Easy Magazine - hudba

Česká kapela Maniac nadchla německé fanoušky a podepsala jim vše, co jim dali pod ruku

Martin Jindřich — Wed, 15 Jul 2015 12:01:58 +0000

Nejen z playlistu Evropy 2 a Óčka živ je člověk. Mladá, progresivní kapela z Prahy postupně dokazuje celému Česku, že punk není vůbec mrtvý žánr. Přestože zpívají česky, jejich chytlavé a melodické písničky je dostaly dokonce i na zahraniční pódia. Za tuhle šílenou bandu nám na otázky odpovídal zpěvák kapely, Jirka Bareš.

Maniac prošli za svou relativně krátkou historii docela velkými změnami. Vyměnili jste několik členů kapely a dokonce i svůj název. Co vás motivovalo natolik, že jste i po opakovaných výměnách bubeníků a kytaristů vytrvali a nevzdali to?

Máš pravdu, bubeníka jsme měnili už čtyřikrát, ale nikdy jsme ani na chvíli neuvažovali o tom, že bychom toho všeho nechali. Kapelu jsme založili s bráchou a od začátku máme jasnej cíl – hrát tak moc a bejt tak dobrý, že nás to uživí. Z toho nepolevíme, protože není nic hezčího, než dělat to, co tě baví a vidět, že to baví i ostatní.

Možná vás stále mají někteří lidé zafixováni jako Bonebroke. Co bylo hlavním impulsem pro přejmenování kapely?

Byly to dva důvody. Když jsme začínali, hráli jsme hardrock, k tomu nám to jméno docela sedělo, ale jak šel čas, zjistili jsme, že nechceme bejt takový ty typický tvrdý kluci, že skládáme spíš věci veselý. Proto se nám přestalo Bonebroke líbit. Ale hlavní důvod byl ten, že nás milionkrát nechtěně přejmenovali na Bonebrok, Benebroke a já nevim, co ještě. Byl to moc složitej název a blbě se pamatoval. První dojem, který na mě vaše kapela udělala, byly bláznivé klipy.

Je pro vás klip stejně důležitý jako samotná písnička?

V dnešní době určitě ano. Nebo, řekl bych to spíš takhle – byla by škoda nevyužít každýho způsobu, jak se lidem zarejt do paměti.

Třeba v klipu k písničce „Máš tlustou mámu“ nabízíte na ulici free hugs. Jeden z vás je úplně nahý a druhý na sobě má roztomilé šatečky. A to není výjimka, mohl bych zmínit i další klipy. Kam na takové nápady chodíte?

Nechceme se brát moc vážně. Jak už jsem říkal, nejsme a nikdy nebudeme kapela, která mlátí hlavou a tváří se jako největší drsňáci. Většinou je vymejšlíme s bráchou. Sedneme, napíšeme 50 nápadů a postupně proškrtáme. Rádi bychom, aby si lidi řekli naše jméno a zasmáli se, ale samozřejmě budou i výjimky.

Setkali jste se při natáčení s opravdu negativními reakcemi kolemjdoucích, nebo berou vše s humorem?

Až na jeden pár bylo všechno v pohodě, naopak se s námi lidi mimo záběr fotili. Musím přiznat, že jsem byl překvapenej.

Mám pocit, že současnému světu vládne indie nebo lehčí pop-rock. Patříte k českým pop-punkovým raritám? Jak vypadá pop-punková scéna v České republice?

Nemyslím si, že by tu vládla měkčí hudba. Možná je víc slyšet v rádiích a televizích a z toho pramení větší záběr na lidi, ale za sebe můžu říct, že naši fandové jsou skvělí a věrní jako málokdo. Kapel, co hrajou pop-punk, je tu milion, jen mi přijde, že spousta z nich si moc neuvědomuje, že bez pořádnýho zkoušení a takový tý černý práce u počítače se nikam moc nedostane.

Předpokládám, že samotná hudba vás neuživí. Čím se živíte? Dá se skloubit pracovní život s tím hudebním?

Kapela zabírá spoustu času a síly. Já věřím, že jestli budeme v kapele dělat všichni všechno pro to, abychom se tou muzikou jednou živili, tenhle sen se nám splní. A proto jsem se naučil žít s málem, občas nějaká brigáda. Radši budu teď pár let strádat a žít z instantní polívky nebo párků, než si ve staří říkat, jakej jsem byl idiot a že kdybych dělal víc, mohl jsem bejt slavnej. Stejně to má i můj brácha Marek, jinak basák Tomáš pracuje v IT a bubeník Miloš studuje práva. Skloubit to všechno jde, jen se musí chtít. S tím naštěstí problém nemáme.

Na poloamatérskou kapelu, jak se sami také označujete, máte za sebou nezvykle hodně koncertů včetně některých v Německu. Jak jste se do Německa dostali?

Za ty čtyři roky máme za sebou přes 350 koncertů. V Německu jsme byli asi šestkrát, naposled na obřím festu kousek od Drážďan, máme ještě další koncerty na září a na říjen. Vůbec jsme to nečekali, asi před rokem a půl jsme se pracně dostali na nějakej menší festival v pohraničí a všechny ostatní vzešli z toho, že jsme se jim tam líbili.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Asi právě ten poslední festival v Německu, nikdo nás tam neznal a po koncertu jsme se asi 20 minut fotili s lidmi, podepisovali jsme se jim na ruce, kabelky, mobily a tak. To byla velká paráda a pro mě osobně asi i důkaz, že to co děláme, děláme dobře. Ale stejně tak je paráda když zahrajeme kdekoliv v klubu pro 50 nebo 100 lidí a ty jsou z nás úplně hotoví. Dokážeme ze sebe a z lidí každej koncert dostat maximum. To je myslím taky pecka.

A máte metu, které byste chtěli dosáhnout?

Teď budu mluvit asi za každýho člena – první půlku měsíce hrát, druhou půlku měsíce mít volno a vydělat si tím tolik, že nebudeme muset nikam do podělaný práce.

Fotogalerie:

Video:

Rockový objev Kensington z Nizozemska dobývá evropská pódia včetně těch českých!

Martin Jindřich — Thu, 11 Jun 2015 16:50:33 +0000

#kensington #rozhovor #rock #indie #holandsko #fingers up #hudba

Dvakrát po sobě vyhráli prestižní MTV Award pro nejlepší holandský počin roku, dobyli přední příčky domácí hitparády, probojovali se i do těch evropských a objíždějí velké evropské festivaly. Mladá rocková kapela Kensington dává celé Evropě jasně najevo, že s nimi musí počítat! Nabízíme rozhovor s kytaristou Casperem Starreveldem.

Přestože jste v Česku odehráli už čtyři koncerty, nemusí vás všichni čtenáři znát. Kdo jsou Kensington a jak jste se dali dohromady?

Jsme čtyřčlenná rocková kapela z Nizozemska, máme rádi zvučné refrény a energická živá vystoupení, která předvádíme po Evropě už pár let. Jsme čtyři naprosto odlišní kluci, ale nadšení v hudbě a ambice je to, co nás spojuje.

Holandsko je v Evropě známé spíše elektronickou hudbou. Kensington by se dali označit v rámci svého žánru za raritu. Co musí mladá holandská kapela udělat, aby prorazila a dostala se na evropská pódia?

Zvednout zadek a makat, neustále investovat do tour, skočit do auta a koncertovat na nových místech. Máš pravdu, jsme v trochu jiné lize než ti slavní DJ´s, ale neustálé zkoušení štěstí je realita, která se v naší kariéře pořád opakuje. Vždy jsme pomalu a stabilně stoupali. V současnosti to s námi v Nizozemsku vypadá fakt dobře, a proto se soustředíme i na okolní země.

Často býváte označováni jako malí Kings of Leon. Popřípadě býváte přirovnávání k Foals, Imagine Dragons nebo Biffy Clyro. Vadí vám škatulkování, nebo naopak cítíte hrdost, že jste stavěni na stejnou úroveň jako tyto světové kapely?

Je přirozené, že lidé porovnávají a srovnávají. Opravdu nám to nevadí. Pokud někdo přijde na náš koncert, protože mu připomínáme jeho oblíbenou skupinu, jsme v pohodě. Na koncertě si pak stejně uvědomí, že jsme jiná kapela, takže vlastně winwin, haha. Pokud jsme stavěni na stejnou úroveň s určitými kapelami, nechám na posluchači. Každopádně Foals, Kings of Leon a Biffy Clyro zcela určitě patří mezi naše nejoblíbenější kapely.

Se svým posledním albem Rivals slavíte prozatím největší úspěch. Vyhrálo platinovou desku v Holandsku a probojovalo se do hitparád například i v Belgii a Polsku. Jak tomu pomohl zkušený producent a vítěz Grammy Tom Lord-Alge (spolupracoval například s Rolling Stones nebo The Cure) a fakt, že jste album nahráli v Berlíně?

Jo, vlastně to byly hitparády i v jiných zemích, třeba ve Španělsku, Itálii, Maďarsku, Rakousku nebo Švýcarsku, takže jsme byli s výsledkem opravdu spokojeni. Nahrávání v Berlíně bylo fakt sranda, vlastně se jednalo o první nahrávání vůbec, které jsme si opravdu užili. Měli jsme dostatek času a klidu všechno zvládnout, a to zrovna v době, kdy jsme čekali pravý opak. Je to důležité album, jak pro nás jako skupinu, tak i jednotlivce. Práce s Tomem byla úžasná, splnil přesně to, co měl – doslova přenesl novou energii a sílu na výsledný záznam. Dal nám naprosto skvělou zpětnou vazbu a fakt, že jsme stále spokojení s výsledkem, dokazuje, že se ukázal jako správná volba.

Celé léto strávíte na festivalech. Trávíte čas raději koncertováním nebo psaním a přípravou nových písní?

Oboje může být velká sranda, stejně tak to může být ale velice frustrující. Je opravdu vzrušující vyjet a objevit nová místa s novou hudbou, ale někdy to také může být pouhé nekonečné trčení v šatně, autě nebo na letišti. Skládání a produkování nového materiálu je krásné tehdy, když jste inspirovaní a ve správné náladě. Někdy ale najít ten správný akord, slovo nebo beat může být náročné jako prase. Je to tak odlišné. Nemůžu úplně porovnat a vybrat, jestli radši koncert, nebo zkušebna. Oboje je nutné pro další posun vpřed.

Máte zkušenost z evropských velkých open-air festivalů i komornějších klubových scén. Co upřednostňujete?

Hraní v komorních klubech je někdy víc vzrušující díky okamžitým reakcím lidí hned před námi. Je pravda, že je to občas i docela obtížné, haha. Ale máme dostatek času a prostoru dělat na stagi opravdu to, co chceme. Na festivalu je větší výzva udělat dobrý dojem a zaujmout, protože lidé nepřišli pouze na nás. Ale i to může být velice obohacující.

Kromě Česka a domácího Holandska jste hráli i na festivalech v Rakousku, Maďarsku nebo Německu. Kde na vás fanoušci nejvíce reagují? Jsou mezi nimi markantní rozdíly?

Ve skutečnosti, když jsme hráli naposled v Praze, reakce publika byla úžasná! Od první písně lidé skandovali, skákali a tleskali. Bylo to super, protože to byl náš první klubový koncert v České republice vůbec! Lidé v Německu a Rakousku spíše poslouchají. V Itálii, Maďarsku, Polsku a Česku chtějí lidé fakt pařit. Naše domácí publikum v Holandsku není tolik slušné, lidé si na koncertech hodně povídají, haha.

Dalo by se říci, že Česko a české publikum dobře znáte. Vystoupili jste na Rock for People, Majálesech a naposledy v Rock Café v Praze. V Česku se letos ukážete zase, tentokrát v srpnu na festivalu Fingers Up. Co se vám vybaví, když se řekne „Česko“, potažmo „Praha“?

Myslím, že moje předchozí odpověď to shrnula docela dobře. Naposledy jsme si Česko opravdu zamilovali, takže se nemůžeme dočkat, až se zase vrátíme. Majálesy byly taky dobré, takže za Česko palec nahoru!

Video:

„Když tvořím v Británii, spolupráce bývá rovnou na profesionání úrovni," tvrdí česká studující zpěvačka

BarboraDenigerova — Sat, 30 Aug 2014 14:09:42 +0000

#hudba

IYES je britská synthpopová kapela o dvou lidech, podle mě naprosto skvělá, která funguje zatím docela krátce. Jejími členy jsou Josh a Melis. Melis znám od školy a vždy se zabývala hudbou, nikdy to však nevyšplhalo na takhle profesionální úroveň. Od doby, co se odstěhovala studovat do Brightnu, to s realizací jejích plánů šlo rychle nahoru. Aniž by vydali jakoukoliv desku,už mají sedmnáct set followerů na Soundcloudu a na Youtube se jejich hit Glow blíží dvěma stům tisícům zhlédnutí. Proto si kladu otázku, jestli je to náhoda, nebo je Británie vážně takový umělecký ráj? Sama jsem toho moc nevykoumala, takže jsem se zeptala rovnou Melis.

Proč sis vybrala ke studiu právě Brighton? Souviselo to nějak s tvými plány založit kapelu?

Do Anglie jsem se chystala od svých 14ti let, ale rodiče mě pustili až po maturitě. Původně jsem plánovala Londýn, ale Brighton vyhrál, protože je u moře. Určitě to souviselo i s tím, že v Anglii je hudební scéna a vůbec hudební průmysl mnohem rozvinutější a zajímavější než v ČR. Navíc odsud pochází spousta mých hudebních vzorů. Věděla jsem, že mě to v hudbě posune dál.

Měla jsi už v ČR jasno, případně alespoň tušení, s kým a co budeš hrát?

Neměla, vůbec!! Jen jsem doufala, že najdu lidi, co budou na stejné vlně jako já.

To se podařilo. Jak jsi narazila na Joshe?

Potkali jsme se na podzim 2012. Asi dva měsíce poté, co jsem se do Brightonu přestěhovala. Bylo to díky mojí spolubydlící, což byl tou dobou jediný člověk, kterého jsem tu znala. Pozvala mě na nějakou party, a ta byla právě u Joshe doma. Začali jsme nějak komunikovat a zkusili jsme složit pár písniček. Hudebně i lidsky jsme si sedli, a tak vznikl projekt IYES.

Vnímáš rozdíly mezi tvorbou v zahraničí a doma?

Rozdíly jsou ohromné. Tady když se na něčem pracuje, většinou je to na profesionální úrovni, všichni jsou na příjmu, komunikace je velmi rychlá a efektivní, všichni makají naplno. Lidi tu nejsou zpomalení a nevymlouvají se, jako se to mnohdy děje u nás.

Taky tady mnohem víc jede Twitter, díky tomu máme k fanouškům blíž - píšeme si, oni nadšeně sdílí naše příspěvky a potom už se na koncertech bavíme jako kamarádi. Získáváme tak i fanoušky v zahraničí, hlavně z USA.

Jak jsi vlastně začínala s hudnou?

Ve svých 12ti letech jsem dostala kytaru. Od 14ti jsem vystupovala všude možně, díky mojí škole jsem se dostala do jedné hudební soutěže a jednou ročne jsem měla možnost vystoupit v zahraničí. Potom jsem různě spolupracovala s lidmi, co dělali podobnou hudbu jako já, ale vždy jen tak pro zábavu. Taky jsem chodila na zpěv k jedné operní zpěvačce. Josh je o dost zkušenější, má za sebou spoustu kapel a projektů, navíc vydával hudbu už od svých 17ti let.

Na kolik vyjde taková základní sestava, abyste mohli dělat elektronickou hudbu?

K produkci stačí laptop s nějakým programem, například Logic Pro či ableton. Pár dobrých reproduktorů a zvuková karta. Mikrofon na nahrání hlasu a keyboard, který se propojí s počítačem vystačí na vytvoření celé intrumentace. Tahle výbava vyjde tak na 30 tisíc minimálně.

Jak probíhají dny, během kterých se věnuješ hudbě?

Většinou to přijde, když to vůbec nečekám, nenuceně. Člověk nad tím nesmí moc přemýšlet. Mívám v telefonu napsané slovo nebo frázi, kterou jsem někde četla nebo slyšela a zaujala mě. Napadne mě nějaká melodie, sednu si ke klavíru nebo ke kytaře a vyplodím hlavní část písničky tak do 30ti minut. Jakmile to začnu moc komplikovat, musím přestat. Nahraju si to do mobilu a poslechnu až další den. Pokud se mi to líbí, ukážu to Joshovi a občas z toho i vznikne písnička. To jsme pak jen zavření ve zkušebně a nebo nahráváme, dokud to není hotové. Což někdy trvá i několik měsíců.

Jak zvládáš časově skloubit školu, kapelu, práci a sociální život?

Jde to těžko, vlastně to ani pořádně nezvládám. Věnuji se naplno škole a kapele, na práci nebo jakékoliv jiné aktivity mi moc času nezbývá.

www.facebook.com/weareiyes

www.twitter.com/weareiyes

www.soundcloud.com/weareiyes

www.instagram.com/weareiyes

Fotogalerie:

Špína, pivo a žádnej stres. Takový byl třináctý ročník Hip Hop Kempu

NikolaBecanova — Tue, 26 Aug 2014 10:50:56 +0000

#hudba

Ač jsem na hip hopu takměř vyrostla, nejsem fanatickej fanoušek a současnou scénu vnímám jen dost povrchně. Proto mi bylo z letošního line-upu známo jen pár jmen. Kouzlo Hip Hop Kempu je ale v tom, že je to úplně jedno. "Festival with atmosphere" je totiž přívlastek, kterej nelže ani za mák.

Pánská záležitost

Moje čtvrtá zkušenost s hip hopovým festivalem v Hradci Králové, což je na holku poměrně slušnej výkon. Chápejte, tohle je asi jediný místo ve střední Evropě, kde frontu na záchod stojí výhradně chlapi, a taky podle toho celý areál vypadá. Zbytky jídla a prázdný kelímky všude po zemi a marihuanovej odér linoucí se napříč celým areálem letiště, který je domovem festivalu od roku 2005. K tomu všemu je navíc absolutně nemožný získat v jediném stánku nealkoholický nápoj, který by stál pod třicet korun. Všude je k mání jedině pivo.

Na druhou stranu, masy fanoušků, převážně z Německa, Polska a samozřejmě z Čech, sem nejezdí popíjet limonádu. A tak se občas stane, že zakopnete o spícího člověka po cestě do stanu, anebo sem tam na někoho padne únava v průběhu koncertu a ustele si vám pod nohama. Dobře, chápu, na někoho je tohle trošku přes míru. Cizinci jsou totálně zmatení, jak to teda s tou legalizací v Česku je, když je skoro hanba nemít na kontě minimálně jednoho jointa denně a ze sousedních příbytků se v devět ráno ozývá: "Tak co? Ubalíme." Všechno je potagovaný, dokonce i stany, a vůně čerstvý barvy občas na chvíli přehluší ten hustej dým.

Čechy vs. Německo

Co se ale musí fanouškům hip hopu nechat je fakt, že jako publikum jsou vděční. Když PSH začali svou, jak jsme na jejich poměry zvyklí, skvělou show, nebylo Čecha, který by neznal texty do posledního slovíčka. A to ani ve chvíli, kdy Vladimír 518 spolu s Orionem vytáhli starý kousky. Načež se vrátili zpátky po časový lince, i s hostem, Martinem Svátkem a trackem z posledního Vladimírova alba Idiot.

Já se letos nechala trochu unýst a zhlídla německý undergroundový duo raperů Luk & Fil. Německy sice neumim, ale když jsem se s klukama potkala večer před jejich koncertem, slíbili mi, že když budu stát v první řadě, dostanu pivo. Takže jsem dostala pivo a k tomu pořádnej kousek skvělý flow a hutnejch beatů. Pro mě nejpřijatelnější podoba současnýho hip hopu. Všechno plynulo, němečtí fanoušci zaplnili celý hangár, kde se koncert odehrával, zazněli nový kousky i věci, se kterýma se do povědomí lidí dostávali. Navíc pro mě, jakožto zástupkyni něžnýho pohlaví, to byla i moc hezká podívaná.

A Němcům jsem zůstala věrná i další koncert. Pro Edgara Wassera, zástupce rapu z Mnichova, neexistovala žádná tabu. Snaha vypořádat se s krutou minulostí, ale taky progres v myšlení mladejch lidí, kterých se historie už tak citelně nedotýká. "Přeci to, že za Hitlera byl Holocaust, neznamená, že v týhle době nemůžu mít vlastní názor." Takhle nějak mi to bylo přeložený.

Táta hip hopu a slovenský zklamání

Absolutní vyvrcholení pro všechny fanoušky old school rapu byla devadesátková ikona KRS ONE. Dneska už skoro padesátiletej "učitel" všech MC's vyzýval všechny sprejery, ať daj ruce nad hlavu, sesílal kletby na policii a držel se hesla "Real hip hop is over here." V polovině show se navíc přidali i tanečníci, takže jo, tohlo bylo vážně real, Bronx v Hradci a slyšet Sound of da police naživo byl vážně zážitek.

O stejně pozitivní energii se marně pokoušeli mladičký HAHA Crew ze Slovenska, jejichž vystoupení byl absolutní trapas. Jasně, text stylu "Rap a móda" neni případ, kde vás raper uchvacuje svojí genialitou a rozhledem, jenže já to čekala aspoň trochu sexy, stylový. Zatímco to byla jenom divně zadejchaná póza, škoda.

Tanci zdar a za rok zas

Jenže Hip Hop Kemp toho nabídnul víc než jen slušnou porci rýmování. Když vynecham úchylnou zábavu ve formě rajčatový bitvy, bylo možný se podívat na streetballový zápasy, zajít na workshop jednoho ze street dancových stylů, nebo taneční battly. Pro ty byla vyhrazena samostatná stage, na který se od rána do večera proti sobě stavěli tanečníci v mnoha stylech, jako je například pro diváky nejatraktivnější break dance.

Závěrem, počasí bylo poměrně přívětivý a já jsem vděčná za soudnost organizátorů, se kterou zvládli rozplánovat festival do tří dnů. Všudypřítomná hudba, hluk, opilost, nános prachu a sprchy, co mě budou budit ze sna ještě dlouho. A hlavně to, jak všemu přivyknete, obohatíte každou větu o pár sprostejch výrazů a poslední festivalovej den s úžasem pronášítě: "Tyjo, letos jsem tu nikoho ještě neviděla zvracet." Takovej je Hip Hop Kemp a já jsem si docela jistá, že ho musíte buď milovat, nebo nenávidět. Mezistupeň neexistuje. Tak zas příští rok.

Foto Valentýna Janů

Fotogalerie: