Easy Magazine - interview

Blogerka Petra LovelyHair: Nesnáším anonymní internetové hrdiny!

annalibanska — Tue, 23 Apr 2013 06:30:36 +0000

Nahlédněte do tajů blogerského života s Petrou Vančurovou alias Petrou LovelyHair – nejznámější českou beauty blogerkou a majitelkou nejsledovanějšího českého YouTube kanálu věnovaného kosmetice!

Píšeš blog o kosmetice. Bereš to jako nějaké poslání a udílení rad ženám, které chtějí být krásné, nebo tě to prostě jen baví? Co bylo vůbec tím počátečním impulsem k jeho založení?

Kosmetika, líčení a vše kolem módy a zkrášlování mě baví odjakživa a když jsem narazila před pár lety na americké youtuberky a začala sledovat jejich videa, řekla jsem si, že mám vlastně taky plno zkušeností a že by mě bavilo předávat je dál a zkusit videa natáčet, a tak jsem v únoru 2011 jako jedna z úplně prvních v ČR začala. Přiznám se, že jsem vůbec netušila, jestli to bude někdo sledovat a bude to diváky bavit. K mému překvapení se diváci a čtenáři mého YouTube kanálu a blogu začali rozrůstat a stále se rozrůstají, což mne nesmírně těší, a proto mě to také stále tak baví, možná i čím dál víc. Jako poslání to neberu, je to jen zábava, nakonec jsou v životě mnohem důležitější věci než šminky a oblečení, ale právě proto si myslím, že je to bezvadný únik od všedních starostí, a jsem ráda, že můj blog a videa jsou, dle ohlasů, příjemným relaxem.

Někteří lidé si možná ťukají na čelo, když vidí, kolik máš doma kosmetických produktů, a považují to za naprostou zbytečnost. Zajímalo by mě, jak na tvou kosmetickou vášeň reaguje okolí a zda tě od ní někdy neodrazovalo.

Já si myslím, že lidé si ťukají na hlavu i nad jinými věcmi, takže co si kdo o mně nebo mém koníčku myslí, mne nechává chladnou, lidé jsou různí a mají různé názory, záliby a postoje. Moje okolí je s mým koníčkem smířeno a podporuje mne, kamarádky se ke mně chodí radit, nalíčit, učesat, a nejen ony, vyhledávají mě díky blogu i nevěsty nebo maturantky, které se chtějí nechat na důležitou událost upravit. Co by mě mohlo potěšit víc než taková důvěra v mé schopnosti, že je na jejich velký den hezky upravím. Z toho tedy vyplývá, že potřebuji mnohem více kosmetiky a odstínů než běžný uživatel, protože musím být připravena na různé typy pleti, odstíny pleti, očí atd…

Kromě psaní blogu točíš také videa na YouTube. Český youtuberský rybníček je zatím relativně malý a ty si tak s více než 3,5 milionu zhlédnutí pravděpodobně nejsledovanější Češkou, která točí videa o kosmetice. Poznávají tě někdy lidé na ulici? A je ti takováto publicita vůbec příjemná?

Já bych řekla, že český rybníček se v poslední době rozrůstá kosmickou rychlostí, což je skvělé a jsem ráda, že jsem hodně slečnám dodala odvahy videa točit a byla jsem takový první pokusný králík, který otestoval reakce publika :D. Musím přiznat, že mě lidé na ulici občas poznávají, sama jsem z toho vždycky překvapená, ale nadšená. Ty reakce jsou vždycky moc milé a potěší mne, ještě se mi nestalo, že by mi někdo na ulici vynadal za to, že točím kosmetická videa, naopak jsem se setkala jen s podporou a té si také moc vážím a jsem ráda, že moje práce má ohlas, to mě žene stále kupředu.

Tvůj manžel se k tvému blogovacímu koníčku staví velmi shovívavě, často se ve videích objevuje společně s tebou. Bylo tomu tak vždy, nebo tvé blogování zpočátku snášel s nevolí? Přeci jen je blog jistým zásahem do soukromí a každý na to náturu nemá.

Pravda je, že můj manžel není příliš velký exhibicionista (smích), ze začátku se na videích dost styděl, ale to já ostatně taky a určitě si tím projde každý, kdo někdy videa zkoušel natáčet. Vždycky mě ale v blogování a točení videí podporoval, věděl o mém úmyslu od začátku a posléze se i do mého blogování dobrovolně zapojil. Baví ho fotografování, a tak jsme mohli spojit příjemné s užitečným, na mně si vyzkoušel své fotografické dovednosti a teď může směle nabízet své služby i ostatním.

Za tvým blogem je vidět ohromný kus práce. Tipneš si, kolik času jsi do svého blogu již vrazila?

Děkuju, jsem ráda, že je to patrné. Celkově si vůbec netroufám tipnout, protože to bude v desítkách a možná už i stovkách hodin. Pokud bych měla nastínit svůj rozvrh, tak připravit článek trvá zhruba tak 2–3 hodiny, dle složitosti, a video trvá 5–8 hodin, také dle složitosti, tutoriály jsou náročnější, oblíbená „kecací“ videa jsou náročná méně. A to nepočítám reakce na komentáře, e-maily, Facebook, takže když se to sečte, skoro by to vydalo na plnohodnotnou pracovní dobu, proto se snažím využít veškerý čas, co mám, efektivně a odpovídám na maily třeba při cestování z mobilu, tak stejně na komentáře.

Psaní blogu se může lehce zvrtnout v jakýsi stereotyp. Recenze, líčící tutoriály, nákupy… a znovu to samé dokola. Není to pro tebe již spíše rutinní činnost nežli tvůrčí práce? Nebo stále točíš videa a píšeš články s počátečním nadšením a vervou?

Já objevuji stále něco nového, a to nejen v oblasti kosmetiky a módy, ale i v oblasti blogování, pořád je co zdokonalovat a o čem psát. Nápadů mám hodně, stereotypu se nebojím, jen mi nezbývá tolik času, kolik bych potřebovala. Otázkou spíše je, jak dlouho to bude bavit čtenáře.

Zajímalo by mě, zda jsi měla někdy v životě chuť s blogováním seknout. Přeci jen je to veliký žrout času a v životě jistě přijdou chvíle, kdy bychom ten čas chtěli využít úplně jinak. Máš v sobě motor, který tě žene neustále vpřed, anebo to spíše stojí na silné vůli?

Já se přiznám, jsem trochu workoholik, nevydržím chvíli na místě a nic nedělat, takže ten pomyslný hnací motor v sobě asi mám. Seknout s blogováním jsem zatím nechtěla nikdy, už jen kvůli tomu, jaké mi chodí zprávy od fanoušků blogu a videí, je to fakt úžasné, jakou podporu mám, a moc si těchto lidí vážím, to oni mě posunují vpřed a díky nim jsem mohla otestovat produkty různých kosmetických firem a navázat s nimi spolupráci nebo začít pracovat na vlastní značce kosmetických štětců, plním si sen a za to jsem vděčná právě vám všem, čtenářům. Samozřejmě to má i své stinné stránky, za rouškou anonymity se dá skrýt a psát ledacos, takže mi někdy chodí opravdu nepříliš příjemné zprávy a tím nemyslím jen ty vulgární, ale s tím se člověk po čase smíří a začne to házet za hlavu, jinak by se z toho zbláznil! (smích)

Co bys doporučila slečnám, které s blogem teprve začínají? Je jasné, že neexistuje žádný univerzální recept na úspěšný blog, ovšem je tu určitě spousta chyb, kterých je radno se vyvarovat.

Je to tak, univerzální rada opravdu není, ale určitě je dobré přispívat pravidelně, být svá, nesnažit se někoho kopírovat, jít svou vlastní cestou, nepřetvařovat se a pak také samozřejmě reagovat na zprávy, udržovat kontakt se čtenáři a nebýt odměřená, nepříjemná či snad nafoukaná, naštěstí nemám tyto vlastnosti v povaze (doufám). (smích)

Myslíš, že má česká blogerka šanci uspět i v zahraničí ? Nakolik se vlastně česká blogerská scéna od té zahraniční liší?

Já si myslím, že šanci určitě má, i když v tomto případě vidím jako bariéru jazyk, protože aby uspěla ve světě, musela by určitě psát a natáčet anglicky, přičemž tohle samo o sobě není takový problém jako to, že pokud by tvořila blog v angličtině, tak velkou část českého publika by blog pravděpodobně tolik nezaujal. Navíc v zahraničí je obrovská konkurence, měla by to hodně těžké, zahraniční blogerky mají také nespornou výhodu v prostředí, kde žijí a třeba natáčí videa; co si budeme povídat, mnohem zajímavější je tutoriál u moře než doma v obýváku, že… a to nemluvím o tom, že kvalitnější technika je v zahraničí dostupnější za mnohem přijatelnější peníz než u nás.

Blogování vyžaduje nejen schopnost dobře psát a formulovat své názory, blog musí čtenáře především něčím zaujmout. Co je podle tebe tím základním kamenem úspěchu? Co určuje, který blog se stane oblíbeným a který skončí v propadlišti blogových dějin?

Tajemství úspěchu, až (jestli) ho jednou najdu, si s dovolením nechám pro sebe. Ale abych tě nenechala bez odpovědi, tak nejdůležitější je už výše zmíněná originalita.

Nyní se dostáváme k něčemu, co jedni odsuzují a druzí nadšeně vítají – ke spolupráci s kosmetickými firmami. Myslíš, že pokud ti firma poskytne zdarma výrobek k zrecenzování, dokážeš si zachovat svoji hlavu a být v hodnocení nadále objektivní?

Tohle je hodně diskutované téma a je třeba si uvědomit, že jediné, na čem záleží, je charakter blogerky. Mně osobně chodí v současné době nabídek na spolupráce docela hodně, jsem za to samozřejmě vděčná, ale většinu z nich s díky odmítnu. Především proto, že můj blog není, a nechci, aby byl, reklamní prostor, a pak také chci dělat recenze jen na produkty, které mě zajímají a které bych si sama koupila a vybrala, to znamená, že nebudu dělat recenze na něco, co vlastně ani nemám zájem vyzkoušet. Bohužel hodně slečen v dnešní době zakládá blog jen s vidinou toho, že budou dostávat výrobky zdarma na zrecenzování. Tohle je nejhorší možný přístup, jaký blogerka může mít. Podle mě je tohle na blogu na první pohled vidět a není to dobrá cesta, taková blogerka není důvěryhodná a čtenáře si nemůže udržet, pakliže je vůbec získá. Sama za sebe tedy musím říci, že každá recenze na každý kosmetický produkt je vždycky subjektivní, každý máme zcela jiné fyzické vlastnosti, tudíž stejný výrobek se na různých lidech chová odlišně. Přesto však mohu zodpovědně říci, že i tak jsou mé recenze maximálně objektivní a nikdy bych si nedovolila psát nepravdy, na to si svých čtenářů moc vážím a opravdu by mi za to nějaký krém zdarma nestál. Bohužel ale vím o tom, že jsou na blogové scéně blogerky, které vědomě lžou nebo spíše záměrně zamlčují určité skutečnosti nebo neříkají pravdu celou. S tím se ale nedá nic dělat, to je na svědomí každého jednotlivce a samozřejmě na inteligenci čtenářů, zda to odhalí.

A teď upřímně. Existuje něco, co na blogování nesnášíš?

Já jsem upřímná po celý rozhovor! (smích) Ale dobře, nesnáším opakované dotazy od lidí, kteří jsou líní číst a hledat. Dám příklad: V článku mám přesně napsáno, odkud které oblečení je, a přesto se v komentářích sejde x dotazů na to, odkud je oblečení. To by mne trefil šlak. Většinou se ale ovládnu a v klidu odpovím, chápu, že ne každý má čas číst, ale v tom případě není možné ode mne čekat, že budu mít čas odpovědět na kdejaký nesmyslný dotaz. A pak samozřejmě nesnáším anonymní hrdiny, kteří vědí vše nejlépe, dokonce i to, co jsem já sama o sobě netušila. (smích) Dalším případem, který snad ani nemá cenu komentovat, jsou ti, co si chodí na internet ulevit a zanadávat.

Na závěr mám pro tebe poněkud otřepanou otázku. Co ti blogování dalo? A na jakou metu se do budoucna toužíš dostat?

Dalo mi nová přátelství, nové kontakty, spoustu zkušeností, příležitostí podívat se do kosmetických firem, pochopit, mimo to samozřejmě i plno praktických dovedností, jako je práce s grafickými programy či editory videí. Dalo mi velkou radost a pomáhá mi plnit můj sen. Pokud by ses ptala, co mi vzalo, tak kus soukromí a spánkového režimu, ale to jsem ráda oželela, podle mě to stojí za to! Konkrétní cíl mám, ale nevím, zda je reálné, aby se mi splnil, uvidíme, tajná přání se nesmí říkat nahlas, aby se splnila, takže se nezlob, že si ho nechám pro sebe. Rozhodně bych ale chtěla, aby se komunita Lovely Hair nadále rozrůstala a aby blog a videa bavily čím dál více lidí, to je moje obrovské přání. A také samozřejmě aby i nadále rozdávaly radost, to je má priorita a vlastně i cíl!

Moc děkuji za rozhovor a do budoucna přeji za celé EASY mnoho spokojených čtenářů!

Já děkuji, bylo mi potěšením a přeji všem čtenářům i tobě krásné jaro a hodně úspěchů!

Odkaz na Petřin blog: http://www.petralovelyhair.com/

Veľvyslanec SR v ČR: „České VŠ sú dlhodobo na vyššej úrovni.“

peterbrejcak — Wed, 17 Apr 2013 05:32:54 +0000

#interview

Peter Brňo od roku 2008 pôsobí ako veľvyslanec Slovenskej republiky v Česku. V rozhovore pre Easy Magazine porovnáva české a slovenské vysoké školy, popisuje prácu diplomata, ale aj zmeny vo vzťahoch od rozdelenia Československa.

Ako sa človek stane veľvyslancom? Prihlásili ste sa na pozíciu, alebo ste dostali ponuku?

Ja osobne som dostal ponuku. V obchodných oddeleniach diplomacie som pôsobil dlhšie, ako existuje samostatné Slovensko, a keď mi ponúkli tento post, nemohol som odmietnuť.

Prečo ste sa rozhodli prijať práve Českú republiku?

Česká republika je našim najbližším susedom, bola to výzva, ktorá sa neodmieta. Z minulosti som tu mal množstvo kontaktov a známych. Nevidel som jediný dôvod, prečo by som sa nemal stať veľvyslancom v ČR.

Ako vyzerá bežný pracovný deň veľvyslanca?

Záber tejto práce je veľmi široký a teda je ťažké definovať jeden deň, ktorý sa podobá druhému. Pochopiteľne, má svoju štruktúru, ktorú si sami postavíte. Okrem rôznych administratívnych úkonov, ktoré sa s touto pozíciou spájajú, je to aj plnenie zadaní, ktoré prichádzajú z ministerstva, ale aj rozvoj vzájomných vzťahov v primárnych oblastiach, ktoré si stanovíte. Vzťahy našich krajín sú veľmi blízke a často zabezpečujeme pracovné cesty ľudí z najvyššej úrovne štátnej správy.

Vo svojej kariére ste sa vždy zameriavali skôr na obchodné záležitosti, je to vaša priorita aj na poste veľvyslanca?

Každý z nás k niečomu inklinuje, práca veľvyslanca ale ovplyvňuje veľa oblastí a je pre mňa výzvou venovať sa takým, ktorými som sa vo svojom doterajšom pôsobení nezaoberal. Musím povedať, že ekonomické zameranie je pre mňa určitou prioritou a tejto problematike venujem dosť veľa času.

Takže sa prioritne zameriavate na rozvoj obchodu medzi Českou a Slovenskou republikou?

Áno, ide o rozvoj obchodu, investícii, o vízie rôznych spoločných projektov. Aktívne sa zúčastňujem aj veľtrhov a výstav, ktoré sa nekonajú len v Prahe, ale hlavne v Brne. Tejto problematike naozaj venujem výraznú pozornosť.

„Vzťahy SR a ČR dozreli“

Mohli by ste nám povedať konkrétne plány v najbližšej dobe?

Som veľmi rád, že sa mi určitým spôsobom poradilo posunúť už aj tak veľmi nadštandardné vzťahy medzi Českom a Slovenskom na ešte vyššiu úroveň. Minulý rok sa prvýkrát uskutočnilo stretnutie všetkých zástupcov vlád oboch krajín, ktoré samozrejme naštartovali lepšiu a vyššiu kvalitu možnej spolupráce do budúcnosti. Toto stretnutie nebolo ojedinelé a plánujeme z neho urobiť tradíciu.

Ako veľvyslanec riešite aj medzinárodné problémy, mohli by ste nám niektorý z nich opísať?

Samozrejme sa nám stávajú aj veci, ktoré nie sú celkom príjemné. Slovensko ako susedná krajina Českej republiky generuje záujmy rôznych, aj kriminálnych, živlov. Faktom je, že je tu niekoľko stoviek slovenských väzňov. Ak mám povedať konkrétny prípad, nedávno sa nám podarilo zachytiť jedného slovenského občana, na ktorého bol vydaný európsky zatykač. Prišiel si na naše veľvyslanectvo vybaviť osobné doklady. V spolupráci s políciou sme ho potom zatkli.

Ako sa od rozdelenia Československa zmenili vzťahy týchto dvoch krajín?

Určite nabrali novú kvalitu. Z môjho pohľadu, pocitu a skúseností môžem povedať, že naše vzťahy dozreli. Spontánne sme sa stali rovnocennými partnermi, ktorí si navzájom pomáhajú a podporujú. Členstvo oboch krajín v Európskej únii či NATO nám k tomu vytvorilo ideálne prostredie. Za zmienku stojí aj zoskupenie Vyšehradskej štvorky, kde sa riešia spoločné medzinárodné problémy, napríklad v oblasti energetiky, obrany či infraštruktúry.

Podľa vás sú teda v súčasnosti vzťahy medzi Českom a Slovenskom lepšie, ako keď sme boli jedna krajina?

Sú vyvážené a spontánne. Odbúrali sa rôzne trecie plochy, ktoré po roku 1989 postupne prichádzali. Myslím si, že sporné veci, ktoré určitým spôsobom rezonovali a aj negatívnym spôsobom ovplyvňovali viacero oblastí, boli odbúrané. Som rád, že môžem v súčasnosti rozvíjať pozitívnu agendu.

„České VŠ sú dlhodobo na vyššej úrovni“

V ktorej krajine je podľa vás lepšie vysoké školstvo?

Pre mňa ako veľvyslanca Slovenskej republiky je ťažké priznávať nejaké nedostatky. Objektívne si ale myslím, že české vysoké školstvo je dlhodobo na vyššej úrovni. Pochopiteľne, problémy oboch krajín v oblasti školstva sú takmer identické a myslím si, že aj spolupráca medzi ministrami je v tomto smere veľmi intenzívna a väčšina z nich vyžaduje aj určitú koordináciu. Jasným dôkazom toho je, že množstvo mladých Slovákov vidí v českom vysokom školstve lepšiu perspektívu, a preto navštevujú české školy.

Koľko Slovákov v ČR študuje?

Na českých vysokých školách študuje približne 20–22 tisíc Slovákov. Je to zapríčinené aj historicky, bolo to tak aj počas Československa.

Aký je trend po vyštudovaní? Zostávajú v ČR, vracajú sa na Slovensko, alebo pôsobia v iných krajinách?

Nemáme konkrétne štatistiky tohto vývoja. Trendom je, že veľké percento študentov zostáva nie len v Českej republike, ale posúva sa ďalej. Aj keď z toho nemám radosť, tento trend je dlhodobý.

Podnikáte ako veľvyslanec SR nejaké kroky, aby ste prilákali viac českých študentov na Slovensko?

Žiadne špeciálne aktivity nepraktizujeme. Sú naštartované parametre a možnosti, ktoré poskytujú obe krajiny mladým ľuďom, a v zásade takáto iniciatíva nie je program dňa.

Koľko Čechov študuje na Slovensku?

Je ich radikálne menej. Pravdepodobne je to zapríčinené aj určitou jazykovou bariérou, ktorú som pociťoval aj ja počas štúdia na Vysokej škole ekonomickej v Prahe. Povedal by som, že Slováci riešia tento problém oveľa flexibilnejšie.

„VŠE má v poslednej dobe dobrý zvuk“

Určitým trendom je aj to, že Česi prestávajú rozumieť slovenčine. Myslíte si, že je to pravda?

Tento trend je zaznamenaný, existoval však aj v minulosti. Zmenili sa podmienky, takže pravdepodobne počet takýto ľudí narástol, pretože sa najmä mladí Česi menej so slovenčinou stretávajú.

Čo by ste poradili mladým ľuďom, ktorí sa chcú stať veľvyslancami?

Samozrejme musia začať so vzdelaním, byť so sebou poctivý, pracovitý a hlavne trpezlivý. Táto pozícia je určitým spôsobom vrchol kariéry. Kariérny postup je veľmi pomalý a vyžaduje si dlhodobú orientáciu na túto profesiu.

Ktorú vysokú školu by ste týmto ľuďom odporúčali?

To je ťažké povedať, pretože je množstvo oblastí, ktorým sa človek môže venovať. Pokiaľ sa pýtate na kvalitu, v ČR je to samozrejme Karlova či Masarykova univerzita, ale aj Vysoká škola ekonomická, ktorá má v poslednej dobe dobrý zvuk a dobré postavenie v celoeurópskom priestore.

Čo je najväčším problémom v práci diplomata?

Pravdepodobne pôjde o osobný život. Diplomati putujú po svete, takže sú vystavení stresu z nového prostredia omnoho častejšie ako ostatné profesie. Často sa jedná o kultúrne veľmi odlišné prostredie, z tohto pohľadu je to veľmi náročné na adaptáciu. Ide však aj o rodiny. Pre tie to často znamená veľký šok, deti často navštevujú školy v štyroch krajinách. Diplomati aj týmto spôsobom platia určitú cenu.

“Ta důležitost, se kterou naši blogeři vystupují, je komická”

meinerovakaterina — Thu, 15 May 2014 16:46:02 +0000

#fashion #talk #interview #trend #olokřížová

Šarmantní, energická, plná nadšení pro svou práci a hlavně upřímná. Olo Křížová je hybatelka tuzemského módního průmyslu a matka novorozených projektů Czech Fashion Council a Sci-Fi Safari, která má co říct. Jednou z mnoha jejích zásluh je i loňský Fashion Live! Bratislava. Projekt vznikl za tři týdny po zrušení oficiálního Bratislava Fashion Weekendu a byl financován převážně samotnými slovenskými designéry a jejich přáteli.

Když si povídám s kamarády, kteří českou módu sledují, ale jsou laici, často se mi svěřují, že na ně tuzemská módní scéna působí jako elitářské hobby. Čím to je?

To tak může působit a je to díky tomu, že eventy, které jsou věnované módě, jsou špatně pojaté. Z devadesáti procent jde o privátní akce, kdy si někdo chce udělat módní přehlídku, aniž by měla další význam. Nemají odborný a komerční přesah. Samozřejmě móda v Česku v téhle pozici rozhodně není.

Kolekce navíc mnohdy vypadají jako přehlídka uměleckých artefaktů. Nevytváří bariéru mezi divákem a mladým designerem i to?

Škola je jediný prostor, kde si designer může vyzkoušet cokoliv, protože ještě není v konfrontaci s trhem. Jde o to ztvárnit nějakou ideu a je důležité to tak vnímat. O tom jsou i couture přehlídky. Neuvěřitelné róby od McQueena jsou nenositelné, ale něco ve vás vyvolají a o to jde. Lidé musí vnímat, co je přehlídka, co je couture, co je inspirační model a co je Prêt-à-porter.

Až na výjimky se o mladých, českých návrhářích nepíše. Je to neochota médií?

Hodně se to lepší. Ono se o nich nemluví, protože je tady hrozně málo módních redaktorů, kteří tomu rozumí, a ti, kteří tomu rozumí, nejsou v masových médiích. Na druhou stranu je tu nerovnováha v tom, že naše renomované časopisy jako například Elle nemají v určitý moment o čem psát a najednou jsou mladí designeři strašně vidět. V poslední době se redaktoři naučili chodit na klauzury UMPRUM, kde jsou unešení z jedné věci, která je výborná, ale oni ji pro veřejnost posadí do špatného kontextu. O studentech mluví jako o designerech a najednou je tak veřejnost začne vnímat, bohužel za sebou ještě zdaleka nemají takové zkušenosti, aby takto mohli být vnímáni.

Jak se může stát, že je kolem naší módní scény v médiích rozruch jen během velkých akcí, jako například Fashion Weekendu?

V zásadě je to všude stejně. S tím rozdílem, že zahraniční redakce si to rozdělí do celého roku a mají o čem psát. České redakce k tomu nepřistupují koncepčně a spousta zajímavých věcí propadne sítem. Navíc tu stále není harmonie, kdy se na podzim předvádí jaro/léto. FW je jednou do roka, což je špatně, ale jsme malý trh zaměřený na privátního zákazníka, takže chceme vidět to, co si můžeme hned koupit.

Denně mi na mail chodí newsletter Business of Fashion. Ve světě je takové spojení běžné, v Česku je to pomalu kacířská myšlenka. Proč?

Business tady opravdu nefunguje dobře. Není tady, a proto se tak staví. Každý měsíc pořádá Czech Fashion Council „Fashion Talk Room“ - diskusní panel, kdy se otvírá dialog, aby se tu sféra businessu nastavila. Je to krůček po krůčku. Ambice tu jsou. Uvidíme.

Jsou vycházející studenti (designeři) o módě jako businessu dobře vzděláváni na školách?

Hodně se to spravuje. Studenti mají různé semináře a od loňského roku spolupracují s katedrou MKPR Univerzity Karlovy. Problém je, že semináře jsou většinou od lidí, kteří mají zkušenost ze zahraničí, a to je bezesporu zajímavé, ale nefunkční. Přednášející přivezou model, který v Paříži nebo kdekoliv jinde funguje, ale u nás ne. Není to tu tak vystavěné. Designér nemusí být marketér, to vůbec, ale je důležité další propojení a tandem s někým, kdo tomu rozumí.

U nás ale není běžné ani propojení designerů a velkých firem?

Funguje málo. Ve světě je normální, že začínající designery firmy už v době jejich studia sledují a přijímají na stáže. Stává se, že vyšlý student nastoupí hned do práce. To je model například Jakuba Polanky, to se tady zatím nestane.

Jedním z velkých cílů Czech Fashion Councilu je designery a firmy propojovat. V CFC je i Veronika Ruppert, která mapuje například staré české výrobce a funkční továrny a textilní či oděvní dílny. Pokud přijde jednotlivý designer do firmy a nemá tam známé, k závažnější spolupráci na trhu nedojde. Vzniknou malé projekty. CFC je záštitný bod, který je garantem pro obě strany a může spolupráci vykomunikovat. Průmysl je tomu velmi nakloněný, ale nemá jak se k tomu dostat.

Mám pocit, že se naše zavedené značky a designeři bojí nové, mladé vlny návrhářů.

Je hloupost, aby se báli. Takový postoj je úplně sžíravý. Je samotné to stejně smete. Naopak, mladí lidé mohou etablovanému dlouhodobě působícímu designerovi hodně přinést. Dají jim nové impulzy a oni mu dají nějaké zkušenosti. A to tady taky není. Znám dobře nejstarší generaci designerů a s mnohými jsem mluvila o tom, aby si k sobě někoho nového vzali. Myslím, že tu je nějaký druh strachu, nevím však proč.

Projekt Shooting Fashion Stars, u jehož zrodu jste stála, se naopak snaží o mediální zviditelnění mladých a jejich přiblížení širší audienci. Proč byl letošní ročník bez vás?

SFS je určený designerům vstupujícím na trh. Letos tento koncept bohužel nebyl dodržen. SFS jsem dělala deset let. Je to deset let práce, která má smysl a vyvíjí se. Postupně vznikala různá tření představ o tom co a jak. Z agentury jsem loni kvůli nejednotné vizi odešla a s partnerkou, se kterou jsem projekt budovala, jsem se rozešla. Právně nemám na projekt nárok. Rozhodla jsem se, že v konceptu tohoto projektu budu pokračovat pod novým názvem, s obnovenou dramaturgií a s osvědčeným a fungujícím produkčním týmem. Zůstává zkratka SFS, ale název je Sci-Fi Safari. Do SFS jsem hodně vložila a projekt potřebuje upgrade, takže ono je to vlastně všechno dobře. Doufám že se to povede a všichni se nadechneme čistého vzduchu.

Pohybujete se mezi Prahou a Milánem. Existuje něco dalšího, co byste po vzoru Milána chtěla implikovat i v Praze?

Pracovní morálku a profesionální jednání. My to máme v módě pořád postavené na nějakých osobních pocitech a kamarádství. Takhle se k sobě lidé například v energetice nechovají. To mě tady obtěžuje, proto se mi pracuje dobře v Miláně a kdekoliv jinde. Jsou tam emoce z tvorby, ale ne ve sféře komunikace.

Jak vnímáte fenomén módních blogerek a jejich vliv?

Pro mě je to taky fenomén. Nemůžu se tím moc zaobírat, nejdu do hloubky. Mám pár blogů, které sleduji a přijdou mi fajn, ale nemám na to čas. Dobrý bloger je o tom, že vás baví styl, který prezentuje a je mu vlastní. U nás je málo blogerů, o kterých by se dalo říct, že styl mají. Skoro všichni jsou stejní. Sklouzává to k tomu, že jsou poplatní a promují. Nemají vlastní názor. Pro mě je to spíš úsměvné. Ta důležitost, se kterou vystupují, je komická.

Co by se mělo stát, aby se tady vnímání vůči módě v tomhle smyslu změnilo? Aby to nebylo snobské napodobování západu?

Hravost, uvolněnost a hlavně vzdělání. Velmi to s tím souvisí. Nechci po nikom, aby studoval do hloubky kdejakou literaturu a historii módy, ale zajímat se víc o ty věci. Že se vám něco líbí, to nestačí. Není to generální, ale i to je rozdíl mezi naší rádoby profesionální scénou stylistů a zahraničím. Většina z nich jenom ráda chodí nakupovat. Trendy, se kterými by měli pracovat, by neměli slepě následovat, ale měli by je umět uchopit a začlenit do života. Dva roky jsem byla v týmu Fashion Weekendu a ani v té struktuře nebyly odborné věci, o které jsem se zasazovala, v libosti. Domnívali se, že to nebude nikoho zajímat, a přednější bylo kdo má kabelku Prada a jestli přijede Jimmy Choo.

FOTOGRAFIE: Karel Losenický

Fotogalerie: