Easy Magazine - QR

Skins

TomasNovacek — Sat, 16 Feb 2013 07:53:17 +0000

#QR

Teenageři, kteří trpí svým životem. Trápí je škola, rodina, přátelé, láska, vlastně cokoliv, s čím se denně setkávají. Vítejte ve světě Skins.

Na začátku letošního roku poběží na britské stanici E4 sedmá a zároveň i poslední řada seriálu Skins (slangový výraz pro papír, do kterého se balí joint), který sklízí ocenění nejenom v rodném království, ale i jinde po světě. A není se čemu divit. Koncept seriálu je více než nezvyklý.

Jeden za všechny, všichni za jednoho

Každý díl série (kterých je osm až deset, jak už je pro britskou tvorbu typické) se zaměřuje na jednu postavu z party teenagerů, kteří společně navštěvují bristolskou střední. Jejich život je zjevně velmi pohodový, všichni mají svoji rodinu, dobrou školu, večery tráví v klubech se svými přáteli, vlastně žijí sen každého mladého člověka. Nebo ne? Při pozvolném odkrývání duše každého z (anti)hrdinů zjišťujeme, že ne všechno je tak růžové, jak se zdá. Ve skutečnosti je každý z nich sám, ztrápený, musí se potýkat s problémy v rodině, milostném životě, a dokonce i se smrtí. Proto se marně snaží najít svůj vlastní klid a spokojený život pomocí drog, alkoholu nebo sexu bez lásky a citů.

Ale slov „láska“ a „city“ se nelekejte, nejde o příběhy tak ohrané v nekonečných telenovelách. Například: Anwar a Maxxie jsou nejlepší kamarádi, ale Maxxie je gay a Anwarovo náboženství nic takového nemůže přijmout. Přežije jejich přátelství?

Každý pes jiná ves

Díky zacílení každého dílu na jednu z postav dostávají tvůrci prostor na velké manipulování se stylizací jednotlivých epizod. Do soundtracku, stylu natáčení i atmosféry dílu se promítne osobnost té postavy, na kterou se zaměřuje. I když spolu všichni hrdinové chodí do jedné třídy, ve většině epizod se stávají spíš vedlejšími postavami a jediné, co je důležité, jsou životní útrapy a strasti jednoho z nich. A v posledním díle každé řady se propojí osudy a příběhy celé party a divák skáče radostí, že jsou tam najednou „Všichni“ (tak se také jmenuje poslední díl každé série, neboť jednotlivé epizody jsou pojmenovány po jejich centrálním charakteru). Ale ani série na sebe klasicky nenavazují, jak je zvykem, protože tvůrci se rozhodli každý druhý rok kompletně obměnit hlavní postavy, aby se diváci nezačali nudit okoukanými tvářemi a příběhy.

Toho odněkud znám!

Ve Skins sice hraje většina herců pro divácké oko neznámých, ale občas si jednu z titulních rolí zahraje i nějaká ta (budoucí) hvězda. Například herce, který ztvárnil Tonyho (Nicholas Hoult), jsme poté mohli vidět v nových X-Menech jako Beasta a Franky (Dakota Blue Richards) si zahrála Lyru Belacqua ve filmu Zlatý kompas.

V roce 2011 vznikla i americká verze seriálu, ale kvůli své neúspěšnosti byla záhy zrušena. Nicméně i britské Skins mělo namále, tvůrcům se však podařilo získat povolení na tři závěrečné filmy, které budou tvořit poslední sérii a bude v nich vystupovat většina postav ze všech tří takzvaných „generací“, které prošly seriálem od roku 2006. A diváci budou do poslední chvíle napjatě čekat, jestli jejich oblíbenci našli své štěstí a jestli vůbec přežijí své dramatické mládí.

89 %

„Štvou nás festivaly, kde hrajou ‚furt ty samý‘ kapely,“ říká Marek Dočekal, organizátor festivalu Žižkovská noc

DavidRanduska — Sat, 16 Feb 2013 07:53:02 +0000

#QR

Marek Dočekal je jeden z hlavních organizátorů stále populárnějšího festivalu Žižkovská noc. Dá se říct, že akce podobného měřítka, navíc v zimě, je v našem hlavním městě unikát. EASY Magazine je mediálním partnerem festivalu. Nejen o nadcházející zimní Žižkovské noci se dočtete v následujícím rozhovoru.

Mohl bys čtenářům přiblížit projekt Žižkovské noci? O co vlastně jde?

Obecně vzato je Žižkovská noc snaha udělat ten nejpekelnější mejdan celé zimy. A nejen jí. Za jedno směšné vstupné v hodnotě obyčejného klubového koncertu (100–150 Kč) se návštěvníkům otevřou na jednu noc brány několika klubů, které budou narvané desítkami kapel a DJs všech možných i nemožných stylů od rocku, punku přes hardcore a metal až po reggae, hip hop, alternativu. Chtěli jsme si po svém udělat pořádný festival za minimální vstupné. A zatím se to daří.

Jak dlouho tento projekt funguje a jaké eventy zahrnuje? Moh bys přiblížit vývoj Žižkovské noci od jejího vzniku?

Projekt funguje od roku 2011 v pravidelném rytmu – na přelomu února a března je velká, hlavní Žižkovská noc – přes 15 klubů a přes 80 kapel a DJs. V poslední den školy v červnu je pak „letní“ verze ŽN (Žižkovské noci, pozn. red.) jen ve dvou, třech klubech. A na podzim v půlce listopadu bývá „warm up“, takové rozkouření na hlavní ŽN. Warm up je koncipován víc do tvrdších stylů jako hardcore a metal, jsme staří prasáci. Vývoj asi nikdy neskončí... stále přibíráme nové kluby a vymýšlíme, jaké nové scény by lidé na festivalu ocenili.

V jakém termínu bude nadcházející zimní „Žižkárna“ a na jaké interprety se mohou fanoušci těšit?

Nadcházející ŽN bude 1. 3. 2013, takové milé datum. Za jedno vstupné bude k dispozici 18 klubů – 16 na hudbu a dva na doprovodný program – divadlo, poezie a různé přednášky. Ze zajímavých jmen se dá vybrat třeba legendární James Cole, Čokovoko, Bounce!Bounce (Kay&Tvzex ze Sunshine), Rattle Bucket, N.V.Ú., Discoballs nebo kníže pornofolku Záviš. Oproti minulým létům jsme zařadili na přání fanoušků několik nových scén – drum'n'bass, hip hop nebo třeba post rock.

To vypadá na pořádně tučnou nabídku. Jak těžké je tohle všechno dát dohromady? Předpokládám, že vstupné asi všechno nepokryje...

Snažíme se rok od roku o co nejtučnější line up, už jsme si trochu rozmlsali fanoušky, tak musíme držet laťku proklatě vysoko. Příprava festivalu obnáší stovky hodin telefonátů, schůzek, mailů a neskutečných jobovek. Ale ten výsledek za to stojí. Ze vstupného hradíme drtivou většinu nákladů. Chceme ukázat, že se dá udělat pořádný festival s rozumným vstupným a specifickým programem. Štvou nás festivaly, kde hrajou „furt ty samý“ kapely a vstupné je nesmyslné. Děláme si to sami a po svém, nezávisle na často nesmyslných podmínkách velkých „sponzorů“.

Proč vlastně Žižkov? Kde se ukrývá osobitý duch téhle čtvrti?

Je to jednoduché. Asi nikde ve střední Evropě není tak neskutečná koncentrace klubů a barů, což dává základ myšlence festivalu – přebíhat libovolně mezi xx kluby a užít si večer na maximum. Každý si najde to svoje. Žižkov je po desítky let svérázným prostorem, který si za každého režimu udržel od zbytku Prahy specifický odstup. Kdo by neznal pojmy jako „žižkovští Pepíci“ nebo „Svobodná republika Žižkov“. To místo má geniální genius noci, kde je doslova hmatatelná atmosféra. A jak řekl klasik: „Žižkov je to místo, kde se chlastá.“

Akcí jsou i přes tuhé mrazy všude možně hromady. Proč by si měli fanoušci vybrat právě Žižkovskou noc?

Program festivalu je tak bohatý, že si takřka každý najde mezi víc než osmdesáti interprety to svoje – od zmlsaného fanouška podivuhodných stylů až po lidi, co se chtějí „jen tak bavit“. A to vše v krásné žižkovské scenérii za minimální vstupné. Myslím, že se všichni mohou těšit na pěkné hudební špeky!

(Podruhé) Zpátky v červeném

TadeasJojko — Sat, 16 Feb 2013 07:52:47 +0000

#QR

Pokud jste posledních patnáct let nežili zalezlí v jeskyni a nesledovali stíny na zdech, určitě jste někdy slyšeli o Červeném trpaslíkovi. O vesmírné lodi, jejíž jediný lidský obyvatel přežil radioaktivní katastrofu jen díky „zmrazení“ ve stázi na tři miliony let. Také asi víte, že tento seriál má spoustu fanoušků, kteří by kvůli nové sezóně také zalezli na tři miliony let do stáze. Ale k všeobecnému údivu to nebylo zapotřebí, protože během minulého podzimu přišlo to, na co se všichni třináct let těšili.

Pozdě, ale přece

Desátá sezóna Červeného trpaslíka se odehrává před trojdílným speciálem „Zpátky na Zemi“, který byl odvysílán před třemi lety. Ten se ovšem setkal s hodně smíšenými reakcemi a když se zjistilo, že celou desátou sezónu bude psát stejný člověk jako onen speciál, nemálo lidí se zděsilo. Po bližším prozkoumání se ovšem dozvíte, že tentýž autor psal i většinu dílů původního seriálu, mimo jiné celou sedmou a osmou sezónu. K tomu se měl seriál vrátit zpět do sci-fi prostředí a hrát na vtipy, čímž byly obavy zažehnány.

Popisovat děj seriálu je tedy zbytečné. Prostě další příhody Listera, Rimmera, Krytona a Kocoura. Zvláštní je, že se z Červeného trpaslíka vypařila celá posádka, která se v osmé sezóně vrátila. Beze slova zmizela i Kočanská, Listerova dlouhodobá láska. Scenárista se ani nemůže vymlouvat na méně známý alternativní konec osmé série, v němž všichni přežili, protože si sám podřezal větev tím, že o posádce mluví jako o mrtvých. Ale tohle je Červený trpaslík, tady nejde o nevysvětlitelné úniky smrti, které můžeme znát z Doctora Who. Tady jde o humor. O situační komiku, kde se z nevýrazných věcí správnou přípravou stanou povedené vtipy. O to, že Rimmer je stejné trdlo jako vždy a že Lister stále dělá své nechutnosti. A o nic z toho reinkarnace nepřišla.

A možná přijde i Ježíš

Na hercích je očividně poznat, že už tomu je od poslední řady přes třináct let. Sem tam vypadaly vlasy a na obličejích se objevily vrásky. Dokázali byste si představit zděšení Kocoura, takového casanovy, kdyby se viděl v zrcadle? Už to prostě nejsou stejní šviháci jako kdysi, naštěstí se to neprojevilo na jejich charakterech, protože ty jsou stejně vtipné jako kdysi. Celý seriál je „nahláškovaný“ od hlavy až k patě a někdy rozpačité přecházení mezi minipříběhy, z nichž jsou díly složené, vůbec nebrání tomu, abyste se během každého dílu popadali za břicho smíchy. Snad s výjimkou jediného dílu všechny dostávají jména svého staršího brášky.

Jediné výtky vůči trpaslíkovi pak mohou zaznít leda tak z řad fanoušků Kocoura. Sice se ukazuje často a nejednou hodí pěknou hlášku, ale během šesti dílů jsou pravé „kocourovské“ věty pouze dvě. Pokud je vám ale jedno, který z trpaslíkářů vás baví, nezbývá mi nic jiného, než abych vám novou sérii doporučil. Protože je to víc toho, co známe, v příbězích, které neznáme. Protože Rimmer je stejné pako jako vždy. Protože bych se divil, kdyby si staří fandové původní série už nehledali nové díly. Protože jestli jste ještě Červeného trpaslíka nikdy neviděli, měli byste to okamžitě napravit. Takhle dobrou sci-fi komedií je totiž pak snad už jen Stopařův průvodce po Galaxii.

Hodnocení: 87 %

„Nová média na ČT vám dávají náskok prostřednictvím moderních technologií,“ říká jejich ředitelka

MichaelKaras — Sat, 16 Feb 2013 07:52:23 +0000

#QR

Na následujících řádcích si můžete přečíst pokračování rozhovoru s Pavlínou Kvapilovou, ředitelkou Nových médií ČT. Dozvěděli jsme se, jaké byly její začátky v žurnalistice, co předcházelo její práci v televizi nebo jak vznikal Hyde Park ČT24 a jaké vzpomínky má na tento pořad, u jehož začátků stála. V závěru rozhovoru nám prozradila, co dělá ve volném čase nebo na co se v současné době nejvíce těší.

Nyní se zeptám na vaši „cestu“ do České televize. Chtěla jste být od dětství novinářka? Měla jste nějaký vzor typu „chtěla bych vypadat jako on(a)“?

Chtěla jsem být vším možným, včetně herečky a lékařky, docela se to měnilo. Já jsem totiž velmi zvídavá a baví mě od mala spousta aktivit. Na novinářskou školu jsem tehdy ale vůbec nepomýšlela. Nicméně přesto – dělala jsem na základní škole časopis, vymýšleli jsme tam vysílání skrze školní rozhlas, takže ono to tam nějak ve finále zakódované asi bylo.

Jaký by si podle vás měl vybrat obor student, který by chtěl pracovat jako redaktor v ČT? Doporučila byste studium žurnalistiky?

Upřímně, myslím, že to není to nejpodstatnější. Můžete studovat jakýkoli obor, abyste něčemu opravdu více do hloubky rozuměli. Nebo také nemusíte studovat vysokou školu vůbec, ale můžete třeba hodně cestovat a být skvělý novinář. To totiž vychází ze zájmu, z opravdové vnitřní motivace, z určitého způsobu uvažování. Spíš záleží, s jakými lidmi se kdy v životě potkáte a nakolik sami chcete něco opravdu dělat pořádně, dosáhnout toho či onoho. Čili spoustu věcí se můžete naučit i samostudiem a dá vám to třeba mnohem více než sezení ve škole. Ale abych odpověděla tomu, kdo by opravdu chtěl na školu jít: Doporučuju studium nějakého oboru, třeba politologie či ekonomie, podle zájmu. A pak navazující kratší žurnalistickou školu, tak jak jsou koncipovány v zahraničí. A k tomu se pokoušet dostat na stáže, do redakcí, tam se dá stejně naučit o samotné novinářské práci nejvíc.

Na vysoké škole jste začala pracovat v Českém rozhlasu, stala jste se jeho zpravodajkou z Bruselu. Jak na tuto práci vzpomínáte a jaké jste si z ní odnesla zkušenosti? Dá se to porovnat s prací v televizi?

Rádio bylo výbornou průpravou. Vždycky šlo o rychlost, schopnost improvizovat, formulovat, mluvit k lidem. V televizi jsem všechny ty zkušenosti hodně zúročila. V rádiu jste víc samostatná jednotka, v televizi musíte uvažovat více týmově. Zapojením obrazu to nabývá na složitosti a je tu stálá nutnost precizní koordinace všech složek, jinak by se vám to celé zbortilo.

Snažíte se zapojit diváky i při mimořádných událostech (summit Obama–Medveděv, volební studio, povodně z roku 2010, havárie letadla s polským prezidentem). Jak vypadá tvorba takového speciálu? Jakým způsobem se dá připravit na mimořádné a náhle vzniklé události (jako byly například právě povodně v roce 2010)?

Tak to je námět na celou knihu, ne na jeden odstavec. Je to celá jedna náročná disciplína. Zpravodajské speciály ČT24 vždycky vycházely ze snahy přinést danou událost divákovi v reálném čase, jako by byl u toho, a k tomu mu připojit kontext, odborné komentáře i možnost, aby se sám zapojil skrze sociální sítě. Přípravou je de facto každodenní vysílání a zkušenost. V takových situacích se přidává enormní nasazení všech a to je stav, kdy mnoho lidí ze sebe vydá neskutečné výkony.

Spolupodílela jste se na vzniku jednoho z nejsledovanějších pořadů na ČT 24 – Hyde Parku. Co bylo impulsem pro vznik tohoto pořadu?

Chtěli jsme vtáhnout lidi do každodenních debat o tom, co společnost prožívá a co je pro ně doopravdy důležité. Tak, aby to řekli sami, skrze všechny možné komunikační prostředky, které už v dnešní době máme. Důležitým impulsem byl rozvoj sociálních sítí v Česku.

Na které díly Hyde Parku dodnes vzpomínáte? Které vám nejvíce utkvěly v paměti?

Hodně jich bylo silných, různými způsoby. Vybavuju si určitě ten první s Eduardem Janotou, vydání s Renatou Veseckou, Vítem Bártou, Honzou Šibíkem, Václavem Moravcem, s Annou K, s Rudou z Ostravy, Karlem Gottem, Petrou Kvitovou... Na Hyde Parku jsem vždycky měla moc ráda jeho variabilitu a spontánnost, v tom je, myslím, i jeho kouzlo.

Jaké jste měla pocity, když jste minulý rok opustila Hyde Park a stala jste se zástupkyní ředitele a posléze ředitelkou Nových médií ČT? Nechybí vám aktivní účast na tomto pořadu?

Odešla jsem sama, protože jsem chtěla dělat zase něco nového, taková já už jsem. Bylo to nezapomenutelné dobrodružství v přímém přenosu s diváky. Nicméně taky to bylo opravdu hodně energeticky náročné, dělala jsem zároveň s tím speciály ČT24, volební projekty, vedla ekonomickou redakci... Byl to, myslím, ten správný moment dát prostor někomu dalšímu a jsem ráda, že se toho s vervou i pokorou, které obojí jsou pro ten pořad potřebné, ujal Lukáš Dolanský.

Jakého dalšího profesního cíle byste chtěla v budoucnu dosáhnout?

Vzhledem k tomu, jak široký je záběr mých zájmů, může se stát, že budu pracovat na nejrůznějších věcech. Ať to bude cokoli, chtěla bych dělat s láskou a odvahou to, co mě naplňuje a co zároveň přináší užitek ostatním. To je pro mě nejharmoničtější stav a stálý cíl.

Práce v televizi a v takové funkci musí být velmi náročná. Jak relaxujete po těžkém dni?

Náročná je velmi. Ale zase pak, když vidíte výsledky, tak je ta únava únavou příjemnou. Hodně se snažím povídat s kamarády, čtu, medituju, poslouchám hudbu ze všech možných epoch, chodím na bikram jógu, skvělé jsou procházky, focení. Když je čas na lázně, tak zbožňuju samozřejmě vodu, saunování, masáže...

Co děláte ve volném čase, když nepracujete? Máte vůbec chuť sledovat televizi v době odpočinku?

To jsem teď v zásadě popsala. Na televizi se doma dívám, ale o dost méně než dřív. Záleží na náladě a na tom, jestli mám nějaký důvod si ji pustit.

Co byste popřála čtenářům Easy Magazine do následujícího roku?

Aby je bavil život a aby se nelekali zkoušek a bolesti. Ty jsou tu od toho, abychom se vždycky, když je překonáme, posunuli dál.

Pavlína Kvapilová se narodila v Litomyšli. Hovoří anglicky, italsky, francouzsky a španělsky. Vystudovala ekonomii se specializací na evropskou ekonomickou integraci na Fakultě sociálních věd a taky italštinu a italskou literaturu na Filozofické fakultě, obojí Univerzity Karlovy. Mezi lety 1996 a 2005 pracovala v Českém rozhlasu jako redaktorka a později jako zpravodajka z Bruselu. Od roku 2006 pracuje v České televizi, jako editorka, zástupkyně šéfredaktora ČT24 pro nová média a speciální projekty a v neposlední řadě jako moderátorka pořadu Hyde Park. V květnu 2011 přestoupila do divize ČT Nová média, kde zastupovala tehdejšího ředitele Milana Fridricha. Od října 2011, kdy Fridrich odešel na místo programového ředitele ČT, ho na místě ředitele nahradila.

Juraj Liška: „Kvalitní škola se pozná podle toho, jakou přidanou hodnotu dá svému studentovi.“

AlesPitin — Sat, 16 Feb 2013 07:51:56 +0000

#QR

Ředitel Gymnázia Jana Nerudy RNDr. Juraj Liška mluví o problémech českého školství, státních maturitách i o tom, že čeští gymnazisté jsou z určitého pohledu evropský nadprůměr.

Jaký je váš postoj k rušení přijímacích zkoušek na gymnázia?

Měli jsme výměnu s jedním gymnáziem v Porýní a já jsem tady měl pana ředitele a ten se úplně děsil toho, že některé spolkové země ruší přijímací zkoušky na střední školy. Říkal, že si s tím neví rady a že se spolková země zase bude přiklánět k tomu, aby byly přijímací zkoušky znovu zavedeny. Já jsem se ho ptal, jak se někdo, kdo nemá odpovídající známky, může dostat na gymnázium? Je to tak, že tam si může podat přihlášku kdokoliv, já řeknu, že v žádném případě, protože průměr neodpovídá, ale on se odvolá na školskou komisi, která si zavolá studenta a zeptá se ho, ty si myslíš, že máš na tuhle školu i se známkami, které máš? On řekne, že ano, odůvodní to motivací a dalšími věcmi a na školu se dostane. Jsem tedy zastáncem přijímacího řízení za každou cenu.

Z vašeho pohledu vidíte nějaké rezervy u studentů gymnázií?

Třeba v nedostatečné motivaci ke studiu, v neoblíbenosti metody „problémového vyučování“. Rezervu také cítím v tzv. soft skills, tedy v týmové spolupráci a používání kritického a kreativního myšlení.

Proto se snažíme využívat nové formy a metody výuky zejména v seminářích a nepovinných volitelných předmětech. Uvedu konkrétní příklad. V loňském školním roce proběhl projekt s názvem „DEN D – pocta českému disentu“, na jehož přípravě a konečné realizaci se podíleli studenti různých ročníků za podpory a pomoci některých učitelů. Bylo zapotřebí nastudovat různé dobové dokumenty, vypracovat písemné i obrazové materiály, připravit výzdobu školy, pozvat hosty, připravit jednotlivá vystoupení a divadelní představení. Příprava i realizace si vyžádala velmi dobrou koordinaci práce a vzájemnou komunikaci celého týmu. Výsledkem této velké a dlouhodobé práce byl velmi úspěšný program, který dal organizátorům i divákům více než běžná (byť dobrá) výuková hodina.

Pokud mohu hodnotit za sebe, měl jsem možnost studovat doktorát v Jižní Americe, v Kolumbii. Co se týkalo faktů, vyčníval jsem, ale co se týkalo verbálního projevu (prosadit svůj názor atd.), v tom excelovali pro změnu Jihoameričani. Někdy to bylo ovšem plytké. Proto říkám studentům, když si stěžují, že v nižším stupni gymnázia do sebe musejí vstřebat co největší množství informací a ve vyšším se můžou učit diskutovat, argumentovat... Také jsem měl možnost krátkou dobu pobýt na Universidad de La Habana, která má v Latinské Americe velkou prestiž. Na semináře chodilo i přes 100 studentů. Když se diskutoval nějaký problém, chtělo mluvit hodně studentů, ale jen malá hrstka mluvila k věci! Proto říkám: Budeme zavádět nové přístupy a nové metody, ale nesmí to být na úkor elementárních vědomostí.

Jaký máte názor na klasické biflování?

Mám kamarádku z Japonska, která tam vystudovala prestižní univerzitu. Než jde spát, naučí se jednu stránku z encyklopedie jenom tak, aby si posílila mozek. Biflování mělo a má ve školství své místo, protože určité věci se jinak naučit nedají. Ale i biflování musí být účelné a musí mít smysl. Znovu připomínám, že nelze diskutovat a správně argumentovat bez potřebných vědomostí!

Jaké problémy vidíte ve financování škol?

Dlouhou dobu se ví, že síť našich středních a základních škol je v některých regionech hustší, než je běžné v EU.

Já mám přeplněné gymnázium, v některých třídách máme přes 30 studentů a máme třeba stejnou dotaci jako školy, které jsou poloprázdné. Jedná se o dlouhodobý problém, se kterým nikdo nic nedělá.

Kde je větší zlo?

TamaraZubac — Mon, 17 Dec 2012 07:02:33 +0000

#QR

Aneb souboj píáristů a novinářů...

Michal Donath, legenda PR a ředitel společnosti Donath Business & Media (DBM), přednášel na Gymnáziu Jana Palacha o tom, jak funguje (spolu)práce píáristů a novinářů, a o hře na to, kdo je ten dobrý a kdo špatný.

Co to vlastně ten píárista dělá?

Píáristu si lze představit jako prostředníka mezi klientem (firmou) a novinářem. Píárista pečuje o dobrou pověst firmy a informace o ní předkládá novinářům nejčastěji ve formě PR článků a pozvánek na tiskové konference. Logicky vzato – klienti chtějí být vidět, aby se dostali do povědomí mas, a očekávají, že píáristé jim přesně toto prostřednictvím komunikace s médii zabezpečí. Je jedno, jestli se jedná o problém dodávky elektřiny, novou nabídku počítačů nebo zlevněné banány. Proč o tom nenapsat, když si to klient zaplatí?

A tak mají píáristé pověst manipulátorů, kteří se snaží prodat informace o svém klientovi a předvést ho při tom v co nejlepším světle, často píšou v superlativech a zprávy přibarvují. Takový novinář, kterému denně přijde několik desítek podobných blábolů, se musí chytat za hlavu a už křečovitě mačkat tlačítko delete, delete a zase delete. Tím to ale nekončí – teď teprve začíná hon na novináře. Telefony, další maily, přesvědčování a urgování ze strany píáristů, kteří se ze všech sil snaží, aby plánovaný článek v novinách vyšel. Vše tak činí pro spokojenost klienta, která je jim nejsvatějším zákonem.

Tak bohužel často práce píáristů vypadá. Michal Donath během přednášky tyto praktiky odsoudil a snažil se své povolání obhájit. „PR je kreativní práce s pravdivými informacemi,“ říká a v jeho podání vypadá vše jednoduše. Jenže je to heslo líbivé a trochu zidealizované. „Novináři si myslí, že bez PR mohou existovat. PR je ale zdrojem informací pro média. Novinář má právo nabídku. odmítnout, pokud ji neshledává dost přitažlivou.“

Tak prezentuje vztah, jaký by měl být mezi píáristou a novinářem. Všechna čest a klobouk dolů. Otázka však je, kolik PR agentur tak skutečně jedná.

Michal Donath rozhodně působí jako člověk, který ctí etické a morální zásady a zřejmě se s nikým moc nemazlí (ať už se jedná o zaměstnance, nebo klienty). To nic nemění na tom, že pokud se klient kvůli své neschopnosti a nepoctivosti dostane do úzkých, PR agentura je tu od toho, aby jeho reputaci napravila. A co si budeme povídat, jedna z technik, jak přikrýt stopy, je lež a zatloukání. Bohužel je to velice často využívaná technika v mnohých odvětvích. Je lepší zatloukat až do poslední chvíle, nebo přiznat chybu, veřejně se omluvit a kát se? Hlavní rozhodnutí leží na samotných firmách.

Michal Donath v rozhovoru pro Easy Magazine zdůraznil, že takové jednání je v rozporu s jeho představami o „tom správném PR“, a radil jít s pravdou ven. Ale upřímně řečeno, že by se tak zachoval každý viník, je dost utopická představa.

Novináři – důvěřuj, ale prověřuj!

Že píáristé a novináři jsou odvěcí nepřátelé, o tom žádná. Že píáristé mnohdy nehrají čistou hru, to se také ví. Na jejich obranu, dělají vše pro spokojenost svého klienta. Teď je čas vyložit karty i druhé strany – novinářů. Na semináři Michal Donath přednášel nejen o své práci, práci píáristy, ale také o průzkumu jeho společnosti DBM mezi vybranou skupinou novinářů. Jejich pověst také není bez poskvrnky.

Více jak 70 % dotázaných novinářů uvedlo, že negativně práci novinářů ovlivňuje především jejich nízká odborná úroveň. „Novináři se navzájem nepovažují za odborně znalé. Samozřejmě nemluví o své maličkosti, nýbrž o ‚těch ostatních‘,“ říká Donath. Od novinářů se žádá, aby byli schopni interpretovat čtenáři, divákovi či posluchači informace z různých oborů a odvětví. Je od nich očekáváno, že jsou odborníky „na vše“, což je logicky nemožné, ale budiž. Je to jejich náplň práce, kterou si sami zvolili, musí tedy tak jednat. S tím je ale spojena velká zodpovědnost – právě jejich znalost faktů, zjišťování, ověřování a nahlížení do nitra věci ovlivňuje masy, ke kterým se tyto informace dostávají.

Když je zpráva chybná už na počátku, je chybná i její další interpretace

Největší tlak je podle průzkumu na novináře vyvíjen ze strany vedení redakcí kvůli ekonomickým důvodům – redakce mají malé rozpočty, ubývá kvalifikovaných novinářů a jsou na ně kladeny větší nároky. A tak se někdy stane, že v časové tísni novinář nestihne prověřit veškeré informace. Takový začarovaný kruh. Jako konzumenti přijímáme informace od médií a automaticky je bereme jako pravdivé. Je potřeba se zamyslet, od koho vlastně zprávy přijímáme – od lidí, kteří podle svých kolegů nejsou kompetentní a odborně vzdělanou skupinou.

Nejsme zkorumpovaní, jen neradi odmítáme dary

„Novináři se na tiskové konference chodí jen nažrat!“ To je názor, se kterým se často setkávám. To, že si během několika hodin tlachání účastníci odběhnou pro malou svačinu, která na takových akcích bývá k dispozici, není až tak šokující. Horší je, jakými dalšími dary se je firmy i konkrétní lidé snaží získat na svou stranu. Zájezdy na hory, oběd v luxusní restauraci, drahé hodinky, alkohol,… Když takovou nabídku novinář přijme, je to bráno jako určitý závazek – tady máte malou pozornost a snad se vám pak článek bude psát lépe.

Korupce není jen doménou politiků, ona je „všude“. Otázka je, jak se proti ní dá bojovat. Základní soubor pravidel, který určuje, co se v daném povolání smí a co už je za hranicí tolerance, je etický kodex. Měl by být tím prvním a základním pravidlem, takřka božím přikázáním. Podle průzkumu většina (ale dost váhající většina) novinářů ví, že jejich redakce má nějaký ten etický kodex, ale už jen malé procento je s ním plně obeznámeno, anebo to dotázaní dokonce nepokládají za důležité. Pokud se tito lidé často dostávají do situací, kdy si nejsou jisti, zda nabízená laskavost je slušnost, nebo už zavání podplácením, měli by si zřejmě doplnit vzdělání. A redakce by je měla k tomu vést.

A jak to vidí studenti, kteří se účastnili semináře

„O moc větší obrázek o tom, co to vlastně PR je, jsem si (ani po diskuzi s panem Donathem) nevytvořil. Očekával jsem jakési celistvé zasvěcení do sféry PR a letmé nahlédnutí za oponu. Proto mě zklamalo, že celá prezentace byla postavena na výzkumech DBM, které nabídly nástroj na permanentní poukazování toho, že ti ‚špatní‘ jsou ve skutečnosti novináři, protože se nechávají uplácet či obdarovávat. Ve výsledku pro mě vystoupení pana Donatha představovalo obhajobu svého businessu či šanci si taky rejpnout. Pravda je, že do sféry PR moc nevidím, ale vypadá to, že pan Donath je jedním z těch, co se snaží vést transparentnější business. Ukázalo mi to pohled z druhé strany barikády v nekonečném ‚boji‘ mezi novináři a píáristy. Pravdu v tomto sporu budou mít pravděpodobně, do jisté míry, oba tábory.“

„Měla jsem jen velmi matnou představu o tom, co asi PR agentury dělají. Na jeho přednášce jsem získala jasnější obrázek a jsem za to ráda, ale tím jsem se také zklamala ve svých iluzích o novinařině, kterou jsem si vždy představovala jako víceméně seriózní práci jedince, který je pod článkem podepsaný.“

„Už po pár minutách jsem si všiml, jak nenápadně se nám snaží vnucovat svou teorii. Nezazlívám mu to, je to logické a přijatelné, ale působilo to na mě trošku odtažitě. Podle mě si hodně zahrával s tím, jaké údaje použít a jak to podat. Vcelku se mi jeho projev líbil, určitě je to člověk, který svému oboru rozumí a ve svém oboru je nejspíš špička, ale nejsem tak úplně na jeho straně. Nedozvěděl jsem se od něj, co to PR vlastně je, spíš jsem jenom hodinu a půl poslouchal jeho obhajobu. Obhajobu něčeho, co předtím moc dobře nevysvětlil.“

,,Myslím si, že se Facebook stal hlavně novým způsobem komunikace mezi lidmi."

AlesPitin — Thu, 04 Oct 2012 07:31:34 +0000

#QR

Také by jste si chtěli vyrobit vlastní facebokovou aplikaci? Nyní máte možnost! Můžete to vyzkoušet na stránkách tabfoudry.com. Jak vznikl tento projekt? Jak se dále bude vyvíjet? Na to jsme se ptali zakladatele Ladislava Hrbáčka.

Na začátek bych se rád zeptal, kde jste přišel na nápad vytvoření tohoto projektu? Inspiroval jste se někde?

Než jsem se začal věnovat Tabfoundry, pracoval jsem v reklamní agentuře na různých online kampaních. Pro ty jsme potřebovali hodně záložek na Facebook stránky našich klientů. Tou dobou jsme museli záložky draze platit vývojářům a já si říkal: Kdyby tak existoval grafický editor, v kterém bychom si záložky mohli vytvářet sami stejně jednoduše, jako např. PowerPoint prezentaci. A tak se zrodil nápad na Tabfoundry.

Čím se Tabfoundry odlišuje od konkurence nebo čím může zaujmout? Jaké jsou její výhody?

Snažíme se, aby byl náš editor snadno použitelný pro každého správce Facebook stránky. Zároveň nabízíme pokročilejší funkce, jako např. správu vrstev, schránku, historii a mnoho dalšího. Velká výhoda pro marketéry na Facebooku je také to, že si v Tabfoundry budou moci vytvářet vlastní formuláře. Ty jsou vhodné např. pro soutěže na Facebooku, nebo třeba jen pro sbírání e-mailů k rozesílání newsletteru.

Vytváříme službu pro vytváření Facebookových záložek. To je něco jako webová stránka vložená do Facebookové stránky, např. když si na této FB stránce otevřete záložku "Sleva pro fanoušky" http://www.facebook.com/KazduvDvur. Záložkám se dá svým způsobem říkat aplikace.

Vytváříte aplikace pro usnadňující marketing na Facebooku. Jakou vidíte jeho budoucnost? Stane se časem úplným stereotypem lidského života?

Myslím si, že se Facebook stal hlavně novým způsobem komunikace mezi lidmi.

Díky promyšlené platformě pro vývojáře je také Facebook integrován prakticky do všech vznikajících služeb a sociálních sítí. Stal se tedy místem, kde se vše sdružuje a odehrává. Málokdo například ví, že to byl právě Facebook a jeho nový OpenGraph, kdo pomohl Pinterestu k tak masivnímu růstu. (viz http://www.theverge.com/2012/5/3/2993999/pinterest-burn-facebook-open-gr...)

V následujících několika dnech také Facebook překročí miliardu aktivních uživatelů. Nejen proto věřím, že tu s námi zůstane ještě hodně dlouho.

Zažil jste nějaké nepříjemnosti při založení této služby?

Nechci to zakřiknout, ale zatím nám jde vše hladce. Tedy mimo malého skluzu se spuštěním.

Máte nějakou vizi do budoucna? Co by jste chtěl na projektu zlepšit, inovovat?

Rádi bychom vytvořili komplexnější službu, která by pomáhala prakticky se všemi oblastmi digitálního marketingu. Hodně také myslíme na mobilní platformu.

Jaké rady by jste dal začínajícím podnikatelům, kteří si chtějí založit svou firmu?

Pustit se do toho. Mně osobně trvalo téměř rok, než jsem se od myšlenky dostal k činům.

Určitě bych také doporučil využít služeb akcelerátoru, jako je např. StartupYard. Za malý podíl v naší tou dobou neexistující firmě nám poskytli setkání s desítkami zkušených podnikatelů, kanceláře a také investici, díky které jsme mohli opustit naše zaměstnání. Troufnu si tvrdit, že bez StartupYardu by Tabfoundry vůbec nevzniklo, i tak je před námi stále ještě hodně práce.