Easy Magazine - dobrodruzstvi

Stopem po Řecku: #5 Au revoir

NinaDjukanovic — Wed, 07 Oct 2015 16:27:44 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

Naše dvoutýdenní stopování se pomalu blíží ke konci. Opouštíme nádherný skalní chrám Meteora a blížíme se k Soluni – našemu cíli, ze kterého nám letí letadlo zpět do Budapešti. Ale zdaleka ještě není všemu dobrodružství konec.

Při posledním otočení v kempu pod Meteorou jsme si všimli, že se na zemi povalují den staré francouzské noviny Le Monde. V tu chvíli by nás vůbec nenapadlo, že za pár desítek minut pojedeme ve vanu patřícímu postaršímu manželskému páru z Lyonu, a že právě těmito novinami se jim nejlépe odvděčíme. Úsměv Anny-Marie poté, co jsme jí je podali, si budeme ještě dlouho pamatovat. Vyprávěli nám, jak poprvé navštívili Meteoru před třiceti lety a slíbili si, že se sem vrátí. Ze svého důchodu si koupili velkou klimatizovanou dodávku s ledničkou a skříní a klidný život seniorů vyměnili za dobrodružné cestování napříč Řeckem.

Když jsme se s Francouzi domlouvali, kde by nás mohli vysadit, zmínili město Volos. My jsme si najednou vzpomněli, že studenti, kteří nás před pár dny popovezli blíže k Meteoře, nám dali svoji mapu tohoto přístavního města s tím, že „tam třeba jednou zavítáme.“ A tak bylo rozhodnuto. Osudová mapa města nakonec skutečně přišla vhod. Volos leží na březích Egejského moře ve střední části Řecka. Nevynechali jsme proto osvěžující koupání při zapadajícím slunci. Karimatky jsme si rozprostřeli na osamělém útesu a usnuli. Díky tomu jsme to neměli daleko na koupání ani další ráno.

Po dopolední procházce městem se teplota vzduchu začala dostávat do závratných výšin, proto jsme byli vděční mladému Řekovi v jeepu, který mířil přímo do Soluně. Nám se však při výhledu z jízdy po východním pobřeží zastesklo po koupání a přírodě, a tak jsme se rozhodli na poslední chvíli změnit plán. Octli jsme se za Soluní, na počátku dálničního tahu směrem na Chalkidiki - poloostrov, který světu dal Aristotela. Trojice novinářů, kteří mířili na Mount Athos - třetí „prst“ poloostrova - točit reportáž o mnišské autonomní republice, nás vysadili v Ierissosu, poklidném městečku s překrásnou pláží, odkud jsme dalšího dne vyjeli autobusem do metropole antické Makedonie.

Soluň je město střetu mnoha kultur a je to na něm znát. Kombinace typického řeckého stylu života a osmanské kultury zde po staletí turecké nadvlády vytvořila zcela jedinečnou atmosféru. Po dvou dnech strávených procházkou hradeb a malebných uliček na městských vrších, které kontrastovaly s bulváry a ruchem tržiště v přímořské části, přišel tolik nezvaný čas nasednout do letadla.

Když jsme z okýnka shlíželi na tu zemi, která nám nabídla tolik ze svých krás, a především nám zkřížila cestu s tolika úžasnými lidmi, ani trochu se nám zpět domů nechtělo. Stejně jako manželé z Lyonu už víme, že se do Řecka určitě ještě někdy podíváme.

Doufáme, že jsme vám, čtenářům, těmito články přiblížili jedinečné zážitky z našeho letního stopování, a že se třeba i vy rozhodne strávit své další prázdniny podobně dobrodružně.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.

Stopem po Řecku: #4 Nejhodnější člověk Řecka

Fotogalerie:

Stopem po Řecku: #4 Nejhodnější člověk Řecka

NinaDjukanovic — Wed, 30 Sep 2015 15:11:02 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi ##stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

Přežili jsme zhruba pět hodin stopování na největším sluníčku, aniž by se na nás kdokoliv alespoň podíval. Měli jsme pocit, že jsme si vybrali všechno to neštěstí najednou a už to bude jen dobré. A měli jsme pravdu – čekal nás ten nejlepší úsek cesty.

Díky tomu, že dálnice vede přímo Athénami, stačilo ráno vstát, nasadit krosny, a za deset minut jsme už vesele stopovali. Stáli jsme u nájezdu na dálnici, kde zároveň byla autobusová zastávka. Lepší místo jsme si ani nemohli přát. Párkrát nám zastavil někdo, kdo nejel naším směrem, dokud se nestalo něco, čemu doteď nevěříme. Zastavili nám nezávisle na sobě dva řidiči najednou! Přítel běžel za jedním, já se zatím ptala druhého, kam jede. Nakonec jsme se rozhodli pro řidiče kamionu, z větší části pouze proto, že ani jeden z nás ještě nikdy kamionem nejel.

Váhavě jsme se vyšplhali na sedačky vysoko nad zemí a vyjeli jsme. Drsně vyhlížející silnější muž mezi padesáti a šedesáti lety s nepropustně černými brýlemi dlouho neváhal a dal se s námi do řeči. Nepřekvapilo nás, že neumí anglicky, zato však na nás mluvil svojí brilantní ruštinou a my jsme z mu z větší části rozuměli a češtinou, doplněnou mnoha posunky, jsme spolu komunikovali. Zjistili jsme, že se narodil v Gruzii, kde ještě před sovětskou revolucí vznikla řecká menšina, a díky tomu uměl rusky. Ruština je celkově kvůli vztahům mezi Sovětským svazem a Řeckem v minulém století stále mnohem populárnější a rozšířenější než angličtina, minimálně mezi starší generací. Vyprávěl nám, jak bojoval v Afghánistánu, o svém povolání kamioňáka i o celé své rodině.

Nejhodnější člověk v Řecku

Po zhruba půlhodině cesty se nás zeptal, jestli máme rádi koupání. Nechápali jsme, kam tím míří, dokud nezaparkoval před malou plážičkou, která byla po cestě. Nechal nás, abychom se převlékli v kamionu, a pak nás vzal k vodě. Azurově modré moře bylo naprosto úžasné. To byla také jediná chvíle, kdy si sundal své černé brýle. Další naší zastávkou, na které trval, bylo Thermopolis. Viděli jsme památník starověké bitvy a dokonce nám tam koupil kilo broskví. Třistapadesát kilometrů od Athén jsme o sobě už věděli úplně všechno. Získal si u nás pomyslný titul „Nejhodnější člověk, jakého jsme na cestě potkali“.

Díky němu se naše cesta zkrátila až o dva dny. Dostali jsme se hluboko do vnitrozemí, do oblasti Thesálie, na místo, o kterém jsme si říkali, že je to dost možná to nejkrásnější, co v Řecku uvidíme. Meteora je soubor klášterů postavených na obrovských slepencových skalách. Název znamená v řečtině „prostředek nebes“ a žádný jiný by tuto památku nepopsal lépe. Ještě téhož večera jsme nadšení usínali v kempu pod skalním městem.

Další den jsme brzy ráno vyjeli autobusem k největšímu klášteru – Metamorfosis. Jedině do něj jsme si zaplatili poměrně vysoké vstupné, rozhodně to však stálo za to. Naskytl se nám nádherný pohled na krajinu a samotný klášter byl zevnitř bohatě zdobený mozaikami. Z výšky jsme mimo jiné viděli oválné díry v okolních skalách, které si poustevníci v průběhu dějin vytesávali a v nich pak spali nebo dokonce žili. Do dalšího kláštera jsme se neúspěšně pokusili propašovat s rumunským zájezdem, ale hodná jeptiška se nad námi nakonec stejně slitovala a pustila nás zadarmo. Nakonec jsme se podívali i na zbylé čtyři kláštery a vyčerpaní jsme ještě jednou usnuli v kempu. Další den jsme už zase museli pokračovat v cestě.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 7. 10.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.

Fotogalerie:

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.

NinaDjukanovic — Wed, 23 Sep 2015 15:01:19 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

Po dostopování až do samotného srdce Peloponésu, jsme se probudili na pláži v městečku, ve kterém žilo maximálně pět set obyvatel. Měli jsme dva dny za sebou a více než tisíc kilometrů před sebou.

Hned jak člověk v Řecku ráno otevře oči, pozná, že bude přes den opravdu horko. Tohle byl jeden z těch dnů. Již v osm ráno jsme byli splavení potem. Takticky jsme promýšleli, kam si stoupnout, abychom měli co nejvyšší šanci, že nám někdo zastaví. Přesto se nám nedařilo. Snažila se nám pomoct spousta lidí, nikdo však nejel směrem k Athénám (ne, doteď tomu nerozumíme). Hodiny ubíhaly a my byli zoufalejší a zoufalejší. Kolem jedné odpoledne jsme se sesunuli pod strom u jednoho z postranních domků. Za pár okamžiků už nám podával milý pán velkou ledově vychlazenou lahev s vodou. Málem jsme to už vzdali, ale díky této milé zkušenosti jsme napotřetí změnili místo a zkoušeli stopovat ještě chvíli. Postarší paní se nad námi slitovala, zastavila a vzala nás autem k dálniční mýtné bráně. Ona nicméně neměla v plánu jet dál po dálnici, jako jsme potřebovali my, a nechtěla zbytečně platit jen proto, aby mohla jet zase zpátky. Naštěstí přišla s velmi elegantním řešením. Zastavila těsně před bránou, kde nás vyhodila. Rovněž vystoupila z auta, posunula plastová svodidla, nasedla zpátky a vyhnula se mýtu tím, že mezi svodidly suverénně projela a otočila se.

Byli jsme tedy ve stejné situaci jako před hodinou, ale teď už nebylo cesty zpět. Po zhruba další hodině stopování se k nám zčistajasna přihnal starý bavorák. Bez jediného slova nám postarší pán ve slunečních brýlích a kožené bundě pokynul, abychom si nastoupili. Silnice mezi Patras a Athénami je považovaná za tu nejhorší v Řecku. Celá se opravuje a v některých místech je dokonce zúžena na pouze jeden silniční pruh. Povolená rychlost je 60 km/h. Náš pan řidič dokázal dosáhnout rychlosti až 160 km/h. Cestou jsme míjeli a rozpoznávali všechna ta auta, co nám nezastavila a v duchu jsme se upřímně smáli. Za rekordní dvě hodiny jsme byli v Athénách jako na koni.

Díky úžasnému vynálezu jménem Airbnb - platformě, na které lidé pronajímají své pokoje, byty i domy - jsme si našli ubytování během dvaceti minut. Naneštěstí v Athénách jezdí městská hromadná doprava v náhodných intervalech od pěti do padesáti minut. Proto jsme se dostali na pokoj až v pozdních večerních hodinách. Přesto jsme strávili v Athénách krásné tři odpočinkové dny, kdy jsme s sebou konečně nemuseli vláčet těžké krosny. Vždy jsme se jen smutně pousmáli nad smskami, které nám pravidelně přicházely od našich mám. Varovaly nás v nich před rozzuřenými Řeky, demonstrujícími přímo v hlavním městě. My jsme však neviděli jediného rozzuřeného, demonstrujícího Řeka ani jediného uprchlíka. Všichni jen s úsměvem posedávali v kavárnách a popíjeli ledovou kávu. Naopak jsme se nemohli vynadívat na krásné široké bulváry, stejně tak jako na uzounké kopcovité uličky, ze kterých byl výhled na celé město. Dříve nebo později jsme ale museli pokračovat v naší cestě. V Athénách vede dálnice přímo středem města, aspoň jsme nemuseli za dalším dobrodružstvím jít daleko.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 1. 10.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Fotogalerie:

Travel the North: #1 Seriál o dvouměsíční brigádě v Norsku

AnnaPopelkova — Sat, 19 Sep 2015 21:59:54 +0000

#travel the north #seriál #brigada v zahranici #cestování #dobrodruzstvi

První díl seriálu o mé dvouměsíční brigádě v Norsku se týká všeho podstatného, co je třeba před podobnou cestou dobře naplánovat a zvážit. Pokud by se někdo z vás pro získání podobné zkušenosti rozhodl, dovolila jsem si pár rad a nápadů, jak předejít organizačním problémům a schovat si tak adrenalin až na krocení norských peřejí.

Celý život jsem si přála někam vypadnout. Bylo mi víceméně jedno kam, hlavně odjet sama a na co nejdelší dobu. Nejsem asi zrovna vlastenec. Na začátku střední jsem měla ambici strávit rok v USA, což se ale nepovedlo, hlavně z finančních důvodů. O pár let později, jsem se začala zajímat o pracovní pobyty v zahraničí přes prázdniny – od au pair v UK, přes kurz vaření v Itálii, work and travel v USA až po pracovní programy na farmách severu. Vše, kromě poslední možnosti, mě nějak omezovalo požadovaným věkem nebo minimální délkou pobytu. Volba tedy byla jasná. Nehledě na to, že Skandinávie, hory, místo bez lidí, se pro člověka, jako jsem já, jevila jako nejlepší volba.

Nejdříve jsem chtěla na Island, ten byl ale beznadějně obsazen už od podzimu. Další alternativou se pro mě stalo Norsko.

Jak tedy práci v Norsku sehnat? Chce to včasnou přípravu, našetřený kapitál do začátku a nebát se mluvit.

Práce se dá sehnat dvěma způsoby. Buď můžete jet na „blind“, což bez norských kontaktů nedoporučuji, nebo můžete využít služeb některé z českých agentur, které se prací v zahraničí zabývají. Já jsem se rozhodla pro známou Student Agency, která se mi zdála pro sehnání první práce v zahraničí jako nejlepší volba.

V Norsku jsou nabízeny práce zejména na farmách, v cestovním ruchu, popřípadě v rodinách. Všude musíte odvádět daně a být zaevidováni v norském daňovém systému, svým ID číslem, které si na místním úřadě vyřídíte ihned po příjezdu. Po zahraničních brigádnících se vyžaduje hlavně angličtina, ostatní jazyky jsou také výhodou, ale pokud neumíte norsky, stejně se k práci s lidmi (například pozice servírky, na recepci nebo na baru) nedostanete.

Takhle to začalo.

Zdroj: Anna Popelková

Spolupráce se Student Agency

Pokud opravdu chcete celé léto strávit mimo domov, nesmíte podcenit dostatečnou přípravu. Proto si vše rozmyslete co nejdříve a pokud si budete chtít vybrat destinaci, zajděte do agentury na první informativní schůzku už na podzim. Na této první schůzce dostanete řadu informací a zejména formulářů, se kterými se dostavíte na další, již domluvenou schůzku zhruba do třech týdnů. V těchto třech týdnech jsem si zaznamenala několik rad a nápadů, které by mi náročné vyřizování dost ulehčily.

Na další schůzce je třeba odevzdat vyplněnou přihlášku, která je v angličtině, má asi 10 stránek, a proto ji doporučuju vyplnit co nejdřív. Chce to trošku googlení ve slovníku bizarností (pohrabáč a tak podobně), kreativitu, pečlivost a opravdu hodně času.

Dosti důležitým předpokladem pro práci na horách je fyzická zdatnost a psychická odolnost. Tomu odpovídá i doba lékařské prohlídky, která se odvíjí od počtu požadavků ve formuláři. Alespoň ta moje trvala minimálně půl hodiny. Doporučuji si tedy sjednat s lékařem termín prohlídky a před tím, než za ním půjdete, mu předem připravený formulář přeložit do češtiny, tím si pojistíte, že nebudete nuceni přijít opakovaně.

Pokud vámi cloumá podezření, že byste mohli být při výběru budoucími zaměstnavateli znevýhodněni kvůli nejasnostem v křížkovací přihlášce, ať už se pak jedná o jakékoliv zdravotní problémy, nebo předešlé pracovní zkušenosti, je užitečné tyto nejasnosti dobře shrnout v motivačním dopisu.

Doporučení. Určitě je dobré sehnat si někoho, kdo o vás může napsat, jak jste pro něj pracovali. Nemusí to být dlouhodobá brigáda, ale každé dobré slovo o vás od někoho jiného než od vás samotných je cenné.

A poslední věcí je krátký pohovor, který má ověřit vaše jazykové schopnosti v angličtině minimálně na komunikativní úrovni, což, myslím, není problém pro nikoho, kdo má aspoň nějaké základy.

Student Agency spolupracuje s partnerskou agenturou v Oslu – Atlantis, která je hlavním zprostředkovatelem mé brigády. Do Atlantis už pak zaměstnavatelé z celého Norska zasílají pracovní nabídky a vybírají si ze souboru žadatelů, které pak sami kontaktují.

Celý program vyjde zhruba na 15 000 Kč (doprava není v ceně) s tím, že se nejdřív zaplatí záloha (cca 3000 Kč) a poté, co zájemce bude opravdu zařazen do programu, doplatí zbytek na třetí a poslední schůzce. Norsko je nejdražší zemí světa, tomu tedy odpovídá i cena programu. Díky tomuto programu je vám hrazeno jak ubytování, tak jídlo po celou dobu vaší brigády. Samozřejmě jako plátci daní máte automaticky nárok na dovolenou, nemocenskou a velmi kvalitní zdravotní péči.

V tisíci metrech nad mořem a patnácti stupních po celé léto

Dost ale obecných informací. Let the story begin. Oslovil mě hotel Turtagro, který je zasazen do překrásné norské přírody. Některými místními je toto místo nazýváno i jako Mekka norských hor. Krásná dřevěná budova plná moderního umění s knihovnou, vlastním kinem a původní budovou z 18. století, kde spím.

Knihovna v hotelu

Zdroj: Anna Popelková

Moje práce je docela hodně fyzicky náročná. Hlavně ze začátku jsem se cítila strašně zmateně a neuměla jsem spoustu slovíček, ale časem jsem si zvykla, vytvořila si v práci systém a začala mě tak i bavit. Jde hlavně o práci kolem myčky a uklízení nádobí, připravování a pojídaní dezertů, uklízení pokojů a práce v prádelně.

Po práci nejčastěji chodím hikingovat po místních vrcholcích, které máme opravdu přímo za hotelem. Ve volné dny (na které mám nárok minimálně 2x týdně) se občas i podaří zajet na nějaký výlet s ostatními. Například kousek od tohoto místa se nachází nejdelší a nejhlubší norský fjord – Sognefjord (a k němu příslušné kavárničky), národní park Jotunnheimen, horská jezírka, která v horké dny opravdu vybízí, i přes svou ledovost, ke smočení. Někteří nadšenci, kteří mají své vlastní paraglidingové vybavení, se kochají pohledem na naši „Mekku“ z ptačí perspektivy.

Sníh v létě? No problem in Norway.

Zdroj: Anna Popelková

Věděli jste, že se dá v Norsku studovat managment outdoorových sportů? Země stovek příležitostí.

V hotelu tvoříme mezinárodní, vesměs studentský, kolektiv. U každé večeře se scházím s lidmi z Norska, Švédska, Holandska, Španělska, Skotska, Rumunska, Německa a dokonce i se dvěma holkami z Čech. Kolem hotelu pořád běhají stáda místních ovcí, které doprovází hejna otravného hmyzu. Slunce skoro nezachází a všude kolem mě se tyčí nádherné hory se zasněženými vršky. Zažívám tu druhý začátek jara, teplota se pohybuje něco mezi 10 až 20 stupni, ideální.

Není to ovšem místo pro každého. Pokud hledáte k prázdninám za hranicemi noční život, pochůzky po městě, své vrstevníky a méně náročný pracovní režim, vyberte si raději práci v zemi, kde vám budou rozumět a vy jim, a kde na vás nečeká zlatá klec – místo v nádherných horách, ze kterých půjdete do města dva dny a za autobus se nedoplatíte.

Pokud vás moje cesta zaujala, určité si nenechte ujít další pokračovaní za týden. Bude to článek pro ty, kteří chtějí po Norsku hlavně cestovat, a možná v něm najdete i o dost realističtější pohled celou cestu a její problémy, které vás můžou potkat, rozhodnete-li se odjet na dva měsíce pracovat právě sem.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští neděli 27. 9.

Travel the North: #2 Napříč vikingskými stezkami

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

NinaDjukanovic — Wed, 09 Sep 2015 16:51:56 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

V posledních pár měsících se udály dvě zásadní věci. Zaprvé, stále více našich přátel začalo zkoumat vzdálené končiny pomoci toho nejlevnějšího způsobu cestování – stopováním. Zadruhé vyvrcholila řecká krize. Já a můj přítel jsme se toto léto nechali inspirovat obojím.

Sedíme na rozkošném sobotním rodinném obědě. Pantáta zasvěceně vypráví, co kde četl o současné krizi v Řecku. “Představte si, že malí farmáři musejí prodávat třešně pod cenou, euro za kilo, a stejně je nikdo nekupuje, protože nikdo nemá peníze, a tak tam všechno hnije.” Podívali jsme se s přítelem na sebe, uvědomujíce si tíživou neexistenci našeho plánu na prázdniny a bylo nám jasné, že přesně to nás láká.

Ještě týž večer jsme našli nekřesťansky levné letenky - nicméně z Budapešti. I s touto komplikací nám to ale vycházelo pořád poměrně dobře. Naprosto spontánně a netušíc, co nás čeká, jsme začali balit. Po větším než malém množství hádek ohledně toho, kolik si s sebou smím vzít triček, jsme měli konečně hotovo – nechyběly spacáky, karimatky, stan a takové klasiky, jako například legendární ešus. Proti krizi jsme se vybavili asi pěti peněženkami, do kterých jsme pečlivě rozdělili všechnu naši hotovost. Hned v pondělí jsme pak sedli na autobus a vyjeli do maďarské metropole. V době třicítkových veder vskutku nebyl dobrý nápad sednout si dozadu k motoru. Propocení jsme konečně asi v deset večer dojeli. V půl třetí ráno jsme pak byli vzorně nastoupení na budapešťském letišti, odkud nám za dvě hodiny letělo letadlo na Zakynthos. Překonali jsme neúnosné vedro i únavu a konejšili se myšlenkou na písečné pláže. Postoupili jsme ve frontě až před odbavovací kontrolu a naše nadšení dosahovalo vrcholu. V tom nám ale oznámila mladá slečna s ledovým úsměvem, že jsme si koupili letenky ve špatném termínu a náš let je za týden. Po prodělání menšího nervového zhroucení jsme si užili nádherný týden v Budapešti a absolvovali identickou cestu na letiště, tentokrát už úspěšně a zanedlouho jsme se již škvařili na řeckém sluníčku. První myšlenka, která nám vytanula v hlavě, byla: “A co teď?” Náš teoretický plán spočíval v prostopování celého Řecka až do Soluně, přestože ani jeden z nás v životě nestopoval.

Zvedli jsme palce

Došli jsme na kraj silnice a váhavě jsme zvedli palce. Zhruba do pěti minut nám zastavila asi čtyřicetiletá žena s čivavou v jedné ruce a cigaretou v druhé. Točení volantu to značně komplikovalo, přesto nás dovezla přímo k pláži ve městě Laganas. Jak jsme později zjistili, Laganas je turistické centrum pro britskou mládež, která zde propíjí peníze svých rodičů a drandí na půjčených čtyřkolkách po celém ostrově. Jeden Řek, kterého jsme později potkali, poznamenal: “Na střední jsem chodil v Laganas a nedokázal jsem pochopit, proč britské děti jezdí do Řecka, aby se opíjeli a ničili to tu. Na vejšku jsem odjel studovat do Londýna a pochopil jsem, že se u sebe doma chovají úplně stejně.” Na přírodních krásách to ale prozatím stejně neubírá. Celý ostrov je chráněná přírodní rezervace želv karet obrovských, které kladou svá vajíčka přímo na plážích. Vyjeli jsme proto lodí na jejich pozorování. Azurové moře nás tak okouzlilo, že jsme úplně zapomněli na silné sluníčko a už nás ani opalovací krém s oxidem titaničitým nezachránil. O to zábavnější bylo v následujících dnech nošení patnáctikilových krosen na zádech rudých jako Právo.

K večeru jsme si našli krásné místečko na kopci posetém olivovníky s výhledem na celé město i moře a postavili jsme si stan, ze kterého jsme pozorovali západ i východ slunce.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 16. 9.

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Fotogalerie: