylo mi víceméně jedno kam, hlavně odjet sama a na co nejdelší dobu. Nejsem asi zrovna vlastenec. Na začátku střední jsem měla ambici strávit rok v USA, což se ale nepovedlo, hlavně z finančních důvodů. O pár let později, jsem se začala zajímat o pracovní pobyty v zahraničí přes prázdniny – od au pair v UK, přes kurz vaření v Itálii, work and travel v USA až po pracovní programy na farmách severu. Vše, kromě poslední možnosti, mě nějak omezovalo požadovaným věkem nebo minimální délkou pobytu. Volba tedy byla jasná. Nehledě na to, že Skandinávie, hory, místo bez lidí, se pro člověka, jako jsem já, jevila jako nejlepší volba.

Nejdříve jsem chtěla na Island, ten byl ale beznadějně obsazen už od podzimu. Další alternativou se pro mě stalo Norsko.

Jak tedy práci v Norsku sehnat? Chce to včasnou přípravu, našetřený kapitál do začátku a nebát se mluvit.

Práce se dá sehnat dvěma způsoby. Buď můžete jet na „blind“, což bez norských kontaktů nedoporučuji, nebo můžete využít služeb některé z českých agentur, které se prací v zahraničí zabývají. Já jsem se rozhodla pro známou Student Agency, která se mi zdála pro sehnání první práce v zahraničí jako nejlepší volba.

V Norsku jsou nabízeny práce zejména na farmách, v cestovním ruchu, popřípadě v rodinách. Všude musíte odvádět daně a být zaevidováni v norském daňovém systému, svým ID číslem, které si na místním úřadě vyřídíte ihned po příjezdu. Po zahraničních brigádnících se vyžaduje hlavně angličtina, ostatní jazyky jsou také výhodou, ale pokud neumíte norsky, stejně se k práci s lidmi (například pozice servírky, na recepci nebo na baru) nedostanete.

Takhle to začalo.

Zdroj: Anna Popelková

Spolupráce se Student Agency

Pokud opravdu chcete celé léto strávit mimo domov, nesmíte podcenit dostatečnou přípravu. Proto si vše rozmyslete co nejdříve a pokud si budete chtít vybrat destinaci, zajděte do agentury na první informativní schůzku už na podzim. Na této první schůzce dostanete řadu informací a zejména formulářů, se kterými se dostavíte na další, již domluvenou schůzku zhruba do třech týdnů. V těchto třech týdnech jsem si zaznamenala několik rad a nápadů, které by mi náročné vyřizování dost ulehčily.

Na další schůzce je třeba odevzdat vyplněnou přihlášku, která je v angličtině, má asi 10 stránek, a proto ji doporučuju vyplnit co nejdřív. Chce to trošku googlení ve slovníku bizarností (pohrabáč a tak podobně), kreativitu, pečlivost a opravdu hodně času.

Dosti důležitým předpokladem pro práci na horách je fyzická zdatnost a psychická odolnost. Tomu odpovídá i doba lékařské prohlídky, která se odvíjí od počtu požadavků ve formuláři. Alespoň ta moje trvala minimálně půl hodiny. Doporučuji si tedy sjednat s lékařem termín prohlídky a před tím, než za ním půjdete, mu předem připravený formulář přeložit do češtiny, tím si pojistíte, že nebudete nuceni přijít opakovaně.

Pokud vámi cloumá podezření, že byste mohli být při výběru budoucími zaměstnavateli znevýhodněni kvůli nejasnostem v křížkovací přihlášce, ať už se pak jedná o jakékoliv zdravotní problémy, nebo předešlé pracovní zkušenosti, je užitečné tyto nejasnosti dobře shrnout v motivačním dopisu.

Doporučení. Určitě je dobré sehnat si někoho, kdo o vás může napsat, jak jste pro něj pracovali. Nemusí to být dlouhodobá brigáda, ale každé dobré slovo o vás od někoho jiného než od vás samotných je cenné.

A poslední věcí je krátký pohovor, který má ověřit vaše jazykové schopnosti v angličtině minimálně na komunikativní úrovni, což, myslím, není problém pro nikoho, kdo má aspoň nějaké základy.

Student Agency spolupracuje s partnerskou agenturou v Oslu – Atlantis, která je hlavním zprostředkovatelem mé brigády. Do Atlantis už pak zaměstnavatelé z celého Norska zasílají pracovní nabídky a vybírají si ze souboru žadatelů, které pak sami kontaktují.

Celý program vyjde zhruba na 15 000 Kč (doprava není v ceně) s tím, že se nejdřív zaplatí záloha (cca 3000 Kč) a poté, co zájemce bude opravdu zařazen do programu, doplatí zbytek na třetí a poslední schůzce. Norsko je nejdražší zemí světa, tomu tedy odpovídá i cena programu. Díky tomuto programu je vám hrazeno jak ubytování, tak jídlo po celou dobu vaší brigády. Samozřejmě jako plátci daní máte automaticky nárok na dovolenou, nemocenskou a velmi kvalitní zdravotní péči.

V tisíci metrech nad mořem a patnácti stupních po celé léto

Dost ale obecných informací. Let the story begin. Oslovil mě hotel Turtagro, který je zasazen do překrásné norské přírody. Některými místními je toto místo nazýváno i jako Mekka norských hor. Krásná dřevěná budova plná moderního umění s knihovnou, vlastním kinem a původní budovou z 18. století, kde spím.

Knihovna v hotelu

Zdroj: Anna Popelková

Moje práce je docela hodně fyzicky náročná. Hlavně ze začátku jsem se cítila strašně zmateně a neuměla jsem spoustu slovíček, ale časem jsem si zvykla, vytvořila si v práci systém a začala mě tak i bavit. Jde hlavně o práci kolem myčky a uklízení nádobí, připravování a pojídaní dezertů, uklízení pokojů a práce v prádelně.

Po práci nejčastěji chodím hikingovat po místních vrcholcích, které máme opravdu přímo za hotelem. Ve volné dny (na které mám nárok minimálně 2x týdně) se občas i podaří zajet na nějaký výlet s ostatními. Například kousek od tohoto místa se nachází nejdelší a nejhlubší norský fjord – Sognefjord (a k němu příslušné kavárničky), národní park Jotunnheimen, horská jezírka, která v horké dny opravdu vybízí, i přes svou ledovost, ke smočení. Někteří nadšenci, kteří mají své vlastní paraglidingové vybavení, se kochají pohledem na naši „Mekku“ z ptačí perspektivy.

Sníh v létě? No problem in Norway.

Zdroj: Anna Popelková

Věděli jste, že se dá v Norsku studovat managment outdoorových sportů? Země stovek příležitostí.

V hotelu tvoříme mezinárodní, vesměs studentský, kolektiv. U každé večeře se scházím s lidmi z Norska, Švédska, Holandska, Španělska, Skotska, Rumunska, Německa a dokonce i se dvěma holkami z Čech. Kolem hotelu pořád běhají stáda místních ovcí, které doprovází hejna otravného hmyzu. Slunce skoro nezachází a všude kolem mě se tyčí nádherné hory se zasněženými vršky. Zažívám tu druhý začátek jara, teplota se pohybuje něco mezi 10 až 20 stupni, ideální.

Není to ovšem místo pro každého. Pokud hledáte k prázdninám za hranicemi noční život, pochůzky po městě, své vrstevníky a méně náročný pracovní režim, vyberte si raději práci v zemi, kde vám budou rozumět a vy jim, a kde na vás nečeká zlatá klec – místo v nádherných horách, ze kterých půjdete do města dva dny a za autobus se nedoplatíte.

Pokud vás moje cesta zaujala, určité si nenechte ujít další pokračovaní za týden. Bude to článek pro ty, kteří chtějí po Norsku hlavně cestovat, a možná v něm najdete i o dost realističtější pohled celou cestu a její problémy, které vás můžou potkat, rozhodnete-li se odjet na dva měsíce pracovat právě sem.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští neděli 27. 9.

Travel the North: #2 Napříč vikingskými stezkami

Příběh vizionáře Richarda Bransona - od studentského časopisu k vesmírným letům

Martin Jindřich — Sun, 12 Jul 2015 09:20:37 +0000

#virgin #richard branson #podnikání #uspech #byznys #moneyonmymind

Přestože je dyslektik, nemá vysokou školu, ba ani dokončenou střední, stal se Richard Branson jedním z nejpodnikavějších ve své zemi. Majitel gigantického koncernu Virgin, zahrnujícího nespočet firem ve všech možných odvětvích a působností po celém světě, byl nedávno středem mediálního zájmu kvůli havárii svého raketoplánu SpaceshipTwo. Bransona ani smrt pilota neodradila od jeho vizionářských záměrů a zanedlouho program obnovil. Jak vypadala jeho cesta k úspěchu, který mu mimo jiné vynesl pozici 6. nejbohatšího Brita a titul Sir?

I když se malý Richard narodil do průměrné anglické rodiny, liberální výchova rodičů mu pomohla objevit a rozvíjet zájem o podnikání. Neskrývá, že největší vliv na něj měla jeho matka, nyní 90 letá žena, která je pro něj inspirací a vzorem po celý život. Právě ona ho motivovala k tomu, aby byl schopen stát na vlastních nohou. „Ostýchavost byla u nás doma hodnocena jako slabost. Nikdo se nesměl schovávat za máminu sukni. Nejčastěji jsme se sestrami slýchali, že všechno je možné. Ale že jediní, kdo to může uskutečnit, jsme my sami.“ Když bylo Richardovi sedm, slíbili mu jednu libru za to, když se do konce léta naučí plavat. Celé léto pršelo, ale nabídka stále platila. Když došlo na poslední prázdninový den, silně mrholilo, přesto Richard vstoupil do vody. Za skandování svých příbuzných se pral s vodním živlem, až se dostal na druhý břeh. Tuto událost Branson označuje jako zlomovou. Byl to první okamžik, kdy si uvědomil rozdíl mezi rezignací a úspěchem.

Na střední škole se spolužákem založil studentský časopis. Branson se ujal obchodu a sháněl inzerenty. U firem, které žádal o finanční příspěvky, byl znám svou neodbytností. Od rodičů dostal naprostou svobodu, sami byli zvědaví na výsledek synova prvního podnikatelského záměru. Branson se rozhodl odejít ze školy, protože na časopis potřeboval více času. Pro matku to byl šok, tím se totiž proti ní obrátila její liberální výchova. Nakonec souhlasila, aniž by tušila, že právě tím svému synovi odemkla cestu k miliardovému úspěchu.

Při vedení studentského časopisu hodně (peněz) ztratil, ale hodně (zkušeností) získal. Na podzim roku 1968 podepsal smlouvu s Johnem Lennonem, který se mu zavázal, že časopisu poskytne unikátní materiál. Mělo jít o skladbu, která bude složena přímo pro časopis a v jiné distribuci nebude dostupná. Nahrávka měla být umístěna na malé ohebné gramofonové desce vlepené do časopisu. V listopadu Yoko Ono potratila. Zdrcený Lennon se stáhl do soukromí, nezpíval a nekomunikoval, natož aby chtěl něco nahrávat pro studenty. Branson začal vyhrožovat soudem. Na jaře následujícího roku mu Lennon poslal jakousi nahrávku s vysvětlením, že tento záznam je jediný, který může Bransonovi poskytnout. Na magnetofonové pásce byl nahrán srdeční tep jejich nenarozeného dítěte, který najednou ustal v momentě, kdy dítě zemřelo. Osmnáctiletý, po úspěchu hladový Branson mohl exkluzivní nahrávku zveřejnit, což by s největší pravděpodobností udělali všichni dnešní bulvární novináři. Místo toho stáhl všechny žaloby a nahrávku vrátil rodině. Toto číslo časopisu prodělalo. Branson raději riskoval jeho krach, než aby si navždy zničil svůj kredit.

Začátek světového impéria Virgin

O dva roky později s partnerem založili nahrávací společnost Virgin Music, která se tak stala první z dlouhé řady firem nesoucí název Virgin. Název Virgin byl vybrán, protože pronikali do opravdového byznysu poprvé, jako panny a panicové. V Londýně koupili malý krámek, kde zákazníkům dokonce zdarma poskytovali pohodlné sedací pytle a vegetariánské jídlo, aby tak zatraktivnili své služby. Úspěch se dostavil nevídaný. Prvním umělcem, který pod Bransnovou značkou vydal desku, byl Mike Oldfield, Bransonův přítel ze střední. Album Tubular Bells se stalo obrovským hitem a prodalo se jej přes pět milionů kusů. Studio se orientovalo spíše na rock a zanedlouho pod jeho křídly vydávali Sex Pistols nebo Rolling Stones. V roce 1992 bylo studio prodáno EMI. V současnosti vydává takové hvězdy jako Korn, Thirty Seconds To Mars, Depeche Mode, Daft Punk, The Kooks nebo Lennyho Kravitze.

Lennonův příběh se mu připomněl o několik let později, když mu zemřela teprve čtyřdenní dcera. V následujícím těžkém období Branson utápěl smutek v práci a partnerka Joan v cestování. „Abychom mohli obojí kombinovat, prováděli jsme to tak, že Joan někam odletěla a já, jakmile jsem si odpracoval své, jsem letěl za ní. Tehdy jsem se potřeboval co nejrychleji dostat do Portorika.“ V té době do Portorika nelétaly žádné pravidelné linky, a proto si musel pronajmout letadlo. V té chvíli přišel na geniální nápad. „Abych nenesl veškeré náklady na let sám, napadlo mě dát si nalepit na křídlo nápis VIRGIN AIR a uveřejnit inzerát, že pořádám cestu do Portorika a mám volné letadlo. Protože šlo o neobvyklou a lákavou destinaci na přímý let, měl jsem během několika hodin plno. A v kabině jsem se neváhal pasažérů zeptat, kam by si přáli letět příště. Z námětů jsem sestavil seznam nejpozoruhodnějších míst a Joan měla ihned inspiraci, kam se ještě podívat. A stala se vlastně mou první vedoucí kabiny, protože práce s klienty na palubě ji začala bavit. Společnost ji rozptýlila, cítila se užitečná, vytížená a snadno jsme zapomněli i na smrt naší dcerky.“ Branson koupil podíl ve společnosti British Atlantic Airways, která se záhy přejmenovala na Virgin Atlantic a začala přímo konkurovat British Airlines s někdejším největším podílem na trhu. Dodnes si navzájem nemohou přijít na jméno.

Branson dobyl Zemi, teď chce do vesmíru

Branson v současnosti už není tolik podnikatel jako vizionář. Ve svých 64 letech nemá ambici vydělávat víc a víc, nýbrž posunovat hranici lidského pokroku. Jeho nejaktuálnějším projektem je vesmírná cestovní agentura Virgin Galactic. „V Peru jsem potkal zamilovaný mladý pár. On se mi svěřil, že pracuje v Abu Dhabi, ona v Limě. Chápete? Většinu roku je dělilo patnáct tisíc kilometrů. Nemohli se vidět často, a ještě museli při cestování obětovat moc času dlouhým přeletům. Až budou raketoplány způsobilé, proč je nevyužívat k rychlo-přepravě osob na opačnou stranu zeměkoule?“ Od roku 2004 jako první firma nabízí suborbitální lety do vesmíru. Mezi první pasažéry patřili samotný Branson, režisér Bryan Singer nebo Paris Hilton. Do vesmíru se s Bransovou raketou podívali i čtyři Češi a Slováci.

Co zapříčinilo, že se stal Richard Branson tak úspěšným? Samotný Branson radí, aby lidé hospodařili s časem, to je základ. Vstává každý den v půl sedmé a den začíná pohybovou aktivitou, která ho nastartuje a nabije energií. Při kitesurfingu, tenisu nebo plavání si naplánuje celý den. Po sportu, když je nejvyrovnanější, řeší nejtěžší problémy. Samotné plánování považuje za stěžejní. „Plánování je klíčem k efektivitě. Hned víme, kdy musíme přidat, protože nám nevycházejí výsledky v mezičase.“ Branson se nebojí rizika ani výsměchu. Sám obletěl svět horkovzdušným balonem, přestože spousta předchozích pilotů zahynula, když se tuto výzvu snažili pokořit.

Dojíždění do kanceláře považuje za ztrátu času, je zastáncem práce z domova. Svou snahu o co největší pohodlnost a efektivitu dotáhl do extrému, když si koupil soukromý ostrov Necker v Karibiku. Zde nikým nerušen pracuje a zároveň tráví čas s rodinou, která je pro něj už v současnosti nejdůležitější.

Koncern Virgin Group zahrnuje více než 400 společností po celém světě. Vedle letecké a nahrávací společnosti nabízí služby v bankovnictví, elektronice, zdravotnictví nebo provozuje rádio a mobilního operátora.

Citace jsou převzaty z časopisu FirstClass, vydání 6/2014.

Game of Jobs: Summer Is Coming

Kristyna Rihova — Wed, 17 Jun 2015 17:37:22 +0000

#student #part time job #no job #no money no fun

Školní rok se nebezpečně blíží ke konci, léto klepe na dveře. Poptávka po brigádách narůstá a nabídek je zoufale málo. Pro chudou omladinu začaly perné chvilky.

Zapínám počítač, klikám na ikonu zasekaného Chromu a trpělivě čekám, až se se šnečí rychlostí načtou stránky s inzercí. A takto si skočím v týdnu prohledat web několikrát. Většinou se stejným výsledkem – kde nic, tu nic. Co si počít, když jste stále nezletilí? Nepustí vás k pokladně ani na noční. Čímž se inzeráty početně zredukují a opět nemáte nic moc na výběr. Do mekáče? Děkuji pěkně, nikterak netoužím koupat se ve volném čase v přepáleném tuku. Co takhle prodejkyně kosmetiky? Nemyslitelné, sama jich znám nejméně pět. V poslední době se nějak přemnožily. V Česku můžete narazit na dvě sorty lidí - Oriflame nebo Avon Lady. Někteří výjimeční jedinci bývají dokonce obojí. Myslím, že svět má těchto služebníků již dostatek. A tím se seznam opět zmenšuje. Další nabídky, co hledají „brigádníky na prácy“, zavrhuji už při prvním pohledu, kdy mi tragičnost gramatiky vypálí oči. Opravdu je tak těžké zapnout si autocorrect?

Ovšem neúspěchy při hledání zaměstnání nejsou ani zdaleka způsobeny vybíravostí, ale spíše groteskností některých podmínek pro přijetí na pozici. Proč je nutné, abyste byli mužem, když máte jen pobíhat po ulici v podobě mrkve a rozdávat letáčky na všechny strany? Evokují snad chlupaté nohy kořeny a zákazník má pak díky tomu pocit čerstvosti surovin? Když jsem tuhle vyslovila zájem o odklízení dřevin, firma odpověděla: „Jste si vědoma fyzicky náročné práce?“ Tak neadekvátní reakci jsem nečekala. To mají dojem, že si nejsem schopna dostatečně uvědomit, o co se jedná? Já po nich jen žádám bližší informace a oni mi oplatí zpochybňující otázkou. Přijde mi neskonale hloupé stanovovat podmínky ohledně pohlaví. Sice je to méně pravděpodobné, ale odkdy je jasně dáno, že žádná žena neumí opravit vodovodní potrubí či pracovat s křovinořezem? Další nepochopitelnou věcí je požadování určité míry vzdělání ve sférách, kde to opravdu není potřeba. Přemítám, ovlivní výuční list kvalitu roznášky novin do schránek? Nepřijde mi. Také jsou skvělé případy, kdy hodinu po zveřejnění inzerátu zkontaktujete pověřenou osobu a vy nekonečně dlouhou dobu čekáte. Když tu se vám po čtrnácti dnech ozve, že už je vše bohužel obsazeno. Jak milé. Avšak člověk musí být rád i za tu odpověď, někteří se na ni nezmůžou nikdy.

Tím se možnosti neuvěřitelně zkrátí a pak si mezi těmi tragédiemi má někdo vybrat. Nelítostně celé dny googlíte, až vám nakonec nezbývá nic jiného, než otravovat v obchodech po celém městě, zda nepotřebují někoho na utírání prachu. Rodičů se pravidelně tážete, jestli by se u nich v práci pro vás nenašlo nějaké místo, a z přátel se stává konkurence, před kterou je radno mlčet.

A tak začíná boj studentů o práci.

Za stovku cokoli. Minislužbičky dobývají internet

AnetaLesna — Mon, 27 Apr 2015 22:07:50 +0000

#job #jobs #internet #trend #hot #busy #money #shop #us #five #cz #bluurb

Jsou věci, které většinou uděláte zadarmo a ani se neohlédnete. Jsou věci, které prostě neuděláte. A pak jsou věci, které uděláte... za stovku.

Člověk by si myslel, že na internetu viděl už všechno. A pak objeví stránku, kde za nepatrný obnos seženete snad cokoli, od proofreadingu přes vzkazy na nahém těle po facebookové fanoušky. S takzvanými službičkami se poslední dobou roztrhl pytel.

Je to vlastně logické. Dříve si lidé v rámci svých komunit často prokazovali malé služby. Dnes se to sice také děje, ale obecně se od svého okolí vzdalujeme a život přesouváme na internet. Tam se díky minislužbičkám člověk může realizovat, dokázat sám sobě, že o jeho služby je zájem, a ještě vydělá, jakkoli jde o směšné částky. Jako první s minislužbami přišel americký server fiverr.com, kde je nepřeberná nabídka rozdělená do mnoha kategorií. Vše za pět dolarů. Z českých serverů je asi nejznámější stovkomat.cz. Zde službička většinou stojí 150 Kč, z čehož třetina připadne Stovkomatu jakožto zprostředkovateli.

"Řekni to jinak"

Zajímavý je typ službiček, kdy zaplatíte za originalní podání vaší zprávy. Každé vyjádření vypadá věrohodněji, když je napsané na banánu, který vzápětí sežere opice, nebo když ho na vás z videa řve agresivně vyhlížející asiat v kostýmu samuraje. Jedním z velmi oblíbených "jobů" na Stovkomatu je například nabídka "hezké vysoko školačky" (sindy731), která si na svoje "sexy tělíčko" (libovolnou část kromě obličeje) za stovku napíše jakýkoli text a fotku vám pošle.

Jednu takovou službičku jsme se rozhodli sami zakoupit. Dodavatelem je domorodec ze Sri Lanky, který za pět dolarů slibuje video, kde tančí v džungli s vaší zprávou na břiše. Kvůli nám se dokonce začal učit česky. Jak se mu to daří, zjistíte pod článkem.

Cokoli? Cokoli!

Zde ale výběr nekončí! V nabídce je také zaříkávání proti drbům, zasílání připálených obrázků kuřat poštou nebo kurzy výroby zdánlivě radioaktivních lampiček. Samostatnou kategorii tvoří socialní media. Koupit si můžete fanoušky, komentáře, partnera na chat či aktivitu na zdi. Dárek k narozeninám pro někoho, kdo vás štve? Zkuste třeba video, ve kterém se mu igelitem oděný chlápek s alobalem ve vlasech vyzná ze své neskonalé lásky.

Ulehčení práce a možnosti výdělku

Existují samozřejmě i praktičtější službičky. Překlady, recenze, programování... Najmete si někoho, kdo udělá to, co nutně potřebujete, ale sami úplně nezvládáte. Stovka (někdy pár stovek) vám určitě stojí za ušetření frustrace a vyčerpání, které mohou snadno zkazit zbytek dne. A poskytovatel udělá něco, co ho vlastně baví, aniž by na tom nějak tratil. Do této kategorie spadá mimo jiné tvorba fontů, grafik, kreseb, bannerů či plakátů. Také psaní všeho druhu, od domácích úkolů po milostné básně. Tento typ službiček se zdá být především doménou studentů, kteří si takto mohou jednoduše přivydělat.

A dál?

Fenomén minislužbiček je rozhodně zajímavý a z internetu pravděpodobně jen tak nevymizí. Je ale možné, že se postupně přesune do vyšších cenových rozmezí. Už teď totiž ke spoustě nabídek můžete dokoupit "bonusy" (například rychlé dodání, větší rozsah), za které platíte ve výsledku klidně i desetkrát víc. Zábava, peníze, méně práce, neomezené možnosti, magie. Co víc si přát?

Video:

Kurz investování: Návod jak zbohatnout

Martin Jindřich — Fri, 10 Oct 2014 07:20:36 +0000

Finanční trhy, organizace a technologie obchodování, market making, likvidita a volatilita, ale i Karel Janeček. O tom byl Kurz investování, který proběhl 6. října v aule Gymnázia Jana Nerudy, první ze série čtyř kurzů Říjnové akademie pořádané ProStředoškoláky.cz.

Přednášku vedou vrcholoví ekonomové Martin Ducháček a Michal Šaňák z RSJ, firmy obchodující s cennými papíry na světových finančních trzích a burzách. RSJ založil a dlouho vedl Karel Janeček, v současnosti ale působí pouze v dozorčí radě. Společnost se specializuje na tzv. algoritmické obchodování (algorithmic trading), kdy se k obchodování používají počítačové modely a algoritmy. V týmu RSJ je tedy zapotřebí špičkových matematiků, statistiků a programátorů.

Na přednášku dorazí nejenom středoškoláci, kterým je primárně určená, ale i vysokoškoláci. Řečníci na začátku posluchačům sdělí, že si každý na svou část přednášky vyhradí 45 minut a půl hodiny na společnou diskuzi. Ve skutečnosti se ale přednáška protáhne až do šesti hodin večer s debatou a s mnoha podnětnými dotazy.

„Stačí i pár milisekund.“

Michal Šaňák studentům nejprve vysvětluje, co to vlastně finanční trh je, a jakým způsobem funguje, říká, jaké subjekty se na trzích nacházejí nebo s jakými instrumenty se dá obchodovat. S investováním se samozřejmě pojí také výnos a riziko. „Před deseti lety rozhodovaly sekundy, dnes už to jsou milisekundy a nanosekundy. Pro člověka je tedy zcela nemožné zabránit potencionální prodělečné operaci, a proto ho v tomto nahradil počítač a vyvinutý algoritmus.“ Postupně Šaňák účastníky seznamuje se všemi pozicemi, se kterými se na trhu mohou setkat: market makeři, spekulanti, hedgeři, arbitražéři a brokeři. Posluchače utvrzuje v tom, že se v dnešní době dá obchodovat opravdu s čímkoli, třeba i s počasím. „Pro velké zemědělce nebo energetické společnosti je výhodnější si koupit future na počasí a v případě nepříznivých podmínek jako je například sucho nebo příliš teplá zima tak zamezit finanční ztrátě.“

„Bereme hlavně MFF UK a ČVUT, případně VŠE a FSV UK.“

Vedoucí týmu programátorů v RSJ, Martin Ducháček, účastníkům kurzu představuje samotnou společnost, její strukturu a fungování na finančních trzích. Ducháček začínal jako programátor ve společnosti CSC Computer Sciences, kde nastoupil na poloviční úvazek ve čtvrtém ročníku VŠ. „Odsud jsem se dostal roku 2006 do RSJ, kde jsem dostal na starosti vývoj algoritmického obchodování ve spolupráci s Michalem.“ Následuje diskuze, při které oba řečníci ochotně odpovídají na pokládané otázky. „Do RSJ přijímáme nejčastěji absolventy MFF UK, ČVUT a případně VŠE a FSV UK,“ zodpovídá Ducháček jeden z dotazů ohledně přijímání nových pracovníků, „odbornost českých vysokých škol nám stačí, spíše hodnotíme přístup jednotlivých uchazečů a jejich mimoškolní zájem o danou problematiku.“

Jak se odlišit?

V současné době je pro studenta důležité se odlišit od většiny a stát se tak atraktivním na trhu práce. S tím souhlasí oba řečníci: „Ta atraktivita by neměla být daná školou, jako spíš jak to danému studentu pálí, jak moc je ochotný učit se nové věci, jak je samostatný a schopný vyvinout nějakou vlastní kreativitu. A mít tah, být tahoun. Ti nejdůležitější lidi jsou schopní za něco vzít a za něco zatáhnout. Ne jenom čekat, co jim kdo zadá za úkol,“ říká Ducháček. A Šaňák dodává: „Když hodnotíme životopisy, tak to jsou přesně tyto věci, které tam člověk hledá. Jestli ti lidé během studia vyvinuli nějakou svoji vlastní iniciativu, ať už vlastním projektem nebo v tom, že si našli něco, co je doopravdy zajímalo a dokázali to někam posunout.“ Oba se shodují, že další výborná možnost studentovy iniciativy je dostat se do firmy a napsat dizertačku nebo diplomku přímo pro danou firmu, kde by byli navíc i pod odborným vedením. „Ono to nemusí být jenom k té firmě. Potom vidíte, že ti lidé se během studia snažili a našli si nějaké zajímavé doplnění standartu, co ta škola nabízí. A to je jediný způsob, jak se odlišit pro pracovní trh,“ uzavírá Ducháček.

Po přednášce vyplní účastníci kurzu krátký test, který má ověřit jejich nově nabyté znalosti. Podobný test budou účastníci psát i na Kurzu etikety a pro nejúspěšnější řešitele jsou připraveny finanční odměny. Samotné slavnostní vyhlášení proběhne v Knihovně Václava Havla.

Říjnová akademie pokračuje Kurzem etikety, který povede majitel pražské taneční školy Jiří Plamínek, ve středu 15.10. ve Francouzském institutu v Praze,

Martin Jindřich, Michal Karas

Fotogalerie:

„Plánujeme obsadit celý svět,“ hovorí zakladateľ Skypicker, úspešnej firmy z Brna

peterbrejcak — Tue, 09 Apr 2013 06:35:39 +0000

#Best

Pred rokom založil cestovateľský portál Skypicker.com. Za ten čas začali vytvárať zisk, písali o nich v New York Times. V ČR im ale začína byť tesno, preto plánujú presun do Londýna. Oliver Dlouhý pre Easy Magazine hovorí o začiatkoch svojej firmy a radí, ako byť úspešný.

Čomu si sa venoval pred tým, než si založil Skypicker?

Před založením Skypicker jsem se věnoval více věcem. Měl jsem internetové obchody, obchodoval jsem s doménami, ještě doteď mám firmu na streamování živých videí. Na internetu podnikám už dlouho.

Ako vznikol nápad založiť Skypicker?

Hodně jsem cestoval s nízkonákladovými aerolinkami, využíval jsem slevové akce. Třeba jsem našel cestu z Prahy do Milána za 200 Kč s Wizz Air, z Milána někam jinam za další dvě stovky a takhle se to kombinovalo. Najít si tyhle kombinace, aby to všechno sedělo, trvalo ručně strašně dlouho. Říkal jsem si, bylo by fajn to zautomatizovat, a tak vznikl nápad založit Skypicker.

Ako vznikol samotný názov Skypicker?

Pracovali jsme asi se stovkou různých názvů, třeba Flyeurope, Eurosky… Doména Skypicker.com ale byla volná, tak jsme ji využili.

„Plánujeme obsadit celý svět“

Prečo ste sa zamerali len na Európu?

Uměli jsme získat data evropských aerolinek, evropský trh lépe známe, proto bylo logické začít zde.

Plánujete obsadiť celý svet?

Určitě. (Smiech.)

V horizonte koľkých rokov by si povedal, že sa tak stane?

Momentálně jednáme s dalšími investory, hodně záleží na penězích. Pokud se zrealizují rozjednané investice, klidně by to mohlo být i zítra. (Smiech.)

„Jednou Skypicker prodám“

Kde ste získali peniaze na začiatočnú investíciu?

Začali jsme s 20 tisíci eur, co je přibližně 500 tisíc korun. Společník z mé původní firmy se znal s Jiřím Hlavenkou, který tehdy měl peníze a hledal nové investiční příležitosti. Já měl nápad, a tak jsme našli společnou řeč.

Nie ste niekedy pod tlakom investorov, aby ste tvorili čo najväčší zisk?

Je samozřejmé, že investoři chtějí zisk. Náš investor, Jiří Hlavenka, by byl rád, kdybychom vydělávali víc, to bychom chtěli i my (smiech). Ale netlačí na nás. Vidí, že opravdu makáme, a věří nám. Jsme v kontaktu jednou za týden nebo dva a řešíme spolu jen strategii a směrování firmy.

Ste momentálne v zisku?

První měsíc jsme. Za březen jsme v zisku v řádu tisíců eur, není to nic extrémního. Ve firmě je nás sedm, máme vysoké náklady, vývoj je drahý. Zatím to není nic moc, snad už jen porosteme (smiech).

Akým spôsobom vôbec zarábate?

Máme dva kanály příjmů. Jedním je bookování. Někdo si rezervuje let, my vše zařídíme a pošleme mu letenku, za to si bereme malou provizi. Druhým kanálem je reklama, na stránkách máme banner, lidé na to klikají.

Dostali ste už ponuku na kúpu?

Ano, hodně, ale nemyslím si, že je ten správný čas na prodej. Zatím jsme relativně malí, vyděláváme málo. Nabídli nám třeba 10 milionů korun, jenomže my ještě porosteme a za takový rok nebo dva to už může být stejná částka v eurech, nebo možná víc.

Takže raz plánuješ Skypicker predať?

Jednou určitě ano, nevím, kdy to bude. Nemyslím si, že člověk může vydržet u jednoho projektu více než pět let a stále mít takovou energii jako na začátku.

„Reklamu si neplatíme, spoléháme na média“

Aké je vaše portfolio zákazníkov, odkiaľ je ich najviac?

Původně jsme se zaměřili na Evropu, nakonec nám největší obraty generují Američani a Asie, tedy lidé mimo Evropu. Evropané se v nabídce evropských letenek umí orientovat, znají letecké společnosti. Na rozdíl od nich Američané neznají Ryanair nebo Wizz Air a podobně, proto se obracejí na nás.

Ako plánujete osloviť ďalších ľudí?

Hodně pracujeme s médii, píše se o nás nejenom v Čechách, což je obrovská výhoda. Navíc se plánujeme zaměřit na rozvoj produktu. Teď pokrýváme Evropu, začínáme dělat i asijské lety, chceme se zaměřit taky na lety mimo evropský kontinent.

Okrem médii teda reklamu neriešite?

My si reklamu neplatíme. Klíčová slova pro pay-per-click reklamy, například na Google, jsou pro kategorii cestování jedny z nejdražších, dražší jsou snad jen hypotéky a jiné finanční produkty. Těch 20 tisíc eur, co jsme měli na rozjezd, bychom takto utratili za dva dny.

Kromě médií děláme různé infografiky, které se šíří virálně přes sociální sítě, a občas se přihlašujeme do startupových soutěží.

Ktorých ste sa zúčastnili? Vyhrali ste nejaké?

Žádnou, kterých jsme se zúčastnili vědomě, jsme nevyhráli. Byli jsme ale druzí v žebříčku nejlepších cestovatelských webů podle New York Times, umístnili jsme se na třetím místě z padesáti na API Mashup Contest, a tak podobně.

Neúčastníme se tolika startup soutěží, protože to zabere hodně času. Raději prezentujeme Skypicker na ostro, před našimi zákazníky. Protože ti v konečném důsledku rozhodnou o úspěchu nebo neúspěchu celého projektu, ne nějaká soutěžní porota.

Aký to bol pocit, keď o vás napísali New York Times? Dali vám vedieť vopred?

Ne, to vůbec. Dozvěděli jsme se to tak, že nám najednou pod náporem spadly servery (smiech). Samozřejmě to bylo super, servery jsme rychle nahodili a získali jsme mnoho zákazníků.

„V ČR nám začíná být těsno“

Akú máte návštěvnost?

Momentálně je to kolem dvou tisíc denně. Není to extrémně moc, rádi bychom v červnu měli deset tisíc denně.

Koľko z týchto návštevníkov si u vás niečo aj kúpi?

Uživatelů, kteří si něco koupí, případně kliknou na reklamu, jsou desítky, možná stovky za den.

Ako si spomínal, väčšinu klientov máte mimo Európy, Skypicker ale sídli v Brne. Nie je to problém?

Pro začátek to byla obrovská výhoda. Náklady na vývoj a na lidi jsou mnohem nižší než na západě. Jak však rosteme, začíná nám v ČR být trochu těsno a někdy v létě se asi půlka firmy přestěhuje do Londýna. Sídlí tam mnoho leteckých společností, se kterými se musíme kamarádit, a jsou tam úplně jiné investiční peníze.

Aké ďalšie novinky chystáte do budúcna?

Teď řešíme dilema, protože máme dvě možnosti. Buď uděláme to, co už jsem říkal, expandujeme s dálkovými lety do celého světa. Druhou možností je nabízet v Evropě kromě letenek taky autobusy, vlaky, lodě, takový IDOS pro celou Evropu. Obě možnosti jsou lákavé, budeme se však muset rozhodnout jen pro jednu.

„Peněz na investování je strašně moc“

Čo by si poradil mladým ľuďom, ktorí chcú podnikať na internete?

Zapomenout na všechny pochybnosti a začít to dělat. Často slyším „já mám takový nápad“ a „já bych dělal tohle“, tak proč o tom jenom mluvit, je potřeba si sednout a začít na tom makat.

Častým problémom je začiatočná investícia a mladí ľudia nemajú dobré kontakty.

Peněz, které by chtěli investoři investovat, je strašně moc. Je mnohem menší nabídka dobrých projektů než nabídka investorů s penězi. Pokud člověk dobře zpracuje projekt a bude to dávat smysl, tak já ho rád s investorem propojím. Klidně zveřejni můj mail, oliver@skypicker.com.

Je nejaká rada, ako dobyť svet z Česka? Vy ste na dobrej ceste.

Důležité je řešit problém, který opravdu existuje. Často se střetáváme s nápady, které žádný problém neřeší. My řešíme jasný problém, šetříme lidem čas při vyhledávání nejlevnějších letenek po Evropě. Když to děláme dobře, lidé si o nás povídají a takhle rosteme.

Více informací na www.skypicker.com

Foto exkluzívne pre Easy Magazine: Miroslava Miadoková

Fotogalerie:

Martin Kasa: „Vysokoškolský papír je pro mě úplně bezcenný“

peterbrejcak — Fri, 01 Feb 2013 08:09:27 +0000

Zakladateľ jedného z prvých českých internetových obchodov Martin Kasa odpovedal na otázky EASY magazínu. Hovorí o svojich skúsenostiach na VŠ, čo si o nich myslí, a prináša radu mladým podnikateľom.

Martin Kasa počas svojho štúdia na ČVUT v roku 1999 založil jeden z prvých internetových obchodov v Českej republike a dal mu svoje meno, Kasa.cz.

Pracoval z obývačky, zákazníkom posielal objednávky poštou a obyvateľom Prahy ich roznášal osobne električkou. Doslova z nuly a bez zadlženia rozbehol firmu, ktorá mala o pár rokov miliardové obraty.

Pri rozbiehaní biznisu mu ale štúdium vadilo, a preto sa v druhom ročníku rozhodol vysokú školu opustiť.

„Studium pro mě bylo v této době zejména časovou překážkou. Vysokoškolské studium vnímám zejména tak, že cesta je cíl. Ve škole se toho upřímně moc nedozvíte, ale velice to rozšíří vaše obzory a poznáte spoustu zajímavých lidí. Většinu informací se mnohem intenzivněji a lépe dozvíte v praxi,“ hovorí pre EASY magazine Martin Kasa.

O súčasnom stave vysokoškolského prostredia príliš informácii nemá, ale uvedomuje si, že niečo nefunguje správne.

„Jednomu nerozumím a to je, že dnes většina vysokoškoláků pracuje mimo školu na plný úvazek. O něčem to jasně hovoří. I proto je při hledání nových kolegů pro mě vysokoškolský papír úplně bezcenný. Zajímají mě schopnosti a kreativita lidí,“ tvrdí Kasa.

Po ôsmych rokoch vedenia úspešného internetového obchodu do spoločnosti priviedol finančného investora a v roku 2009 z firmy odišiel.

Dnes sa Martin Kasa ako podnikateľ, investor, ale aj radca venuje novovznikajúcim firmám z oblastí technológii. Má chuť pracovať s mladými ľuďmi, ktorí majú nápady a chcú dosiahnuť veľké veci.

Ak ste aj vy v skupine ľudí, ktorí rozmýšľajú nad založením biznisu, prinášame vám jednu radu.

„Doporučil bych jim svůj podnikatelský záměr vyzkoušet. Jen tak se dozvědí, jak byli bláhoví, a nebo se z nich stanou úspěšní podnikatelé. Většina studentů mluví o tom, jak by podnikali, a přesto pak raději vezmou zavděk korporátní kariérou. Největší překvapení jistě bude, jak daleko je od nápadu k jeho realizaci,“ dodáva na záver Kasa.

The LEGO story aneb příběh kostky, která změnila svět

AlesPitin — Sun, 04 Nov 2012 07:49:46 +0000

#LEGO

Představte si, že jste opět malí. Sedíte na zemi a kolem sebe máte poházené kostičky LEGA. Tvoříte... Ale napadlo vás někdy, kolik úsilí muselo stát za tím, aby se LEGO dostalo až k vám?

Z malé dílny do velké fabriky

Počátky firmy LEGO spadají do 30. let. V roce 1932 zakládá truhlářský mistr Ole Kirk Kristiansen firmu na hračky, nikdy se však nedožije jejího obrovského úspěchu. O dva roky později je firma pojmenována LEGO. Zkratka je odvozena od dánského sousloví „LEg GOdt“ přeloženo do češtiny „dobře si hraj“.Hračky jsou nejprve dřevěné, a tak se v portfoliu objevuje dřevěná kachna, ale také první konstrukční hračka Kirkova písečná hra.

Velký zlom?

LEGO, jak jej známe dnes, se začalo vyrábět až krátce po 2. světové válce. Tehdy se Ole a jeho syn Godrfred setkali s návrhem dětského psychologa Hillaryho Page, který vytvořil princip, jak na sebe kostky napojovat. Návrh je zaujal a v důsledku toho společnost objednává stroj na výrobu plastových hraček, což je na tehdejší poměry velká investice.Vzniká první kostka LEGA, od té dnešní se ale dost liší. Kostičky se špatně rozpojují a navíc rodiče nevěří, že plastové hračky nahradí ty dřevěné. Zároveň není myšlenka LEGA postavena na tom, že z LEGA lze postavit cokoliv.

To se záhy mění a na konci 50. let se začnou prodávat různé sety, kde si z dnešního LEGA postavíte autosalon a k němu pak máte i autíčka a lampy, které už z LEGA nejsou. Ani to však nezabrání LEGU, aby nezažilo obrovský boom.

LEGO od celého světa

Postupem času přicházejí nové produktové řady jako LEGO DUPLO pro menší děti a veleúspěšný je také LEGO vláček. V Dánsku vzniká první LEGOLAND, postupně se jeho areál osmkrát zvětší.Zajímavé je, že LEGO panáček přichází až na konci sedmdesátých let, nejprve nemám obličej, ale později dostane svůj nezaměnitelně vlídný úsměv.

LEGO dnes

Dnešním majitelem LEGO Group je vnuk Oleho Kristiansena, Kjiel. Ten byl časopisem Frobes vyhášen nejbohatším mužem v Dánsku. LEGO je dnes čtvrtou největší firmou produkující hračky na světě.

Komponenty LEGA

Pokud LEGO neuspokojilo vaši představu o rozsahu zbrojního arzenálu, může vám pomoci firma BrickArms. Vyrábí k LEGO figurkám celou škálu palubních zbraní od samopalu v kufříku až po bazuku. Za pár dolarů můžete vybavit celou armádu.

Legomaniaci

Abych se dozvěděl o LEGU trochu více, vyrazil jsem za Janem Vokolkem do Soukromého muzea LEGA v Praze na Národní třídě. Chvíli se bavíme o historii, poté stáčíme řeč na samotné muzeum. Provází mne rozsáhlou expozicí, kde se nachází kolem 2500 stavebnic. Nejvíce mne však zaujme, že všechny vystavené exponáty pocházejí ze sbírky jednoho člověka, podnikatele Martina Křečka.Ten LEGO sbíral několik desítek let a nakonec se rozhodl, že založí muzeum.Pokud se tedy považujete za legomaniaka, můžete založit muzeum, nebo třeba stavět reálné budovy z Lega. Tahle skupina si říká Absolit Fans of LEGO a mezi jejich výtvory patří například celé Národní muzeum.

Z dnešního pohledu je LEGO něčím mnohem víc než jen firmou, která vyrábí hračky. Je to fenomén, součást našich životů a vzpomínek. Nebojte se tedy občas vytáhnout z půdy svou krabici LEGA a vrátit se do dětských let.

Jak uspět na pohovoru? Aneb nejen znalosti, sebevědomí a úsměv s sebou

AlesPitin — Fri, 27 Nov 2015 16:57:48 +0000

Pracovní pohovor je pro mnohé uchazeče o zaměstnání stresujícím a nepříjemným zážitkem. Ovšem stačí jich pár absolvovat a stres a nervozita odpadá. Nejhorší je vždy poprvé, kterého se chtě nechtě většina studentů a čerstvých absolventů nevyhne.

Před každým pracovním pohovorem je nutné si zjistit, co nejvíce informací o firmě, připravit si povídání o sobě, mít jasnou představu o výši platu a být připraven na celou řadu dalších doplňujících otázek a úkolů. Jenže pohovor není jen o znalostech a komunikačních dovednostech, stejně důležitý je první dojem.

Jak zaujmout na první dobrou? Oblečením!

Chcete-li mít jistotu, že máte alespoň malou šanci na úspěch, je nutné přijít na pohovor řádně oblečen. A vězte, že v roztrhaných džínách a mikině neobstojíte nikde. I přesto je ale dobré volit oblečení na pracovní pohovor podle pozice.

Muži nikdy nic nezkazí dobře padnoucím oblekem. Na kreativní pozice a do méně formálních firem mohou zvolit oblek v barvě šedé, tmavě modré či v kombinaci zemitých barev. Vždy je nutné mít čistou obuv a vyžehlenou košili. I drobné nedostatky neuniknou zvídavému oku personalisty.

Ženy si mohou vhodný outfit na pohovor poskládat ze sukně, elegantních kalhot, halenky, šatů a sáčka. V případě, že zvolí sukni, pak je nutností obléci také silonky. Boty by měly být vždy uzavřené. Ač si ženy mohou oproti mužům více pohrát s barvami, i ony by se měly vyvarovat nevhodným barevným kreacím, jako je žlutá, fialová či přemíra bílé.

Bez jemného líčení a příjemného parfému neuspějete

I přestože se říká, že je povrchní a arogantní hodnotit druhé podle vzhledu, na pohovoru nic jiného nečekejte. Jen vkusným oblečením a znalostmi zaměstnání nezískáte. Proto pamatujte na základy čistoty. Špinavé ruce a okousané nehty nejsou dobrou vizitkou.

Muži by měli být hladce oholeni, popřípadě by měli mít dokonale upraven vous. Vhodná je i lehká úprava obočí a vlasů. Vrabčím hnízdem na pohovoru nikoho neoslníte. V neposlední řadě volte decentní parfém.

U žen je dnes již samozřejmostí líčení. Díky tomu dají jasně najevo, že o sebe rády pečují. Zapomenout by však měly na nánosy make-upu, výrazné oční linky a barevné oční stíny. Jemné líčení dotažené do dokonalosti, které podtrhne ženský půvab, bude jistě tím pravým. K tomu už jen přidat lehký parfém, francouzskou manikúru a upravené vlasy. Ty mohou být buď sepnuté do culíku, jednoduchého drdolu nebo volně rozpuštěné.

V neposlední řadě také pamatujte na slušné chování. Včasný příchod, pozdrav, vypnutý mobilní telefon a pevný stisk ruky, i tyto faktory velmi často rozhodují o konečném rozhodnutí personalisty.