Easy Magazine - divadlo

Divadlo, jako radost ze září a fajn způsob, jak trávit podzimní večery

BarboraDenigerova — Wed, 01 Oct 2014 11:38:21 +0000

Začíná podzim, venkovní koncerty pomalu končí, festivaly a venkovní kino jakbysmet. Navíc s podzimem přicházejí všechny ty školní starosti a celkově, lidi často mívají dojem, že je vše jenom špatný, nálada tak na to zalézt si do postele s horkým kakaem. Co mi ale vždycky se začátkem školního roku dělá radost, je právě zahájení divadelní sezóny. Divadlo je pro mě něčím, co si obvykle dlouho dopředu vybírám, na co se můžu těšit a pokaždý, když sáhnu do peněženky, tak mi pohled na lístky zvedne náladu. Chození do divadla je jeden z nejhezčích způsobů, jak v zimě strávit večer, skvělá příležitost hodit se do gala a navíc je to skvělý místo na rande!

Myslím, že divadelní život je velmi obohacující. Rozšiřuje obzory, a to zábavnou cestou, a proto by mu mladí lidi měli přímo holdovat. Dost se divím, že spousta lidí v mým věku na divadlo uplně kašle, připadá jim nudný a konzervativní. Je to pro ně místo, kam chodí jen se školou nebo když má babička narozeniny. Dvě hodiny na sedátku, ze kterého bolí celý tělo, a tak se to ani nedá pořádně prospat. To je podle mě ale totální BLBOST!

Je tolik druhů divadelních projevů a tolik z nich je právě pro mladý lidi! Když někoho nebaví opera a balet, vždycky se dá najít vtipná činohra nebo černé divadlo. A když myslím vtipná, tak mám na mysli to, že se smějete ještě po cestě domů, až vás z toho bolí břicho. Protože přesně tohle jsem nejednou zažila v Divadle Radka Brzobohatého, v SeMaForu nebo třeba, když jsem byla na Sluhovi dvou pánů s Donutilem. A to ani nemluvím o tom, jak stylový a alternativní budete, když budete chodit do La Putiky na jejich artový a akrobatický grotesky. Je to často mnohem lepší a větší zážitek než kino a navíc se studentskou slevou vás i do Národního pustí za stovku.

Co ale nemohu vynechat je, že divadlo je místo, kde platí určitá pravidla a kdo je není schopný respektovat, neměl by tam lézt. A nemířím teď ani na to, že holka se má chovat jako dáma, kluk jako gentleman a vůbec, všichni mají být takový vyvoněný a slušný, ale na to, v čem se do toho divadla má chodit. Máloco mi tolik zvedne tlak jako zaříznutý bokovky, minišatičky a kurvičkovský střevíce, holý nohy a podobný zvěrstva, který jsou v divadle k vidění vždycky a všude! Škoda. Škoda, že ve škole není předmět, který by se tímhle společenským barbarstvím zabýval. Pak bych se do ní těšila skoro stejně jako večer do divadla!

A kam tedy v dohledné době za touto kulturní zábavičkou vyrazit?

V NODu hrají od klasiky až po dojemnou alternativu, DISK má na říjen jednu premiéru za druhou, ve Studiu DVA je úžásná Hello Dolly. U Radka Brzobohatého pořád hrají mou oblíbenou Tančírnu, která nejen dojme, ale i rozesměje, navíc je přínosnější než hodiny dějepisu. Do školy se vám rozhodně bude hodit, když zajdete do ABC takřka na cokoliv. V Kalichu mají prima muzikály, v Činoherním klubu Boha masakru, V Hybernii bude Edith Piaf a v La Putice rozhodně stojí za to vidět Dolls!

Fotogalerie:

Video:

Divadelní soubor Ty-já-tr Načerno

JulieMahlerova — Mon, 01 Sep 2014 19:23:09 +0000

#divadlo

Soubor, jehož členové hrají s nadšením pro lidi a pro radost, ne pro peníze.

Jsem častým a poněkud náročným návštěvníkem divadel a hned tak něco mě nezaujme nebo se mi nezalíbí. Můžu ale říci, že DS Ty-já-tr Načerno si mě získal. Čím? Co je na nich výjimečného? Jednoduše mě odzbrojil vtip a nadhled, s jakými jsou divadelní hry zpracovány. Oceňuji především profesionalitu a zároveň spontánnost hereckého výstupu, originalitu a kreativitu výtvarných i hudebních efektů, v neposlední řadě i přátelský přístup k divákovi.

O souboru

Přesné datum vzniku tohoto ochotnického souboru je trochu nejasné, přesto v září slaví deset let od založení. Účinkuje v něm 16 členů, kteří jednou týdně zkouší a jednou týdně mají představení - působí na scéně Divadla Radar na Praze 7. Zkoušky trvají od tří a půl až do sedmi hodin a představení jsou přibližně dvě hodiny dlouhá. Kolik času to vlastně zabere, než jednotlivé hry připraví a pečlivě nazkouší? „To je velmi individuální a záleží na spoustě okolností, řekněme ale, že přibližně rok,“ odpovídá vedoucí souboru, Luděk Horký. Role v jednotlivých hrách jsou přidělovány, nicméně vše funguje na dohodě. Jeden herec musí zvládat i více rolí v případě, že by bylo potřeba alternace. Herci jsou většinou studenti vysokých škol, ovšem divadlo je pro ně velkým koníčkem. Nezřídka mu věnují veškerý svůj volný čas, dokonce spolu jezdí na vodu nebo na dětské tábory. V současné době mají v repertoáru tři hry a chystají čtvrtou - přečtěte si o každé z nich něco více.

Stráže, Stráže

V tuto chvíli nejdéle hraná divadelní hra podle předlohy od Terryho Prachetta zdaleka nepotěší pouze příznivce fantasy. Naopak, při déle než dvouhodinovém představení Vás vedle hereckých výkonů nadchne i výtvarná kreativita a nápaditost.

Tři Mušketýři

Může se zdát, že se s rozličnými zpracováními Dumasovy hry roztrhl pytel. Například i divadlo v Dlouhé ji zařadilo do svého repertoáru. Ve zpracování DS Ty-já-tru Načerno se ovšem nejedná o předvídatelnou klasiku, naopak moderní a zhudebněné zpracování překvapí svěžími nápady a vytříbeným vtipem. Není divu, že je tato hra divácky nejvíce oblíbená.

Fimfárum

Na motivy od Jana Wericha nazkoušeli členové DS Ty-já-tru Načerno i tuto pohádku-nepohádku. V hledišti se setkáte i s malými dětmi, které spontánně reagují na komické situace nakažlivým dětským smíchem. Rozhodně si hru užijete.

Na co se můžeme těšit?

Ty-já-tr Načerno momentálně každou středu zkouší nové představení Probuzení jara - v originále Spring awakening. Tato hra byla napsána už na konci devatenáctého století, DS Ty-já-tr Načerno se ale inspiroval muzikálem, který byl na Broadwayi uveden v roce 2006. „Je to naše jediná tragická hra, tak uvidíme, jak se bude divákům líbit,“ komentuje člen Ty-já-tru Načerno Pavel Trnka. V této hře jsou hlavními motivy tabu spojená s dospíváním a sexualitou.

Proč bychom tedy měli divadelní představení navštívit?

„Jsou to představení, která hrajeme pro lidi a pro radost, ne pro peníze, a doufáme, že je to na tom znát,“ říká Eliška Holzknechtová, jedna ze zakládajících členů souboru. Ze vstupného, jehož cena se pohybuje mezi 60-ti až 90-ti korunami, opravdu účinkující nevidí ani haléř, všechno jde Magistrátu Prahy. Odměnou pro ně je divácká účast a potlesk. Neváhejte proto divadelní představení navštívit a budou-li se Vám líbit (a troufám si tvrdit, že budou), nezdráhejte se dát to najevo. V rámci divadla je i prostor, kde si můžete během přestávky nebo na konci zakoupit občerstvení za lidové ceny, posedět a popovídat si s účinkujícími. Panuje zde vlídná a přátelská atmosféra, což po skvěle zahrané hře (a nyní mi promiňte následující klišé) působí jako třešinka na dortu.

Pro více informací o souboru navštivte: www.ty-ja-tr.cz, www.facebook.com/nacerno

Děkuji členům divadelního souboru, kteří mi věnovali čas a podíleli se na vzniku tohoto článku.

iJá aneb "dokonalost" Steva Jobse

OlesyaGoldina — Mon, 01 Sep 2014 19:21:45 +0000

#divadlo

V jednoduchosti je krása. Může však být opravdová dokonalost zcela jednoduchá a přístupná? A jsou chyby nezbytnou součástí zdánlivě perfektních věcí? Odpovědět na tyto otázky se pokusili tvůrci nové divadelní inscenace „iJá“ ve studiu Ypsilon.

iDivadlo

Poslední dobou můžeme narazit na jméno Steva Jobse téměř všude. V médiích, v knihkupectvích a dokonce i v obchodech s oblečením. Po úmrtí tvůrce Applu jeho popularita nesmírně vzrostla a jeho příběh nyní zná téměř každý. Divadlo také nezůstalo pozadu a již v lednu letošního roku nám režisér Braňo Holiček představil svou divadelní hru o Jobsovi.

Dokonalost sama

„iJá“ však není klasický životopis, je to něco víc, něco, co nám odhalí tajemství spojená s výrobou a hlavně prodejem produktů Apple. Protagonistou příběhu je obyčejný spotřebitel (Petr Vršek), který není spokojen se svým počítačem od Microsoftu a neustále se potýká s problémy s „Okny“ (Windows - Petr Hojer). Naštěstí se však objevuje klidný a sebevědomý Steve Jobs (Daniel Šváb), který mu nabídne zázračný nový přístroj. Nutno podotknout, že je tento počítač Apple ztělesněn pohlednou dívkou (Vendula Štíchová), která navíc zdůrazňuje eleganci a krásu přístroje. Je to dokonalost sama. Spotřebitel je se svojí novou „hračkou“ nadmíru spokojen... Jobsovi se skrze své Jablko úspěšně daří zmanipulovat spotřebitele, pro něhož tento počítač nahradil celý život a časem i přítelkyni. Celé představení je pojato velmi minimalisticky a částečně i surrealisticky, a proto diváky nepřekvapí ani svatba a následná svatební noc spotřebitele a počítače. Spotřebitel neustálé stahuje nové aplikace, čímž sype peníze přímo Jobsovi do kapsy. Je přesvědčen, že potřebuje něco, bez čeho se dříve dokázal obejít. Ale Jobs chce stále víc a víc...

System Error

Najednou se ale objeví něco před tím naprosto neznámého a pro Jobse nepřijatelného. Chyba. Chyba, která připraví o „život“ zdánlivě bezchybný přístroj. Umírá. Ale zpočátku truchlící spotřebitel okamžitě dostává náhradu v podobě iPadu. A už je znovu šťastný a nic víc nepotřebuje. Ale v reálu to tak bohužel nefunguje. Chyba se totiž vloudila i do Jobsova života, a na to se už žádná záruka nevztahuje. Selhal nejdůležitější mechanismus v jeho životě, ale na to už tento geniální technik řešení naleznout nestihl. I když nakonec podstoupil operaci, rakovina slinivky břišní byla silnější.

iMy

Divadelní představení „iJá“ se dá částečně přirovnat například k filmu Ostrov (Scarlett JOhansson, Ewan McGregor). Děj a pointa jsou sice naprosto odlišné, ale samotné zpracování, dekorace a režie se dost podobají. Také prvek ztráty identity a vlatsní vůle u lidí, kteří jsou ovládáni jistou „vyšší mocí“, je patrný jak v Ostrově, tak v divadle.

Toto představení má rozhodně něco do sebe a určitě stojí za to jej zhlédnout. Jak už jsem zmínila, je velice minimalistické, což ale dokonale dokresluje atmosféru a zvýrazňuje pouze důležité body. Také herecké výkony byly brilantní a nenapodobitelné. Během představení zaznělo i několik písní, jako např. My Heart Will Go On od Céline Dion či Tears in Heaven od Erica Claptona v podání samotných herců. I nehledě na poněkud nečekaný a z mého pohledu odbytý konec, se autorům podařilo vytvořit téměř bezchybné představení, které diváky zcela jistě zaujme a poskytne otázky k zamyšlení. Apple či Windows? Kvalita nebo kvantita? Poskytne Apple uspokojení iNám? A hlavně: Patří chyby k dokonalosti?

Fotogalerie:

Franz rozpoutal další Válku s Mloky

TomasNovacek — Mon, 01 Sep 2014 19:21:23 +0000

#divadlo

Vladimír Franz se kromě svého tetování, kandidatury na prezidenta a dalších uměleckých děl pokusil překopat do operní verze i českou antiutopickou klasiku Válka s Mloky od Karla Čapka. A jeho mrtvola může začít rotovat v hrobě. Nebo ne?

Děj berte z každé dvanácté stránky!

Čapkova kniha Válka s Mloky z roku 1935 vypráví o nově nalezené rase mloků, kteří umí chodit po dvou, naučí se mluvit, pracovat, stavět a posléze i zabíjet; podobnost s lidmi tu není vůbec náhodná. Kritika naší společnosti, kdy všechny zajímá jen největší výdělek a nikdo není schopný ani ochotný všímat si vzrůstajícího nebezpečí, je typicky čapkovská – vtipná a mistrovsky cílená.

První věc, které dal pan Franz pořádně na frak, je děj. Příběh opery začíná in medias res, přibližně v polovině příběhu knižního, a o předchozích událostech, jako je nalezení mloků panem kapitánem Van Tochem, lov perel, první slova Mloků nebo založení organizace Salamander Syndicate se dozvídáme letmo, pokud vůbec. To z celého díla ihned dělá jednu velkou neznámou pro každého, kdo Čapkovu knihu nečetl. Ten pak může jenom tapa-tapa-tápat, co jsou ti mloci zač, co to vůbec Salamander Syndicate je, nebo proč sakra redaktor před slovo „tápat“ píše to podivné „tapa-tapa“.

Pan Povondra padá, Fred Dalton povstává

Také všechny hlavní postavy - které popravdě kniha vůbec nemá, neboť pan Povondra (historik celého Mločího věku) a kapitán Van Toch (muž, který mloky objevil, a pojmenoval je Tapa-boys (tapa znamená čert) se vyskytují jen v pár kapitolách a jinak je děj v tomto ohledu dost nesourodý - si pan Vladimír Franz dost vymýšlí. Z koutů české knihy vykouzlil anglickou postavu Freda Daltona (ztvárněného Václavem Siberou), mladého muže, který od začátku nemůže přijít Mlokům na jméno, natož na rod, druh, poddruh nebo čeleď. O to větší problém je, že jeho přítelkyně je Minnie (Marie Kobielska), dcera mocného a za mamonem se slepě pachtícího Olivera Lascotta (Richard Haan), vlastníka společnosti Salamander Syndicate . Společnosti, která využívá Mloky jako levnou a výkonnou pracovní sílu. A tak se kromě Války proti Mlokům na jevišti odehrává válka o lásku a Minnie se musí rozhodnout mezi svým otcem a svým milým.

Inception trochu jinak

Postav ale nejsou to jediné, co Franz do české klasiky doplnil, neboť za dvouhodinové (přestávku nepočítaje) představení neuslyšíme jen operní zpěv. Chvíli po začátku se ozve z reproduktorů hlas, který ohlásí muzikál v opeře a na scénu už naskáčou mořští koníci, krabi a nemůže chybět ani pán moří Poseidon, jehož vousu a trojzubce se ujal Petr Kotvald. Ale i toho po chvíli přeruší a na obrovské plátno se začnou promítat reklamy na výdobytky moderní společnosti – umělé oči, lék na smrt a další. Úpadek moderní civilizace do (umělých) očí bijící.

Víc děsí hudební zpracování než Mloci

I když je celá scéna udělaná velmi dobře a Mloci svým zjevem vzbuzují atmosféru tajemna a děsu, trvá to pouze do chvíle, kdy vystoupí na světlo, a skrz jinak černý kostým jasně prosvítá bílá kůže herců, což lehce kazí zážitek. Najít nějakou černou barvu a nabarvit pár lidí snad dnes nemůže být tak těžké.

Co vyděsí víc (alespoň někoho s hudebním sluchem), je fakt, že zpěv herců a hudba orchestru, byť je každé zvlášť perfektní a hlavně hudba skvěle navozuje atmosféru, často nesedí k sobě. S tím, co hraje orchestr, to skoro není ani možné. Skladatele Války s Mloky musí hudebníci milovat, protože se snaží spojit nespojitelné. A nejenom jeho, ale i režiséra Davida Drábka, neboť občas je na scéně tolik kouře, že členové orchestru musejí kolem sebe mávat svými nástroji, aby vyčistili vzduch a viděli na noty.

Franzomas kontra Čaplenkyard

Na můj dotaz, proč zrovna Válka s Mloky a ne jiné dílo, například mnohem celistvější RUR, Vladimír Franz odpovídá (parafrázováno): „Jiří Suchý kdysi dávno předělal Válku s Mloky do deseti písniček, ale u toho to zůstalo a s tímto velkým nápadem se dál nepracovalo. A tak jsem se po dohodě s Národním divadlem zpracoval libreto a teď konečně vznikla samotná opera.“

Ve výsledku je ale Válka s Mloky velmi povedená, která se zalíbí i operním Nováčkům. I přes velké změny oproti knize hlavní myšlenka zůstává, takže se ani Čapek, ani Franz s hloupostí lidského pokolení moc nepárají. Myslím, že i samotný Čapek by si dílo oblíbil. Největším záporem celé opery se tedy stávají strašně nepohodlné židle ve Státní opeře.

Fotogalerie:

Duende: Hra o životě a život v divadle

LenkaChudomelova — Mon, 01 Sep 2014 19:19:45 +0000

#divadlo

Dvě herečky, které nemají uplatnění ve svém oboru. Jedna šance spojit své síly a dokázat, že si zaslouží dostat prostor v divadle. Bohužel (nebo bohudík?) mezi nimi stojí jeden muž…

Když se režisér pokusí dát herecky dohromady svoji bývalou ženu a současnou přítelkyni, může z toho být buďto velký a krvavý propadák, nebo něco nečekaně dobrého. Nechat dámy, aby si samy vybraly, co budou hrát, a daly do toho sebe, pro něj může vypadat tak trochu jako sebevražda. Anebo ne? Pod maskami smíření a lhostejnosti se často skrývají velmi bouřlivé pocity – staré křivdy, vina, ublíženost. Znovu si jimi projít a zahrát je může být jedinou možnou cestou, jak je překonat…

Two women show

Divadlo Na zábradlí uvádí Duende v rámci Eliadovy knihovny, projektu určeného hlavně mladým tvůrcům. Komorní prostory půdy, kde se vejde nanejvýše čtyřicet diváků a ti jsou pak velmi blízko hercům, je ideálním prostorem pro intimní dramata, jakým je právě Duende. Ladislav Karpianus a Jiří Suchý z Tábora navíc scénář napsali na tělo oběma hlavním představitelkám, Lucii Roznětínské a Gabriele Míčové, a hra v režii Uroše Trefalta je jejich velkým hereckým koncertem, v němž jim věříte absolutně každé slovo. Martin Pechlát v roli režiséra je tou méně důležitou postavou, o niž sice ženám především jde, ale kterou už jen používají na ilustraci svých dřívějších konfliktů a která situaci rozehraje, ale pak je spíš pasivním prvkem.

Ta hodná, nebo ta zlá?

Příběhy o milostných trojúhelnících většinou bývají podávané černobíle: Ambiciózní kariéristka přebere „hodné manželce“ muže, nebo naopak manželka hystericky brání muži ve štěstí s jinou. Duende předkládá naráz pohled obou žen, čímž oba relativizuje. Divák se sice musí ptát sám sebe, jak by se v takové situaci sám zachoval, zároveň mu ale musí být jasné, že pojmy jako „ta hodná“ a „ta zlá“ v této situaci ztrácí význam. Představení dlouhé necelou hodinu vám tak nabídne pořádnou várku emocí. Jak ale upozorňuje Ladislav Karpianus: "Rozhádaným párům vstup jen na vlastní nebezpečí."