Easy Magazine - leto

Travel the North: #2 Napříč vikingskými stezkami

AnnaPopelkova — Sun, 11 Oct 2015 12:08:22 +0000

#travel the north #norsko #cestování #seriál #brigáda #leto

Rozhodla jsem se strávit celé léto v Norsku, kde jsem pracovala v nádherném hotelu uprostřed hor. Kromě práce jsem si ale našla čas i a cestování na podařilo se mi prozkoumat kus severského světa. V druhém dílu seriálu o mém dobrodružství také přinesu pár rad a zkušeností z trampského života v Norsku.

Je třeba říct, že jsem zase tolik necestovala. Sice se může zdát, že dva měsíce jsou dostatečně dlouhá doba na to, aby člověk urazil kus světa, ale rozhodně tomu není tak, jedete-li do světa za prací. V Turtagru jsem volné dny moc neměla. Podle smlouvy to měly být dny dva, ale všechno se odvíjelo od počtu hostů a počasí.

Každou chvilku, která se mi naskytla, jsem využila a vyrazila ven. Můj nejlepší turtagrovský parťák pro zrealizování každého nápadu – „konečně někam vypadnout z klece“ – byla Tereza Pospíšilová. A tak hned jak jsme dostaly společné první volno (což byl opravdu občas až nesplnitelný úkol, něco takového u manažerky vyjednat), vydaly jsme se na několik kilometrů vzdálenou vyhlídku na nejdelší a nejhlubší norský fjord – Sognefjord.

Mě osobně hory nikdy moc nelákaly. Narodila jsem se sice v Krkonoších, ale večné tahání po horách se mi jevilo vždycky spíš jako ten nejhorší trest, který mi naši mohli dát. Tenkrát jsem si taky řekla, že až budu velká, rozhodně se nikdy nebudu šplhat na žádný kopec a už vůbec do toho nebudu nutit svoje vlastní děti, NIKDY.

Uplynulo zhruba deset let a já stála na vršcích hor uprostřed Norska, bez plic a nesmírně šťastná.

Poetický pohled na norská údolí

Zdroj: Anna Popelková

V tu chvíli mi to taky všechno došlo. Proč je hiking jeden z vůbec nejpopulárnějších sportů v Norsku a proč se v dnešní době technologií, stává moderní natolik, že za norskými scenériemi jezdí takřka celý svět. Protože je to krásný, přirozený a dynamický sport, který můžete provozovat celý život a vidět při něm pěkný kus světa.

Stopování v Norsku

Někteří lidé říkají, že Norsko je jedna z nejlepších zemí na stopování. Ať jsem mluvila s kýmkoliv, kdo tam kdy stopoval, vždy mi bylo řečeno, že se jako sama holka určitě nemusím stopování bát. Lidé jsou většinou velmi vstřícní a ochotní si povídat. Žádní úchyláci.

Samozřejmě jsem si tohle dobrodružství, vlastně úplně poprvé v životě, chtěla vyzkoušet na vlastní pěst. S Terkou jsme jsme se rozhodly při zpáteční cestě z vyhlídky na Sognefjord stopovat. Šlo to podezdřele lehce, zastavilo nám hned třetí auto a že jich na onom úseku moc nejezdilo. Paní byla podle očekávání neuvěřitelně příjemná, dovezla nás až k hotelu a my jsme tak díky ní v pohodě stihly směnu.

Se stejným očekáváním jsem se jednoho dne vydala stopovat úplně sama. Tehdy jsem už měla všeho po krk. Přes měsíc jsem byla zavřená na jednom a tom samém místě, se stejnými lidmi, se kterými jsem pořád řešila ta stejná témata, jídlo se také moc neobměňovalo a rutinní práce už vůbec ne. Hory jsou super, ale po měsíci mě nebavily už ani ty. Vzhedem k tomu, že mi nevyšel už týden plánovaný výlet s ostatními, nevydržela jsem to a musela jsem vypadnout.

Výtáhla jsem si z jednoho kontejneru na kartóny větší cedulku, na kterou jsem napsala první nejbližší město (to nejbližší berte v Norsku s rezervou – cca 20 km), vzala si peněženku a něco k pití a vyrazila jsem na silnici. Naštvaná, rozhořčená a trošku nervózní. Ale tak co, přece se nevrátím, aniž bych to nezkusila. Silnice před naším hotelem byla široko daleko jediná hlavní „route“, proto tu doprava byla docela hustá.

Vzala jsem si ceduli, načmárala na ni Luster, název nejbližšího města, a postavila se k silnici.

Zdroj: Anna Popelková

Popošla jsem si od hotelu asi 3 km a zkoušela poprvé v životě stopovat. Sama. No a bylo to strašné.

Nevím, čím to bylo, asi málo výrazná cedule, asi malý výstřih, ale po celé dvě hodiny mi nikdo nezastavil. Měla jsem taky štěstí na samé super posádky – přeplněné karavany rodinkami, němečtí důchodci anebo dvoumístné bouráky. Normálních cestovatelů nebo trošičku random týpků jsem potkala málo. A když jsem je potkala, stejně nezastavili. Možná byla chyba i ta cedule. Hodněkrát se mi totiž stalo, že, že někdo přibrzdil, mžoural po ceduli, ale jel dál. A poprvé jsme tu ceduli s Terkou neměly. Zkrátka se nepovedlo.

A aby toho nebylo málo, po těch dvou hodinách začalo strašně pršet a já už nemohla dál. Šla jsem si sednout do jedný nedaleký aleje stromů a tam jsem brečela a měla o sobě fakt špatné mínění. Jo, i takové chvilky v pohádkovém Turtagru byly. Po další hodině jsem se nakonec celá uplakaná, mokrá a naštvaná vrátila do hotelu, kde se při pohledu na mě Terka začala strašně smát... Já taky a bylo to vlastně celé docela komické.

Já to jen prostě chtěla dokázat.

Po pár šálcích výborného čaje jsme naplánovaly trošičku víc promyšlenější výlet do jednoho vzdálenějšího města.

Po stopách proslulých dřevěných kostelů

Tím plánovaným výletem byl výlet do Lomu – v Norsku docela známého turistického města. Populární je svými dřevěnými budovami, včetně kostelíku (dřevěných kostelíčků je v Norsku spousta a někteří lidé, se sem vydávají jen a pouze za tímto účelem – hledat je). Do Lomu jsme sice podle prvoplánu nedostopovaly, ale dojely autobusem, což se sice dost prodražilo, ale zase jsme byly o dost víc, speciálně já po svém excesu, v klidu.

Jen pro představu – 70 km autobusem v Norsku vás vyjde zrhuba na 500 korun. Pro mě v době, kdy jsem ještě neměla žádnou výplatu, to byl opravdu trošku hazard s živobytím, ale touha ujet někam pryč byla větší.

Městečko bylo krásné. Hned, jak jsem vystoupila z autobusu, dýchla na mě atmosféra starého, drsného severu. Naší hlavní cílovou destinací byla místní vyhlášená pekárna a skanzenová vesnička, kde jsem poprvé v životě potkala Losa. Vypadalo to asi tak, že se dvě české, Norska neznalé holky šly projít v očekávání čehokoliv do místního lesa - s představami z různých vypravování o agresivních a divokých losích, vlcích. Když v tom jsme najednou z dálky uviděly ohromnou zvířecí postavu, právě jako by se jednalo o tělo zmiňovaného losa. Oboum se nám zastavil dech a nemluvily jsme, čekaly jsme, jestli se třeba pohne a rozhodne se nás zabít, nebo milosrdně odejde. Po chvíli to bylo divné, jen to stálo a zřejmě nic to s námi v plánu podniknout nemělo. Popošly jsme kousek blíž, když v tu chvíli jsme zjistily, že se to zvíře prapodivně leskne. Došly jsme až do dostatečné vzdálenosti, abychom se přesvědčily, že to losí monstrum bylo z papíru, jako atrakce, doufejme pro děti.

Jdu si takhle lesem a...

Zdroj: Anna Popelková

Po náročném celodenním dobrodružství a první výpravě pryč z hor jsme se nabité energií dostaly zase zpátky do denní, pracovní rutiny. V příštím dílu budu pokračovat s vyprávěním o cestování v Norsku, tentokrát se však zaměřím na přírodní památky. Můžete se těšit například na vyprávění z jeskynní výpravy anebo malého průvodce hlavním norským městem - Oslem.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští neděli 18. 10.

Travel the North: #1 Seriál o dvouměsíční birgádě v Norsku

Stopem po Řecku: #5 Au revoir

NinaDjukanovic — Wed, 07 Oct 2015 16:27:44 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

Naše dvoutýdenní stopování se pomalu blíží ke konci. Opouštíme nádherný skalní chrám Meteora a blížíme se k Soluni – našemu cíli, ze kterého nám letí letadlo zpět do Budapešti. Ale zdaleka ještě není všemu dobrodružství konec.

Při posledním otočení v kempu pod Meteorou jsme si všimli, že se na zemi povalují den staré francouzské noviny Le Monde. V tu chvíli by nás vůbec nenapadlo, že za pár desítek minut pojedeme ve vanu patřícímu postaršímu manželskému páru z Lyonu, a že právě těmito novinami se jim nejlépe odvděčíme. Úsměv Anny-Marie poté, co jsme jí je podali, si budeme ještě dlouho pamatovat. Vyprávěli nám, jak poprvé navštívili Meteoru před třiceti lety a slíbili si, že se sem vrátí. Ze svého důchodu si koupili velkou klimatizovanou dodávku s ledničkou a skříní a klidný život seniorů vyměnili za dobrodružné cestování napříč Řeckem.

Když jsme se s Francouzi domlouvali, kde by nás mohli vysadit, zmínili město Volos. My jsme si najednou vzpomněli, že studenti, kteří nás před pár dny popovezli blíže k Meteoře, nám dali svoji mapu tohoto přístavního města s tím, že „tam třeba jednou zavítáme.“ A tak bylo rozhodnuto. Osudová mapa města nakonec skutečně přišla vhod. Volos leží na březích Egejského moře ve střední části Řecka. Nevynechali jsme proto osvěžující koupání při zapadajícím slunci. Karimatky jsme si rozprostřeli na osamělém útesu a usnuli. Díky tomu jsme to neměli daleko na koupání ani další ráno.

Po dopolední procházce městem se teplota vzduchu začala dostávat do závratných výšin, proto jsme byli vděční mladému Řekovi v jeepu, který mířil přímo do Soluně. Nám se však při výhledu z jízdy po východním pobřeží zastesklo po koupání a přírodě, a tak jsme se rozhodli na poslední chvíli změnit plán. Octli jsme se za Soluní, na počátku dálničního tahu směrem na Chalkidiki - poloostrov, který světu dal Aristotela. Trojice novinářů, kteří mířili na Mount Athos - třetí „prst“ poloostrova - točit reportáž o mnišské autonomní republice, nás vysadili v Ierissosu, poklidném městečku s překrásnou pláží, odkud jsme dalšího dne vyjeli autobusem do metropole antické Makedonie.

Soluň je město střetu mnoha kultur a je to na něm znát. Kombinace typického řeckého stylu života a osmanské kultury zde po staletí turecké nadvlády vytvořila zcela jedinečnou atmosféru. Po dvou dnech strávených procházkou hradeb a malebných uliček na městských vrších, které kontrastovaly s bulváry a ruchem tržiště v přímořské části, přišel tolik nezvaný čas nasednout do letadla.

Když jsme z okýnka shlíželi na tu zemi, která nám nabídla tolik ze svých krás, a především nám zkřížila cestu s tolika úžasnými lidmi, ani trochu se nám zpět domů nechtělo. Stejně jako manželé z Lyonu už víme, že se do Řecka určitě ještě někdy podíváme.

Doufáme, že jsme vám, čtenářům, těmito články přiblížili jedinečné zážitky z našeho letního stopování, a že se třeba i vy rozhodne strávit své další prázdniny podobně dobrodružně.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.

Stopem po Řecku: #4 Nejhodnější člověk Řecka

Fotogalerie:

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.

NinaDjukanovic — Wed, 23 Sep 2015 15:01:19 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

Po dostopování až do samotného srdce Peloponésu, jsme se probudili na pláži v městečku, ve kterém žilo maximálně pět set obyvatel. Měli jsme dva dny za sebou a více než tisíc kilometrů před sebou.

Hned jak člověk v Řecku ráno otevře oči, pozná, že bude přes den opravdu horko. Tohle byl jeden z těch dnů. Již v osm ráno jsme byli splavení potem. Takticky jsme promýšleli, kam si stoupnout, abychom měli co nejvyšší šanci, že nám někdo zastaví. Přesto se nám nedařilo. Snažila se nám pomoct spousta lidí, nikdo však nejel směrem k Athénám (ne, doteď tomu nerozumíme). Hodiny ubíhaly a my byli zoufalejší a zoufalejší. Kolem jedné odpoledne jsme se sesunuli pod strom u jednoho z postranních domků. Za pár okamžiků už nám podával milý pán velkou ledově vychlazenou lahev s vodou. Málem jsme to už vzdali, ale díky této milé zkušenosti jsme napotřetí změnili místo a zkoušeli stopovat ještě chvíli. Postarší paní se nad námi slitovala, zastavila a vzala nás autem k dálniční mýtné bráně. Ona nicméně neměla v plánu jet dál po dálnici, jako jsme potřebovali my, a nechtěla zbytečně platit jen proto, aby mohla jet zase zpátky. Naštěstí přišla s velmi elegantním řešením. Zastavila těsně před bránou, kde nás vyhodila. Rovněž vystoupila z auta, posunula plastová svodidla, nasedla zpátky a vyhnula se mýtu tím, že mezi svodidly suverénně projela a otočila se.

Byli jsme tedy ve stejné situaci jako před hodinou, ale teď už nebylo cesty zpět. Po zhruba další hodině stopování se k nám zčistajasna přihnal starý bavorák. Bez jediného slova nám postarší pán ve slunečních brýlích a kožené bundě pokynul, abychom si nastoupili. Silnice mezi Patras a Athénami je považovaná za tu nejhorší v Řecku. Celá se opravuje a v některých místech je dokonce zúžena na pouze jeden silniční pruh. Povolená rychlost je 60 km/h. Náš pan řidič dokázal dosáhnout rychlosti až 160 km/h. Cestou jsme míjeli a rozpoznávali všechna ta auta, co nám nezastavila a v duchu jsme se upřímně smáli. Za rekordní dvě hodiny jsme byli v Athénách jako na koni.

Díky úžasnému vynálezu jménem Airbnb - platformě, na které lidé pronajímají své pokoje, byty i domy - jsme si našli ubytování během dvaceti minut. Naneštěstí v Athénách jezdí městská hromadná doprava v náhodných intervalech od pěti do padesáti minut. Proto jsme se dostali na pokoj až v pozdních večerních hodinách. Přesto jsme strávili v Athénách krásné tři odpočinkové dny, kdy jsme s sebou konečně nemuseli vláčet těžké krosny. Vždy jsme se jen smutně pousmáli nad smskami, které nám pravidelně přicházely od našich mám. Varovaly nás v nich před rozzuřenými Řeky, demonstrujícími přímo v hlavním městě. My jsme však neviděli jediného rozzuřeného, demonstrujícího Řeka ani jediného uprchlíka. Všichni jen s úsměvem posedávali v kavárnách a popíjeli ledovou kávu. Naopak jsme se nemohli vynadívat na krásné široké bulváry, stejně tak jako na uzounké kopcovité uličky, ze kterých byl výhled na celé město. Dříve nebo později jsme ale museli pokračovat v naší cestě. V Athénách vede dálnice přímo středem města, aspoň jsme nemuseli za dalším dobrodružstvím jít daleko.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 1. 10.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Fotogalerie:

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

NinaDjukanovic — Wed, 09 Sep 2015 16:51:56 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

V posledních pár měsících se udály dvě zásadní věci. Zaprvé, stále více našich přátel začalo zkoumat vzdálené končiny pomoci toho nejlevnějšího způsobu cestování – stopováním. Zadruhé vyvrcholila řecká krize. Já a můj přítel jsme se toto léto nechali inspirovat obojím.

Sedíme na rozkošném sobotním rodinném obědě. Pantáta zasvěceně vypráví, co kde četl o současné krizi v Řecku. “Představte si, že malí farmáři musejí prodávat třešně pod cenou, euro za kilo, a stejně je nikdo nekupuje, protože nikdo nemá peníze, a tak tam všechno hnije.” Podívali jsme se s přítelem na sebe, uvědomujíce si tíživou neexistenci našeho plánu na prázdniny a bylo nám jasné, že přesně to nás láká.

Ještě týž večer jsme našli nekřesťansky levné letenky - nicméně z Budapešti. I s touto komplikací nám to ale vycházelo pořád poměrně dobře. Naprosto spontánně a netušíc, co nás čeká, jsme začali balit. Po větším než malém množství hádek ohledně toho, kolik si s sebou smím vzít triček, jsme měli konečně hotovo – nechyběly spacáky, karimatky, stan a takové klasiky, jako například legendární ešus. Proti krizi jsme se vybavili asi pěti peněženkami, do kterých jsme pečlivě rozdělili všechnu naši hotovost. Hned v pondělí jsme pak sedli na autobus a vyjeli do maďarské metropole. V době třicítkových veder vskutku nebyl dobrý nápad sednout si dozadu k motoru. Propocení jsme konečně asi v deset večer dojeli. V půl třetí ráno jsme pak byli vzorně nastoupení na budapešťském letišti, odkud nám za dvě hodiny letělo letadlo na Zakynthos. Překonali jsme neúnosné vedro i únavu a konejšili se myšlenkou na písečné pláže. Postoupili jsme ve frontě až před odbavovací kontrolu a naše nadšení dosahovalo vrcholu. V tom nám ale oznámila mladá slečna s ledovým úsměvem, že jsme si koupili letenky ve špatném termínu a náš let je za týden. Po prodělání menšího nervového zhroucení jsme si užili nádherný týden v Budapešti a absolvovali identickou cestu na letiště, tentokrát už úspěšně a zanedlouho jsme se již škvařili na řeckém sluníčku. První myšlenka, která nám vytanula v hlavě, byla: “A co teď?” Náš teoretický plán spočíval v prostopování celého Řecka až do Soluně, přestože ani jeden z nás v životě nestopoval.

Zvedli jsme palce

Došli jsme na kraj silnice a váhavě jsme zvedli palce. Zhruba do pěti minut nám zastavila asi čtyřicetiletá žena s čivavou v jedné ruce a cigaretou v druhé. Točení volantu to značně komplikovalo, přesto nás dovezla přímo k pláži ve městě Laganas. Jak jsme později zjistili, Laganas je turistické centrum pro britskou mládež, která zde propíjí peníze svých rodičů a drandí na půjčených čtyřkolkách po celém ostrově. Jeden Řek, kterého jsme později potkali, poznamenal: “Na střední jsem chodil v Laganas a nedokázal jsem pochopit, proč britské děti jezdí do Řecka, aby se opíjeli a ničili to tu. Na vejšku jsem odjel studovat do Londýna a pochopil jsem, že se u sebe doma chovají úplně stejně.” Na přírodních krásách to ale prozatím stejně neubírá. Celý ostrov je chráněná přírodní rezervace želv karet obrovských, které kladou svá vajíčka přímo na plážích. Vyjeli jsme proto lodí na jejich pozorování. Azurové moře nás tak okouzlilo, že jsme úplně zapomněli na silné sluníčko a už nás ani opalovací krém s oxidem titaničitým nezachránil. O to zábavnější bylo v následujících dnech nošení patnáctikilových krosen na zádech rudých jako Právo.

K večeru jsme si našli krásné místečko na kopci posetém olivovníky s výhledem na celé město i moře a postavili jsme si stan, ze kterého jsme pozorovali západ i východ slunce.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 16. 9.

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Fotogalerie: