Easy Magazine - Kultura

Indie-rockoví I Love You Honey Bunny: z gymplu až na Rock for People

KarolinaKosarova — Thu, 12 Nov 2015 11:09:36 +0000

Talent, originální hudební projev, chuť experimentovat a zvuk evropské úrovně – to jsou I Love You Honey Bunny, kteří už dva roky baví česko-slovenské klubové i festivalové publikum. I přes velkou konkurenci se dostali na Rock for People 2015. Přidejte sympatický vzhled, který jim bezpochyby zajistí stabilní ženskou fanouškovskou základnu a kapela s potenciálem dobýt nejedno české město je na světě. Sebastian, Martin, Pepa a Kristián mi rozzářili jedno nedělní dopoledne ve fotogenickém Veletržním paláci v Praze, společně jsme vypili kávu a vdechli život jejich prvnímu rozhovoru.

Kdo jsou I Love You Honey Bunny a jak se dali dohromady?

Martin: Kapela vznikla v prosinci 2013. Pod stejným názvem, inspirovaným větou z Pulp Fiction, jsme fungovali již dříve, ale v jiné sestavě. Pak jsem odjel studovat do Texasu, souběžně Kristián do Anglie a kapela si dala pauzu. Po necelém roce jsme se vrátili a hned jsme oba věděli, že chceme pokračovat. Zahraniční zkušenost nám dala hrozně moc, měli jsme šanci vnímat jiné kapely, určitě nás to ovlivnilo a ukázalo jiný směr. Po návratu jsme hledali bubeníka a volba padla na současného zpěváka Sebastiána, který v ILYHB začínal právě jako bubeník. Po zhruba čtyřech zkouškách jsme slyšeli, jak si před zkušebnou zpívá, a tak už nám zase chyběl bubeník. Na druhou stranu jsme měli zpěváka. (smích)

Sebastián: Znal jsem tady Pepu a ten, přestože mi již několik předchozích nabídek odmítnul, pro tentokrát přikývl a současná podoba kapely byla na světě.

Jak byste charakterizovali svůj hudební styl?

Sebastián: Tvorba nově zrozené kapely se starým názvem byla úplně jiná. Nemám moc rád škatulkování, ale dá se říct, že hrajeme indie rock.

Dost lidí vás srovnává s Arctic Monkeys. Líbí se Vám to?

Všichni: No, moc ne, protože víme, že je to pravda. (smích)

Kristián: Je fakt, že je hodně posloucháme, máme je rádi a občas se nám stane, že naše hudba opravdu jde tímto směrem. Ale na naši obranu bych řekl, že v nových věcech už to tolik znát není.

Pepa: Jednu dobu jsme si hodně ujížděli na kapele Balthazar. Ale to nesmíme říkat, nebo si budou lidi říkat, že jsme český Balthazar! (smích)

I Love You Honey Bunny ve Veletržním paláci

Zdroj: archiv Karolíny Košařové

Zpíváte anglicky, proč? Není to tím, že jsi, Sebastiáne, z bilingvní rodiny?

Sebastián: Mám tátu Francouze a jsem zvyklý přehazovat jazyky. Asi to tak bude, že když se člověk narodí do dvojjazyčné rodiny, je pak jednodušší naučit se třetí. Anglicky zpíváme, protože nám to prostě přijde nejpřirozenější.

Kdo píše texty?

Sebastián: Já. Automaticky jsem je začal psát v angličtině a moc jsem nad tím ani nepřemýšlel, prostě to tak přišlo samo. Když máte kamaráda Čecha, Němce a Francouze, je pro všechny nejjednodušší bavit se anglicky. Navíc se mi moc líbí, jak angličtina v hudbě funguje. Možná bych řekl, že jsem se češtiny dokonce bál. Čeština je sice krásný literární jazyk, ale velmi složitý - v hudbě se s ní těžko pracuje. Vezmu-li v potaz například rytmus, má čeština ráz na druhou dobu, kdežto angličtina na první. I to mnoho věcí ulehčuje.

A co vaše hudební vzdělání?

Pepa: V podstatě jenom já studuju konzervatoř – obor bicí nástroje. Ostatní mají zkušenosti například ze základních uměleckých škol.

Martin: Mě dokonce ze ZUŠky vyhodili. Jednoduše mi řekli, že to nemá smysl. Tak jsem šel na country kytaru k Petru Horkému, spolu s Kristiánem jsme tam chodili skoro tři roky.

Kristián: Hlavně jsme se učili sami, jsme takoví samouci.

Zajímavou zkušenost s hudební naukou má ale tady Sebastián…

Sebastián: No, máma si hrozně přála, abych měl hudební vzdělání. Ve třech letech jsem začal hrát na housle, trvalo to asi čtyři a půl roku. Jednou jsem se vrátil z hodiny a hrozně jsem brečel, že mě to nebaví, že mi ta zlá paní ubližuje (smích). Fakt je ten, že jsem od ní měl modřiny na zápěstí, takže jsem tam pak přestal chodit. Mimochodem, později jsme zjistili, že ta moje milá paní učitelka hraje ve strip klubu na housle a to pozor, jenom ve spodním prádle! (smích) Zkoušel jsem také klavír, následovaly bicí a díky nim jsem poznal Pepu. Hodně jsem se také naučil od vynikajícího českého bubeníka Pavla „Badyho“ Zbořila.

I Love You Honey Bunny živě

Zdroj: Tomáš Hejlek Photography

Za sebou máte zhruba čtyřicet odehraných koncertů v Čechách a na Slovensku, Majáles v Ostravě a vrcholem letošní festivalové sezony byl bezpochyby Rock for People…

Kristián: Co se týká ostravského Majálesu, rozhodně to byl unikátní zážitek. Z Majálesu v Ostravě jsme jeli do pražského Lucerna Music Baru, kde jsme vystupovali na narozeninách Bandzonu. V jeden den se nám sešly dva koncerty, takže takový „dvoják“. Ale stihlo se to a oba koncerty byly rozhodně povedené.

Martin: A Rock for People? Prostě mi přišla smska, jestli tam nechceme hrát! Byl to náš první velký festival. Hráli jsme na Muzikus & Evropa 2 Stage – což byl stan, takové šapitó. Nejdřív jsme si mysleli, že na nás nikdo nepřijde, ale jak jsme začali hrát, lidi přicházeli a zůstávali. A nakonec bylo úplně narváno. A na závěr s námi dokonce zpívali! RFP jsme si užili, hlavně tam byla fajn atmosféra. Náš koncert byl zážitek sám o sobě!

Sebastián: Nejvíc nás pobavilo, že doprostřed rozjetého koncertu najednou napochodovali čtyři lidé oblečení v barevných dupačkách! Něco jako pokémoni to vypadalo (smích) a byli fakt vtipný, jak si tam tancovali.

Jak se produkci Rock for People líbilo vaše vystoupení?

Kristián: Asi byli spokojení, protože jsme dostali pozvánku zahrát si na Majálesu 2016, který pořádá tým lidí z RFP v Českém Brodě.

Na samotný Rock for People 2016 pozvánku máte?

Josef: No to zatím ne, ale byli bychom HROZNĚ RÁDI…To tam, Karolíno, určitě napiš (smích). (Autorka jako dobrovolník pomáhá při organizaci RFP, pozn.red.)

Účastnili jste se nějakých hudebních soutěží?

Martin: V rámci Bandzone jsme se dostali do „Tipu týdne“ a soutěž ProRock taky stála za to – přihlásilo se zhruba čtyři sta padesát kapel a vybrali jich zhruba deset, které poté hráli před porotou - což je samozřejmě vždycky trochu divné, nicméně my jsme do toho šli, protože v porotě seděli nesmírně zajímaví lidé, například programový ředitel Óčka, Majkláč (zakladatel Bandzone, pozn.red.), samí fajn muzikanti. Umístili jsme se na třetím místě a na základě toho s námi Majkláč začal komunikovat a pozval nás na již zmíněné narozeniny Bandzone. Tahle soutěž nám prostě hodně pomohla.

Kristián: Majkláč hlavně ví, jak kapelu posouvat dál, je to v podstatě takové guru mezi kapelami.

Slyšeli jste z jeho strany taky nějakou kritiku?

Kristián: Ano, údajně nás nebudou česká rádia hrát, protože zpíváme anglicky. Dokonce se nás ptal, jestli plánujeme zpívat někdy česky a my vysvětlili, že asi ne, protože to tak necítíme. Proto nám vysvětlil, že to asi budeme mít hodně těžký.

I Love You Honey Bunny s autorkou článku

Zdroj: archiv Karolíny Košařové

A co to zkusit v zahraničí?

Kristián: Bylo by to krásný, ale nejdřív musíme zjistit, jestli na to máme. Zahrát si je jedna věc, ale opravdu se chytnout je věc druhá…

Sebastián: Jasně, chtěli bychom třeba na polskou nebo německou scénu. Obě jsou nesmírně zajímavé, tak uvidíme, zda se tam podíváme. Určitě to někdy v budoucnu bude pro nás téma.

Co chystáte v nejbližší budoucnosti?

Kristián: Už dlouho spolupracujeme s hudebním producentem Filipem Gemrotem, který nám hodně pomáhá. Na konci listopadu se chystáme vydat další singl.

Martin: V dnešní době je asi zbytečné brát nesourodé písničky a dávat je na EP. Zatím raději volíme cestu samostatných singlů. Jednotlivě jsou určitě silnější než nesourodé album a lidi to líp zaregistrují.

Kristián: Vše si vydáváme sami, čímž apelujeme na všechny labely, pokud bychom někoho zaujali, máme o spolupráci zájem!

Sebastián: Děláme teď na jedné nové věci a bude znít moc fajn. Je z jiného soudku než naše dosavadní práce, experimentujeme zvukově, zakomponovali jsme klávesy a syntetizátory. Zase se posouváme někam jinam.

Kristián: Do našich aktuálních písniček vstoupil příběh imaginární postavy zvané Max. Jeho život vytváří linku mezi singly, které se chystáme vydat. Křest klipu k novému singlu Introduction, proběhne na koncertu 4.12. v Cargo Gallery kotvící v Praze, bude to úvod do jeho života.

A nemůžu se nezeptat – co vy a fanynky?

Sebastián: Tak to je starost hlavně tady Pepy, je „takovej pěknej“ (smích). Ale zatím to jde, je jich málo, nejsme moc známí.

Pepa: No, je pár holek, který chodí hlavně na Sebastiána a to opakovaně (smích).

___________________________________________________

Pokud o téhle bandě slyšíte poprvé, rozhodně navštivte jejich Bandzone profil a hlavně si zajistěte první místa na jejich koncertě, který proběhne 4. prosince 2015 v pražské Cargo Gallery. Tu noc to totiž bude „a place to be“.

Sebastian Jacques, kytara a zpěv, studuje druhým rokem herectví alternativního a loutkového divadla, DAMU

Martin Šolc, kytara, první ročník Arts Management, VŠE

Josef Keil, bicí, první ročník pražské konzervatoře

Kristián Kraevski, baskytara, druhý ročník strojní fakulty ČVUT

Více informací najdeš na:

Facebook I Love You Honey Bunny

Instagram I Love You Honey Bunny

Youtube I Love You Honey Bunny

Video:

Legendární swing plní tančírny. Jeho melodie s sebou přinášejí životní styl

KarolinaKosarova — Wed, 21 Oct 2015 13:43:12 +0000

Swing. To jsou big bandy, omamná vůně barů, noční podniky a vyprodané koncertní sály, vábivé kouzlo života muzikantů a zpěvaček a především tanec se zajímavým příběhem. Jeho tajemství mi poodhalil Zdeněk Pilecký, učitel tance, majitel známého pražského studia Zig Zag a zakladatel novodobé české taneční swingové scény.

Horké léto je za námi, večery se prodlužují a s nadcházejícím podzimem přichází taneční sezona. Neseďte doma, zatočte s podzimní melancholií a vrhněte se do víru swingových tančíren. A to nejen kvůli současné retro módní vlně, ale především pro skvělou zábavu, kterou ve swingovém světě zažijete!

Kde se vzal, tu se vzal….swing!

U kolébky nového hudebního směru stála všeobjímající jazzová hudba, s kořeny hluboce upevněnými ve spirituálech afroamerické komunity. Swing byl na konci dvacátých let minulého století teprve v batolecím věku, existoval jen jako vývojové stádium jazzové hudby. Jak ale běžel čas, tóny a rytmus černošské a bělošské hudby se začaly pomalu míchat, swing dospěl a upevnil si svoji sebevědomou pozici na poli populární taneční hudby.

Saxofon, trubky, trombóny, kontrabas, někdy kytary a samozřejmě rytmická část klavíru a bicích vykouzlily swingové opojení. To všechno v podání velkých orchestrů, takzvaných big bandů. Důležitým faktem také je, že v big bandech se poprvé setkávali černí a bílí muzikanti. Rasová odlišnost nikoho nezajímala, důležité bylo dobře hrát.

Swingový tanec je jedna velká rodina

Ke swingové hudbě neodmyslitelně patří tanec a mluvíme-li o swingovém tanci, označujeme tak vlastně celou taneční rodinu – dovádivý Lindy Hop, Balboa, který je tančen v úzkém objetí, energický Collegiate Shag plný skákání a kopacích pohybů, jivu podobný boogie –woogie a samozřejmě také Charleston, který proslavila krátká banánová sukýnka tanečnice Josephine Baker.

Prague Spring Swing Festival 2015

Zdroj: K. Sai, Zig Zag Dance Studio

Nekonečné swingové večírky v Americe

Bouřlivá dvacátá léta přinesla Americe nejen prohibici, ale také rozkvět jazzu. O dekádu později přichází na scénu swingová pohoda, které kralovaly big bandy. V čele těch nejpopulárnějších byli vynikající muzikanti jako Benny Goodman či Glenn Miller, jehož nejznámější skladba „In the Mood“ obsadila na třináct týdnů přední příčky hudebních hitparád a do dnešní doby je skladbou, která zahajuje většinu swingových večírků.

Osud ale zasáhl a Glenn, již jako čtyřicetiletý major a kapelník padesátičlenného orchestru amerického letectva, havaroval s letounem nad kanálem La Manche a vrak letadla ani jeho ostatky nebyly nikdy nalezeny. Byla to velká rána pro celý swingový svět, který mohl být obohacen o další perly.

Věčně inspirující tančírna Savoy

Značnou popularitu si velmi rychle získal veselý Lindy Hop, vzniklý spontánním spojením tanců jako je charleston, jazz a step. Od rána do noci se tančil v newyorské tančírně Savoy v Harlemu nedaleko Manhattanu.

Brány této tančírny se poprvé otevřely v roce 1926 s cílem vytvořit místo, které bude ve víru taneční zábavy stírat rasové rozdíly. Ve své době byla tato tančírna považovaná za to nejlepší a nejživější, co jste mohli v New Yorku zažít. Nekonečné večírky se konaly v sálech zdobených zrcadly, která odrážela barevná světla, a taneční plochu tvořily odpružené dřevěné parkety, které bylo nutné obměňovat každé tři roky. Party se konaly pět večerů v týdnu, dva dny byly zarezervované pro soukromé večírky. Dokonalá hudba a na tehdejší dobu nezvykle uvolněné prostředí pobavily až čtyři tisíce lidí za večer (do pražské Lucerny se na taneční plochu vejde přes dva tisíce osob) a místo se tak brzy stalo skutečným fenoménem své doby. Brzy získalo přezdívku „The home of happy feet“ Toto pulzující srdce swingové hudby dobilo v roce 1958, kvůli výstavbě komplexu nových budov v okolí. „Savoy je snad jediná z historických tančíren, která už nestojí. Jejímu krachu pomohla její obliba mezi tanečníky. Ti totiž vydrží celou noc o sodovce a tak není žádná útrata z tzv. konzumace,“ vysvětluje Pilecký. Dnes zde legendární večírky připomíná pouze pamětní deska.

Věčně inspirující kavárna Savoy v New Yorku

Zdroj: vintageswingmovement.org

Přelet přes Atlantik inspiroval název tance

Název tance Lindy Hop vznikl údajně jednoho večera v roce 1927, v době, kdy se americkému letci Charlesu Lindberghovi (přezdívanému mimo jiné Lucky Lindy), jako prvnímu na světě podařilo nonstop letem překonat Atlantik. Senzace okamžitě zaplnila titulky novin. V tu dobu byl taneční nadšenec „Shorty George“ Snowden, tázán novinářem na jméno předváděného tance. Shorty George moc nepřemýšlel, mrknul na lavici vedle sebe, a když na ní uviděl ležet noviny s palcovým titulkem „Lindy Hops The Atlantic“ bezmyšlenkovitě odpověděl „Lindy Hop“. A jméno pro tento nový tanec se okamžitě ujalo.

Swing za protektorátu jako symbol vzpoury

V českých zemích swing zažil největší popularitu ve druhé polovině třicátých a na počátku let čtyřicátých, i když za války byl nacisty považován spíše za hudbu amerických nepřátel. „Z hlediska tanečního se dá předpokládat, že ještě před válkou a zvláště mládež hltala hudební i taneční novinky ze zahraničí a během okupace pak jejich provozování určitě přinášelo pocit malé vzpoury při něčem zakázaném. Německo jistě považovalo jazz a tedy i swing za výraz úpadku, i když se samo uměleckým vlivům neubránilo,“ doplňuje Pilecký.

V té době u nás fungovalo ohromné množství kaváren, které hostily velké taneční orchestry. Patří mezi ně například ostravské kavárny Elektra, Fénix, brněnská Alfa nebo pražská kavárna Mánes a za tehdejší líheň swingu můžeme označit Gramoklub a Swing Rhythm Milana Hally.

Nezapomenutelně se do historie zapsal orchestr R. A. Dvorského, krále tehdejší taneční „sweet music“, který pořádal ohromné hudební show v pražské Lucerně. Nesmazatelnou stopu v českém jazzu zanechal hudební génius Jaroslav Ježek či jeho následovník, vynikající pianista a milovník života Jiří Traxler, jehož písničky se ozývaly dokonce při filmových projekcích.

Memoáry skladatele J. Traxlera

Zdroj: knihy.abz.cz

Zase je v módě!

Přestože je swingu více jak osmdesát let, stále nás baví. Jeho kouzlo objevuje i mladší generace, pro které se jedná o možné nabourání mainstreamového stereotypu. Swing láká nostalgií a odmítáním prvoplánové líbivosti.

U některých mohla vzbudit zájem populární vlna electroswingu, která se již několik let valí světem hlavně díky kapele Parov Stelar. V české kotlině na ni šikovně naskočila kapela Mydy Rabycad s výraznou zpěvačkou Žofií Dařbujánovou – tato formace českou elektroswingovou scénu hrdě reprezentovala například letos na festivalu Sziget v Budapešti. Kdo jednou zakusil electroswing, jistě také zatoužil poznat originál a nevynechal alespoň jednu klasickou swingovou akci, například Ondřeje Havelku a jeho Melody Makers. „Dále určitě nesmíme zapomenout na big bandy jako Harlemania, Mole’s Wing Orchestra, z menších pak Swingfonix, Alva Vinariko Orchestra nebo Heart of Dixie.“ dodává Pilecký.

Ondřej Havelka a Melody Makers, PSSF 2015

Zdroj: K. Sai, Zig Zag Dance Studio

Největší swingovou společenskou událostí na světě je každoroční prázdninový taneční kemp ve švédském Herrängu, jehož první ročník proběhl v roce 1982 a od té doby je schopen přivítat stovky swingových tanečníků z celého světa. V Herrängu na vás každé léto čeká pět týdenních kurzů se swingovou zábavou od rána až do noci. „Po pravdě, tam se tančí od rána do rána! Většina ze stálých čtyř set obyvatel se na léto stěhuje jinam, protože každý týden přijíždí přes tisíc účastníků campu.“ vypráví Pilecký.

Kde protančit střevíce

Možností, kam vyrazit a zakusit atmosféru swingu je mnoho. Přes léto se můžete vydovádět na tanečních večírcích na pražské náplavce, u kyvadla na Letné, na swingové noci v pražské Stromovce nebo na swingovém políbení na plzeňské městské plovárně. S přicházejícím podzimem se otevírají kurzy v tanečních školách. Můžete zkusit koncert Ondřeje Havelky, kavárenské tančírny či největší český swingový tanečního festival Prague Spring Swing.

Swing na Plzeňské plovárně

Zdroj: Jindřich Červenka

Tento hudební žánr se začíná stávat součástí i oficiálních městských slavností – letos v květnu se mohli návštěvníci plzeňských Slavností Svobody vlnit právě do rytmů swingu. O spojení oslav osvobození se swingovou veselicí se postarala taneční skupina Arvena v čele s velmi schopnou organizátorkou Andreou Löffelmannovou, která je spolu s dalšími šikovnými lidmi zodpovědná za roztančenou plzeňskou plovárnu. Proběhla zde dokonce vintage módní přehlídka, přijely dobové automobily, které dovezly opravdu nezapomenutelnou retro atmosféru. Kroky nás naučil Zdeněk Pilecký a pak se až do hluboké noci tančilo

Zdeněk Pilecký, taneční mistr

Zdroj: Matěj Třešňák Photography

Obdobídlouhých večerů je tu a s ním spojená plesová sezona. Existuje tisíc a jedna možnost se nejen v Praze kulturně vydovádět na některém tanečním kurzu či tančírně. Ať už zavítáte ke Swing Busters, ke Groovy Cats, ke Cream swingařům nebo do Zig Zagu pana Pileckého, jistě nebudete litovat a s radostí se protančíte až do Vánoc, kdy Vás svátečně naladí společenská akce Prague Swing Xmas a jak s úsměvem říká Zdeněk Pilecký: „Je to skvělá příležitost, jak se „ulejt“ z vánočního cukroví.“

Takže dámy a pánové, zadejte se, taneční sezona přichází.

Autorka článku hledá partnera do swingové tančírny. Najde? Karolína Košařová

Zdroj titulního obrázku: Petr Hricko, Zig Zag Dance Studio

Kvalitní filmové alternativnosti v dobách salámismu – Dva cizinci jedné národnosti aneb Chvění #4

Michaela Kasparova — Sun, 04 Oct 2015 15:45:08 +0000

#filmynesalamy #nezerememasovouprodukci #seriál #chvění

Pořád, neustále a ustavičně se snažíte v dobách salámové (chcete-li masové) produkce hledat světlo plátna na konci tunelu? Snímky, po nichž skočí každý správný ČSFD fetišista, popřípadě protiproudař? Jsem tu já! Neohroženě až přímo vegetariánsky bojující proti filmové době salámismu, prodírám se mezi záporáky, komerčnostmi, vším, co znají všichni. Hledám filmy, co příliš nevyčnívají a vyčnívat by měly! A tady jeden je!

Koncem osmdesátých let se Hong Khaou, režisér kambodžského původu, stěhuje do Velké Británie, po studiích na univerzitě vychází začátkem roku 2014 jeho Chvění. Film s malým rozpočtem se představuje velkému publiku a ukazuje divákům svět za jazykovou bariérou, svět člověka, který se nikdy nesrostl s kulturou, do které přišel. Tenhle sofistikovaný a elegantní snímek vedle sebe staví Richarda (Ben Whishaw) a Junn (Cheng Pei-pei), dva rozdílné světy z jiné doby, které se mezi sebou snaží vytvořit si most.

Kai (Andrew Leung) je gay, leží s Richardem v posteli, chodí do práce, vrací se domů a párkrát za týden navštěvuje svoji matku Junn v domově důchodců. Tady je nucen svléknout ze sebe to, kým je, a snažit se alespoň trochu proniknout do bubliny samoty, kterou si okolo sebe Junn díky neznalosti angličtiny vytvořila. Nikdy jí nepřirostla k srdci kultura, do které se přistěhovala, oproti svému synovi se občanem Velké Británie stala jen na kusu papíru.

Stačí pár okamžiků a z jinak dvou naprostých cizinců se stávají lidé, které najednou spojuje smrt někoho, koho oba milují. Richard se k Junn snaží přiblížit, zkouší si ono: „Sdílená bolest je menší bolest." vzít k srdci. Ovšem ani najatá tlumočnice není schopná bariéru mezi ním a Junn překročit. Dělí je totiž mnohem víc než rozdílná abeceda.

Na rozdíl od názvu je děj precizní a jistý v tom, co dělá. Každá scéna má rytmus, který přesně dodržuje, nikdy nevypadne z tempa. Ať už jde o dlouhý záběr na mlčící postavu, nebo gradující dialog, v kontrastu s jinými filmy Chvění nenabízí rychle oslazené vyústění, aby měl divák hřejivý pocit dobrého konce. Pomalé záběry výborně vykreslují svět někoho, kdo se i přes to, že netrpí poruchou řeči, cítí němý. Film ukazuje svět, ve kterém scénář nechává za jazyk mluvit gesta a pohledy. Mnohdy nechává okolnosti situací, ve kterých se postavy nachází, aby promlouvaly za samotné protagonisty. Kromě toho, že jsou role Junn a Richarda skvěle zahrané, jsou také uvěřitelné a lidské, naprosto využívající prostor devadesáti minut k nastolení otázky: „Je to, kde žijeme, opravdu domov?"

Nejvíce se mi na Chvění líbí ty momenty, kdy nejsem schopná říct, jestli se jedná o vzpomínku, scénu odehrávající se v hlavě jedné z postav, nebo o další část příběhu. Skvěle to koresponduje se ztrátou, vnitřními i vnějšími bariérami – hlavními tématy filmu, na které má každá z postav svůj vlastní pohled. Zároveň se také ke každému momentu nabízí mnohdy více než jedna interpretace. Chvění si svoje místo v rubrice filmů, co stojí za to vidět, nevybojovalo výběrem interiérů ani dramatickým soundtrackem. Získal mu ho neotřelý a vlastně i aktuální námět rozdílů mezi kulturami, paradoxní vzdálenosti mezi dvěma Angličany a delikátně podaná homosexualita.

#1 1001 gramů

#2 Mami!

#3 Společnost mrtvých básníků

Fotogalerie:

Polygon – hudební akce za hranicí popsatelného

DanielWagner — Sat, 03 Oct 2015 15:39:13 +0000

#Polygon #nacht #Světlonoš

Ač skupina Polygon organizuje koncerty už vcelku dlouhou dobu, přiváží hudební interprety z celého světa a pořádá akce nejen v Praze, ale i v Brně či Karlových Varech, stále jsem nenašel o tomto natolik specifickém a unikátním druhu akce žádný obšírnější report, úvahu, či dokonce reflexi, která by do srozumitelných slov dostala ony nepopsatelné součásti Polygonu – techno hudba, originální minimalistické světlo a specifická atmosféra v převážně industriálních prostředích. A tak přistupuji k věci já sám s tím, že co si člověk neudělá, nemá.

Je zbytečné akce Polygonu složitě žánrově řadit a jít dále ve vymezování, než za pro ně typické techno, a rovněž je nadbytečné říkat, že to, co Polygon dělá, je v zahraničí už dlouhou řadu let. Je to nepodstatné a navíc z mé pozice naprosto irelevantní, neb komplexní znalost této hudební scény mi zcela chybí. To, co v mém následujícím textu je nejpodstatnější a co dělá samotný Polygon Polygonem, je individuální prožitek. Samozřejmě je jasné, že cokoli zažíváme je individuálním, osobním prožitkem, nicméně tento pojem v rámci Polygonu je nutné chápat hlouběji. Stojí jasně v opozici proti klasické klubové scéně, která vyčpívá čím dál tím více v davové fascinaci, masových akcích, které převážně stojí na – baví se ostatní, bavím se já; ať už jsou to čím dál tím více se rozrůstající electroswingové velkopárty, či drum’n’bassové a dubstepové akce, téměř jakýkoli žánr vždy cílí na masu, dav, jako jednotný bavící se celek. Profilem těchto akcí jsou pak závěrečné fotoreporty a videa ukazující nepřetržitou masu bavících se lidí. Polygon činí přesný opak a to nejen hudebně, ale velmi podstatně i světelně, prostorově a organizačně.

Organizačně Polygon funguje stylem – nechceme se ukazovat, chceme být nalézáni. Člověk sám si musí k Polygonu najít cestu, přes známé, přátele, černou a bílou v logu. Polygon se nenabízí, o to více způsobuje fascinaci a učarování. Fotografiemi lokací dává vodítka jen někomu, stručným a jasným jazykem nechává vše na posluchači, divákovi, nutí ho, aby sám objevoval a hledal. Už v tom vidím první kámen onoho individuálního prožitku.

Prostorově snad Polygon chce utéci člověku, vzdálit se všem lidem, ba je dokonce zavrhnout, opět vybízí k tomu být hledán divákem samotným, nikoli aby byl tupě servírován přímo před nos. Schovává se do starých industriálních budov, továren, opuštěných míst, hledá nové ve starém, nalézá v opuštěném. Vrací se do vykořeněného, zavrhnutého, odhozeného, aby v tom našel nový unikátní rámec. Podbízivost klubů je čím dál tím více zajídající se, ale zde se nikdo nepodbízí, spíše utíká, a nutí ostatní hledat a utíkat také. Individuální prožitek se prohlubuje, specifická lokace dává téměř pocit objevitele, pocit jedinečnosti a výjimečnosti. Pocit já, pro mě a zároveň díky mně.

Světlo je téměř alfou a omegou unikátu Polygonu. Světelný designer přezdívající si Světlonoš je dle mého geniální ve svém minimalismu, jednoduchosti a kráse. Přebujelé klubové bití stroboskopů náhle nemůže jít dál, dochází k naprostému extrému, tak jako se z kakofonií v klasické hudbě musel Arvo Pärt vrátit k jednoduchosti, tak se Světlonoš vrací z megalomanského bušení světel k jednoduché a čisté prostotě. Člověk je náhle fascinován jednoduchým, dokáže sledovat jedno světlo nesčetné hodiny a pozorovat jeho drobné proměny. Objevuje se cit pro detail kluby tolik umlčovaný. Individuální prožitek opět sílí, je nutné pozorovat, neustále, pozorně, být při tom, nepromarnit jednoduchou světelnou nuanci, zachytit poryvy světla. Náhle se člověk opravdu dívá na Světlonoše, jako na zázračného mystického čaroděje, který přináší a zase odnáší světlo, má nad ním veškerou moc a pozorovatel v bázni a učarování sleduje, zdali světlo přijde či nikoli. Zároveň světlo neuvěřitelně spolupracuje s prostorem. Převážně vytváří cosi jako oltář v celé chrámové lodi vší té industrie, centruje pozornost, stává se nejdůležitějším a jediným bodem, tajemné okolí čarovně mizí a zase se objevuje v nejrůznějších sekvencích, každý moment je utíkající, unikátní, ale ne proto, že by byly naše smysly přehlceny vřavou, ale protože nezachytily jemnosti.

Hudba je pak posledním bodem individuálního prožitku. Jednoduchá, čistá, opakující se hudba, jakoby pohrdla přebubřelou složitostí, silovostí a novostí. Vrací se k liniím stoupajícím a klesajícím, k přesnosti a jednoduché dokonalosti. Světlo, hudba a prostor tvoří náhle jednotící linku, celek, který utváří dokonalost ve své prostotě a jednoduchosti. Divák je fascinován, unesen, zážitek mu ale není dáván, servírován, musí si ho utvořit, dát mu prostor, spojit jej, dotvořit celek v onom individuálním prožitku, který si posléze odnese. Jako výsledek toho všeho pak nevidíme hory fotoreportů šťastných juchajících tváří, videí bláznivě tančících lidí, vidíme jednoduché fotky fascinované světlem a prostorem, vystihující a shrnující onu atmosféru, která vznikla jako nepředatelný unikát, kdo byl přítomen, cítí ji z fotek, kdo ne, může jen matně hádat.

Publikum a všeobecná atmosféra pak dotváří zbytek. Zde není posluchačstvo masa, ale každý je jedincem. Příliš se nekřičí, klubově neskáče odshora dolů, pohyby jsou jemnější, zvukové projevy také, mluví se stroze a povětšinou málo, více se tleská jen, když interpret zakončí svůj výstup. Všemu vévodí určitá komornost. Méně zde lidé fotí a natáčí, spíše prožívají. Individuality jsou zde výrazné, každý si užívá koncert jinak a unikátně. Chvíli jsem si připadal, jak na prapodivném koncertě klasické hudby, všichni zahledění do svého nitra, do svých myšlenek, do linky hudby, světla a prostoru. Subjektivita a niternost. Snad jako kdyby se vracela do pusté klubové scény spiritualita, mystičnost a tajemnost, víra v kouzla a zázraky.

Nevím, jestli se podobný unikát výše popsaný objevuje i v zahraničí, ale v kombinaci hudby, světla Světlonoše, prostoru a organizace se myslím Polygon stává jedním z nejvýznamnějších a nejzajímavějších projektů svého druhu. K akcím Polygonu můžeme mít výhrady, můžeme výše popsané ploše shodit tím, že mnoho posluchačů užívá drogy, můžeme kritizovat onu silnou individuálnost akce, která je mnohdy z pozice diváka skoro nesnesitelná (neujdete mnohdy pocitu samoty), můžeme v tom všem vidět určitý druh pozérství či snad umělosti, můžeme také říkat, že organizátorům se ona vzpoura proti masovosti zvrhla v další masovou a davově vyhledávanou akci, nicméně to vše jsou jen drobnosti, které stěží mohou zastínit podstatné: Polygon nabízí nutnou a potřebnou alternativu k duševně stále se oplošťující davové klubové zábavě, vrací se k jednoduchosti, niternosti, prožívání člověka a k jeho subjektivitě. Tvoří cosi, co stojí za hranicí popsatelného, a pokud by hudba a umění měla na něco aspirovat, myslím, že je to právě ono překračování hranice.

(Psáno v reakci na Polygon party 2. až 3. října na Kolbenově 912.)

Rozhovor s No Distance Paradise, indie-rockovou kapelou bořící předsudky o české hudbě

Martin Jindřich — Sun, 13 Sep 2015 09:20:37 +0000

#rozhovor #no distance paradise #indie rock #ceska hudba #maca #fingers up

Když se řekne „česká hudba“, nemusejí se vám vybavit pouze Chinaski, Tomáš Klus nebo Mandrage. Důkazem je mladá indie-rocková kapela No Distance Paradise, jejíž světový zvuk popírá tento předsudek. Kapela již vydala debutovou desku a předvedla se i na velkých českých festivalech. Sešli jsme se na festivalu Fingers Up, který se celý nesl v duchu alternativního rocku a indie. Jako hlavní hvězdy byly pozvány zahraniční kapely, ale No Distance Paradise jim s naprostým klidem konkurovali. Povídali jsme si s frontmanem a zpěvákem kapely Marcelem „Mácou“ Procházkou a kytaristou Martinem Kudlou.

Kluci z No Distance Paradise s rozhovorem po svém koncertu ihned ochotně souhlasili, přestože to většina kapel odmítá. To, že jsou sympaťáci, dokázali posléze, když náš rozhovor asi v polovině přerušil jejich fanoušek s tím, že se na kapelu přijeli podívat němečtí fanoušci, kteří si je před festivalem naposlouchali a kteří mají zájem o jejich merch. „Ty jo, tak to je fakt pecka. Já se omlouvám, organizátoři nám řekli, že merch se tady moc prodávat nebude, tak jsme to neřešili. Co bychom jim tak dali? Podepsanej song list. Nebo je můžeme pozvat na drink a pak jim CD poslat do Německa,“ hned reagoval Máca.

Pocházíte z Olomouce. Berete fakt, že se nejedná o velké město, jako handicap? Jak vypadaly vaše začátky?

Máca: Vůbec ne. S klukama jsme se potkali na gymplu v Olomouci a začínali jsme jako gymplácká kapela. Myslím si, že ta Olomouc nebyla handicapem. Naopak kapely z menších měst musejí o to víc makat, aby se do té metropole, do Prahy dostaly.

Martin: Měli jsme dost fanoušků už od začátku. Takovejch těch věrnejch, skalních, doma v Olomouci. Ti nás drželi. Pak jsme museli víc makat, abychom se vyrovnali pražským kapelám. Ty to mají jednodušší, protože nemusejí nikam vyjíždět, jsou přímo tam, kde koncerty a nabídky jsou a kde se kultura přímo vaří. My jsme si za tím museli zajíždět, trochu se prokousat.

Dokázali byste vypíchnout konkrétní moment, kdy nastal zlom a z Olomouce jste se dostali dál do republiky a i na velké české festivaly?

Martin: Naprosto přesně. To je taková osa, kterou jsme si s klukama vytyčili během těch sedmi let, od začátku od bodu nula až doteď. Zpětně, když se na to teď podívám, to je hezky vidět. Na začátku jsme byli studentská kapela na gymplu. Hráli jsme na plesech, koncerty o ničem, ze srandy. Dělali jsme covery a tak. Pak jsme si začali tvořit vlastní repertoár, seznámili se s tehdy slavnýma Dorian Gray´s Prostitutes. Ti nás dostali trochu dál a seznámili nás s NiceLand. NiceLand byla hodně nahajpovaná kapela. Od NiceLand jsme se dostali k Sunshine, se kterými jsme jeli celé jejich turné. A nakonec to byly všechny loňské festivaly.

Máca: Já bych ještě dodal, že pro každou kapelu je důležité, když poprvé přijde do studia a nahrává. První nahrávky jsou takové odrazové můstky, které kapelu posouvají dál. U nás to bylo stejné. V roce 2011 jsme nahráli Reflection, naše první EP, které pak převzala nějaká nezávislá rádia, Radio 1, Radio Express. Začalo se o nás trochu psát a to nám pomohlo. Kdybych měl malé kapele říct, co má udělat, tak sehnat peníze na studio. Nekupovat si drahou kytaru, ale jít do studia a nahrávat.

Martin: Nebo si koupit zvukovku a nahrát si to sám.

Máca: Ale to je trochu něco jiného.

Martin: Jako na začátek.

Máca: Jak má být dlouhý ten rozhovor? Sedm stránek, hodinku? (směje se)

Proč zpíváte anglicky? Máte zahraniční ambice?

Martin: Zeptáme se zpěváka.

Máca: My jsme vycházeli z angloamerické scény. Nebyl to žádný kalkul, přirozeně to tak šlo. Všichni jsme poslouchali stejnou hudbu a hudba, kterou jsme chtěli dělat, se k češtině ani nehodila.

Martin: Šlo to úplně automaticky. Já jsem ani jinak neuvažoval. Tehdy jsem neměl žádný český vzor. Nebylo nic, co by se mi na domácí scéně líbilo. Takže jsem se prostě upnul na zahraniční scénu a myslím, že jsme to tak měli všichni.

Jaké kapely se vám líbily?

Martin: Kytarovky. Strokes, Arctic Monkeys, White Stripes, Franz Ferdinand.

Máca: I Wombaty jsme třeba poslouchali (The Wombats také vystoupili na Fingers Up, kde se uskutečnil tento rozhovor pozn. red.). Hlavně jejich první album.

Byli jste na nich včera?

Máca: Byli jsme. My už jsme na nich byli v Polsku, to byla strašná mela. 50 000 lidí, to bylo šílený.

Zde to pro ně bylo takové komornější.

Martin: No. Z Londýna na venkov (smích). Oni jsou ale pařmeni. Kalili do rána a zase tady něco zapomněli. Když jeli sem, tak zapomněli gear za 20 litrů, takže se kupovalo něco novýho, nevím co, nějakej zesík. Dneska odjížděli a ještě jim stage manager říkal: „Check it, guys. Check it.“ No a ty vole, odjeli a teď jsou na Szigetu v Maďarsku a nemaj krabičky (smích). Tam to bude blbý, tam bude ještě horší dostupnost než u nás.

Na vaši desku Challenge Gravity jste přizvali producenta Dušana Neuwertha, držitele Zlatých andělů, který spolupracoval například s Kryštof nebo Charlie Straight. Jak velký efekt zanechal na výsledné podobě desky?

Máca: No, obrovskej. V týhle republice je jenom pár producentů, dva tři, kteří stojí za to.

Martin: Na prstech jedné ruky by se to dalo spočítat.

Máca: Dušan je člověk na světové úrovni. Dneska znamená zvuk strašně moc. V době MP3 a zmenšených a komprimovaných věcí je zvuk nesmírně důležitý. A Dušan je dobrej producent, kterýmu jsme se líbili. On by to jinak dělat nemusel, má opravdu hodně nabídek. Ale když mu to stojí za to, aby do toho investoval svůj čas a peníze… Bylo to úžasný, úžasná zkušenost.

Martin: Na té první desce měl opravdu velký vliv. Dostal se k ní teda až v polovině práce, takže to nemohl produkovat úplně od začátku, ale i tak zanechal svůj rukopis. Rozhodně s ním spolupracujeme dál. Singl Ghost jsme dělali kompletně u něj a tam je jeho rukopis hodně čitelnej.

Máca: Nová deska bude také určitě v jeho režii.

Martin: Mohli bychom jít k někomu jinýmu, ale my na něj počkáme. Chceme to dělat s ním. Teď dělá Tata Bojs, má toho hodně. My jsme to chtěli udělat už dřív, ale časově to nebylo možný.

Teď otázka přímo na Mácu: Jaká jsou nejčastější témata vašich textů a kde bereš inspiraci?

Máca: Píšu nejčastěji o tom, co se mi v životě odehrálo. O náladách, o pocitech. O silnejch věcech, který mě v životě ovlivnily. O smrti. Jestli všechno dobře dopadne, tak ze mě bude za rok a půl lékař. A jak se pohybuju v tom nemocničním prostředí… Občas napíšu něco lehčího, ale spíš to jsou vážný věci. A musím říct, že na inspiraci mám zatím štěstí. Nápady se dostavují, ani nevím jak. Nemusím pro inspiraci chodit daleko.

Píšeš rovnou v angličtině?

Máca: Vždycky. Když už to člověk dělá nějakou chvilku, už mu to i v angličtině přemýšlí. A dost to na tom i foneticky závisí. Ovlivňuje to i melodii, je to důležité.

Váš nejnovější song Ghost slaví úspěch. Proč jste se rozhodli pro zpracování videoklipu, ve kterém jsou zachyceny všechny čtyři roční období a který jste natáčeli celý rok?

Máca: Chtěli jsme pořádný klip. Měli jsme štěstí na režiséra, který do toho šel na plno a řekl: „Pojďme, kluci, projet všechny zajímavý lokace v Česku, pojďme tomu dát čas, neuspěcháme to a ono to pak bude vidět.“ A výsledná vizuální stránka nemá obdoby, si myslím.

Martin: A taky ty lokality. Všechno Česká republika, přitom jsou některé záběry úplně super.

Máte nějakou „marketingovou“ strategii, jak se dostat do povědomí lidí, nebo prostě děláte hudbu tak, jak nejlíp umíte?

Máca: To je, myslím, ten nejlepší marketingový tah, který můžeš udělat – dělat hudbu tak, jak nejlíp umíš. Snažíme se. Máme skvělou manažerku. Ženem to přes sociální sítě, jako všichni, že. Ale dobrá hudba, dobrý video, dobrý koncerty – to je ta nejlepší propagace, kterou můžeš udělat.

Snažíte se i trochu odlišit? Třeba právě videoklipem Ghost nebo podobou obalu vašeho CD, který je dřevěný?

Martin: Dneska se odlišit, ty jo.

Máca: Musíš dělat originální muziku tak, aby se líbila. Záměrně se odlišovat, tomu nevěřím.

Co je podle vás základním měřítkem úspěchu?

Martin: To je úplně jednoduchý. Plnej klub, davy lidí na koncertech. To je největší úspěch, kterej kapela může mít. CD moc nejdou, fanoušci a fetišisti chtějí vinyly, ale tak to je pár.

Máte vinyly?

Martin: Zatím ne, ale chceme. Já i Máca jsme fanoušci vinylů. Ale zpátky k té otázce. Lidé dneska moc nechodí na koncerty. Vidíš to tady. Ten areál by rozhodně snesl víc, kapely by si taky zasloužily víc. V dnešní době je tím měřítkem návštěvnost koncertů a jakýmsi ukazatelem může být i počet views na Youtube.

Máca: Tomu nevěřím. Spíš bych věřil těm lidem, co fyzicky dojdou.

Už jste nastínili, jaké máte hudební vzory. Kdybyste měli vybrat kapelu, která je žánrově hodně podobná, ale nechtěli byste znít jako ona, která by to byla?

Máca: Nemůžeš říct interprety, kteří se ti nejvíc líbí, protože pak o tobě řeknou, že je kopíruješ.

Zašli jste tady na Fingers Up na nějaké kapely?

Máca: Dneska jdu na Kensington (rozhovor s Kensington najdeš zde, pozn. red.)

Martin: Včera byli nejlepší Claire a Wombats.

Vždycky mě zajímalo, jestli zbytek kapely nežárlí na frontmana. Jak to máte?

Martin: Jo, vždycky když za ním přijdou nějaký holky. Jinak ne. Na muziku nežárlíme. Ale ty holky. To si vždycky říkám: „A já jsem vzduch jako? To jsem jako nehrál dobře?“ Ale myslím, že jsme takové tři silné osobnosti. Možná to díky tomu i tak dobře funguje. Chci, aby byl Máca frontman, protože vím, že to umí, že to zvládá. Já mu dám ten prostor a on ho pak dá zase mně jako kytaristovi. A cítíme se tak dobře.

Jaký je vás největší úspěch?

Martin: Mně se líbil koncert loni na Colours a ten dnešní jsem si užil taky tak.

Máca: Já bych řekl, že největší úspěch je, že jsme zatím pořád spolu.

Martin: A Dušan byl taky úspěch a Sunshine byli taky úspěch.

Máca: A jestli vyjde druhá deska.

A to je další otázka. Kdy bude další deska?

Máca: Musí to být po novém roce.

Martin: Musí to být do příštího léta, abychom s tou deskou mohli to léto jet.

Ptal jsem se na největší dosavadní úspěch. Máte naopak i metu, které byste chtěli dosáhnout?

Máca: Odjet solidní šňůru, kde budou lidi.

Martin: Jo, to je první meta. Druhá by byla to samý, ale v zahraničním kontextu. Hrozně rád bych objel okolní sousední země.

Takže máte zahraniční ambice.

Martin: No jasně. S tou angličtinou se to nabízí. Myslím, že tam bychom možná i měli větší úspěch než tady. Sám jsi fanoušek hudby, tak víš, jak se trochu pokřiveně kouká na českou scénu.

Fotogalerie:

Video:

Kvalitní filmové alternativnosti v dobách salámismu - Společnost mrtvých básníků #3

Michaela Kasparova — Sun, 06 Sep 2015 15:50:12 +0000

#seriál #filmynesalamy #kapitanemujkapitane

Snažíte se bez úspěchu v dobách salámismu marně najít světlo plátna na konci tunelu? Snímky, po nichž skočí každý správný ČSFD fetišista a užuž si je cpe do oblíbených, přitom si posunuje své plastové transparentní brýle a u srdce ho hřeje alternativnost jeho života? Jsem tu já! Bojující proti záporákům (čti blockbustery, komerční výplody), hledám filmy, co příliš nevyčnívají a vyčnívat by měly! A tady jeden je!

Peter Weir se dlouho ukrýval za šedou oponou. Jeho režisérský um zůstal pohřben pod tíhou masové produkce, kde jeden dobrý film může lehce zapadnout. Díky filmovým databázím ale dostává nevtíravý snímek zasazený do pozdních 50` své zasloužené místo na výsluní.

Todd Anderson (Ethan Hawke) & Neil Perry (Robert Sean Leonard) jsou jen jedni z mnoha studentů elitní střední školy, továrny na vstupenky do amerického snu. Na rozdíl od snu leží film na pevných základech. Ty by se ovšem zhroutily nebýt lepidla ve formě skvělého výkonu Robina Williamse a scénáře, který udržuje kostru příběhu. Celým filmem prostupuje zdánlivě nedůležité slovní spojení Carpe diem, které se ale ukáže jako klíč všeho a ke všemu.

Bývalý absolvent Vermontovy akademie John Keating (Robin Williams) nastupuje na místo učitele literatury. Už při svém příchodu naruší dokonalý mechanismus stereotypu, když nadšeně a s úsměvem vybídne studenty k vytržení úvodu v učebnici, který nabádá ke správné interpretaci poesie.

Na opatrnost vůči slovům, myšlenkám a inovaci John odpovídá kouzelným Carpe diem a snahou o podnícení vlastního myšlení, které podrývá dogmata. Studenti, pokračující v Johnem založené společnosti básníků, začínají zpochybňovat soudržnost elitářské instituce. Jejich přestavěný žebříček hodnot se ale kromě jejich rodičů dotýká i známek a budoucnosti. Začíná být nejisté, co se stane s kariérou Johna Keatinga ve chvíli, kdy si Neil Perry vezme jeho Carpe diem k srdci až příliš. Akademie se musí začít vyrovnávat nejen se smrtí nadaného studenta, ale i se skutečností, že jakmile se jednou svobodné myšlení podnítí, je těžké ho zašlapat do země.

Parta kluků proti systému přes den rebeluje různobarevnými ponožkami, po večerech si s hrdinským pocitem podávají cigaretu. Podobné scény ve mně často vyvolávaly spíš dojem klišé, pocit, že takhle bouření vypadá, jsem neměla ani trochu. Po půlce jsem si už ale navykla na to, že pokud chce snímek něco sdělit, poví mi to a nestará se, jak to zní. A nakonec jsem byla i ráda, že to tak dělá!

Nenajdete totiž moc filmů, které by vám tak jednoduše a upřímně sdělovaly to, co chtějí, aniž byste neodešli ze sálu, popřípadě nevypnuli televizi. Můj palec nahoru si film zaslouží za plynulost dialogů, které gradují scénu za scénou, a také za to, že kamera ani kostýmy, na rozdíl od jiných filmů, nehrají důležitou roli. Všechen úspěch stojí na slovech. Snímek na nich dokázal vystavět složitý mechanismus, ve kterém do sebe všechno zapadá a to co má být řečeno, je řečeno ve správnou chvíli. Jediné, co mi na filmu někdy vadilo, byla předvídatelnost děje. Ve výsledku to ale působí, že děj není to hlavní, co z básníků dělá kvalitní snímek. Tu a tam divák sice vytuší, jaký bude cíl cesty, cesta k němu je ovšem mozaikou výborných výkonů, myšlenek a situací, které jsou mnohem důležitější. U titulků jsem si nahlas říkala, že se před šestadvaceti lety podařilo zfilmovat báseň. Každé zhlédnutí dá člověku něco nového, všimne si něčeho, co mu předtím uteklo. Tohle poeticky natočené vzbouření ve mně vyvolalo nutkání stoupnout si na lavici a prožívat všechno, co postavy přede mnou na obrazovce.

#1 1001 gramů

#2 Mami!

#4 Chvění

Kvalitní filmové alternativnosti v dobách salámismu - Mami! #2

Michaela Kasparova — Sun, 02 Aug 2015 11:13:14 +0000

#Mami! #1:1 #filmynesalamy

Sixpacky komerčních hrdinů, co se snaží udržet vás svými tricepsy mermomocí v sedačkách, milionové rozpočty - šestimístná čísla s ambicemi vylepšit hlavní zápletku, kterou vám trailer přehraje za dvě minuty. Snažíte se bez úspěchu v dobách salámismu marně najít světlo plátna na konci tunelu, filmy, které vám místo testosteronu a umělého nátlaku na slzné kanálky nabídnou kvalitní příběh? Snímky, po nichž skočí každý správný ČSFD fetišista a užuž si je cpe do oblíbených, přitom si posunuje své plastové transparentní brýle a u srdce ho hřeje alternativnost jeho života? Jsem tu já! Hledám filmy, co příliš nevyčnívají a vyčnívat by měly!

Kanaďan Xavier Dolan dokázal zaplnit už před třicítkou jednu díru v současné kinematografii a další udělat. Posunuje filmy s homosexuální tématikou na úroveň uměleckých filmů a zároveň svým posledním snímkem Mami! dává filmům, u kterých si pobrečíte, jiný rozměr. (A nejde jen o 1:1, perfektní čtverec, ve kterém je film natočen.) Dolanovy postavy nepostrádají určitý solipsismus, i v Mami! mají kromě svého filmového života ještě jeden, jiný, který se odehrává jen v jejich hlavách a který určuje způsob jejich chování. Xavier svůj nejnovější film opět podepisuje autobiografickými prvky, tentokrát ale do role hlavního protagonisty místo sebe obsazuje Anne Dorval. Jako matka se snaží vyrovnat s tím, že její syn Steve trpí poruchou ADHD, zároveň také s faktem, že i když chcete něco změnit, někdy to prostě nejde.

Stevovo chování je změtí teatrálních hádek, ať už s matkou Dianou (Anne Dorval), nebo s jeho touhou po absolutní svobodě, které brání diagnóza ADHD. Diana si naopak chce ve světě, jehož středobodem je její syn, kterého zachránila před ústavní péčí, najít kus pro sebe jako člověka. Cyklus hysterických scén a následných usmiřování naruší až Kylea (Suzanne Clément), sousedka a bývalá učitelka, která se kvůli psychickému bloku vzdala práce. Mezitím, co Kylea Steva doučuje, vytvoří se mezi ní, Stevem a jeho matkou zvláštní pouto, vytvoří rodinu, která stojí na vratkých základech. Kylea sice fyzicky jen přejde z jednoho domu do druhého, metaforicky za sebou ale zavře dveře jednoho období a s příchodem Diany a Steva její nudný život v Quebecku otevírá dveře nové. Jak dlouho ale vydrží stabilita rodiny, jestliže hlavním pilířem je náctiletý, nevypočitatelný a citově nestálý kluk?

Někdo vám možná řekne, že Mami! je vlastně více než dvouhodinovou, do čtverce posazenou utahaností, ve které protagonistům trvá celou věčnost, aby došli k závěru: „Milovat někoho neznamená, že ho můžeme zachránit."

Po zhlédnutí jsem nemohla než nesouhlasit. Mami! totiž není filmem, který by se dal shrnout do jedné věty.

Co vás už v úvodu upoutá, je rozměr 1:1, a jak Xavier sám říká: „Snažil jsem se vyhnout rozptylování, chtěl jsem formát, který postavám umožní přímý kontakt s divákem." To funguje přesně tak, jak má, diváka nic nerozptyluje, postavy se mu dostávají víc pod kůži. Snímek ovšem nepracuje jen s formátem 1:1. Na pár záběrů plátno využije své širokosti a daný záběr tak přesně vystihne změnu, která se v hlavě postavy odehrává. Kromě Oasis a jiných hitů film protkávají i instrumentální melodie a minimálně v jednom případě je souhra soundtracku a příběhu kombinací, která mě nutila hledat kapesník. A ne jeden.

Citové rozpoložení hlavních postav skloubené s jejich sociální situací může působit jako mechanismus, který se uměle snaží z diváka vymáčknout co nejvíce soucitu. Když ale vezmu v potaz věk autora snímku a přehlédnu fakt, že tenhle názor zastávají převážně uživatelé filmových databází, kteří už nevědí, jak jinak jít proti proudu, vyjde mi, že jestli si Mami! na něco hrát nemusí, tak je to opravdovost. Za zmínku také stojí výkony herců, každý měl dostatek prostoru na to, aby si urval nějaký ten silný moment, zároveň se ale silné momenty u jednotlivých postav nepřekrývaly.

Na závěr dodávám, že ačkoliv jsem film viděla před bezmála půl rokem, v hlavě si ho přehrávám dokola a dokola. A právě proto si ho jdu (znova) pustit. Vám doporučuju to samé.

#1 1001 gramů

#3 Společnost mrtvých básníků

#4 Chvění

Česká kapela Maniac nadchla německé fanoušky a podepsala jim vše, co jim dali pod ruku

Martin Jindřich — Wed, 15 Jul 2015 12:01:58 +0000

#maniac #pop-punk #hudba #rozhovor

Nejen z playlistu Evropy 2 a Óčka živ je člověk. Mladá, progresivní kapela z Prahy postupně dokazuje celému Česku, že punk není vůbec mrtvý žánr. Přestože zpívají česky, jejich chytlavé a melodické písničky je dostaly dokonce i na zahraniční pódia. Za tuhle šílenou bandu nám na otázky odpovídal zpěvák kapely, Jirka Bareš.

Maniac prošli za svou relativně krátkou historii docela velkými změnami. Vyměnili jste několik členů kapely a dokonce i svůj název. Co vás motivovalo natolik, že jste i po opakovaných výměnách bubeníků a kytaristů vytrvali a nevzdali to?

Máš pravdu, bubeníka jsme měnili už čtyřikrát, ale nikdy jsme ani na chvíli neuvažovali o tom, že bychom toho všeho nechali. Kapelu jsme založili s bráchou a od začátku máme jasnej cíl – hrát tak moc a bejt tak dobrý, že nás to uživí. Z toho nepolevíme, protože není nic hezčího, než dělat to, co tě baví a vidět, že to baví i ostatní.

Možná vás stále mají někteří lidé zafixováni jako Bonebroke. Co bylo hlavním impulsem pro přejmenování kapely?

Byly to dva důvody. Když jsme začínali, hráli jsme hardrock, k tomu nám to jméno docela sedělo, ale jak šel čas, zjistili jsme, že nechceme bejt takový ty typický tvrdý kluci, že skládáme spíš věci veselý. Proto se nám přestalo Bonebroke líbit. Ale hlavní důvod byl ten, že nás milionkrát nechtěně přejmenovali na Bonebrok, Benebroke a já nevim, co ještě. Byl to moc složitej název a blbě se pamatoval. První dojem, který na mě vaše kapela udělala, byly bláznivé klipy.

Je pro vás klip stejně důležitý jako samotná písnička?

V dnešní době určitě ano. Nebo, řekl bych to spíš takhle – byla by škoda nevyužít každýho způsobu, jak se lidem zarejt do paměti.

Třeba v klipu k písničce „Máš tlustou mámu“ nabízíte na ulici free hugs. Jeden z vás je úplně nahý a druhý na sobě má roztomilé šatečky. A to není výjimka, mohl bych zmínit i další klipy. Kam na takové nápady chodíte?

Nechceme se brát moc vážně. Jak už jsem říkal, nejsme a nikdy nebudeme kapela, která mlátí hlavou a tváří se jako největší drsňáci. Většinou je vymejšlíme s bráchou. Sedneme, napíšeme 50 nápadů a postupně proškrtáme. Rádi bychom, aby si lidi řekli naše jméno a zasmáli se, ale samozřejmě budou i výjimky.

Setkali jste se při natáčení s opravdu negativními reakcemi kolemjdoucích, nebo berou vše s humorem?

Až na jeden pár bylo všechno v pohodě, naopak se s námi lidi mimo záběr fotili. Musím přiznat, že jsem byl překvapenej.

Mám pocit, že současnému světu vládne indie nebo lehčí pop-rock. Patříte k českým pop-punkovým raritám? Jak vypadá pop-punková scéna v České republice?

Nemyslím si, že by tu vládla měkčí hudba. Možná je víc slyšet v rádiích a televizích a z toho pramení větší záběr na lidi, ale za sebe můžu říct, že naši fandové jsou skvělí a věrní jako málokdo. Kapel, co hrajou pop-punk, je tu milion, jen mi přijde, že spousta z nich si moc neuvědomuje, že bez pořádnýho zkoušení a takový tý černý práce u počítače se nikam moc nedostane.

Předpokládám, že samotná hudba vás neuživí. Čím se živíte? Dá se skloubit pracovní život s tím hudebním?

Kapela zabírá spoustu času a síly. Já věřím, že jestli budeme v kapele dělat všichni všechno pro to, abychom se tou muzikou jednou živili, tenhle sen se nám splní. A proto jsem se naučil žít s málem, občas nějaká brigáda. Radši budu teď pár let strádat a žít z instantní polívky nebo párků, než si ve staří říkat, jakej jsem byl idiot a že kdybych dělal víc, mohl jsem bejt slavnej. Stejně to má i můj brácha Marek, jinak basák Tomáš pracuje v IT a bubeník Miloš studuje práva. Skloubit to všechno jde, jen se musí chtít. S tím naštěstí problém nemáme.

Na poloamatérskou kapelu, jak se sami také označujete, máte za sebou nezvykle hodně koncertů včetně některých v Německu. Jak jste se do Německa dostali?

Za ty čtyři roky máme za sebou přes 350 koncertů. V Německu jsme byli asi šestkrát, naposled na obřím festu kousek od Drážďan, máme ještě další koncerty na září a na říjen. Vůbec jsme to nečekali, asi před rokem a půl jsme se pracně dostali na nějakej menší festival v pohraničí a všechny ostatní vzešli z toho, že jsme se jim tam líbili.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Asi právě ten poslední festival v Německu, nikdo nás tam neznal a po koncertu jsme se asi 20 minut fotili s lidmi, podepisovali jsme se jim na ruce, kabelky, mobily a tak. To byla velká paráda a pro mě osobně asi i důkaz, že to co děláme, děláme dobře. Ale stejně tak je paráda když zahrajeme kdekoliv v klubu pro 50 nebo 100 lidí a ty jsou z nás úplně hotoví. Dokážeme ze sebe a z lidí každej koncert dostat maximum. To je myslím taky pecka.

A máte metu, které byste chtěli dosáhnout?

Teď budu mluvit asi za každýho člena – první půlku měsíce hrát, druhou půlku měsíce mít volno a vydělat si tím tolik, že nebudeme muset nikam do podělaný práce.

Fotogalerie:

Video:

Festivalová abeceda z Rock For People. Jak to tam vypadalo od A do Z?

KarolinaKosarova — Mon, 06 Jul 2015 22:33:07 +0000

#rock for people europe #Plzeň #atmosfera #festivalova abeceda #hangover

Letní prázdniny přivítalo Evropské hlavní město kultury Plzeň 2015 se skutečnou noblesou. Od 3. do 5. července hostily plzeňský areál kreativní zóny Depo 2015 a přilehlé kulturním centrum Papírna festival Rock For People Europe. V moderním industriálním prostředí v srdci města jsme tak mohli potkat špičky evropské hudební scény a i přes tropické počasí léty prověřená značka RFP lákala prožít první prázdninový víkend s hudbou. Jak popsat třídenní festival? Pojďme na to pěkně podle abecedy.

A – Ameba Production

Tým pořadatelů, který má celou tu divočinu na svědomí. Díky nim se už dvacet let bavíme a utrácíme za zábavu pod značkou Rock For People.

B – Bezvadné zázemí, kapela Baasch

Areál hodnotím na jedničku, bylo to hravé, neobvyklé a pro každého se našlo něco. Kapela Baasch vystoupila v sobotu v noci na Excellent Stage a všem sebrala dech. Dva kluci z Polska kombinací elektronické hudby a charismatického projevu rozvlnili celou Papírnu.

C – Čistý festival

RFP opět získal ocenění Čistý festival ro(c)ku!

D – Dead by April

Do Hradce v červnu kvůli nepřízni počasí nedorazili, v Plzni to vynahradili - švédská metalová skupina to rozčísla v sobotu v hale Česká spořitelna Stage.

E – Evropské město, Evropský festival

Nejen díky prestižnímu titulu Evropské město kultury mohl festival v Plzni proběhnout.

F - Filmy

Kdo si chtěl odpočinout od vedra, zamířil do příjemné kinokavárny časopisu Respekt, která nabízela stín, kávu a kvalitní evropský film, například Idu polského režiséra Pawla Pawlikovského nebo Sama nocí tmou z dílny americké režisérky Any Lily Amirpour.

G – Guano Apes

Pro většinu z nás jsou návratem do puberty, kdy byl poslech Guánových opiček naprosto zásadní. Poprvé byli na RFP v roce 1999, letos se představili v sobotu v podvečer. Slyšeli jsme nové songy i staré dobré hity. A navíc – zpěvačka Sandra Nasic snad vůbec nestárne!

H - Horko

Vedro bylo neskutečné, situaci zachraňovali dobrovolní hasiči, kteří kropili ostošest. A spousta lidí se vykropila s radostí.

I – Infocentrum

Kdo si zapomněl vytisknout vstupenku, chtěl se na něco zeptat nebo jen tak popovídat o nesmrtelnosti brouka, mohl navštívit stánek RFP Infocentra, kde se mu dostalo potřebných informací o čemkoliv.

J - Jack Daniels

Oblíbený drink kapely Motörhead nesměl na festivalu chybět. V Depu se využil prostor čerpací stanice a Jack Daniel truck tam rozbalil svou Fire Show. A panáků se opět vypilo dost.

K - Kocovina

S opicí za krkem od rána do večera, občas proloženo úpalem. A někdo hrál na bicí, někdo měl stavy poněkud b...

L - Lidé

Co by byl festival bez lidí? Významnou složkou nezapomenutelné atmosféry jsou právě návštěvníci festivalu - proto vznikl projekt Humans of Rock for People, představující zajímavé osoby, které na festival přijíždějí.

M - Modestep, Motörhead

Elektronický rock a dubstep přivezli Modestep a názorně předvedli, co je to horečka páteční noci. V sobotu to zase vysvětlili heavymetaloví Motörhead, údajně jedna z nejhlasitějších kapel světa.

N - Nový formát RFP

Bylo to nové, bylo to jiné. Místo rozsáhlých letištních ploch variabilní prostor nedaleko centra města.

O - Osvěžení

Pitný režim poctivě dodržovali všichni, jinak to při 40 stupních nešlo. V nabídce byly vody, limonády, pivo Excellent nebo pivní mixy.

P - Peter Doherty, the Petebox

Dvakrát Peter z Británie, pokaždé něco jiného. Peter Doherty vystoupil sám s kytarou a představil se jako melancholický písničkář. Peterbox se předvedl jako geniální beatboxer a „live looper“, který skládá svoje tracky přímo na pódiu.

Q - Questions

A zvláště ty Frequently Asked – kdy vystoupí XY, proč nevystoupí XY a cokoliv ohledně vstupenek. Dotazy online i live, organizátoři odpovídali zodpovědně.

R - Red Bull Tour Bus

Tenhle bus veze hudbu napříč republikou a v Plzni se zastavil v pátek s Vladimírem518, DJ Mike Trafikem, The Peteboxem a Kapitánem Demem.

S - Silent Disco

Zvláštní koncept party, kdy jsou zapůjčena bezdrátová sluchátka, lidé mají možnost přepínat mezi dvěma kanály a pařit tak na hudbu dle momentální nálady. Tenhle tichý večírek bylo možné zakusit v Lenovo Zóně.

T - Trautenberk, The Ting Tings, The Parov Stelar Band

V sobotu kolem třetí hodiny se areálem rozezněly známé tóny z večerníčku Krkonošské pohádky – to kapela Trautenberk zahajovala svůj set. V neděli odpoledne roztančili Rock for People Stage popoví The Ting Tings a třešinkou na dortu nedělní noci byl žhavý elektroswing – The Parov Stelar Band!

U - Ubytování

Každý měl kde unavenou hlavu složit – na výběr byly dva kempy a vysokoškolské koleje.

V - Výstava Domus Design

Uprostřed Depa 2015, v bývalé průmyslové hale se nachází krajina, řeky i stroje – vše v dokonalé souhře. Poutní místo současného designu představuje zajímavé evropské umělce. Výstava trvá i po skončení RFP.

W - Urban Wave Stage

V průmyslovém Depu plážová party? I to je možné – sety různých DJs představila Urban Wave Stage.

X - X nových přátel!

Netřeba zdůrazňovat, že každý festival s sebou přináší i spoustu nových přátel. Hudba opravdu spojuje.

Y - Yourope

RFP je členem evropské festivalové asociace, která propojuje významné evropské festivaly současné hudby.

Z - Zoot a Závěrem…

Super modely představil mladý, nekonvenční a stále populárnější ZOOT. A závěrem? Festival je hravý a mladý díky skvělému týmu, originálním kapelám a vůbec všem lidem, kteří se umí královsky bavit. Do dalších ročníků přeji RFP méně teplotních, zato více návštěvnických rekordů a stále dobrou ruku ve výběru kapel a lokace festivalu. Plzeňský areál byla rozhodně trefa do černého.

Fotogalerie:

Kvalitní filmové alternativnosti v dobách salámismu - 1001 gramů #1

Michaela Kasparova — Sun, 05 Jul 2015 10:10:04 +0000

#seriál #filmynesalamy #1001 gramů

Sixpacky komerčních hrdinů, co se snaží udržet vás svými tricepsy mermomocí v sedačkách, milionové rozpočty - šestimístná čísla s ambicemi vylepšit hlavní zápletku, kterou vám trailer přehraje za dvě minuty. Snažíte se bez úspěchu v dobách salámismu marně najít světlo plátna na konci tunelu, filmy, které vám místo testosteronu a umělého nátlaku na slzné kanálky nabídnou kvalitní příběh? Snímky, po nichž skočí každý správný ČSFD fetišista a užuž si je cpe do oblíbených, přitom si posunuje své plastové transparentní brýle a u srdce ho hřeje alternativnost jeho života? Jsem tu já! Bojující proti záporákům, (čti blockbustery, komerční výplody) hledám filmy, co příliš nevyčnívají a vyčnívat by měly!

I když název není nejlehčí, 1001 gramů jako by svou váhu zanedbával. Norský umělecký film nás lehkými kroky uvádí do života Marie (Ane Dahl Torp), norské vědkyně, která se někdy až trochu paradoxně snaží udržet svůj život perfektně vyvážený.

Osobní i pracovní záležitosti si udržuje se stejným odstupem, jako drží cigaretu, kousek před sebou, nikdy ne příliš blízko. Norsko-pařížská lovestory Benta Hammera je magnetem lákajícím do kina nejen melancholiky, co by nebýt norského 88 minut dlouhého snímku nevystrčili nos z Burtonovy Anatomie, ale i lidi se zájmem vidět skvělý film s ne příliš známým obsazením.

Marie je jedním ze strážců prototypu norského kilogramu. Ten, chráněn mnoha vrstvami, se podobá Mariině křehké existenci, která je ovšem trochu komplikovanější než 90 % platiny s 10 % iridia. Moderní apartmán s jednou obyvatelkou, kompaktní auto pro jednoho nebo osamocená peřina na manželské posteli. Zkrátka a dobře, hlavní protagonistka si se svojí maličkostí a kilogramem naprosto vystačí.

Pařížský seminář, který si klade za úkol zjistit, jestli je kilo pořád kilové, ovšem Marii z její samotářské pohodlnosti vytáhne. Semináře se účastní místo svého nemocného otce Ernsta (Stein Winge), nastupuje na jeho místo a veškerá zodpovědnost padá na ní. Po návratu spolu vedou rozhovor, Ernst přemýšlí, kolik bude po kremaci jeho tělo vážit. Možná jí rozhovor položil život na pomyslné váhy, možná její osamělost byla jen převážena touhou rutinu opustit. Nezáleží na tom, jestli Marii ke změně v životě popostrčil Ernst a jeho rozjímání, nebo ji samota omrzela. Záleží na tom, že se něco změní.

Z občas až moc dlouhých minimalistických záběrů na vodu, budovy nebo kilogram jsem měla nutkání hypnotizovat ručičku hodinek. Balancování mezi dramatem a komedií ve mně vyvolalo zvláštní pocity, chvílemi jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo se, stejně jako postavy, cítit naprosto na nic. Už z popisku filmu jsem měla dojem, že se nebude jednat o kýčovitou lovestory, jako spíš o to, jak si k sobě dva lidé můžou najít cestu. Během toho, co jí hlavní protagonisti hledali, jsem se někdy musela pousmát, 1001 gramů má k obyčejné lovestory vlastně hrozně blízko. Nevím, jak ostatní, za mě si ale film zaslouží palec nahoru, ať už za hudební stránku, kterou výborně dokresluje John Erik Kaada, nebo kameru (John Christian Rosenlund), jež si s divákem hraje a nechává ho nahlédnout na postavy ze všech úhlů a vzdáleností. Katalyzátorem kvality může pro někoho být nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film - pro mě to byly například dialogy, kterých nebylo kvantum - nezaplácly polovinu filmu, a přesto mě dostaly k pointě toho, co chtěla postava říct. Zmínit a vyzdvihnout musím i výkony, aneb jak se z kontrolou posedlé Marie stal znovu člověk, který žije. Já sama jsem po odchodu z kina měla radost. Po marvelovských blockbusterech, ve kterém dominuje vzorec: dobrej + zlej = 3,5 hodiny s popcornem, a po utahaných komediích jsem konečně narazila na film, který mě bavil a po kterém jsem se, jako Marie na konci filmu, cítila trochu živější.

Odkaz na hudbu: http://kaada.no

#2 Mami!

#3 Společnost mrtvých básníků

#4 Chvění