Easy Magazine - recko

Stopem po Řecku: #5 Au revoir

NinaDjukanovic — Wed, 07 Oct 2015 16:27:44 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

Naše dvoutýdenní stopování se pomalu blíží ke konci. Opouštíme nádherný skalní chrám Meteora a blížíme se k Soluni – našemu cíli, ze kterého nám letí letadlo zpět do Budapešti. Ale zdaleka ještě není všemu dobrodružství konec.

Při posledním otočení v kempu pod Meteorou jsme si všimli, že se na zemi povalují den staré francouzské noviny Le Monde. V tu chvíli by nás vůbec nenapadlo, že za pár desítek minut pojedeme ve vanu patřícímu postaršímu manželskému páru z Lyonu, a že právě těmito novinami se jim nejlépe odvděčíme. Úsměv Anny-Marie poté, co jsme jí je podali, si budeme ještě dlouho pamatovat. Vyprávěli nám, jak poprvé navštívili Meteoru před třiceti lety a slíbili si, že se sem vrátí. Ze svého důchodu si koupili velkou klimatizovanou dodávku s ledničkou a skříní a klidný život seniorů vyměnili za dobrodružné cestování napříč Řeckem.

Když jsme se s Francouzi domlouvali, kde by nás mohli vysadit, zmínili město Volos. My jsme si najednou vzpomněli, že studenti, kteří nás před pár dny popovezli blíže k Meteoře, nám dali svoji mapu tohoto přístavního města s tím, že „tam třeba jednou zavítáme.“ A tak bylo rozhodnuto. Osudová mapa města nakonec skutečně přišla vhod. Volos leží na březích Egejského moře ve střední části Řecka. Nevynechali jsme proto osvěžující koupání při zapadajícím slunci. Karimatky jsme si rozprostřeli na osamělém útesu a usnuli. Díky tomu jsme to neměli daleko na koupání ani další ráno.

Po dopolední procházce městem se teplota vzduchu začala dostávat do závratných výšin, proto jsme byli vděční mladému Řekovi v jeepu, který mířil přímo do Soluně. Nám se však při výhledu z jízdy po východním pobřeží zastesklo po koupání a přírodě, a tak jsme se rozhodli na poslední chvíli změnit plán. Octli jsme se za Soluní, na počátku dálničního tahu směrem na Chalkidiki - poloostrov, který světu dal Aristotela. Trojice novinářů, kteří mířili na Mount Athos - třetí „prst“ poloostrova - točit reportáž o mnišské autonomní republice, nás vysadili v Ierissosu, poklidném městečku s překrásnou pláží, odkud jsme dalšího dne vyjeli autobusem do metropole antické Makedonie.

Soluň je město střetu mnoha kultur a je to na něm znát. Kombinace typického řeckého stylu života a osmanské kultury zde po staletí turecké nadvlády vytvořila zcela jedinečnou atmosféru. Po dvou dnech strávených procházkou hradeb a malebných uliček na městských vrších, které kontrastovaly s bulváry a ruchem tržiště v přímořské části, přišel tolik nezvaný čas nasednout do letadla.

Když jsme z okýnka shlíželi na tu zemi, která nám nabídla tolik ze svých krás, a především nám zkřížila cestu s tolika úžasnými lidmi, ani trochu se nám zpět domů nechtělo. Stejně jako manželé z Lyonu už víme, že se do Řecka určitě ještě někdy podíváme.

Doufáme, že jsme vám, čtenářům, těmito články přiblížili jedinečné zážitky z našeho letního stopování, a že se třeba i vy rozhodne strávit své další prázdniny podobně dobrodružně.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.

Stopem po Řecku: #4 Nejhodnější člověk Řecka

Fotogalerie:

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.

NinaDjukanovic — Wed, 23 Sep 2015 15:01:19 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

Po dostopování až do samotného srdce Peloponésu, jsme se probudili na pláži v městečku, ve kterém žilo maximálně pět set obyvatel. Měli jsme dva dny za sebou a více než tisíc kilometrů před sebou.

Hned jak člověk v Řecku ráno otevře oči, pozná, že bude přes den opravdu horko. Tohle byl jeden z těch dnů. Již v osm ráno jsme byli splavení potem. Takticky jsme promýšleli, kam si stoupnout, abychom měli co nejvyšší šanci, že nám někdo zastaví. Přesto se nám nedařilo. Snažila se nám pomoct spousta lidí, nikdo však nejel směrem k Athénám (ne, doteď tomu nerozumíme). Hodiny ubíhaly a my byli zoufalejší a zoufalejší. Kolem jedné odpoledne jsme se sesunuli pod strom u jednoho z postranních domků. Za pár okamžiků už nám podával milý pán velkou ledově vychlazenou lahev s vodou. Málem jsme to už vzdali, ale díky této milé zkušenosti jsme napotřetí změnili místo a zkoušeli stopovat ještě chvíli. Postarší paní se nad námi slitovala, zastavila a vzala nás autem k dálniční mýtné bráně. Ona nicméně neměla v plánu jet dál po dálnici, jako jsme potřebovali my, a nechtěla zbytečně platit jen proto, aby mohla jet zase zpátky. Naštěstí přišla s velmi elegantním řešením. Zastavila těsně před bránou, kde nás vyhodila. Rovněž vystoupila z auta, posunula plastová svodidla, nasedla zpátky a vyhnula se mýtu tím, že mezi svodidly suverénně projela a otočila se.

Byli jsme tedy ve stejné situaci jako před hodinou, ale teď už nebylo cesty zpět. Po zhruba další hodině stopování se k nám zčistajasna přihnal starý bavorák. Bez jediného slova nám postarší pán ve slunečních brýlích a kožené bundě pokynul, abychom si nastoupili. Silnice mezi Patras a Athénami je považovaná za tu nejhorší v Řecku. Celá se opravuje a v některých místech je dokonce zúžena na pouze jeden silniční pruh. Povolená rychlost je 60 km/h. Náš pan řidič dokázal dosáhnout rychlosti až 160 km/h. Cestou jsme míjeli a rozpoznávali všechna ta auta, co nám nezastavila a v duchu jsme se upřímně smáli. Za rekordní dvě hodiny jsme byli v Athénách jako na koni.

Díky úžasnému vynálezu jménem Airbnb - platformě, na které lidé pronajímají své pokoje, byty i domy - jsme si našli ubytování během dvaceti minut. Naneštěstí v Athénách jezdí městská hromadná doprava v náhodných intervalech od pěti do padesáti minut. Proto jsme se dostali na pokoj až v pozdních večerních hodinách. Přesto jsme strávili v Athénách krásné tři odpočinkové dny, kdy jsme s sebou konečně nemuseli vláčet těžké krosny. Vždy jsme se jen smutně pousmáli nad smskami, které nám pravidelně přicházely od našich mám. Varovaly nás v nich před rozzuřenými Řeky, demonstrujícími přímo v hlavním městě. My jsme však neviděli jediného rozzuřeného, demonstrujícího Řeka ani jediného uprchlíka. Všichni jen s úsměvem posedávali v kavárnách a popíjeli ledovou kávu. Naopak jsme se nemohli vynadívat na krásné široké bulváry, stejně tak jako na uzounké kopcovité uličky, ze kterých byl výhled na celé město. Dříve nebo později jsme ale museli pokračovat v naší cestě. V Athénách vede dálnice přímo středem města, aspoň jsme nemuseli za dalším dobrodružstvím jít daleko.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 1. 10.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Fotogalerie:

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

NinaDjukanovic — Wed, 09 Sep 2015 16:51:56 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

V posledních pár měsících se udály dvě zásadní věci. Zaprvé, stále více našich přátel začalo zkoumat vzdálené končiny pomoci toho nejlevnějšího způsobu cestování – stopováním. Zadruhé vyvrcholila řecká krize. Já a můj přítel jsme se toto léto nechali inspirovat obojím.

Sedíme na rozkošném sobotním rodinném obědě. Pantáta zasvěceně vypráví, co kde četl o současné krizi v Řecku. “Představte si, že malí farmáři musejí prodávat třešně pod cenou, euro za kilo, a stejně je nikdo nekupuje, protože nikdo nemá peníze, a tak tam všechno hnije.” Podívali jsme se s přítelem na sebe, uvědomujíce si tíživou neexistenci našeho plánu na prázdniny a bylo nám jasné, že přesně to nás láká.

Ještě týž večer jsme našli nekřesťansky levné letenky - nicméně z Budapešti. I s touto komplikací nám to ale vycházelo pořád poměrně dobře. Naprosto spontánně a netušíc, co nás čeká, jsme začali balit. Po větším než malém množství hádek ohledně toho, kolik si s sebou smím vzít triček, jsme měli konečně hotovo – nechyběly spacáky, karimatky, stan a takové klasiky, jako například legendární ešus. Proti krizi jsme se vybavili asi pěti peněženkami, do kterých jsme pečlivě rozdělili všechnu naši hotovost. Hned v pondělí jsme pak sedli na autobus a vyjeli do maďarské metropole. V době třicítkových veder vskutku nebyl dobrý nápad sednout si dozadu k motoru. Propocení jsme konečně asi v deset večer dojeli. V půl třetí ráno jsme pak byli vzorně nastoupení na budapešťském letišti, odkud nám za dvě hodiny letělo letadlo na Zakynthos. Překonali jsme neúnosné vedro i únavu a konejšili se myšlenkou na písečné pláže. Postoupili jsme ve frontě až před odbavovací kontrolu a naše nadšení dosahovalo vrcholu. V tom nám ale oznámila mladá slečna s ledovým úsměvem, že jsme si koupili letenky ve špatném termínu a náš let je za týden. Po prodělání menšího nervového zhroucení jsme si užili nádherný týden v Budapešti a absolvovali identickou cestu na letiště, tentokrát už úspěšně a zanedlouho jsme se již škvařili na řeckém sluníčku. První myšlenka, která nám vytanula v hlavě, byla: “A co teď?” Náš teoretický plán spočíval v prostopování celého Řecka až do Soluně, přestože ani jeden z nás v životě nestopoval.

Zvedli jsme palce

Došli jsme na kraj silnice a váhavě jsme zvedli palce. Zhruba do pěti minut nám zastavila asi čtyřicetiletá žena s čivavou v jedné ruce a cigaretou v druhé. Točení volantu to značně komplikovalo, přesto nás dovezla přímo k pláži ve městě Laganas. Jak jsme později zjistili, Laganas je turistické centrum pro britskou mládež, která zde propíjí peníze svých rodičů a drandí na půjčených čtyřkolkách po celém ostrově. Jeden Řek, kterého jsme později potkali, poznamenal: “Na střední jsem chodil v Laganas a nedokázal jsem pochopit, proč britské děti jezdí do Řecka, aby se opíjeli a ničili to tu. Na vejšku jsem odjel studovat do Londýna a pochopil jsem, že se u sebe doma chovají úplně stejně.” Na přírodních krásách to ale prozatím stejně neubírá. Celý ostrov je chráněná přírodní rezervace želv karet obrovských, které kladou svá vajíčka přímo na plážích. Vyjeli jsme proto lodí na jejich pozorování. Azurové moře nás tak okouzlilo, že jsme úplně zapomněli na silné sluníčko a už nás ani opalovací krém s oxidem titaničitým nezachránil. O to zábavnější bylo v následujících dnech nošení patnáctikilových krosen na zádech rudých jako Právo.

K večeru jsme si našli krásné místečko na kopci posetém olivovníky s výhledem na celé město i moře a postavili jsme si stan, ze kterého jsme pozorovali západ i východ slunce.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 16. 9.

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Fotogalerie:

Umanifestujme se k smrti

DanielWagner — Thu, 02 Jul 2015 12:24:40 +0000

#recko #duha #Tunistamtozije #imigrantimuzouzanaseposranyzivoty #pohlova #prazdniny #petunie

Všichni se vyjadřují ke všemu a tak se autor vyjádřil k vyjadřování se ke všemu. Protože bez těch všech vyjádření bychom snad ani neumřeli...

Ach ano, zas písmenkově zdatné stádo je hnáno k tomu se někde k něčemu vyjádřit. Prázdninové okurky nikdo nezavařil a klidné novinářské období zmařil kdosi fanatický, když na dobu neurčitou zneatraktivnil Tunis turistický. Imigrace plní týdeníky deníkovou rychlostí a povinností každého novináře jest popsat nekonečno cest, kudy se bankrotující Řecko může vést. A pokud nenasviním k novému gay zákonu alespoň jeden a půl normostrany, bych nebyl fádně nestranný, zduhuji si alespoň svůj xicht v pompě, coby kvetoucí poupě nového fajného rovnostářství. Tjamtaratatatatá! Zadují fanfáry mé negramotnosti a folkovosti na všechny strany a mé příspěvky budou brány, čteny, lifrovány všemi směry, neb když už jsem se narodil, proč bych byl němý.

A tak s prstem v nose a s oprátkou termínu na krku, kuse budu komentovat prefabrikovanou realitu, ač jsem se v reálu nehnul ze svého bytu, ba ni ani lože, no bóže, se poserte. Poperte se pak o to, kdo okomentuje lépe mojí či kohokoli jiného blbost. A také jaký oslí most to zase zbudoval a jaké nesmysly nám na zeď maloval ten kdos a kohokos protentokrát. A pak už jen drát do oka, tak tak.

Je nutno se ptát, a vím, že tentokrát opět biju a bliju do svých řad, jestli komentovat a lamentovat nad vším má ceny jakékoli. Kdokoli vyjádří cokoli. Hurá! Dejte mu bůra a dekl na hlavu či rovnou popravu, neb je geniální, a ty je za každého režimu lepší zkrouhnout, když zplodí větu, odstavec, názor či dokáží s kurzorem ve Wordu pohnout!

Manifestujme názory, držme plakáty, volejme hesla! I když nejsme ráno schopni zvednout se z křesla do práce. Pak nezbývá než štrapáce s vyhozením dávat za vinu vyloděním na jižních březích. Pišme o Řecích, dada! To dohody urychlí, ba dá jim text ten správný směr! Dva tisíce čtyři sta osmdesát dva českých komentářů za den situací pohne, věro věr – slovo vším pohne! No tohle! A já ani nejsem schopen slovem sdělit, ač se budu snažit sebevíc, nějaké osobě jednotlivé, že je mi drahá. Hahá! Vždyť ona to ani nepřečte, a pak brečte nad hýřením všech těch slov. Člověk sám pro sebe je bloumavou slátaninou, kterou slovy nepopíše, ni nepředá. Běda! Přesto takto nepopsán a nenalezen, bude se pouštět skanzenem svých polopravd až k popisu důležitostí, o které v reálu nesmočil ani čumák.

Vím, že si bliju na vlastní zrcadlo, leč peru tím i jakés špinavé mé prádlo, a pro tuto chvíli odložím už rým. Nebylo by lepší, místo halasu v diskusích a manifestacích, kde „nejsou nácci, ale české mámy“ a kde se mlátí prázdnými slovy, se opravdu s nějakými imigranty sejít, mluvit s nimi, být s nimi a žít s nimi dříve, než se bude mlátit něčím jiným? Místo zduhování a srdceryvných proklamací si reálně něco o zákonu přečíst a dozvědět se? A možná, pokud nechceme obětovat půl života na vzdělávání a na pochopení, co se v Řecku vlastně děje, bude dobré, pro jednou odložit pero, zavřít Word, zrušit si blog a přestat slovně znásilňovat každé šustnutí. Na slova pro dnešek seru… věru, neb na konci hovoří vždy čin a člověk by měl, ač otevřený, vždy bojovat s tím, na co stačí, a ne každý den myšlenkově a v diskusích svádět boj na Donbasu, v Tibetu, proti velkovýrobnám masa, proti Islámskému státu… Ono občas stačí vyjít ven, zasadit petúnie do truhlíků, posekat trávník, pomoct sousedovi a sejít se s dobrými lidmi. Mějte hezké prázdniny…