Easy Magazine - cestování

Surfuj na gaučích po celém světě a bydli zadarmo!

Adela Kaderabkova — Tue, 13 Oct 2015 22:24:18 +0000

Je neděle a já sedím v Letenských sadech, kde každou chvilku začne workshop couchsurferů. Jsem mezi naprosto cizími lidmi, každý pochází z jiné země, každý má jiné zvyky. Jedno ale všechny přece jen spojuje – couchsurfing. Všechny, vyjma mě…

Couchsurfing je v současnosti největší internetovou službou, díky které se můžete ubytovat kdekoliv na světě. Funguje přes 10 let a dle posledních statistik má přes 2 miliony členů ve více než 230 zemích. Celá služba je úplně zdarma, stačí si jen založit a řádně vyplnit profil na sociální síti www.couchsurfing.com, a pak už jen najít někoho, kdo by vám poskytl nocleh na svém gauči. Jedná se o ideální formu bezplatného přespání (nebo poskytnutí přespání někomu jinému) a zároveň prohození pár slov s novými lidmi. V rámci systému vkládají účastníci couchsurfingu na profily nocležníků nebo naopak hostitelů kladné či záporné reference, které mohou otevřít nebo zabouchnout dveře k dalšímu ubytování.

Sedíme na trávě v kroužku a každý něčím přispívá do právě začínající diskuse.

„Couchsurfing ti úplně změní život,“ říká s úsměvem Ondra z Česka, který se ubytovávání turistů věnuje už pěknou řádku měsíců.

„Spousta lidí si myslí, že potřebuješ perfektní znalost angličtiny, abys mohla komunikovat. Není to pravda, před pár měsíci jsem ubytovával dvě holky, se kterými jsem se dorozumíval z 80 % gestikulací,“ překvapuje mě Alev z Turecka, který sedí vedle mě.

Dále do diskuse přispívá jedenačtyřicetiletý Boris z Nizozemí, který couchsurfing provozuje ze všech zúčastněných nejdéle: „Nesmíte brát až takové ohledy na negativní reference. Nejdříve se podívejte, kdo negativní referenci napsal, zda se nejedná o člověka, který jich má na svém profilu sám požehnaně, a až potom sami posuďte, zda je jeho hodnocení objektivní.“

Přichází čas na sdělování špatných zkušeností. Jsem zvědavá, jestli se někdy u někoho vyskytly nějaké větší potíže, nebo jestli je couchsurfing skutečně tak bezpečný, jak mi doposud všichni tvrdili.

Do debaty se zapojuje i drobná blondýnka Veronica, která až doteď seděla v naprosté tichosti: „Minulé léto jsem ubytovávala dvě holky z Arizony. Nedá se říct, že by se stalo něco hrozného, ale nenaplnila se má očekávání. Ty dvě chodily až moc často na party, vracely se nad ránem a vstávaly k obědu. Doufala jsem, že se trochu poznáme, popovídáme si, ale k ničemu takovému nedošlo. V podstatě jsme se u mě v bytě jen míjely.“ Napjatě čekám, jestli se něčí nepříjemná zkušenost týká něčeho jiného, než nenaplněných očekávání.

„Jednou jsem ubytovával dva Finy. Slíbili mi, že mi jako poděkování za ubytování budou vařit, neuvařili mi ale ani jednou. Vlastně to bylo úplně naopak, vařil jsem já jim a oni si ze mě udělali nakonec tak trochu hotel,“ přispívá do diskuse opět Alev.

Všechny negativní zkušenosti se vesměs týkají drzosti a nehezkého chování k hostitelům. Pochopila jsem, že mít v bytě nasáčkovaného nevděčného cizince není nic příjemného, ale na druhou stranu je to to nejhorší, co vás může během provozování couchsurfingu potkat. Tato aktivita je tedy bezpečným a zajímavým způsobem, jak se zdarma ubytovat kdekoliv na světě a ještě k tomu navázat nová přátelství. Hostiteli prý udělá největší radost, když se mu někdo z nocležníků po nějaké době spontánně ozve, že je zrovna v jeho blízkosti a jestli by neměl chuť jít na pivo.

Zvedá se vítr, začíná se ochlazovat a účastníci workshopu si už sdělili všechno, co chtěli. Zdá se, že celá akce je po necelých dvou hodinách u konce. Loučím se se všemi couchsurfery, které jsem poznala a cestou domů koketuji s myšlenkou, že to vlastně vůbec není špatná věc a že bych ji jednou ráda vyzkoušela!

Travel the North: #2 Napříč vikingskými stezkami

AnnaPopelkova — Sun, 11 Oct 2015 12:08:22 +0000

#travel the north #norsko #cestování #seriál #brigáda #leto

Rozhodla jsem se strávit celé léto v Norsku, kde jsem pracovala v nádherném hotelu uprostřed hor. Kromě práce jsem si ale našla čas i a cestování na podařilo se mi prozkoumat kus severského světa. V druhém dílu seriálu o mém dobrodružství také přinesu pár rad a zkušeností z trampského života v Norsku.

Je třeba říct, že jsem zase tolik necestovala. Sice se může zdát, že dva měsíce jsou dostatečně dlouhá doba na to, aby člověk urazil kus světa, ale rozhodně tomu není tak, jedete-li do světa za prací. V Turtagru jsem volné dny moc neměla. Podle smlouvy to měly být dny dva, ale všechno se odvíjelo od počtu hostů a počasí.

Každou chvilku, která se mi naskytla, jsem využila a vyrazila ven. Můj nejlepší turtagrovský parťák pro zrealizování každého nápadu – „konečně někam vypadnout z klece“ – byla Tereza Pospíšilová. A tak hned jak jsme dostaly společné první volno (což byl opravdu občas až nesplnitelný úkol, něco takového u manažerky vyjednat), vydaly jsme se na několik kilometrů vzdálenou vyhlídku na nejdelší a nejhlubší norský fjord – Sognefjord.

Mě osobně hory nikdy moc nelákaly. Narodila jsem se sice v Krkonoších, ale večné tahání po horách se mi jevilo vždycky spíš jako ten nejhorší trest, který mi naši mohli dát. Tenkrát jsem si taky řekla, že až budu velká, rozhodně se nikdy nebudu šplhat na žádný kopec a už vůbec do toho nebudu nutit svoje vlastní děti, NIKDY.

Uplynulo zhruba deset let a já stála na vršcích hor uprostřed Norska, bez plic a nesmírně šťastná.

Poetický pohled na norská údolí

Zdroj: Anna Popelková

V tu chvíli mi to taky všechno došlo. Proč je hiking jeden z vůbec nejpopulárnějších sportů v Norsku a proč se v dnešní době technologií, stává moderní natolik, že za norskými scenériemi jezdí takřka celý svět. Protože je to krásný, přirozený a dynamický sport, který můžete provozovat celý život a vidět při něm pěkný kus světa.

Stopování v Norsku

Někteří lidé říkají, že Norsko je jedna z nejlepších zemí na stopování. Ať jsem mluvila s kýmkoliv, kdo tam kdy stopoval, vždy mi bylo řečeno, že se jako sama holka určitě nemusím stopování bát. Lidé jsou většinou velmi vstřícní a ochotní si povídat. Žádní úchyláci.

Samozřejmě jsem si tohle dobrodružství, vlastně úplně poprvé v životě, chtěla vyzkoušet na vlastní pěst. S Terkou jsme jsme se rozhodly při zpáteční cestě z vyhlídky na Sognefjord stopovat. Šlo to podezdřele lehce, zastavilo nám hned třetí auto a že jich na onom úseku moc nejezdilo. Paní byla podle očekávání neuvěřitelně příjemná, dovezla nás až k hotelu a my jsme tak díky ní v pohodě stihly směnu.

Se stejným očekáváním jsem se jednoho dne vydala stopovat úplně sama. Tehdy jsem už měla všeho po krk. Přes měsíc jsem byla zavřená na jednom a tom samém místě, se stejnými lidmi, se kterými jsem pořád řešila ta stejná témata, jídlo se také moc neobměňovalo a rutinní práce už vůbec ne. Hory jsou super, ale po měsíci mě nebavily už ani ty. Vzhedem k tomu, že mi nevyšel už týden plánovaný výlet s ostatními, nevydržela jsem to a musela jsem vypadnout.

Výtáhla jsem si z jednoho kontejneru na kartóny větší cedulku, na kterou jsem napsala první nejbližší město (to nejbližší berte v Norsku s rezervou – cca 20 km), vzala si peněženku a něco k pití a vyrazila jsem na silnici. Naštvaná, rozhořčená a trošku nervózní. Ale tak co, přece se nevrátím, aniž bych to nezkusila. Silnice před naším hotelem byla široko daleko jediná hlavní „route“, proto tu doprava byla docela hustá.

Vzala jsem si ceduli, načmárala na ni Luster, název nejbližšího města, a postavila se k silnici.

Zdroj: Anna Popelková

Popošla jsem si od hotelu asi 3 km a zkoušela poprvé v životě stopovat. Sama. No a bylo to strašné.

Nevím, čím to bylo, asi málo výrazná cedule, asi malý výstřih, ale po celé dvě hodiny mi nikdo nezastavil. Měla jsem taky štěstí na samé super posádky – přeplněné karavany rodinkami, němečtí důchodci anebo dvoumístné bouráky. Normálních cestovatelů nebo trošičku random týpků jsem potkala málo. A když jsem je potkala, stejně nezastavili. Možná byla chyba i ta cedule. Hodněkrát se mi totiž stalo, že, že někdo přibrzdil, mžoural po ceduli, ale jel dál. A poprvé jsme tu ceduli s Terkou neměly. Zkrátka se nepovedlo.

A aby toho nebylo málo, po těch dvou hodinách začalo strašně pršet a já už nemohla dál. Šla jsem si sednout do jedný nedaleký aleje stromů a tam jsem brečela a měla o sobě fakt špatné mínění. Jo, i takové chvilky v pohádkovém Turtagru byly. Po další hodině jsem se nakonec celá uplakaná, mokrá a naštvaná vrátila do hotelu, kde se při pohledu na mě Terka začala strašně smát... Já taky a bylo to vlastně celé docela komické.

Já to jen prostě chtěla dokázat.

Po pár šálcích výborného čaje jsme naplánovaly trošičku víc promyšlenější výlet do jednoho vzdálenějšího města.

Po stopách proslulých dřevěných kostelů

Tím plánovaným výletem byl výlet do Lomu – v Norsku docela známého turistického města. Populární je svými dřevěnými budovami, včetně kostelíku (dřevěných kostelíčků je v Norsku spousta a někteří lidé, se sem vydávají jen a pouze za tímto účelem – hledat je). Do Lomu jsme sice podle prvoplánu nedostopovaly, ale dojely autobusem, což se sice dost prodražilo, ale zase jsme byly o dost víc, speciálně já po svém excesu, v klidu.

Jen pro představu – 70 km autobusem v Norsku vás vyjde zrhuba na 500 korun. Pro mě v době, kdy jsem ještě neměla žádnou výplatu, to byl opravdu trošku hazard s živobytím, ale touha ujet někam pryč byla větší.

Městečko bylo krásné. Hned, jak jsem vystoupila z autobusu, dýchla na mě atmosféra starého, drsného severu. Naší hlavní cílovou destinací byla místní vyhlášená pekárna a skanzenová vesnička, kde jsem poprvé v životě potkala Losa. Vypadalo to asi tak, že se dvě české, Norska neznalé holky šly projít v očekávání čehokoliv do místního lesa - s představami z různých vypravování o agresivních a divokých losích, vlcích. Když v tom jsme najednou z dálky uviděly ohromnou zvířecí postavu, právě jako by se jednalo o tělo zmiňovaného losa. Oboum se nám zastavil dech a nemluvily jsme, čekaly jsme, jestli se třeba pohne a rozhodne se nás zabít, nebo milosrdně odejde. Po chvíli to bylo divné, jen to stálo a zřejmě nic to s námi v plánu podniknout nemělo. Popošly jsme kousek blíž, když v tu chvíli jsme zjistily, že se to zvíře prapodivně leskne. Došly jsme až do dostatečné vzdálenosti, abychom se přesvědčily, že to losí monstrum bylo z papíru, jako atrakce, doufejme pro děti.

Jdu si takhle lesem a...

Zdroj: Anna Popelková

Po náročném celodenním dobrodružství a první výpravě pryč z hor jsme se nabité energií dostaly zase zpátky do denní, pracovní rutiny. V příštím dílu budu pokračovat s vyprávěním o cestování v Norsku, tentokrát se však zaměřím na přírodní památky. Můžete se těšit například na vyprávění z jeskynní výpravy anebo malého průvodce hlavním norským městem - Oslem.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští neděli 18. 10.

Travel the North: #1 Seriál o dvouměsíční birgádě v Norsku

Travel the North: #1 Seriál o dvouměsíční brigádě v Norsku

AnnaPopelkova — Sat, 19 Sep 2015 21:59:54 +0000

#travel the north #seriál #brigada v zahranici #cestování #dobrodruzstvi

První díl seriálu o mé dvouměsíční brigádě v Norsku se týká všeho podstatného, co je třeba před podobnou cestou dobře naplánovat a zvážit. Pokud by se někdo z vás pro získání podobné zkušenosti rozhodl, dovolila jsem si pár rad a nápadů, jak předejít organizačním problémům a schovat si tak adrenalin až na krocení norských peřejí.

Celý život jsem si přála někam vypadnout. Bylo mi víceméně jedno kam, hlavně odjet sama a na co nejdelší dobu. Nejsem asi zrovna vlastenec. Na začátku střední jsem měla ambici strávit rok v USA, což se ale nepovedlo, hlavně z finančních důvodů. O pár let později, jsem se začala zajímat o pracovní pobyty v zahraničí přes prázdniny – od au pair v UK, přes kurz vaření v Itálii, work and travel v USA až po pracovní programy na farmách severu. Vše, kromě poslední možnosti, mě nějak omezovalo požadovaným věkem nebo minimální délkou pobytu. Volba tedy byla jasná. Nehledě na to, že Skandinávie, hory, místo bez lidí, se pro člověka, jako jsem já, jevila jako nejlepší volba.

Nejdříve jsem chtěla na Island, ten byl ale beznadějně obsazen už od podzimu. Další alternativou se pro mě stalo Norsko.

Jak tedy práci v Norsku sehnat? Chce to včasnou přípravu, našetřený kapitál do začátku a nebát se mluvit.

Práce se dá sehnat dvěma způsoby. Buď můžete jet na „blind“, což bez norských kontaktů nedoporučuji, nebo můžete využít služeb některé z českých agentur, které se prací v zahraničí zabývají. Já jsem se rozhodla pro známou Student Agency, která se mi zdála pro sehnání první práce v zahraničí jako nejlepší volba.

V Norsku jsou nabízeny práce zejména na farmách, v cestovním ruchu, popřípadě v rodinách. Všude musíte odvádět daně a být zaevidováni v norském daňovém systému, svým ID číslem, které si na místním úřadě vyřídíte ihned po příjezdu. Po zahraničních brigádnících se vyžaduje hlavně angličtina, ostatní jazyky jsou také výhodou, ale pokud neumíte norsky, stejně se k práci s lidmi (například pozice servírky, na recepci nebo na baru) nedostanete.

Takhle to začalo.

Zdroj: Anna Popelková

Spolupráce se Student Agency

Pokud opravdu chcete celé léto strávit mimo domov, nesmíte podcenit dostatečnou přípravu. Proto si vše rozmyslete co nejdříve a pokud si budete chtít vybrat destinaci, zajděte do agentury na první informativní schůzku už na podzim. Na této první schůzce dostanete řadu informací a zejména formulářů, se kterými se dostavíte na další, již domluvenou schůzku zhruba do třech týdnů. V těchto třech týdnech jsem si zaznamenala několik rad a nápadů, které by mi náročné vyřizování dost ulehčily.

Na další schůzce je třeba odevzdat vyplněnou přihlášku, která je v angličtině, má asi 10 stránek, a proto ji doporučuju vyplnit co nejdřív. Chce to trošku googlení ve slovníku bizarností (pohrabáč a tak podobně), kreativitu, pečlivost a opravdu hodně času.

Dosti důležitým předpokladem pro práci na horách je fyzická zdatnost a psychická odolnost. Tomu odpovídá i doba lékařské prohlídky, která se odvíjí od počtu požadavků ve formuláři. Alespoň ta moje trvala minimálně půl hodiny. Doporučuji si tedy sjednat s lékařem termín prohlídky a před tím, než za ním půjdete, mu předem připravený formulář přeložit do češtiny, tím si pojistíte, že nebudete nuceni přijít opakovaně.

Pokud vámi cloumá podezření, že byste mohli být při výběru budoucími zaměstnavateli znevýhodněni kvůli nejasnostem v křížkovací přihlášce, ať už se pak jedná o jakékoliv zdravotní problémy, nebo předešlé pracovní zkušenosti, je užitečné tyto nejasnosti dobře shrnout v motivačním dopisu.

Doporučení. Určitě je dobré sehnat si někoho, kdo o vás může napsat, jak jste pro něj pracovali. Nemusí to být dlouhodobá brigáda, ale každé dobré slovo o vás od někoho jiného než od vás samotných je cenné.

A poslední věcí je krátký pohovor, který má ověřit vaše jazykové schopnosti v angličtině minimálně na komunikativní úrovni, což, myslím, není problém pro nikoho, kdo má aspoň nějaké základy.

Student Agency spolupracuje s partnerskou agenturou v Oslu – Atlantis, která je hlavním zprostředkovatelem mé brigády. Do Atlantis už pak zaměstnavatelé z celého Norska zasílají pracovní nabídky a vybírají si ze souboru žadatelů, které pak sami kontaktují.

Celý program vyjde zhruba na 15 000 Kč (doprava není v ceně) s tím, že se nejdřív zaplatí záloha (cca 3000 Kč) a poté, co zájemce bude opravdu zařazen do programu, doplatí zbytek na třetí a poslední schůzce. Norsko je nejdražší zemí světa, tomu tedy odpovídá i cena programu. Díky tomuto programu je vám hrazeno jak ubytování, tak jídlo po celou dobu vaší brigády. Samozřejmě jako plátci daní máte automaticky nárok na dovolenou, nemocenskou a velmi kvalitní zdravotní péči.

V tisíci metrech nad mořem a patnácti stupních po celé léto

Dost ale obecných informací. Let the story begin. Oslovil mě hotel Turtagro, který je zasazen do překrásné norské přírody. Některými místními je toto místo nazýváno i jako Mekka norských hor. Krásná dřevěná budova plná moderního umění s knihovnou, vlastním kinem a původní budovou z 18. století, kde spím.

Knihovna v hotelu

Zdroj: Anna Popelková

Moje práce je docela hodně fyzicky náročná. Hlavně ze začátku jsem se cítila strašně zmateně a neuměla jsem spoustu slovíček, ale časem jsem si zvykla, vytvořila si v práci systém a začala mě tak i bavit. Jde hlavně o práci kolem myčky a uklízení nádobí, připravování a pojídaní dezertů, uklízení pokojů a práce v prádelně.

Po práci nejčastěji chodím hikingovat po místních vrcholcích, které máme opravdu přímo za hotelem. Ve volné dny (na které mám nárok minimálně 2x týdně) se občas i podaří zajet na nějaký výlet s ostatními. Například kousek od tohoto místa se nachází nejdelší a nejhlubší norský fjord – Sognefjord (a k němu příslušné kavárničky), národní park Jotunnheimen, horská jezírka, která v horké dny opravdu vybízí, i přes svou ledovost, ke smočení. Někteří nadšenci, kteří mají své vlastní paraglidingové vybavení, se kochají pohledem na naši „Mekku“ z ptačí perspektivy.

Sníh v létě? No problem in Norway.

Zdroj: Anna Popelková

Věděli jste, že se dá v Norsku studovat managment outdoorových sportů? Země stovek příležitostí.

V hotelu tvoříme mezinárodní, vesměs studentský, kolektiv. U každé večeře se scházím s lidmi z Norska, Švédska, Holandska, Španělska, Skotska, Rumunska, Německa a dokonce i se dvěma holkami z Čech. Kolem hotelu pořád běhají stáda místních ovcí, které doprovází hejna otravného hmyzu. Slunce skoro nezachází a všude kolem mě se tyčí nádherné hory se zasněženými vršky. Zažívám tu druhý začátek jara, teplota se pohybuje něco mezi 10 až 20 stupni, ideální.

Není to ovšem místo pro každého. Pokud hledáte k prázdninám za hranicemi noční život, pochůzky po městě, své vrstevníky a méně náročný pracovní režim, vyberte si raději práci v zemi, kde vám budou rozumět a vy jim, a kde na vás nečeká zlatá klec – místo v nádherných horách, ze kterých půjdete do města dva dny a za autobus se nedoplatíte.

Pokud vás moje cesta zaujala, určité si nenechte ujít další pokračovaní za týden. Bude to článek pro ty, kteří chtějí po Norsku hlavně cestovat, a možná v něm najdete i o dost realističtější pohled celou cestu a její problémy, které vás můžou potkat, rozhodnete-li se odjet na dva měsíce pracovat právě sem.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští neděli 27. 9.

Travel the North: #2 Napříč vikingskými stezkami

Ekologicky a hravě! To je Futurum pro Austrálii!

BarbaraBearovicz — Fri, 19 Dec 2014 04:00:00 +0000

#koloběžky #elektropohony #austrálie #cestování #ekologie #futurum #vladimír #meloun

Kdo by si nepamatoval ze svého dětství „boom“ skládacích koloběžek. Doba pokročila a s ní i využití zdánlivých „hraček“. Student Vladimír Meloun je iniciátorem projektu elektrokoloběžek, které mimoděk dominují svým ekologickým využitím. Co ho přimělo k prezentaci v Austrálii? A jaké záměry chystá s koloběžkami do budoucna?

Jsi iniciátorem projektu „Futurum pro Austrálii“. Jaký byl první impulz k takové akci?

První myšlenka vznikla asi před rokem, kdy mne navštívila kamarádka z Austrálie. Tou dobou jsem jezdil na nejnovějším prototypu naší koloběžky – navrhla mi, že v Sydney by byl o něco takového velký zájem – lidé tam jezdí na elektrokolech, ale elektrokoloběžky tam nejsou tak častým fenoménem. Po čase jsem si říkal, že není od od věci si svá studia rozšířit o nějakou zkušenost ze zahraničí. Vymýšlel jsem koncept projektu s koloběžkami. Mým plánem je přivézt do Austrálie funkční prototyp, se kterým budu objíždět nejzajímavější místa v Sydney a reportovat o svých zážitcích na stránkách Red Bullu – včetně fotografií z cest. Rád bych aktivně přispíval zhruba dvakrát do týdne po dobu pěti měsíců pobytu do doby než započnu studium „Projektového managementu“.

S kým na sestavě koloběžek spolupracuješ ?

Spolupracuji s konstrukční kanceláří z Plzně- „STRKAN s.r.o.“ - což je zároveň hlavní strůjce a výrobce koloběžky – já pro ně konstruoval pouze některé části. Nicméně u zrodu myšlenky elektropohonu byla „Západočeská univerzita“, na jejíž katedře vznikaly úplně první koloběžky vůbec.

Kde se můžeme s těmito prototypy setkat a popřípadě si je zakoupit?

Jedna z možností je objednat si je přes stránky „www.ekolobka.cz“ , popřípadě v plzeňském obchodě ve Skvrnaněch, kde si můžete koloběžky vyzkoušet. Co se týče barevných variací, to je výhoda té kusové výroby , kterou v současné době provozujeme – je možné objednat jakoukoliv barvu rámu případně i variaci různých barev a tím pádem může být každá koloběžka originál.

Jak vnímáš dnešní fenomén elektropohonů?

Myšlenka elektrických pohonů je trendem dnešní doby – hodně se o nich píše, automobilky do nich investují hodně peněz. Univerzita se tím směrem také ubírala a my šli s ní. Cítím, že společnost se snaží být ekologičtější. Tento výrobek je důkazem, že společnost jde směrem ekologie. Nejinak jsou na tom lidé v Sydney, proto si myslím, že by se jim mohla koloběžka líbit.

Kdo tě podporuje ve tvém projektu „Futurum pro Austrálii“ ?

V prvé řadě přítelkyně Markéta, která je mi psychickou podporou a jede do Austrálie se mnou. Po technické stránce jsou to kolegové z konstrukční kanceláře „ STRKAN s.r.o.“ - mohu se s nimi poradit o případném dodávání dalších dílů v případě úspěchu v Sydney , v případě propagace jako je psaní blogu je to „RED BULL“ - to jsou ti hlavní ze všech.

Co by jsi vzkázal lidem?

Chtěl bych podpořit všechny, co se nějakým způsobem věnují myšlence elektropohonů a s tím i spojených dopravních prostředků – čím více se o to lidé budou zajímat, tím bude rychlejší vývoj.

Fandím všem, co chtějí „něco dělat s elektrikou“ - myslím si, že to je určitě správný směr.

Kde se můžeme dozvědět více informací?

Velká část informací o koloběžkách je na stránkách „www.ekolobka.cz“ nebo mne mohou lidé kontaktovat přes facebookovou skupinu „FUTURUM PRO AUSTRÁLII“ , kde rád zodpovím jakékoliv dotazy.

www.ekolobka.cz

www.redbull.cz/futurumproaustralii

www.facebook.com/futurumproaustralii

Fotogalerie:

Bratislava: Jendoduchý výlet za hranice

EsterBudinska — Mon, 01 Sep 2014 19:19:09 +0000

#cestování

Pozsony, Posonium, Prešpurk.. Mnoho dnes již neznámých názvů pro stále známé město – Bratislavu!

Bratislava, hlavní město Slovenska, rozkládající se na obou březích Dunaje kousek od hranic s Maďarskem a Rakouskem. Město, o kterém jsme samozřejmě všichni slyšeli a většina z nás by ho dokázala na mapě najít za několik málo sekund. Ale upřímně, kdo z nás tam opravdu někdy byl?

Nešťastná dálnice

A přitom toho má Bratislava dost co nabídnout. A bylo by toho možná ještě víc, kdyby se ve druhé polovině 20. století tehdejší vláda nerozhodla vybudovat několikaproudou dálnici, vedoucí přímo středem historického centra, a nevybourala kvůli tomu velkou část starého města. Tato dálnice bude bohužel zřejmě tím první, co uvidíte při příjezdu do města. A není to moc hezký pohled. Samotné centrum ale nabízí mnoho skvělých zážitků, díky kterým na ten šok z příjezdu rychle zapomenete.

Procházka centrem

Staré město si rozhodně musíte projít celé. Ale nezoufejte, není ani zdaleka tak velké jako například v Praze a vzdálenosti mezi jednotlivými památkami jsou menší, než se zdá.

Jednou z nejhezčích staveb ve městě je Stará radnice. Tento komplex budov postavených ve 14. a 15. století dnes slouží jako muzeum hlavního města. Pořádané výstavy často stojí za prohlídku stejně jako stálá expozice. Michalská brána je jediná brána z původních středověkých městských opevnění, a tím se stává jednou z nejstarších budov ve městě. Kdo chce vidět Bratislavu shora, může navštívit Michalskou věž hned nad bránou, ze které je krásný výhled na celé město.

Uprostřed města najdete několik paláců v barokním stylu, jedním z nich je Grassalkovichov palác, který je dnes sídlem slovenského prezidenta. Slovenská vláda zase sídlí v bývalém arcibiskupském paláci, který je nedaleko.

K nejhezčím a nejznámějším stavbám v Bratislavě patří Konkatedrála svatého Martina, která byla jednu dobu dokonce i korunovačním kostelem uherských králů. Mezi nejzajímavější části centra můžeme zařadit i Židovskou čtvrť, ze které se bohužel dochovalo jen pár ulic.

Pozornost se vyplácí

Pokud budete město procházet velice pozorně, upoutá vás hned několik kuriozit. V Michalské ulici, ( která vede k již zmiňované Michalské bráně) je ve zdech domů několik dělových koulí. Je to prý vzpomínka na napoleonské ostřelování města.

O pár ulic dále je zas ve výklenku schovaná malá postavička, které se říká Posměváček. Proč? Až ho uvidíte, pochopíte… A Posměváček není jediná socha uprostřed centra – při prohlídce narazíte na další dvě sochy, a to dokonce v životních velikostech. Jednou z nich je Paparazzi, fotograf vyčuhující zpoza domu, druhou je dělník, který vylézá z kanálu.

Studentská hospoda

Pokud už jste uchození a pěkně vám po vycházce centrem vyhládlo, přichází ta pravá bratislavská perla. Jmenuje se 1. Slovak Pub a najdete ji v Obchodné ulici 62. Na první pohled obyčejná hospoda skrývá tu nejlepší studentskou krčmu, v jaké jste kdy byli. Koncept je vytvořený na míru pro nás, „chudé“ studenty, a proto se ceny pohybují opravdu nízko. Ale na kvalitě se to nepodepíše ani v nejmenším. Vše je domácí, bio a čerstvé. Lákavé nabídky pro studenty se obměňují každý týden a stojí opravdu za to - například kdo zarecituje básničku, dostane pivo zdarma. Jídla zde vaří poctivě slovenské, a proto bych doporučila si objednat halušky či pirohy. Nebudete litovat.

Pokud vám ještě zbývá nějaký čas před odjezdem domů, můžete se vydat pěšky nebo autobusem ke hradu na druhé straně města. Nenajdete tam však nic lepšího, než jste již viděli. Na návštěvu vám tím pádem bude stačit jeden den. A protože cesta netrvá nijak dlouho, ani není moc drahá, můžete vyrazit v podstatě kdykoli, a stačí vám na to i prodloužený víkend.

Fotogalerie:

Vysoké Tatry: Dobrodružství na dosah

EsterBudinska — Mon, 01 Sep 2014 19:18:45 +0000

#cestování

Vysoké Tatry jsou trefa do černého pro všechny, které už nebaví nudné dovolené u moře a kteří jsou znuděni celodenním válením se a nicneděláním.

Co by kamenem dohodil

Nepopiratelnou výhodou moderní doby je fakt, že nám svět leží na dlani. Možnost cestovat kam se nám zachce je dostupnější než kdykoli předtím a mladí lidé se vydávají objevovat krásy Země do nejvzdálenějších koutů světa. Často přitom paradoxně zapomínají na zemi nám nejbližší, po dlouhou dobu součást naší republiky - na Slovenskou republiku.

A co že je na Slovensku tak zajímavého? No přece Vysoké Tatry. Toto pohoří, které tvoří částečně i hranice mezi Slovenskem a Polskem, je pro obě země velice důležitým turistickým centrem. Po celý rok sem přijíždějí turisté poznávat krásy těchto hor - v zimě na lyžích, v létě prostřednictvím vysokohorské turistiky.

Krása dovolené v Tatrách spočívá hned v několika důležitých faktech. Za prvé je to skvělá dostupnost. Večer nasednete do vlaku a ráno jste na místě. Je to rychlé, víceméně pohodlné, ale hlavně levné, což je pro nás studenty většinou jedna z těch podstatnějších kategorií při výběru dovolené. Levné seženete i ubytování (pokud byste mermomocí nechtěli bydlet v hotelu, kde jsou ceny pochopitelně vyšší), a to v takzvaných privátech, které najdete v blízkosti Štrbského plesa. Či v přilehlých vesničkách, odkud každé ráno jezdí autobus do středu Tater.

Na Kriváň nebo Rysy

Samotné hory pak nabízejí nespočetné množství různě náročných procházek či túr, stačí si jen vybrat. Mezi ty nejznámější, ale také nejnáročnější samozřejmě patří túra na Rysy, či Kriváň. Cesta nahoru je někdy opravdu náročná, vyplatí se mít kvalitní boty ale také velkou svačinu, některé „procházky“ zaberou i sedm hodin. Stojí to však za to. Krásná příroda a čistý vzduch, kvůli kterému sem jezdí ročně tisíce lidí, vám zvedne náladu a po zdolání vrcholu se vám naskytne neuvěřitelný výhled. Cestou dolů je pak člověk nabit neuvěřitelným množstvím endorfinů a zážitkem na celý život.

Těm pohodlnějším, kteří příliš neholdují většímu fyzickému vypětí, se nabízí kromě řady příjemnějších, kratších cestiček i možnost nechat se vyvézt nahoru lanovkou. Přichází však o jeden z nejkrásnějších vrcholových pocitů: „Já jsem to dokázala!“

U Jánošíka na návštěvě

A pokud by vás Tatry po pár dnech omrzely (což se ve většině případů nestane), můžete navštívit Slovenský ráj, ideální pro dobrodružnější povahy. Najdete zde ale i několik romantických procházek středem lesa, s křišťálově čistým potůčkem tekoucím po celou cestu jen pár metrů od úzké stezky.

Mezi oblíbené atrakce našich sousedů však nepatří jen příroda. Neodolatelná slovenská kuchyně, jejíž specialitou jsou samozřejmě halušky, vás nadchne nejen chutí, ale především svou poctivostí. V dnešní době, kde se na každém kroku objevují nálepky BIO, není nic více domácího, než pořádná večere v pravé slovenské Kolibě. V Tatrách je prostě neustále co objevovat a ani po několika letech vás tato královská příroda neomrzí. A co víc se přát od dovolené?

Takže obout pohorky, batoh s vodou na záda a hurá na Slovensko.

Zdrpj obrázku: www.utvs.cvut.cz

Malta – ostrov historických památek, kávy vonící po tabáku a medúz

JulieMahlerova — Mon, 04 Nov 2013 17:20:31 +0000

#cestování

Malta je maličký ostrůvek, na mapě téměř přehlédnutelný, mezi Sicílií a Afrikou. Svou nevelkou rozlohu však vynahrazuje pestrostí.

Hlavní městem, pokud se to tak opravdu rozhodneme nazvat, je Valetta. Kopcovité městečko vystavěné podle šachovnicového vzoru architekta Lapparelliho, takže pokud se přece jen v malebných uličkách ztratíte (jako já v mnohých případech), je opravdu velmi snadné se znovu zorientovat. Každá ulička je naprosto jedinečná – některá je smutná, jiná rušná a rozverná, další uchvátí krásou historických budov.

Historie Malty je neuvěřitelně bohatá, naleznete zde zachovalé chrámy, starší než Stonehenge, pozůstatky mnoha staletí kolonialismu i děsivé následky druhé světové války. Pravděpodobně největším historickým lákadlem, zapsaným na seznamu světového dědictví UNESCO a náhodně objeveným při přestavbě starého domu v samotném srdci Malty, je „Hypogeum“. Jedná se o podzemní chrám z doby 3800 př.n.l., původně sloužící zřejmě k obřadním účelům. Pokud máte zájem o návštěvu, je třeba zarezervovat si lístky minimálně 5 týdnů předem.

Malta má po svých bývalých britských kolonistech spoustu pozůstatků. Jezdí se vlevo, úředním jazykem je kromě maltštiny i angličtina a i v těch nejobyčejnějších a nejzapadlejších obchůdcích najdete britské potraviny a klasický Earl Grey, za které zaplatíte v Eurech. Anglicky se opravdu domluvíte všude. Ostrov je častou destinací studentů, kteří si chtějí zlepšit znalost jazyka a zároveň si užít příjemného prostředí.

Moře na Maltě však není zrovna nejpřístupnější. Jeho krásu kazí občasná špína, kterou po sobě lidé zanechají, a pak také ostrá skaliska. Jestli mi něco vyrazilo dech, pak to byly medúzy. V životě jsem neviděla tolik medúz a také tolik požahaných lidí, jako právě tady. Myslím, že jsem si vytvořila lehčí formu medúzo-fobie a bez brýlí bych asi do moře nevlezla. Malta má sice pláž Golden Bay označenou modrou vlajkou (prestižní označení nejkrásnější a nejčistší pláže), ta je ovšem beznadějně přeplněná turisty a značně jí to ubírá na exkluzivitě. Pokud vám nevadí zajít si kus pěšky, ve vzdálenosti dvou kilometrů naleznete jednu z nejkrásnějších zátok. Jmenuje se Gnejna Bay, pyšní se průzračně čistým a přístupným mořem, osobitou a přátelskou atmosférou.

Malťané jsou opravdu vstřícným a přátelským národem, nepočítáme-li ty, co se vám snaží něco prodat. Mají na všechno spoustu času, jsou velmi komunikativní, rádi se s vámi dají do řeči a povídají o těch nejběžnějších i nejzávažnějších věcech. Při troše štěstí Vám ukážou i místní kavárny (značně nepodobné těm komerčním umístněným na hlavních třídách) a pozvou vás na pravou maltskou kávu. Ta překvapí neobvyklou vůni a chutí. Je bez mléka a velmi silná, s charakteristickým aromatem tabáku. Nicméně při následujících doušcích pocítíte zvláštní požitek, který si záhy začnete vychutnávat.

Malta je protkána hustou sítí autobusové dopravy, má to ale háček. Pokud byste čekali, že se bude jezdit dle jízdních řádů, jste na omylu. Řidiči zběsile kroutí volanty svých vozů v naprosto nepředvídatelných časových intervalech, navíc ještě pustí klimatizaci na nejnižší možnou teplotu. Často má pak člověk zdání, že přestoupil z výhně přímo do mrazáku. Víte-li, že se daný den budete po Maltě přepravovat tímto způsobem, opravdu se vyplatí přibalit s sebou lehký svetřík či šátek.

Jestli jsem na Maltě něco postrádala, pak to byla zeleň, místo ní je zde vyprahlá, jen mírně zvlněná a chvílemi nezajímavá krajina. Fádní dojem vynahrazuje to koncentrací historickým památek, nepřebernou možností výletů a zážitků. Máte-li zájem Maltu navštívit, vyhraďte si na to minimálně dva týdny, za týden totiž zdaleka nebudete mít možnost na Maltě projet všechna místa, která opravdu stojí za to.

Fotogalerie: