Easy Magazine - Degenci

Praha vs. Morava - souboj velmocí

Anna Macků — Fri, 20 Nov 2015 18:05:56 +0000

#prazaci #moravaci #obcanskavalka #slovackosanesudi

Vyrůstat na Moravě a pak se vydat vstříc vysoké škole do hlavního města? Díky tomu mám teď jedinečnou možnost sledovat, na čí straně je vlastně pravda. Při souboji těchto velmocí je potřeba použít jazyk spisovný, aby rozhodčí předem nesympatizovali ani s jedním ze svéhlavých rivalů.

Praha očima Moravana:

- Předražené město plné obecné češtiny, jehož obyvatelé nic nevydrží, zvláště pak v disciplínách požívání alkoholu a přežití v zimním období jsou opravdoví outsideři.

- Někdo by jim měl říci, že v České republice jsou i jiná města.

- Jen málokomu budete věřit, že jeho řidičské oprávnění získal na první pokus.

- Jejich intonace je převzata od zpěvných ptáků neznámého druhu. Obecná čeština je obecně nepochopena.

- Díky památkově produktivnímu Karlu IV. a vlakem pod zemí jsou nejnamyšlenější komunitou v okolí. Všichni mají kravaty, obleky a kostýmky, pracují ve firmách a kancelářích, nikdy neviděli lopatu.

Morava očima Pražana:

- Podivná oblast na východě republiky bez internetového pokrytí.

- Obyvatelé v tradičních krojích si dennodenně přihnou, a to bez výjimky, nezáleží na věku ani pohlaví. Traktor tady řídí kdekdo, zhruba od patnácti.

- Všichni pracují na plantáži, která se jmenuje Pálava. S sebou mají jen rýč a slivovici.

- Není tam draho, jelikož jim oběd běhá po dvoře a příloha k hlavnímu chodu roste za domem.

- Hovoří jazykem, který nelze přesně určit, ale čeština to rozhodně není.

A tak si někdy připadám jako vetřelec, účastník drsné reality show či součást sociálního experimentu, který má za úkol zkoumat různá chování odlišných etnických skupin.

Především u starších generací pak cítím velkou rivalitu a lehké náznaky zbrojení do občanské války. „Tož počúvaj! Včil ti něco povím. Né že si z tej Prahy přivezeš ňákého hen amanta čistokrevného!“ rozčiloval se můj dědeček se strachem v očích. Samozřejmě jsem nijak neoponovala, nechala jsem ho i jeho moravské občanství, ať si říkají, co chtějí.

Jak to je na Moravě těžké? vs. Jak to je v Praze divné?

Na otázky zmíněné výše odpovídám stále stejně. Na Moravě to všude nevypadá jako v televizním seriálu Slovácko sa nesúdí. V Praze mě na studentských akcích opíjejí spolužáci úplně stejně, jako to dělají mí moravští krajané. Má mluva jim připadá buď roztomilá, nebo příliš spisovná, ale pořád roztomilá. Já v Praze rozumím, a co hůř, chytám to, hele.

Upřímně, ráda to celé sleduji. Čím více pendluji mezi Prahou a Moravou (pro Moraváky: mezi Moravou a Prahou), tím více vlastně poznávám celý český příběh. Někdy ani nevím, kam se více těším. Velký souboj titánů bych tedy za sebe ukončila remízou, stav je nerozhodný. Na závěr už jen malá ukázka toho, jak je ten náš mateřský jazyk kouzelný.

P: „Hele, já přijdu asi dýl, nebude ti to vadit, viď?“

M: „Tak zaprvé vidím, se zrakem jsem problémy nikdy neměl. Klidně dělej delší kroky, hlavně přijď včas, zpoždění by mi vadilo.“

Charlie Hebdo tnulo do mrtvého

DanielWagner — Mon, 14 Sep 2015 18:40:40 +0000

#charliehebdo #aylan #imigrace #jesuischarlie

Když už dávno odezněl prach a broky muslimských karikatur, Charlie Hebdo svými kresbami prorazilo tenký led evropského pokrytectví.

Dvě karikatury Charlie Hebdo v současné chvíli zaplavují internet, stejně tak jako zaplavila internet fotka mrtvého syrského chlapce Aylana. Média vydělají na obém. Je čtenost, je zájem, je kontroverze, jsou peníze. Titulní strana zobrazuje utonulého chlapce a nad ním titulek „Tak blízko svému cíli…“ a k tomu hlasitě září billboard s mcdonaldovským úsměvem: „Promo! Dvě dětská menu za cenu jednoho.“ Září stejně dravě jako všechny současné titulky novinové i internetové. Mrtvý chlapec je lepší reklamou než billboardy a reklamní spoty. Mrtvý chlapec prodává. A ona reklama zaplavuje a utápí snad stejně dobře jako vlny středozemního moře. Tragická smrt se stává pouze symbolem, značkou a v rukou médií se mění v nechutný billboard. Rozdíl mezi smrtí a reklamou na happymeal se smazává, bledne, vytrácí se. Obojí je využíváno stejně, jen upoutat a prodat produkt. To samé dělám já tímto článkem, to samé dělají média valením fotografií mrtvých, to samé dělá Charlie Hebdo, jen s rozdílem, že tomu nastavuje své satirické zrcadlo. Už jen jako dovětek můžeme říci – to jsou naše hodnoty? Náš humanismus? Naše evropská cnost? Billboardy v podobě mrtvého dítěte? Titulek „Tak blízko svému cíli…“ vyzývá k otázce: ale k jakému cíli? A je to opravdu vůbec ještě cíl?

Druhá karikatura zní: „Důkaz, že je Evropa křesťanská. Křesťané chodí po vodě. Muslimské děti se topí.“ (viz. fotogalerie) Ať už je to výsměch těm, kteří volají jen pro přijímání křesťanů, či výsměch těm, kteří agresivně chtějí bránit kulturu, kterou tím v důsledku decimují, je to výsměch trefný. Jako kdyby náboženství bylo ortelem, jako kdyby kultura byla rozsudkem. A my mezitím chodíme po vodě s úsměvem křesťanské Evropy neschopni ponořit se do vln problému, který nás čeká a který musíme řešit. Bohužel řešením nebudou ani celostránkové „billboardy“ s mrtvými muži, ženami a dětmi, ani křesťanské chození po vodě mezi svými křesťany. Neschovává se ani v pláči nad mrtvými, ani ve strachu nad živými, ale v rozumu a pozorování všeho hořkého nezaujatou optikou. Pokud jsem se u muslimských karikatur zdržel komentářů, nyní s ním musím přijít, protože Charlie Hebdo reflektovalo trpkou a hořkou pravdu a reflektovalo ji jasně, beze strachu a bez sentimentu, tnulo mrtvolně do našeho živého pokrytectví a podnětně otevřelo prostor nové diskusi. Nyní „Je suis Charlie“.

Fotogalerie:

Čabajka nebo jablko?

Anna Macků — Sun, 28 Jun 2015 17:09:11 +0000

#ceskastrava #pivonenialkohol #helfylajfstajl

Co člověk, to jiné stravovací návyky, jiný oblíbený pokrm a jiné chuťové pohárky. Ovšem Češi obecně nejsou považováni za znalce zdravé výživy a zdravého životního stylu. Napovídá tomu již to, že tradiční česká kuchyně zahrnuje pečené opeřence a mastné zelí, to vše podávané na talíři olemovaném knedlíky. Jako vždy se ale najdou výjimky, jedinci, kteří se snaží svůj jídelníček skvěle vyvážit.

Abychom se ale v českých konzumentech lépe orientovali, je možné rozdělit je do několika skupin. Těm, kteří raději slyší dříve tu špatnou zprávu, doporučuji začít u kategorie se zkratkou CH.CH. Jedná se o skupinu „Chodící cholesterol“. Tito lidé se většinou hlásí k uzené církvi. Klobásky k snídani, na oběd jitrnice a večeři jistí tlačenka. Každý z jednotlivých chodů je nutno zapít výborným nápojem z chmelu, jelikož v Česku pivo není alkohol.

Mezi tuzemskými strávníky najdeme však i ty, kteří se s tradiční českou kuchyní neztotožňují. Pro jejich hnutí máme odborné označení P.M. neboli „Pozor maso“. Lidé, kteří zdravou výživu berou až příliš vážně. Vegetariáni či ti věru vážní, vegani. Jako povinná výbava v supermarketu jim neslouží nákupní košík, nýbrž lupa, kterou zkoumají všechny mikroskopické tabulky na zadních stranách balených potravin. Ze dvou naprosto totožných mrkví sáhnou po té o dvacet korun dražší, avšak oplývající nálepkou BIO. V nočních můrách je pronásledují tukové buňky, a kdyby měli pozřít něco tak odporného, jako je utopenec, raději by se utopili sami.

Poslední skupinou našeho národa jsou takzvaní O.H. Jedlíci hlásící se k oddílu „Občas hřeším“, jsou v Česku nejpočetnějším uskupením. Jsou si vědomi toho, že zdravá strava je pro člověka důležitá, nicméně, čas od času se rychle občerství ve fastfoodu. Ovoce a zelenina pro ně ale také nejsou latinské názvy, a tak si jejich tělo nemusí zas tolik stěžovat.

Stravování Čechů je tedy opravdu rozmanité. V dnešním uspěchaném světě ale není nic jednoduššího, než si špatný návyk vypěstovat snídáním za volantem a večeřením o půlnoci při měsíčku. Takové pěstování tuze rád ocení doktor zabývající se žaludečními vředy a radostí bude skákat i celý lékařský tým na kardiologii. V čekárně jim sedí diagnózy od L.P. po O.T.P. Lehká podvýživa, ale především Ozdobný tukový prstenec je usvědčí v tom, že neutekli, jsou doma, hezky v Česku…

Na drogy s rozumem

DanielWagner — Wed, 24 Jun 2015 17:48:21 +0000

neb je berem(,) vážně!

K dnešnímu článku mě přivedly dvě věci. Jednak, přečetl jsem si zas jednou něco na novinkách, což už samo o sobě vede k destruktivnímu chování. Nicméně nebylo to jen tak z nahodilého článku, nýbrž z titulku „Nacisté hnali do boje vojáky na pervitinu!“. Ach šmankote, že se nestydí klucí jední nacističtí! To jsem od nich ale pranic nečekal! Taková podlost a hnusota, teď už si jich ale vůbec, vůbec nemůžu vážit! Fujky, tfujky. Upřímně… já být na frontě tím mašírujícím vojáčkem, tak se zdroguji jakbysmet. K vojenství, pokud vím, drogy do určité míry patří, není to pravidlem, ale nedivím se, že zrovna tam se vyskytnou. Lepší zdrogovanej, než mrtvej, nu ni? A za druhé, nestihl jsem vlak, a ono několikakilometrové dobíhání, abyste pak čučeli s jazykem na vestě na odjíždějící světýlka, není nijak zvlášť fanfárové. A to mě přivedlo znovu k úvahám (neb už pár let mručím, že bych rád coca-colu před rokem 1903), proč nám vlastně ty drogy zakázali. Vždyť pár šňupů/loků/chlemtů/hemtů a jsem na vláčku co by dup!

No vždyť považte, toliko by bylo rozumnější je legalizovat. Černý trh by prakticky zmizel. Drogy by se hezky řádně zdanily a staly by se alespoň něčím svátečním! Ne, že si za pár kaček koupíte koulí, jak na Staromáku na Vánočních trzích bonbónů. Na drogy byste fasovali něco jako řidičák, lékař by vám rovnou řekl, co sakra brát nemáte, a co si vaše tělo docela užije. No a databáze by věděla, co si kupujete a hezky omezila vaši spotřebu na pár cukrovinek za měsíc, či za rok. Na děti by se už ve školkách a školách nevalila ta stupidní protidrogová prevence, ze které stejnak jakožto středoškoláci, či vysokoškoláci brzy vyrostou, ale rozjel by se nový projekt v symbióze s tím pivním „Na drogy s rozumem“. To by náhle na festivalech ubylo těch ubožáků ležících v koutech, nebrali by šméčka a nepřebírali, jak malá děcka.

A to by bylo najednou turistů v českých zemích! Vždyť kdo by si nedal legalizovaného šňupíčka kokíčka? A za éčka by se sypalo éček, i jéje! Vzpruha jak duha, pro náš zemdlený rozpočet. I hned bily by na poplach všechny noviny. Palcové titulky hlásaly by: „Češi stádem narkomanů!“ Měsíčník History hlásal by: „Češi státem Markomanů!“ A redakce Enigmy by vyrukovala se svým hledáním souvislostí: „Stanou se Češi nacisty?“

Přesto, i kdybyste drogy legalizovali, nic moc hrůzného by se nestalo. Rozumní nezačnou nějak zvlášť drogovat a drogisté budou cumlat cukrovinky legalizace nelegalizace. A vůbec je ta legalizace dobrý nápad! Svět by byl hezčí, lepší, barevnější a já bych stihl vlak.

Vykoupení z věznice Mafra

Anna Macků — Mon, 08 Jun 2015 18:08:26 +0000

#Babišbejby #mocmocpeněz #baboraď #mameradiAgrofert

Mezi novináři v Česku to vře. Kolegové, kteří se proměnili v soky. Jejich jazyky jsou nabroušenější, otázky a komentáře jízlivější a jedovatější. Skupování médií? Jak je to možné? Co se stalo? Znamená tento tiskem ozbrojený souboj něco pro obyčejného čtenáře?

Podívat se aktuálnímu českému tisku na zoubek může být docela složité, ale při troše prozíravosti je to zvládnutelný úkol. „Pane ministře, udělejte áááá.“ Šestka nahoře Lidovky, celé spodní patro obsazuje MF Dnes a všechny její přílohy, čtverka nahoře časopis Téma. Doporučujeme pravidelně čistit 5 plus 2 stoličky. Kromě zubní prevence nezapomeňte na optika, ten se vám koukne na Óčko. „V pořádku, vypláchněte si.“ V umyvadle zahlédneme vykloktaný deník Metro.

Naproti tomu máme stále ještě seriózní deníky (nehovoříme teď o těch bulvárních), jejichž majiteli nejsou prošedivělí miliardáři a šéfredaktoři těchto novin nejsou ničím svazováni. Dokonce se snažili proti skupování tiskovin bouřit, založili proto vlastní server a z redakce, která pro ně přestala býti férová a soudná, odešli. Vedle papírově vydávaných médií se nám zde tedy navíc objevily nové internetové portály, které slibují další pravdu ze všech možných pravd.

Tak, teď babo raď.

Pokud se obrátíme na výroky odborníků (které byly ovšem opět zveřejněny v tisku), dočteme se například o dosud největší proměně Mladé fronty DNES. Dříve se jednalo o tisk, který oplýval kousavými informacemi. Jaké zprávy mají abonenti tohoto deníku čekat nyní, když se jejich terč proměnil v luk a šíp? Můžeme snad očekávat rozhovor s jedním z tisíců spokojených zaměstnanců společnosti Agrofert na titulní straně?

Normální čtenář je z toho jelen. Noviny dělil dříve na seriózní a zahřívací (tedy ty, kterými rád zatopil v krbu). Těmi však chápal především bulvár, jelikož uváděl informace zkresleně. Nyní však do otopu bude muset zařadit mnohem více. Jak ale polopravdy odhalit?

Označme tedy nynější situaci za zmatenou. Objeví se nám tady také takové názory, že si nás jednou první muž financí koupí všechny, a udělá z nás Vodňanskou drůbež. Jeho ohromný vliv už zasáhl i do médií, a tak ohrožuje samotnou demokracii našeho státu.

Jeho zastánci ale budou tvrdit, že zlí jazykové jen nemají pochopení pro slušně vydělané peníze a to, že někdo investuje, když na to má prostředky, přece není nic špatného. Skutečnost, že česká mediální scéna začíná hraničit s oligarchií, buď nevidí, anebo nechtějí vidět.

Co z toho plyne? Snad jen jediný poznatek. Zamysleme se nad tím, co čteme. Odhalíme-li však nejasnost, nepravdu nebo fakty nepodložené tvrzení, neoznačujme hned autora za zkorumpovaného pisálka. Možná píše články už několik let, jen teď jeho malinké křeslo v redakci koupil někdo jiný. Nový šéf je možná čirou náhodou druhým nejbohatším člověkem v naší zemi. Odchod z redakce ale v jejich situaci plné hypoték nepřichází v úvahu a psát něco jiného, než je žádáno, by mohlo znamenat úřad práce a tři hladové krky v domácnosti.

„No a? Novinář má být čestný a psát objektivní pravdu!“ Buďme k sobě ale upřímní, jak bychom se zachovali my sami?

Zákaz kouření v restauracích. A já říkám razantně NE!

Adela Kaderabkova — Wed, 03 Jun 2015 18:32:03 +0000

#kouření #zákaz #nasranost #hospoda #proč?

Dnes byl vládou schválen návrh zákona, který zakazuje kouření ve všech veřejných prostorech včetně restaurací a hospod. Platit by měl od ledna 2016. A já jako kuřačka zásadně nesouhlasím.

Stalo se tak asi před dvěma týdny. Začalo to jako běžné čtvrteční ráno. Vstanu, z pohledu na rozvrh hodin se mi udělá mdlo, slibuju si, že už nikdy nikdy nikdy v životě nebudu chlastat v polovině týdne, do omluvného listu si píši na první tři hodiny lékaře a jdu zahánět kocovinu do své oblíbené kavárny. Posadím se na obvyklé místo, s díky odmítám nápojový lístek a rovnou si objednávám. Slečna servírka na mě zírá, jako by mě viděla poprvé v životě a jako by to bylo fakt překvápko, že si dávám to co vždycky. Dostanu kafe, džus, zapaluji si cigaretu a těším se z toho, že alespoň něco v tomhle zasranym dni bude podle mých představ. Cigareta hoří, já si šťastně pěstuji rakovinu a mám se v rámci možností krásně. Až po pár vteřinách si všímám pohoršených pohledů ostatních hostů. Co jako je?! Už tři roky sem chodím na kafe a na cigáro a nikdy to nikomu nevadilo. Přichází slečna servírka, zase na mě zírá, jako kdyby mě viděla poprvé. Slušně ji žádám o popelník, který jsem měla mít na stole už dávno. Kromě obvyklého nuceného úsměvu očekávám třeba právě ten popelník, místo toho se ale dočkám věty: „A vy jako nevíte, že se tady nekouří?“ Aha, to jako fakt nevim. Slečna servírka, která evidentně vstávala z postele podobně jako já, zadkem nahoru, mě poučuje o tom, že tato kavárna je už šest dní (!!!) nekuřácká a že jestli jsem tak hrozně závislá a nevydržím to, mám si jít zapálit ven a nečadit jí pod nos (který je jen tak mimochodem pěkně nahoru). Jelikož se necítím dobře jak po psychické, tak ani po té fyzické stránce, polykám všechny dotazy typu: „A proč tady jako už nemůžu kouřit?“ nebo „A kdo jako tohle zavedl?“. Dopíjím kafe, platím, nasraně si zapaluji venku, a protože mi je blbě, zapaluju si hned druhou, aby mi mohlo být ještě hůř.

Chápu, že někteří se snaží dělat svět lepší tím, že nekouří, nejedí maso, vajíčka, nelezou po skalách, protože ten kus šutru to přece bolí. Ok, beru, jejich volba. Moje volba je zas kouřit! Nemám na mysli nesnesitelnou závislost – kouření ráno, ráno, ráno, ráno, dopoledne na školních záchodech, dopoledne na školních záchodech, po obědě, před svačinou, ke svačině, po svačině, nikotin vždy a všude. Mám na mysli jedno ranní ke kafi, jedno na nervy po škole, dvě večer k pivu.

Jsem přece člověk, a i když nejsem přímo lidumil, ostatní lidi respektuji a z normální lidské úcty si nedovolím zapálit na zastávce, stejně tak na dětském hřišti. Jsem kuřák, ale jsem také starší sestra a vedoucí na dětských táborech, a chtěla bych pověsit do průvanu za uši všechny ty, kteří mají tu drzost a zapálí si právě mezi dětmi. A nejedná se jen o ty caparty. Obecně o lidi, o nekuřáky, o všechny ty, které cigaretový dým obtěžuje. Od toho tu přeci jsou kuřácké a nekuřácké restaurace/bary. Když mě sere smrad z cigaret, nelezu do největšího pajzlu v okolí. A když už tam lezu, tak počítám s tím, že uvnitř ten smrad bude a že jestli si na něj budu stěžovat, dostanu popelníkem po hlavě. Nikdy jsem nepatřila mezi kroužek drsňáků před školou, ve kterém si x náctiletých předávalo jednu cigaretu. Nikdy jsem se nesnížila ke kouření na školních toaletách a ani jsem neměla problém si u piva nezapálit mezi partou nekuřáků, i když jsme seděli v kuřácké části, protože mi to prostě přišlo jako slušnost.

A tak se ptám PROČ? Proč je nutné vydávat zákony ohledně omezení kouření tady a támhle? Většina lidí má v sobě dost slušnosti a taktu na to, aby pochopila, kdy je kouření krajně nevhodné a kdy naopak můžou vyčadit klidně celou krábu za večer. Chápu, že je tu také pár bezohledných jedinců, kteří to nepoznají. Chci upozornit hlavně na to, že zákaz je téměř neomezí, naopak ho budou porušovat a až bude venku -20 °C, raději si zalezou na záchod a budou si dupat na plíce tam, než aby vylezli před bar do té zimy a poslušně mrzli 4 minuty během tahání jedné cigarety. Povede to také k tomu, že množství lidí se rozhodne, že si právě na tomhle namastí kapsu a budou tak provozovat zařízení výhradně kuřácká (což bude ale veřejným tajemstvím), a tak celý zákon o zákazu padne vniveč. Chápu, že majitelé kaváren se rozhodnou, že se stanou nekuřáckými. Chápu, že majitelé barů se rozhodnou, že před dvaadvacátou hodinou bude kouření tabu. Tohle je čistě věc majitelů a provozních a už jsem se smířila i s tím, že si budu muset najít jinou oblíbenou kavárnu. Já jen prostě nechápu, proč by měl zákon platit celoplošně, protože každému normálně uvažujícímu člověku musí přece dojít, že se zákon bude porušovat.

Nezakazujte mi proto, prosím, kouření u ranního kafe nebo na kulturních akcích a festivalech, protože jsem slušná a hodná holka, nedýchám nikomu cigaretový dým do obličeje, a když mě někdo na koncertě, kde není oddělená zóna pro kuřáky a nekuřáky, poprosí, abych šla kouřit jinam, protože ho to obtěžuje, bez řečí se omluvím a odejdu kouřit o pár metrů dál.

Máme rádi genocidy

DanielWagner — Sun, 17 May 2015 17:46:08 +0000

#vegetariáni #páreknepárek #holocaust

Inu, když mi jeden vegetarián řekl, že ubližuji zvířátkům, podivil jsem se tak, až mi vypadla čabajka z pusy. „Já? No dovolte!“ Dal mi však brouka do hlavy, prevít zeleninovej. Tak jsem se nad tím doma zamyslel nad sekanou, pak nad bůčkem a nakonec nad kachničkou. Skončil jsem u párků, u kterých vznikl i tento článek.

Tu takhle sedím, v hubě Kosteleckou uzeninu, po párku nepárkovitý párek, a Schwarzwaldskou šunkou obkládám s přesností nakokainovaného chirurga táhlými náhozy paštikou přemazaný chleba, na stolku dávám na okuk hovězí botky a na tričku se mi skvěje nápis „Go, vege go!“. Jak já rád říkám, zvířata mají být šťastná, neb když je zabíjíte smutný, blbě chutnaj. Ač se vám může zdát toto hledisko zastaralé v době vege, vega, vitari restaurací, přesvědčím vás o opaku, neb se mi to hodí do krámu, kde nakupuji od Krkovičky. Já už dávno skáču, řekne ptáče na talíři a s klepnutím kladívka hupne z krbu do kalhot jeho odkapávající omastek.

Moderní je, vážení, masově zabíjet. Spolu s pásovou výrobou, byrokratizací a holocaustem, přišla na svět i strojová produkce masa. Tu máte produkt krávu, šmik, šmik, tu máte hovězí. Vyrábíme židle, vyrábíme auta, vyrábíme maso. Tento koncept objektivizace platí napříč kulturami i historickými dobami. Zvířata i lidé sloužili jako platidlo, jako pouhé věci k užívání. A ač jsme v průběhu dějin v západní civilizaci seznali, že ženy, otroci či děti nejsou objekty a předměty ku splácení dluhů, u zvířat jsme na nějakou reformní činnost lehce pozapomněli. A pročpak? Inu, máme hlad, stoupající, kumulující se. Ano vím, maso spotřebuje více plodin k vyprodukování, ano! Nejezme maso, žerme jahůdky, oříšky a hrušky! Nicméně živočišná produkce má svojí historii a kontinuitu, která neuvěřitelně zrychlena dopováním zvířat vyrostla do podob ad absurdum. Vliv výkonnosti, vliv tlaku na kumulaci a akceleraci produkce, vliv spotřebitelského a konzumního přístupu, to vše stojí za tím, že se z luk a pastvin zvířena nahnala do kotců a pidiohrad sloužících k „růstu masa“.

Baví mě vždy ukázky videí z továren na maso s přístupem – „Tito zlí pánové, tito zlí lidé, tito a tito ubližují zvířátkům. Přestaň jíst maso a přestane být ubližováno zvířátkům.“ C‘mon! Za utrpením zvířat v masové masové výrobě (to je masa jak u nás v neděli!) nestojí zlí lidé a zlí konzumenti, nýbrž historický a sociální vývoj. Průmyslová revoluce a s ní spojený růst populace stojí za dnešními velkochovnými drůbežárnami. Tato zvířecí genocida je predestinována naší kulturou a naší společností. Konzum, můj každodenně otevřený Monster, minimální spánek, můj otevřený laptop, všechny kluby, do kterých chodím, ale i včerejší a dnešní přejoulovaná večeře je toho jasným důkazem. Naše společnost nemůže existovat bez takovéto genocidy a takováto genocida by neexistovala bez takovéto společnosti. Proč zmiňuji genocidu v rámci masové masové produkce? Neboť tato situace je v extrémním případě srovnatelná s vývojem a způsobem holocaustu. Nacistické Německo bylo v konečné fázi svého vývoje natolik svázáno s myšlenkou vyhlazovacích táborů, že by zároveň neexistovala možnost existence nacistického Německa bez vyhlazovacích táborů. Takováto situace by způsobila kolaps, rozklad celé společnosti.

A co se tímto článkem snažím říci? Že my jsme nyní až po uši ve fázi vyhlazování a není cesty zpět. Platí na nás kolektivní vina, vyhlazujeme všichni, ať už maso jíme, nebo nejíme. Příčinou brutálních velkochovů není naše masožravost, příčinou je naše společnost, ve které se nacházíme a ve které žijeme. A tím že žijeme, ať už jakkoli, se vždy spolupodílíme na tomto vyhlazování. Já zde s párkem nepárkem v hubě a tričkem „Go, vege go!“ neprohlašuji – jezte či nejezte maso, ač věřím, že každý jedinec má svůj vliv. Já zde tvrdím, že absolutní, konzumní a výkonově produkční objektivizace zvířat se bude a měla by se měnit jen celostním přístupem celé společnosti. Velkochovy nestojí na tom, jestli někdo jí nebo nejí maso, ale stojí na myšlence, že tento přístup „výroby“ masa je normální a funkční. Cílem není přestat jíst maso, ale postupně racionálními cestami pracovat na tom, aby se zavedené způsoby měnily. Nikdy se nepřestane jíst maso, avšak doufám, že se najdou humánnější cesty k jeho obstarávání, stejně jako racionální způsoby jeho konzumování. A když už visím argumentačně na šibenici, oprátka mě škrtí a mě podpírá už jen párátko, proč to nezakončit sobecky a párátko tak nezlomit. Zkrátka, aby do budoucna zvířátka, která jím, byla už jenom šťastná a chutná.

Nu, nezbývá než dodat, že už dlouho jsem si takto interpretačně nezastřílel, a prosím, pokud do mě bude stříleno, pak pokud možno jenom slovy, neb na rozdíl od párku, já bolest ještě cítím.

Umanifestujme se k smrti

DanielWagner — Thu, 02 Jul 2015 12:24:40 +0000

#recko #duha #Tunistamtozije #imigrantimuzouzanaseposranyzivoty #pohlova #prazdniny #petunie

Všichni se vyjadřují ke všemu a tak se autor vyjádřil k vyjadřování se ke všemu. Protože bez těch všech vyjádření bychom snad ani neumřeli...

Ach ano, zas písmenkově zdatné stádo je hnáno k tomu se někde k něčemu vyjádřit. Prázdninové okurky nikdo nezavařil a klidné novinářské období zmařil kdosi fanatický, když na dobu neurčitou zneatraktivnil Tunis turistický. Imigrace plní týdeníky deníkovou rychlostí a povinností každého novináře jest popsat nekonečno cest, kudy se bankrotující Řecko může vést. A pokud nenasviním k novému gay zákonu alespoň jeden a půl normostrany, bych nebyl fádně nestranný, zduhuji si alespoň svůj xicht v pompě, coby kvetoucí poupě nového fajného rovnostářství. Tjamtaratatatatá! Zadují fanfáry mé negramotnosti a folkovosti na všechny strany a mé příspěvky budou brány, čteny, lifrovány všemi směry, neb když už jsem se narodil, proč bych byl němý.

A tak s prstem v nose a s oprátkou termínu na krku, kuse budu komentovat prefabrikovanou realitu, ač jsem se v reálu nehnul ze svého bytu, ba ni ani lože, no bóže, se poserte. Poperte se pak o to, kdo okomentuje lépe mojí či kohokoli jiného blbost. A také jaký oslí most to zase zbudoval a jaké nesmysly nám na zeď maloval ten kdos a kohokos protentokrát. A pak už jen drát do oka, tak tak.

Je nutno se ptát, a vím, že tentokrát opět biju a bliju do svých řad, jestli komentovat a lamentovat nad vším má ceny jakékoli. Kdokoli vyjádří cokoli. Hurá! Dejte mu bůra a dekl na hlavu či rovnou popravu, neb je geniální, a ty je za každého režimu lepší zkrouhnout, když zplodí větu, odstavec, názor či dokáží s kurzorem ve Wordu pohnout!

Manifestujme názory, držme plakáty, volejme hesla! I když nejsme ráno schopni zvednout se z křesla do práce. Pak nezbývá než štrapáce s vyhozením dávat za vinu vyloděním na jižních březích. Pišme o Řecích, dada! To dohody urychlí, ba dá jim text ten správný směr! Dva tisíce čtyři sta osmdesát dva českých komentářů za den situací pohne, věro věr – slovo vším pohne! No tohle! A já ani nejsem schopen slovem sdělit, ač se budu snažit sebevíc, nějaké osobě jednotlivé, že je mi drahá. Hahá! Vždyť ona to ani nepřečte, a pak brečte nad hýřením všech těch slov. Člověk sám pro sebe je bloumavou slátaninou, kterou slovy nepopíše, ni nepředá. Běda! Přesto takto nepopsán a nenalezen, bude se pouštět skanzenem svých polopravd až k popisu důležitostí, o které v reálu nesmočil ani čumák.

Vím, že si bliju na vlastní zrcadlo, leč peru tím i jakés špinavé mé prádlo, a pro tuto chvíli odložím už rým. Nebylo by lepší, místo halasu v diskusích a manifestacích, kde „nejsou nácci, ale české mámy“ a kde se mlátí prázdnými slovy, se opravdu s nějakými imigranty sejít, mluvit s nimi, být s nimi a žít s nimi dříve, než se bude mlátit něčím jiným? Místo zduhování a srdceryvných proklamací si reálně něco o zákonu přečíst a dozvědět se? A možná, pokud nechceme obětovat půl života na vzdělávání a na pochopení, co se v Řecku vlastně děje, bude dobré, pro jednou odložit pero, zavřít Word, zrušit si blog a přestat slovně znásilňovat každé šustnutí. Na slova pro dnešek seru… věru, neb na konci hovoří vždy čin a člověk by měl, ač otevřený, vždy bojovat s tím, na co stačí, a ne každý den myšlenkově a v diskusích svádět boj na Donbasu, v Tibetu, proti velkovýrobnám masa, proti Islámskému státu… Ono občas stačí vyjít ven, zasadit petúnie do truhlíků, posekat trávník, pomoct sousedovi a sejít se s dobrými lidmi. Mějte hezké prázdniny…

Cesta do hlubin študákovy iluze

Anna Macků — Tue, 05 May 2015 17:44:02 +0000

#maturita #student

Opravdu jste přesvědčeni o tom, že maturita je jen taková formalitka, po jejímž úspěšném složení už bude svět růžovější? Myslíte, že po ukončení střední či vysoké školy začíná ta pravá volnost? Je to snad start životní etapy zvané MNN? Omyl. Éra Mám Nohy Nahoře rozhodně nezačíná. Zajímají vás tedy nejčastější mýty studentů, kteří právě vyšli školu?

1. Všichni na mě čekají s otevřenou náručí!

Po otevření emailu musíte sjet kurzorem dolů, je tady odhadem více než třicet nabídek nového perspektivního místa. Ze všech stran se na vás chrlí návrhy pracovních pozic. Váš telefon je od nových nabídek rovněž zcela zahlcen. Ach, zase vás čeká přehrabování, neberete přece jen tak nějaký flek. Mail prohlížíte na tabletu, jež vám zapůjčila firma, která o vás aktuálně nejvíce stojí. Kafe pijete z jejich reklamního hrnku, který se sice nemá dávat do myčky, ale kašlete na to, vy si nyní přece můžete dovolit vše. Vaše osoba je natolik žádaná. Pardon, vaše osobnost je natolik žádaná!

Omyl1. Po dokončení školy je často velký oříšek někde se uchytit. Tradiční jednoměsíční esemeska od operátora vás dokonce začne i těšit. Pokud jste na střední zrovna chyběli, když se šlo hromadně na exkurzi na úřad práce, nemusí vás to zase tolik mrzet. Nicméně šikovnost a cílevědomost jsou první krůčky k novým ofertám. Bohužel to nebude bez práce, což je ale opravdu nespravedlivé, pokud vezmeme v potaz, kolik úsilí, nervů, čokolády a vulgarismů padlo za vaše studia.

2. Nováčci jsou skvělí!

Koketujme nyní s myšlenkou, že vás někam vzali. V novém zaměstnání vás berou jako mladou vycházející hvězdičku oplývající velkým potenciálem, talentem a chutí do práce. V podstatě váš elán obdivují. U oběda vás zvou k jejich stolu a stoletá kolegyně vám dává ochutnat bublaninu s lesními plody.

Omyl2. V novém zaměstnání se najde mnoho nových kolegů, kteří tahle mladá masíčka ze srdce nenávidí. Strach, že jim někdo poleze do zelí, je silnější než oni sami. To, že máte chuť do práce a radost ze života, není tak úplně normální (včerejší vysílání čété čtyřiadvacítky na téma „Adolescenti a lehké drogy“ vám moc nepomohlo). U oběda si připadáte jako trestanec na okraji společnosti a jediný, kdo s vámi ve firemní jídelně promluví, je zpocená kuchařka ve výdejním okýnku. Na domácí zákusek té staré báby už ani nebudete mít chuť. A aby toho nebylo málo - posměšky na téma „mléko na bradě“ a „promiňte, vám je patnáct“ budou na denním pořádku do doby, než přijde někdo mladší.

3. Práce mě nezmění, stojím nohama pevně na zemi a jsem připraven!

Pracovní doba ve zkušebním období u vás obnáší dvanáctihodinové směny, přičemž za jednu takovou směnu máte tolik povinností, že by na ně nestačil ani týden. Přesto je to pro vás hračka, váš výkon je obdivuhodný. Úterý a čtvrtek odpoledne trávíte na tenisovém kurtu, do obýváku byl pořízen rotoped, udržujete se v kondici. Páteční večer patří posezení s přáteli u dobrého vína a v sobotu relaxujete s oblíbenou knihou v cizím jazyce. Vše zvládáte na jedničku.

Omyl3. Váš šéf si evidentně neuvědomil, že sice umíte dost, ale superschopnosti opravdu nemáte. Z práce nechodíte, nýbrž se plazíte po čtyřech. Nemáte energii ani na nadávky, když koutkem oka zahlédnete tenisovou raketu, kopnete ji z posledních sil pod postel. Přátelé vás neviděli asi měsíc. Otevřete si sedmičku nejlevnějšího Tramínu z vinotéky pod vaším bytem a s plnou sklenicí se vyčerpaně opíráte o rotoped a přemýšlíte, kolik stojí pokuta v knihovně, jelikož Hamlet se rozhodl spíše nebýt (přečten).

Po všech těchto konspiračních teoriích mám docela jasno. Své poslední předmaturitní chvíle si na gymnáziu užiju na plné pecky a udělám vše proto, abych se dostala na vysokou školu. Udělám vše proto, abych oddálila staroušské trable.

V Mongolsku bylo zastřeleno několik stovek Čechů

DanielWagner — Sat, 25 Apr 2015 16:38:12 +0000

#fake

Vztah mezi Českou republikou a Mongolskem se vyostřuje. Desetitisíce Čechů mířících do Mongolska za lepšími životními podmínkami a lepší ekonomickou a politickou situací způsobují Mongolsku obrovské problémy. Azylová zařízení jsou přeplněna a v narychlo budovaných uprchlických táborech dochází k masovým nepokojům. Ten nejhorší se odehrál 23. dubna tohoto roku, kdy bylo zastřeleno několik stovek Čechů.

Za několik krátkých let proběhla celou Evropou vlna emigrující směrem do Asie, zejména do prosperujícího Mongolska, které nyní nezvládá nával nových imigrantů. Ten největší se odehrál na začátku března a znamenal další zvýšení nepokojů v uprchlických táborech v pohraničí Mongolska. Ač je na území této země mnoho národnostních uprchlických táborů, především Slovenska, Maďarska, Lotyšska či Slovinska, ten český je nejpočetnější a působí mongolské vládě nemalé problémy.

Češi utíkají ze své země zejména kvůli hospodářské krizi a nestabilní politické situaci. „Evropské jaro nás zasáhlo snad nejvíce ze všech zemí bývalé Evropské unie. Lidé ztratili důvěru. Před třemi týdny ustanovená vláda nemá prostředky, jak by situaci stabilizovala,“ říká ministr vnitra Rudolf Rymburt, který před týdnem nahradil dva týdny působícího ministra Miroslava Kaloumka, který zemřel se svojí manželkou při výbuchu nálože umístěné v jeho vozidle. Některé zdroje připouští, že Česku hrozí občanská válka. „Vztahy mezi Moravany a Čechy jsou napjaté,“ říká štábní velitel Viktor Rumpl.

Tato vyostřená situace stále více motivuje Čechy prchat ze země a tím zvyšuje napětí v uprchlických táborech v Mongolsku. „V tomto táboře jsou sice vcelku pokojné menšiny Romů, Slováků a Rumunů, avšak česká většina působí naprostý chaos. Krádeže, potyčky a vraždy jsou zde na denním pořádku,“ říká Bataar Tumujin, pracovník MIS (Mongolská integrační služba). V českém táboře je nedostatek vody, jídla, energie. „Můžou si za to sami,“ křičí Mongolka Nasia Bolomaa žijící v pohraničí. „Množí se jako zvířata, jsou všude. Vše ukradnou, vše zničí. Nejsou ochotni naučit se náš jazyk nebo pracovat. Nemají zde co pohledávat! Způsobují akorát problémy,“ dodává Nasia.

Napětí dosáhlo vrcholu právě 23. dubna, kdy se radikální skupina Čechů střetla s menšinou Moravanů. Okamžitě se začalo střílet. Mongolské pořádkové síly se na místo dostaly, až když už na zemi leželo mnoho mrtvých. „Náhle se střelci obrátili proti nám. Stříleli po našich vozech a házeli výbušné směsi. Museli jsme opětovat palbu. To však vedlo k další eskalaci. Vrcholem bylo, když nás čeští civilisté začali ve velkém počtu napadat noži a kameny. Nezbývalo nám nic jiného než do nich začít střílet,“ hájí se dnes suspendovaný velitel pořádkových sil Batu Nergui. Ten je vyšetřován za pochybení, které stálo několik stovek lidských životů. Přesné počty obětí zatím nejsou známy.

Český premiér Elman v reakci na tuto situaci prohlásil: „Utekli z naší země a převzali za sebe zodpovědnost. Zřekli se svého národa. Jejich problémy nejsou již nadále našimi problémy. V současnosti je nutné řešit situaci naší země, nikoli zahraničí.“ Mongolové však tento názor nesdílí a požadují po nově zvolené české vládě, aby zasáhla. „Pokud vláda nezasáhne, jsme ochotni spolupracovat s vlídnějším Slovenskem a Polskem a vybudovat v jejich pohraničí zeď proti Čechům. Rozšiřují nákazu krize a zločinnosti, jedině ostnatý drát a beton je dokáže zastavit,“ říká mongolský ministr zahraničí Chuluun Muunokhoi.

Čeští imigranti zvyšují společenské napětí v Mongolsku už několik měsíců, vznikají iniciativy jako Mongolsko Mongolům, Čechy v Mongolsku nechceme a Národní hnutí odporu. Člen Ligy za Mongolsko Mongol Mongo se vyjádřil ostrými slovy: „Nemají zde co dělat. Kradou a berou lidem práci. Zabírají místo v naší zemi a šíří nepokoje a násilí! Požaduji více takových incidentů! Postřílet ty bílé Čechy! Je to pouze dotěrný a ohavný hmyz!“ Mongolská vláda mezitím projednává zrušení Ligy za Mongolsko jako nedemokratické strany.

V květnu se má sejít summit asijských velmocí, na kterém se bude řešit problematika imigrace. Reakce vzešla z události, která se stala 18. dubna. Ten den se ve Středozemním moři převrátila loď na cestě z Itálie do bohaté Libye s více jak sedmi sty uprchlíky na palubě. Předběžné odhady ukázaly, že mezi oběťmi bylo také zhruba 540 Čechů. Loď se údajně převrátila, když se uprchlicí snažili upozornit a přivolat kolem projíždějící tanker. „Situace je téměř neřešitelná. Česká vláda se nesnaží pomoci svým občanům a stabilizovat situaci v zemi. Počet uprchlíků se navyšuje, což vede k rozšiřování všech možných sociálních i ekonomických problému dál do vyspělých ekonomik,“ říká Sukhbataar Köhl odborník přes imigraci a člen AAHN (Asociace asijských pomáhajících národů). „Nevím v co jiného doufat než v zázrak. Situace bude dál pokračovat a bude zbytečně ztraceno mnoho lidských životů, ať už vymyslíme sebelepší řešení,“ dodává skepticky.

Obr. http://michaelcreasy.com/photos/mongolia.html