Easy Magazine - filmynesalamy

Kvalitní filmové alternativnosti v dobách salámismu – Dva cizinci jedné národnosti aneb Chvění #4

Michaela Kasparova — Sun, 04 Oct 2015 15:45:08 +0000

#filmynesalamy #nezerememasovouprodukci #seriál #chvění

Pořád, neustále a ustavičně se snažíte v dobách salámové (chcete-li masové) produkce hledat světlo plátna na konci tunelu? Snímky, po nichž skočí každý správný ČSFD fetišista, popřípadě protiproudař? Jsem tu já! Neohroženě až přímo vegetariánsky bojující proti filmové době salámismu, prodírám se mezi záporáky, komerčnostmi, vším, co znají všichni. Hledám filmy, co příliš nevyčnívají a vyčnívat by měly! A tady jeden je!

Koncem osmdesátých let se Hong Khaou, režisér kambodžského původu, stěhuje do Velké Británie, po studiích na univerzitě vychází začátkem roku 2014 jeho Chvění. Film s malým rozpočtem se představuje velkému publiku a ukazuje divákům svět za jazykovou bariérou, svět člověka, který se nikdy nesrostl s kulturou, do které přišel. Tenhle sofistikovaný a elegantní snímek vedle sebe staví Richarda (Ben Whishaw) a Junn (Cheng Pei-pei), dva rozdílné světy z jiné doby, které se mezi sebou snaží vytvořit si most.

Kai (Andrew Leung) je gay, leží s Richardem v posteli, chodí do práce, vrací se domů a párkrát za týden navštěvuje svoji matku Junn v domově důchodců. Tady je nucen svléknout ze sebe to, kým je, a snažit se alespoň trochu proniknout do bubliny samoty, kterou si okolo sebe Junn díky neznalosti angličtiny vytvořila. Nikdy jí nepřirostla k srdci kultura, do které se přistěhovala, oproti svému synovi se občanem Velké Británie stala jen na kusu papíru.

Stačí pár okamžiků a z jinak dvou naprostých cizinců se stávají lidé, které najednou spojuje smrt někoho, koho oba milují. Richard se k Junn snaží přiblížit, zkouší si ono: „Sdílená bolest je menší bolest." vzít k srdci. Ovšem ani najatá tlumočnice není schopná bariéru mezi ním a Junn překročit. Dělí je totiž mnohem víc než rozdílná abeceda.

Na rozdíl od názvu je děj precizní a jistý v tom, co dělá. Každá scéna má rytmus, který přesně dodržuje, nikdy nevypadne z tempa. Ať už jde o dlouhý záběr na mlčící postavu, nebo gradující dialog, v kontrastu s jinými filmy Chvění nenabízí rychle oslazené vyústění, aby měl divák hřejivý pocit dobrého konce. Pomalé záběry výborně vykreslují svět někoho, kdo se i přes to, že netrpí poruchou řeči, cítí němý. Film ukazuje svět, ve kterém scénář nechává za jazyk mluvit gesta a pohledy. Mnohdy nechává okolnosti situací, ve kterých se postavy nachází, aby promlouvaly za samotné protagonisty. Kromě toho, že jsou role Junn a Richarda skvěle zahrané, jsou také uvěřitelné a lidské, naprosto využívající prostor devadesáti minut k nastolení otázky: „Je to, kde žijeme, opravdu domov?"

Nejvíce se mi na Chvění líbí ty momenty, kdy nejsem schopná říct, jestli se jedná o vzpomínku, scénu odehrávající se v hlavě jedné z postav, nebo o další část příběhu. Skvěle to koresponduje se ztrátou, vnitřními i vnějšími bariérami – hlavními tématy filmu, na které má každá z postav svůj vlastní pohled. Zároveň se také ke každému momentu nabízí mnohdy více než jedna interpretace. Chvění si svoje místo v rubrice filmů, co stojí za to vidět, nevybojovalo výběrem interiérů ani dramatickým soundtrackem. Získal mu ho neotřelý a vlastně i aktuální námět rozdílů mezi kulturami, paradoxní vzdálenosti mezi dvěma Angličany a delikátně podaná homosexualita.

#1 1001 gramů

#2 Mami!

#3 Společnost mrtvých básníků

Fotogalerie:

Kvalitní filmové alternativnosti v dobách salámismu - Společnost mrtvých básníků #3

Michaela Kasparova — Sun, 06 Sep 2015 15:50:12 +0000

#seriál #filmynesalamy #kapitanemujkapitane

Snažíte se bez úspěchu v dobách salámismu marně najít světlo plátna na konci tunelu? Snímky, po nichž skočí každý správný ČSFD fetišista a užuž si je cpe do oblíbených, přitom si posunuje své plastové transparentní brýle a u srdce ho hřeje alternativnost jeho života? Jsem tu já! Bojující proti záporákům (čti blockbustery, komerční výplody), hledám filmy, co příliš nevyčnívají a vyčnívat by měly! A tady jeden je!

Peter Weir se dlouho ukrýval za šedou oponou. Jeho režisérský um zůstal pohřben pod tíhou masové produkce, kde jeden dobrý film může lehce zapadnout. Díky filmovým databázím ale dostává nevtíravý snímek zasazený do pozdních 50` své zasloužené místo na výsluní.

Todd Anderson (Ethan Hawke) & Neil Perry (Robert Sean Leonard) jsou jen jedni z mnoha studentů elitní střední školy, továrny na vstupenky do amerického snu. Na rozdíl od snu leží film na pevných základech. Ty by se ovšem zhroutily nebýt lepidla ve formě skvělého výkonu Robina Williamse a scénáře, který udržuje kostru příběhu. Celým filmem prostupuje zdánlivě nedůležité slovní spojení Carpe diem, které se ale ukáže jako klíč všeho a ke všemu.

Bývalý absolvent Vermontovy akademie John Keating (Robin Williams) nastupuje na místo učitele literatury. Už při svém příchodu naruší dokonalý mechanismus stereotypu, když nadšeně a s úsměvem vybídne studenty k vytržení úvodu v učebnici, který nabádá ke správné interpretaci poesie.

Na opatrnost vůči slovům, myšlenkám a inovaci John odpovídá kouzelným Carpe diem a snahou o podnícení vlastního myšlení, které podrývá dogmata. Studenti, pokračující v Johnem založené společnosti básníků, začínají zpochybňovat soudržnost elitářské instituce. Jejich přestavěný žebříček hodnot se ale kromě jejich rodičů dotýká i známek a budoucnosti. Začíná být nejisté, co se stane s kariérou Johna Keatinga ve chvíli, kdy si Neil Perry vezme jeho Carpe diem k srdci až příliš. Akademie se musí začít vyrovnávat nejen se smrtí nadaného studenta, ale i se skutečností, že jakmile se jednou svobodné myšlení podnítí, je těžké ho zašlapat do země.

Parta kluků proti systému přes den rebeluje různobarevnými ponožkami, po večerech si s hrdinským pocitem podávají cigaretu. Podobné scény ve mně často vyvolávaly spíš dojem klišé, pocit, že takhle bouření vypadá, jsem neměla ani trochu. Po půlce jsem si už ale navykla na to, že pokud chce snímek něco sdělit, poví mi to a nestará se, jak to zní. A nakonec jsem byla i ráda, že to tak dělá!

Nenajdete totiž moc filmů, které by vám tak jednoduše a upřímně sdělovaly to, co chtějí, aniž byste neodešli ze sálu, popřípadě nevypnuli televizi. Můj palec nahoru si film zaslouží za plynulost dialogů, které gradují scénu za scénou, a také za to, že kamera ani kostýmy, na rozdíl od jiných filmů, nehrají důležitou roli. Všechen úspěch stojí na slovech. Snímek na nich dokázal vystavět složitý mechanismus, ve kterém do sebe všechno zapadá a to co má být řečeno, je řečeno ve správnou chvíli. Jediné, co mi na filmu někdy vadilo, byla předvídatelnost děje. Ve výsledku to ale působí, že děj není to hlavní, co z básníků dělá kvalitní snímek. Tu a tam divák sice vytuší, jaký bude cíl cesty, cesta k němu je ovšem mozaikou výborných výkonů, myšlenek a situací, které jsou mnohem důležitější. U titulků jsem si nahlas říkala, že se před šestadvaceti lety podařilo zfilmovat báseň. Každé zhlédnutí dá člověku něco nového, všimne si něčeho, co mu předtím uteklo. Tohle poeticky natočené vzbouření ve mně vyvolalo nutkání stoupnout si na lavici a prožívat všechno, co postavy přede mnou na obrazovce.

#1 1001 gramů

#2 Mami!

#4 Chvění

Kvalitní filmové alternativnosti v dobách salámismu - Mami! #2

Michaela Kasparova — Sun, 02 Aug 2015 11:13:14 +0000

#Mami! #1:1 #filmynesalamy

Sixpacky komerčních hrdinů, co se snaží udržet vás svými tricepsy mermomocí v sedačkách, milionové rozpočty - šestimístná čísla s ambicemi vylepšit hlavní zápletku, kterou vám trailer přehraje za dvě minuty. Snažíte se bez úspěchu v dobách salámismu marně najít světlo plátna na konci tunelu, filmy, které vám místo testosteronu a umělého nátlaku na slzné kanálky nabídnou kvalitní příběh? Snímky, po nichž skočí každý správný ČSFD fetišista a užuž si je cpe do oblíbených, přitom si posunuje své plastové transparentní brýle a u srdce ho hřeje alternativnost jeho života? Jsem tu já! Hledám filmy, co příliš nevyčnívají a vyčnívat by měly!

Kanaďan Xavier Dolan dokázal zaplnit už před třicítkou jednu díru v současné kinematografii a další udělat. Posunuje filmy s homosexuální tématikou na úroveň uměleckých filmů a zároveň svým posledním snímkem Mami! dává filmům, u kterých si pobrečíte, jiný rozměr. (A nejde jen o 1:1, perfektní čtverec, ve kterém je film natočen.) Dolanovy postavy nepostrádají určitý solipsismus, i v Mami! mají kromě svého filmového života ještě jeden, jiný, který se odehrává jen v jejich hlavách a který určuje způsob jejich chování. Xavier svůj nejnovější film opět podepisuje autobiografickými prvky, tentokrát ale do role hlavního protagonisty místo sebe obsazuje Anne Dorval. Jako matka se snaží vyrovnat s tím, že její syn Steve trpí poruchou ADHD, zároveň také s faktem, že i když chcete něco změnit, někdy to prostě nejde.

Stevovo chování je změtí teatrálních hádek, ať už s matkou Dianou (Anne Dorval), nebo s jeho touhou po absolutní svobodě, které brání diagnóza ADHD. Diana si naopak chce ve světě, jehož středobodem je její syn, kterého zachránila před ústavní péčí, najít kus pro sebe jako člověka. Cyklus hysterických scén a následných usmiřování naruší až Kylea (Suzanne Clément), sousedka a bývalá učitelka, která se kvůli psychickému bloku vzdala práce. Mezitím, co Kylea Steva doučuje, vytvoří se mezi ní, Stevem a jeho matkou zvláštní pouto, vytvoří rodinu, která stojí na vratkých základech. Kylea sice fyzicky jen přejde z jednoho domu do druhého, metaforicky za sebou ale zavře dveře jednoho období a s příchodem Diany a Steva její nudný život v Quebecku otevírá dveře nové. Jak dlouho ale vydrží stabilita rodiny, jestliže hlavním pilířem je náctiletý, nevypočitatelný a citově nestálý kluk?

Někdo vám možná řekne, že Mami! je vlastně více než dvouhodinovou, do čtverce posazenou utahaností, ve které protagonistům trvá celou věčnost, aby došli k závěru: „Milovat někoho neznamená, že ho můžeme zachránit."

Po zhlédnutí jsem nemohla než nesouhlasit. Mami! totiž není filmem, který by se dal shrnout do jedné věty.

Co vás už v úvodu upoutá, je rozměr 1:1, a jak Xavier sám říká: „Snažil jsem se vyhnout rozptylování, chtěl jsem formát, který postavám umožní přímý kontakt s divákem." To funguje přesně tak, jak má, diváka nic nerozptyluje, postavy se mu dostávají víc pod kůži. Snímek ovšem nepracuje jen s formátem 1:1. Na pár záběrů plátno využije své širokosti a daný záběr tak přesně vystihne změnu, která se v hlavě postavy odehrává. Kromě Oasis a jiných hitů film protkávají i instrumentální melodie a minimálně v jednom případě je souhra soundtracku a příběhu kombinací, která mě nutila hledat kapesník. A ne jeden.

Citové rozpoložení hlavních postav skloubené s jejich sociální situací může působit jako mechanismus, který se uměle snaží z diváka vymáčknout co nejvíce soucitu. Když ale vezmu v potaz věk autora snímku a přehlédnu fakt, že tenhle názor zastávají převážně uživatelé filmových databází, kteří už nevědí, jak jinak jít proti proudu, vyjde mi, že jestli si Mami! na něco hrát nemusí, tak je to opravdovost. Za zmínku také stojí výkony herců, každý měl dostatek prostoru na to, aby si urval nějaký ten silný moment, zároveň se ale silné momenty u jednotlivých postav nepřekrývaly.

Na závěr dodávám, že ačkoliv jsem film viděla před bezmála půl rokem, v hlavě si ho přehrávám dokola a dokola. A právě proto si ho jdu (znova) pustit. Vám doporučuju to samé.

#1 1001 gramů

#3 Společnost mrtvých básníků

#4 Chvění

Kvalitní filmové alternativnosti v dobách salámismu - 1001 gramů #1

Michaela Kasparova — Sun, 05 Jul 2015 10:10:04 +0000

#seriál #filmynesalamy #1001 gramů

Sixpacky komerčních hrdinů, co se snaží udržet vás svými tricepsy mermomocí v sedačkách, milionové rozpočty - šestimístná čísla s ambicemi vylepšit hlavní zápletku, kterou vám trailer přehraje za dvě minuty. Snažíte se bez úspěchu v dobách salámismu marně najít světlo plátna na konci tunelu, filmy, které vám místo testosteronu a umělého nátlaku na slzné kanálky nabídnou kvalitní příběh? Snímky, po nichž skočí každý správný ČSFD fetišista a užuž si je cpe do oblíbených, přitom si posunuje své plastové transparentní brýle a u srdce ho hřeje alternativnost jeho života? Jsem tu já! Bojující proti záporákům, (čti blockbustery, komerční výplody) hledám filmy, co příliš nevyčnívají a vyčnívat by měly!

I když název není nejlehčí, 1001 gramů jako by svou váhu zanedbával. Norský umělecký film nás lehkými kroky uvádí do života Marie (Ane Dahl Torp), norské vědkyně, která se někdy až trochu paradoxně snaží udržet svůj život perfektně vyvážený.

Osobní i pracovní záležitosti si udržuje se stejným odstupem, jako drží cigaretu, kousek před sebou, nikdy ne příliš blízko. Norsko-pařížská lovestory Benta Hammera je magnetem lákajícím do kina nejen melancholiky, co by nebýt norského 88 minut dlouhého snímku nevystrčili nos z Burtonovy Anatomie, ale i lidi se zájmem vidět skvělý film s ne příliš známým obsazením.

Marie je jedním ze strážců prototypu norského kilogramu. Ten, chráněn mnoha vrstvami, se podobá Mariině křehké existenci, která je ovšem trochu komplikovanější než 90 % platiny s 10 % iridia. Moderní apartmán s jednou obyvatelkou, kompaktní auto pro jednoho nebo osamocená peřina na manželské posteli. Zkrátka a dobře, hlavní protagonistka si se svojí maličkostí a kilogramem naprosto vystačí.

Pařížský seminář, který si klade za úkol zjistit, jestli je kilo pořád kilové, ovšem Marii z její samotářské pohodlnosti vytáhne. Semináře se účastní místo svého nemocného otce Ernsta (Stein Winge), nastupuje na jeho místo a veškerá zodpovědnost padá na ní. Po návratu spolu vedou rozhovor, Ernst přemýšlí, kolik bude po kremaci jeho tělo vážit. Možná jí rozhovor položil život na pomyslné váhy, možná její osamělost byla jen převážena touhou rutinu opustit. Nezáleží na tom, jestli Marii ke změně v životě popostrčil Ernst a jeho rozjímání, nebo ji samota omrzela. Záleží na tom, že se něco změní.

Z občas až moc dlouhých minimalistických záběrů na vodu, budovy nebo kilogram jsem měla nutkání hypnotizovat ručičku hodinek. Balancování mezi dramatem a komedií ve mně vyvolalo zvláštní pocity, chvílemi jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo se, stejně jako postavy, cítit naprosto na nic. Už z popisku filmu jsem měla dojem, že se nebude jednat o kýčovitou lovestory, jako spíš o to, jak si k sobě dva lidé můžou najít cestu. Během toho, co jí hlavní protagonisti hledali, jsem se někdy musela pousmát, 1001 gramů má k obyčejné lovestory vlastně hrozně blízko. Nevím, jak ostatní, za mě si ale film zaslouží palec nahoru, ať už za hudební stránku, kterou výborně dokresluje John Erik Kaada, nebo kameru (John Christian Rosenlund), jež si s divákem hraje a nechává ho nahlédnout na postavy ze všech úhlů a vzdáleností. Katalyzátorem kvality může pro někoho být nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film - pro mě to byly například dialogy, kterých nebylo kvantum - nezaplácly polovinu filmu, a přesto mě dostaly k pointě toho, co chtěla postava říct. Zmínit a vyzdvihnout musím i výkony, aneb jak se z kontrolou posedlé Marie stal znovu člověk, který žije. Já sama jsem po odchodu z kina měla radost. Po marvelovských blockbusterech, ve kterém dominuje vzorec: dobrej + zlej = 3,5 hodiny s popcornem, a po utahaných komediích jsem konečně narazila na film, který mě bavil a po kterém jsem se, jako Marie na konci filmu, cítila trochu živější.

Odkaz na hudbu: http://kaada.no

#2 Mami!

#3 Společnost mrtvých básníků

#4 Chvění