Easy Magazine - rozhovor

Miss Tattoo Leila Abdulnour: Tetování by neměla být módní záležitost, ale vyjádření životního postoje

KarolinaKosarova — Tue, 24 Nov 2015 23:42:44 +0000

#tattoo #miss tattoo #rozhovor #leila abdulnour #extravagance

Leilu na ulici nepřehlédnete. Platinová hříva splývá přes potetovaná ramena a záda, její obličej zdobí tajemně vykrojené oči. V žilách jí koluje česká a libanonská krev (mamka Češka, tatínek Libanonec), což ještě přidává na její exotičnosti. Vyrůstala v Ostrově nad Ohří u Karlových Varů, kde studovala gymnázium, z kterého odešla na kadeřnický obor v Karlových Varech. Do povědomí veřejnosti vstoupila jako Miss Tattoo 2014 a v únoru letošního roku se z ní stala mladá podnikatelka – otevřela si vlastní kadeřnický salon Ganesha nedaleko pražské Brumlovky.

Leilo, jak se mladá holka rozhodne pro tak extravagantní vzhled?

Rozhodně to nebylo rozhodnutí ze dne na den, spíš to přicházelo postupně. Začala jsem s malým sluníčkem na lopatce. Tetování se mi zalíbilo a přicházely další motivy a postupem času se to zvrhlo v celoplošné tetování. Pak se přidaly různé dermály (druh piercingu, který je uchycen pod kůží – pozn.red.). No a když to zkrátím, jednoho dne jsem se probudila s tím, že jsem extrémnější než všichni ostatní.

Co piercingy?

Ten úplně první byl v jazyku. Abych to upřesnila, rovnou dvě „náušnice“, aby toho nebylo málo. Tenkrát mi bylo 15 let, mamča mi to dovolila, táta o tom nevěděl.

Jak tedy tvou svéráznou, postupnou proměnu vnímali rodiče?

Máma nejdřív nebyla proti, ale když jsem přišla s potetovaným hrudníkem, tak to docela obrečela. Táta ten to dostával po kapkách, protože nesouhlasil ze všech nejvíc, ale nakonec si taky zvykl. Co nadělají, zabít mě nemůžou (smích).

Nepřijde ti, že v dnešní době je tetování jenom póza, lidé mají to samé co ostatní a originalita se vytrácí?

Určitě je to módní záležitost, vím, kam tou otázkou míříš. Například jednu dobu bylo módní tetování nad zadkem, různé tribaly, náramky okolo ruky, obrázky los muertos, kdy je pomalovaná lebka a tak dále. Postupem času zjistíš, kdo si to nechal udělat pod vlivem módní vlny, s čímž já úplně nesouhlasím, tetování by mělo vyjadřovat nějaký názor či životní postoj.

Co říkáš na extrémně modifikované lidi? Je to něco do čeho bys už nešla?

Určitě nikoho nesoudím a neodsuzuju, spíš jsem tím někdy fascinovaná až šokovaná. Rozhodně bych nešla do žádných extrémních podkožních dermálů, rohů, splitů jazyka, věšení na háky. Nelíbí se mi na to ani koukat natož to dělat. Věšení na háky je prý údajně způsob meditace. Ale nevím, já se to rozhodně nechystám zkoušet. Takže tetováním a piercingem pro mě tyhle aplikace končí, je to můj strop.

Nenapadlo tě, že tě tetování třeba nějak omezí v zaměstnání? Asi nepůjdeš dělat bankovní úřednici…

Je třeba si uvědomit, co člověk od života čeká a co by chtěl dělat. Nikdy jsem neměla problém najít si práci, ale je pravda, že jsem se vždy pohybovala v kruzích, kde taková vizáž nevadí. Moje povolání mě v ničem neomezuje. Samozřejmě, do banky bych o práci nikdy žádat nešla, ani na vytírání záchodů (smích).

Leila Abdulnour

Zdroj: archiv Leily Abdulnour

Máš nějaké tetování, kterého lituješ?

Nevím, jestli přímo lituju, ale v současné době je předělávám na něco úplně jiného. V určité době mělo nějakou pointu a teď už ji prostě nemá, a tak to jde pryč.Například si nechávám předělávat tetování na zádech a vzhledem k tomu, že je to velká plocha, tatér na něm pracuje už od loňska. V brzké době půjdu na páté sezení a ještě to nebude finální.

Co tvoje tetování vyjadřují?

Například na ruce mám katedrálu svatého Víta – vždycky jsem chtěla mít kousek Prahy u sebe. Známou kočku „Šklíbu“ mám v dekoltu kvůli její povaze ve filmu a také proto, že kočky miluju, vždycky žiju v přítomnosti nějakého zvířátka. V současné době mám jednu kočku. Proto je na tom největším, nejvýraznějším místě. Dál potom ruce, prsty…tam všude mám svoji rodinu.

Další motivy vyjadřují různé příběhy, které mám ráda, momenty, které mi nějakým způsobem ukázaly cestu do života. Také mám vytetovanou Amy Winehouse, ani ne tak kvůli muzice, spíš pro její životní příběh, hodně jsem o ní četla, dokument jsem viděla třikrát…Inspirovala mě, ale spíš způsobem, jak by to vypadat nemělo. Celá levá ruka je poctou filmu Střihoruký Edvard, v tom filmu jsem se zhlédla a celá moje image se od něj odvíjela.

Tak to jsi vloni určitě navštívila výstavu Tima Burtona v galerii U Kamenného zvonu?

Na výstavě jsem byla několikrát a dokonce, když přijel do Prahy na autogramiádu, ulovila jsem jeho podpis. Nechala jsem si od něj podepsat ruku a pak hned běžela k tatérovi, který jeho podpis obtáhnul a já ho tak mám navěky.

Setkáváš se s negativními reakcemi okolí na tvůj vzhled?

Co se týká jména a původu - s vyloženě rasistickými útoky ne, spousta lidí, když vidí moje jméno si myslí, že je to přezdívka. Jinak mě napadá incident, který jsem měla v rámci Tattoo Convention s Danielem Landou. V loňském roce jsem vyhrála Miss Convention a letos jsem byla hlavní tváří této události a členkou poroty. Na poslední chvíli byl do poroty dosazen Daniel Landa. Hodně lidí s tím nesouhlasilo a já jsem kvůli jeho názorům odmítla účast v porotě. Kvůli tomu se do mě pustila slušná salva lidí. Vzala jsem to ale v pohodě, dokážu takové osoby přehlížet. Nakonec to dopadlo tak, že byl Daniel Landa z poroty stáhnut a na jeho místo přišel Daniel Nekonečný. Takže z extrému do extrému (smích.

Máš v plánu ještě nějaká další tetování?

Vešlo by se toho ještě spousta, ale momentálně, kromě předělávání zad, nemám v plánu pokračovat. Zatím mi to stačí.

A co vlasy? S těmi si hraješ pořád, ne? Máš je totiž pokaždé jiné, když tě vidím.

Jasně, mám pořád roupy a chtěla bych něco jiného, ale vůbec nevím, co by to mělo být. Takže vlasy teď nechávám být a barvu odrůst, aby se trochu zotavily ze všech experimentů.

Jaké svoje charakterové vlastnosti bys vyzdvihla a co se ti naopak nelíbí?

Jsem ráda, že jsem puntičkář, především v práci. Když přijde klientka a řekne, že spěchá, ať to nějak udělám, tak to nedokážu. Je to prostě moje vizitka. A ty špatné? Dřív jsem bývala důvěřivá, ale z toho jsem se rychle vyléčila, hlavně tedy po bydlení v Praze. A taky jsem nervák.

Leila Abdulnour

Zdroj: archiv Leily Abdulnour

Když se ohlédneš do minulosti, je něco, čeho lituješ, co bys chtěla změnit, kdybys mohla?

Pár věcí určitě. Co bych chtěla zdůraznit jako radu pro čtenáře. Dřív jsem hodně pracovala, práce pro mě byla prioritou a utíkalo mi spousta věcí. Nejvíc mě mrzí, že jsem v roce 2012 nedorazila na oslavu kamarádových osmnáctých narozenin, protože jsem byla v práci. Pár dní na to zahynul při autonehodě. To je zkušenost, která mě naučila, že práce není na prvním místě, raději věnujte čas lidem, které máte rádi.

Vím, že máš ráda zvířata, jsi veganka. V jaké by ses chtěla proměnit, kdybys mohla?

Líbilo by se mi létat, být ptákem. Anebo být mým kocourem Stanleym, protože ten se má úplně nejlíp. V poslední době jsem spíš vegetarián, čas mi prostě nedává jinou možnost než zakousnout něco se sýrem. Ano, k vegetariánství jsem přišla přes lásku ke zvířatům. Veganství už byl prostě jenom další krok. V Praze je spousta veganských restaurací, i když si doma neuvařím, tak hlady rozhodně nestrádám.

Určitě i nějaké veganské dobroty tvoříš sama, na co bys mě pozvala?

Nejlíp mi jdou snídaně. Veganský lívance s ovocem, taky umím výbornou veganskou svíčkovou, ale té se ještě moc lidí nedočkalo (smích).

Když zavzpomínáš na Libanon, ze kterého pochází tvůj tatínek, co tě napadne?

Pamatuji si přátelské, vstřícné lidi. A jak voní nebo chutná? Já si nejvíc pamatuju chuť petržele a salátu, který mi babička v Libanonu dělala. Bylo to totiž to jediný, co do mě dokázali v dětství narvat.

A závěrem - jaké jsou tvoje cestovatelské plány, kam by ses chtěla v budoucnu podívat?

Cestuju moc ráda, po Evropě, v létě snad Egypt nebo Libanon a mým snem je Austrálie a Amerika. Ze všeho nejvíc bych chtěla navštívit Čínu a vidět pandy ve volné přírodě.

„Maturitu z matematiky by měli zvládnout i humanitně zaměření studenti,“ říká profesorka na gymnáziu Semorádová

MichaelKaras — Sun, 18 Oct 2015 15:24:39 +0000

#maturita #maturita z matematiky #matika #zkouska #rozhovor #studium #školství

Jsou moderní technologie důležité ve výuce matematiky? Měla by být maturita z tohoto předmětu povinná? A je třeba podporovat učňovské obory? Na tyto a další otázky nám odpovídala profesorka pražského Gymnázia Nad Kavalírkou, Martina Semorádová.

Říká se, že se matematika u nás vyučuje špatně. Myslíte si to také?

Podle mě je to všechno o lidech - kdo, jak a možná proč učí. Práce by měla kantora bavit, měl by do ní dát také trochu toho člověčenství. Obecně to platí u všech předmětů – když učitel ve svojí profesi uvidí studenty, kteří mu budou za to stát, tak potom se dá jakýkoliv předmět vyučovat dobře. Samozřejmě, že je to i otázka znalostí a zkušeností v oboru. Tato profese má své specifikum v tom, že v ní není moc mužů – ti učí matematiku zase trochu jinak. Je jasné, že časem bohužel učitel zabředne do jistého stereotypu, měl nějaké představy, a pak zjistí, že skutečnost je úplně jiná. Troufám si ale tvrdit, že většina učitelů se vzepře této realitě a snaží se matematiku učit srozumitelně a zábavně. Někdy je to ale velice problematické.

Takže můžeme hovořit o ztrátě určitých ideálů?

Jde o více faktorů – vývoj se nedá zastavit a situace ve školství úzce souvisí se stavem ve společnosti. Ano, zde nastává jisté rozčarování. Před deseti dvaceti lety byli žáci jiní než dnes. O klesající úrovni hovoří i moji kolegové, zkušení kantoři z jiných škol, i začínající učitelé s pětiletou praxí. A co teď s matematikou? Základ zůstává stejný, což je příjemná jistota.

Neměly by se proto vyučovat více praktické obory matematiky (finanční gramotnost) čili umět si například spočítat výhodnost hypotéky?

Matematika je v tomto specifická, připomíná abecedu – profesor nemůže vynechat písmeno, protože žáci by neuměli slova. Učitel musí dávat základy dohromady, aby studenti mohli skládat věty a časem třeba číst. Jednotlivé obory na sebe navazují, matematika je zároveň naprosto striktní a přesná. Na základní a střední škole dostane člověk základy, aby se v budoucnu mohl dostat do světa vyšší matematiky. Ten svět je krásný, ale jeho krásu může poznat jenom někdo. Matematika na této úrovni má obrovský přesah do filozofie a dalších oborů, proto si myslím, že matematika je královnou věd. Co se týká finanční gramotnosti, procenta se zvládnou v rámci základní školy. U hypotéky je to už složitější, protože se musí počítat s mnoha podmínkami banky.

Moderní technologie nejsou všechno

Myslel jsem to tak, že by se probíraly jednodušší příklady.

To už podle mě na školách probíhá, dokonce na úrovni základní školy. Například co s penězi – nechat je doma, investovat, nebo uložit do banky na účet? Když mě bude problematika zajímat, na internetu jistě najdu program, který za mě výpočet udělá. Studenti se budou vždycky ptát, k čemu jim tahle konkrétní věc bude. Většina lidí si vystačí s obyčejnými počty ze základky. Matematika by měla hlavně učit přemýšlet – dedukovat ze souvislostí, analyzovat. Když vařím kávu, je to matematika. Musím nalít vodu do konvice, dát ji ohřát, zalít, dát cukr. Když jeden krok vynechám, tak to kafe neuvařím.

Trochu bych polemizoval, jestli to není spíše logika.

No ale logika je matematika. Myslím si, že málokterý předmět je na tolik přesný, a který mě nutí k naprosto jasnému vyjádření. A když něco během počítání zapomenu, vynechám, tak to mám skoro dobře, ale stavba mi stejně spadne na hlavu. Studenti mi často říkají, že jim výsledek skoro vyšel, nebo že se spletli jenom o znamínko. Ano, ze začátku byl ten postup správně, ale pak si musíte uvědomit, že není jedno, jestli dlužíte 40 milionů, nebo jestli je máte.

Jakým způsobem by se měla matematika vyučovat? Je na místě změna legislativy, zavedení moderních technologií, invence u učitelů?

Učila se dřív matematika dobře nebo špatně? Moderní technologie danou problematiku lépe znázorní, jenže nejsou všespásné. Stále si myslím, že je to o poctivé, systematické práci a počítání příkladů. Velkou roli také vidím v mluveném slovu. Profesor může studentovi pomoct, ukázat mu cestu, díky které bude příklad chápat. Důležitý je i čas, který student musí věnovat přípravě, aby si látku ujasnil. Matematika se nedá učit zpaměti, což u některých předmětů je možné. Můžu třeba probírat nějakou dobu geometrii, pak se přesunu k algebře, ale i tady po čase zjistím, že obory spolu souvisí. Matematika je spravedlivá v tom, že studenty rychle potrestá, když něco nechtějí pochopit nebo se domnívají, že mohou kapitolu přeskočit.

Jak by měl postupovat stát? Řídit nebo dohlížet?

Je otázkou, co stát od školství očekává. Bohužel si myslím, že školství politiky moc nezajímá. Pokud jim nedojde důležitost tohoto odvětví a nevloží se do něj více financí, tak země nikdy nebude vzkvétat. Tento proces je navíc běh na dlouhou trať, protože ani vzdělávání není možné změnit ze dne na den. Podle mě by změna stála za to, protože státy, které se o vzdělávání zajímají, teď sklízejí ovoce. Reformy se projeví například v kvalitě vysokých škol a sami studenti to pak ukážou ve svých oborech.

Nemělo by se zdůraznit, že matematika je o přemýšlení a ne jenom o dosazování do vzorců?

Ano, matematika je hlavně o přemýšlení, nápaditosti, kreativitě. Nenapadá mě oblast myšlení, kam by matematika nezasahovala. Tříbí logiku, nutí přesně uvažovat. Na to všechno ale je potřeba čas. Když musím studenty připravit k maturitě nebo ke zkouškám na vysoké školy, nemám potřebný prostor. Gymnázia mají ještě celkem velké hodinové dotace, ale nereálné je to třeba na odborných školách s minimem hodin. A pak se po nich chce, aby dobře státně odmaturovali. Nápad státní maturity se mi líbí, ta ale není pro všechny typy škol. Maturitní obory musí mít patřičnou hodinovou dotaci. Pokud ji nemají, tak student nemůže zkoušku dobře zvládnout.

Povinná maturita z matematiky jenom na některých typech škol

Souhlasíte s konceptem státních maturit? Má vůbec nějaký smysl, mapuje něco?

Mám pocit, že státní maturity srovnávají nesrovnatelné čili gymnázia s odbornými školami. Stát podle mě chtěl garantovat to, že když student má státní maturitu, tak by měl zvládat to a to učivo. Systém nepokládám za něco světoborného, protože co znamená maturitní zkouška jinde ve světě? Ve většině států se jedná o písemnou záležitost. Nevím, jestli nám říká nějaké speciální údaje, protože za rok dva se systém maturit může znovu změnit, a tím pádem nelze jednotlivé roky spolu porovnávat.

Měl by každý, kdo se dostane na SŠ, maturitu udělat? Jaké má být vůbec procento neúspěšných?

Každý, kdo se dostane na střední školu a bude se snažit, by měl zkoušku zvládnout. Procento neúspěšných studentů mi spíše říká, že je něco v nepořádku. Velká neúspěšnost z matematiky je dána malou hodinovou dotací, na některých školách není jednoduše možné, aby maturanti obstáli u zkoušky. Dříve na průmyslových školách (dopravní, strojní) začínalo ve třídě třicet studentů, sice během prvních dvou ročníků pár lidí neudělalo reparáty, ale pak zbytek studentů úspěšně odmaturoval plus většina z nich úspěšně dodělala vysokou školu. Dnes bohužel není kvalita průmyslových škol moc dobrá, protože skoro každý uchazeč je přijat. Přijde mi, že se dnes uměle vyrábějí studenti, jak středoškoláci, tak i vysokoškoláci. Bavila jsem se i s lidmi, kteří učí na vysokých školách řadu let a podle nich jsou dnes na univerzitách studenti, kteří studují čtvrtý ročník, ale dříve by se do něj neměli šanci dostat.

Jste za povinnou maturitu z matematiky?

Ano, ale ne na všech typech škol, protože si nemyslím, že by například kadeřnice měla mít povinnou maturitu z matematiky. Na gymnáziu ano.

Nediskriminovalo by to ale humanitně zaměřené studenty? Nebylo lepší mít na výběr mezi matematikou a nějakým humanitním / společenským základem?

Gymnázium považuji za všeobecně vzdělávací typ školy, a když si vezmu, že jsem humanitně zaměřený student, tak si vyberu jenom humanitní předměty, které mě zajímají. Jenže když jsem přírodovědně zaměřený, tak na mě číhá čeština, cizí jazyk a až potom si můžu zvolit přírodovědné předměty. Myslím si, že studenti z všeobecně zaměřených gymnázií musí zkoušku zvládnout, i když jsou humanitně zaměření. A to i ti, kteří neměli během studia dobré známky, by zkoušku měli zvládnout, pokud by se na ni připravili. Samozřejmě tu hraje roli i fakt, že by studenti měli vědět už na začátku studia, že z matematiky budou povinně maturovat.

Redukce víceletých gymnázií by ozdravila základní školství

Má didaktický test nějakou výpovědní hodnotu o studentovi?

Test je průřezem základů, které má student získat během absolvování střední školy, a má také garantovat základy matematiky na jisté úrovni. V jistém slova smyslu se test dá částečně našprtat, tím pádem by ho mělo zvládnout širší spektrum studentů. Matematika se ale nedá naučit mechanicky, látce je potřeba rozumět a spočítat penzum příkladů. Student navíc musí na nějaký čas učivo zažít a dát si ho do souvislostí.

Dal by se didaktický test nahradit něčím jiným, aby lépe ohodnotil znalosti a dovednosti maturantů?

Podle mě i didaktický test může ukázat, jestli student tipuje, nebo opravdu počítá. Testy jsou připravovány odborníky, není to namátková záležitost. Je to jedna z možností jak testovat. Nemůžeme najít model, který bude stoprocentně spolehlivý a všespásný.

Byla byste pro návrat dvou úrovní maturity?

Záleží, co od maturity očekávám. Současná státní maturita porovnává nesrovnatelné. Student gymnázia by měl mít díky hodinové dotaci lepší výsledek než učeň. Když zavedeme určitou dvoukolejnost, tak jaký z toho bude výstup? Odmaturuje student A, má trojku z vyšší obtížnosti a odmaturuje student B na dvojku z nižší obtížnosti. Co to znamená?

Bývalý ministr Marcel Chládek navrhoval podporu učňovských oborů před těmi humanitními. Jaký je váš názor?

Je to otázka doby, jednou máme nedostatek techniků, za dvacet let budou zase více potřeba humanitně orientovaní lidé. Situace se neustále vyvíjí a mění, ale myslím, že stát na to pomalu a trochu nešikovně reaguje – vše se dělá skokově, chybí koncepce a plynulý vývoj. To, že nám chybí technici, se ví několik let. Podpora učňovských oborů je potřebná, ale obávám se, že jejich obnova bude běh na dlouhou trať. Učňovské školství bylo dříve na vysoké úrovni, jenže kvůli víceletým gymnáziím se mnoho kvalitních učňovských škol zavřelo. Učni po dostudování oboru často šli ještě na průmyslovku, což jim samozřejmě zvýšilo kvalifikaci. Myslím si, že víceletých gymnázií je opravdu zbytečně moc. Kdyby se jejich počet zredukoval, tak by se základní školství ozdravilo a ve třídách by seděla přirozenější a vyváženější skupina dětí.

Rozhovor s No Distance Paradise, indie-rockovou kapelou bořící předsudky o české hudbě

Martin Jindřich — Sun, 13 Sep 2015 09:20:37 +0000

#rozhovor #no distance paradise #indie rock #ceska hudba #maca #fingers up

Když se řekne „česká hudba“, nemusejí se vám vybavit pouze Chinaski, Tomáš Klus nebo Mandrage. Důkazem je mladá indie-rocková kapela No Distance Paradise, jejíž světový zvuk popírá tento předsudek. Kapela již vydala debutovou desku a předvedla se i na velkých českých festivalech. Sešli jsme se na festivalu Fingers Up, který se celý nesl v duchu alternativního rocku a indie. Jako hlavní hvězdy byly pozvány zahraniční kapely, ale No Distance Paradise jim s naprostým klidem konkurovali. Povídali jsme si s frontmanem a zpěvákem kapely Marcelem „Mácou“ Procházkou a kytaristou Martinem Kudlou.

Kluci z No Distance Paradise s rozhovorem po svém koncertu ihned ochotně souhlasili, přestože to většina kapel odmítá. To, že jsou sympaťáci, dokázali posléze, když náš rozhovor asi v polovině přerušil jejich fanoušek s tím, že se na kapelu přijeli podívat němečtí fanoušci, kteří si je před festivalem naposlouchali a kteří mají zájem o jejich merch. „Ty jo, tak to je fakt pecka. Já se omlouvám, organizátoři nám řekli, že merch se tady moc prodávat nebude, tak jsme to neřešili. Co bychom jim tak dali? Podepsanej song list. Nebo je můžeme pozvat na drink a pak jim CD poslat do Německa,“ hned reagoval Máca.

Pocházíte z Olomouce. Berete fakt, že se nejedná o velké město, jako handicap? Jak vypadaly vaše začátky?

Máca: Vůbec ne. S klukama jsme se potkali na gymplu v Olomouci a začínali jsme jako gymplácká kapela. Myslím si, že ta Olomouc nebyla handicapem. Naopak kapely z menších měst musejí o to víc makat, aby se do té metropole, do Prahy dostaly.

Martin: Měli jsme dost fanoušků už od začátku. Takovejch těch věrnejch, skalních, doma v Olomouci. Ti nás drželi. Pak jsme museli víc makat, abychom se vyrovnali pražským kapelám. Ty to mají jednodušší, protože nemusejí nikam vyjíždět, jsou přímo tam, kde koncerty a nabídky jsou a kde se kultura přímo vaří. My jsme si za tím museli zajíždět, trochu se prokousat.

Dokázali byste vypíchnout konkrétní moment, kdy nastal zlom a z Olomouce jste se dostali dál do republiky a i na velké české festivaly?

Martin: Naprosto přesně. To je taková osa, kterou jsme si s klukama vytyčili během těch sedmi let, od začátku od bodu nula až doteď. Zpětně, když se na to teď podívám, to je hezky vidět. Na začátku jsme byli studentská kapela na gymplu. Hráli jsme na plesech, koncerty o ničem, ze srandy. Dělali jsme covery a tak. Pak jsme si začali tvořit vlastní repertoár, seznámili se s tehdy slavnýma Dorian Gray´s Prostitutes. Ti nás dostali trochu dál a seznámili nás s NiceLand. NiceLand byla hodně nahajpovaná kapela. Od NiceLand jsme se dostali k Sunshine, se kterými jsme jeli celé jejich turné. A nakonec to byly všechny loňské festivaly.

Máca: Já bych ještě dodal, že pro každou kapelu je důležité, když poprvé přijde do studia a nahrává. První nahrávky jsou takové odrazové můstky, které kapelu posouvají dál. U nás to bylo stejné. V roce 2011 jsme nahráli Reflection, naše první EP, které pak převzala nějaká nezávislá rádia, Radio 1, Radio Express. Začalo se o nás trochu psát a to nám pomohlo. Kdybych měl malé kapele říct, co má udělat, tak sehnat peníze na studio. Nekupovat si drahou kytaru, ale jít do studia a nahrávat.

Martin: Nebo si koupit zvukovku a nahrát si to sám.

Máca: Ale to je trochu něco jiného.

Martin: Jako na začátek.

Máca: Jak má být dlouhý ten rozhovor? Sedm stránek, hodinku? (směje se)

Proč zpíváte anglicky? Máte zahraniční ambice?

Martin: Zeptáme se zpěváka.

Máca: My jsme vycházeli z angloamerické scény. Nebyl to žádný kalkul, přirozeně to tak šlo. Všichni jsme poslouchali stejnou hudbu a hudba, kterou jsme chtěli dělat, se k češtině ani nehodila.

Martin: Šlo to úplně automaticky. Já jsem ani jinak neuvažoval. Tehdy jsem neměl žádný český vzor. Nebylo nic, co by se mi na domácí scéně líbilo. Takže jsem se prostě upnul na zahraniční scénu a myslím, že jsme to tak měli všichni.

Jaké kapely se vám líbily?

Martin: Kytarovky. Strokes, Arctic Monkeys, White Stripes, Franz Ferdinand.

Máca: I Wombaty jsme třeba poslouchali (The Wombats také vystoupili na Fingers Up, kde se uskutečnil tento rozhovor pozn. red.). Hlavně jejich první album.

Byli jste na nich včera?

Máca: Byli jsme. My už jsme na nich byli v Polsku, to byla strašná mela. 50 000 lidí, to bylo šílený.

Zde to pro ně bylo takové komornější.

Martin: No. Z Londýna na venkov (smích). Oni jsou ale pařmeni. Kalili do rána a zase tady něco zapomněli. Když jeli sem, tak zapomněli gear za 20 litrů, takže se kupovalo něco novýho, nevím co, nějakej zesík. Dneska odjížděli a ještě jim stage manager říkal: „Check it, guys. Check it.“ No a ty vole, odjeli a teď jsou na Szigetu v Maďarsku a nemaj krabičky (smích). Tam to bude blbý, tam bude ještě horší dostupnost než u nás.

Na vaši desku Challenge Gravity jste přizvali producenta Dušana Neuwertha, držitele Zlatých andělů, který spolupracoval například s Kryštof nebo Charlie Straight. Jak velký efekt zanechal na výsledné podobě desky?

Máca: No, obrovskej. V týhle republice je jenom pár producentů, dva tři, kteří stojí za to.

Martin: Na prstech jedné ruky by se to dalo spočítat.

Máca: Dušan je člověk na světové úrovni. Dneska znamená zvuk strašně moc. V době MP3 a zmenšených a komprimovaných věcí je zvuk nesmírně důležitý. A Dušan je dobrej producent, kterýmu jsme se líbili. On by to jinak dělat nemusel, má opravdu hodně nabídek. Ale když mu to stojí za to, aby do toho investoval svůj čas a peníze… Bylo to úžasný, úžasná zkušenost.

Martin: Na té první desce měl opravdu velký vliv. Dostal se k ní teda až v polovině práce, takže to nemohl produkovat úplně od začátku, ale i tak zanechal svůj rukopis. Rozhodně s ním spolupracujeme dál. Singl Ghost jsme dělali kompletně u něj a tam je jeho rukopis hodně čitelnej.

Máca: Nová deska bude také určitě v jeho režii.

Martin: Mohli bychom jít k někomu jinýmu, ale my na něj počkáme. Chceme to dělat s ním. Teď dělá Tata Bojs, má toho hodně. My jsme to chtěli udělat už dřív, ale časově to nebylo možný.

Teď otázka přímo na Mácu: Jaká jsou nejčastější témata vašich textů a kde bereš inspiraci?

Máca: Píšu nejčastěji o tom, co se mi v životě odehrálo. O náladách, o pocitech. O silnejch věcech, který mě v životě ovlivnily. O smrti. Jestli všechno dobře dopadne, tak ze mě bude za rok a půl lékař. A jak se pohybuju v tom nemocničním prostředí… Občas napíšu něco lehčího, ale spíš to jsou vážný věci. A musím říct, že na inspiraci mám zatím štěstí. Nápady se dostavují, ani nevím jak. Nemusím pro inspiraci chodit daleko.

Píšeš rovnou v angličtině?

Máca: Vždycky. Když už to člověk dělá nějakou chvilku, už mu to i v angličtině přemýšlí. A dost to na tom i foneticky závisí. Ovlivňuje to i melodii, je to důležité.

Váš nejnovější song Ghost slaví úspěch. Proč jste se rozhodli pro zpracování videoklipu, ve kterém jsou zachyceny všechny čtyři roční období a který jste natáčeli celý rok?

Máca: Chtěli jsme pořádný klip. Měli jsme štěstí na režiséra, který do toho šel na plno a řekl: „Pojďme, kluci, projet všechny zajímavý lokace v Česku, pojďme tomu dát čas, neuspěcháme to a ono to pak bude vidět.“ A výsledná vizuální stránka nemá obdoby, si myslím.

Martin: A taky ty lokality. Všechno Česká republika, přitom jsou některé záběry úplně super.

Máte nějakou „marketingovou“ strategii, jak se dostat do povědomí lidí, nebo prostě děláte hudbu tak, jak nejlíp umíte?

Máca: To je, myslím, ten nejlepší marketingový tah, který můžeš udělat – dělat hudbu tak, jak nejlíp umíš. Snažíme se. Máme skvělou manažerku. Ženem to přes sociální sítě, jako všichni, že. Ale dobrá hudba, dobrý video, dobrý koncerty – to je ta nejlepší propagace, kterou můžeš udělat.

Snažíte se i trochu odlišit? Třeba právě videoklipem Ghost nebo podobou obalu vašeho CD, který je dřevěný?

Martin: Dneska se odlišit, ty jo.

Máca: Musíš dělat originální muziku tak, aby se líbila. Záměrně se odlišovat, tomu nevěřím.

Co je podle vás základním měřítkem úspěchu?

Martin: To je úplně jednoduchý. Plnej klub, davy lidí na koncertech. To je největší úspěch, kterej kapela může mít. CD moc nejdou, fanoušci a fetišisti chtějí vinyly, ale tak to je pár.

Máte vinyly?

Martin: Zatím ne, ale chceme. Já i Máca jsme fanoušci vinylů. Ale zpátky k té otázce. Lidé dneska moc nechodí na koncerty. Vidíš to tady. Ten areál by rozhodně snesl víc, kapely by si taky zasloužily víc. V dnešní době je tím měřítkem návštěvnost koncertů a jakýmsi ukazatelem může být i počet views na Youtube.

Máca: Tomu nevěřím. Spíš bych věřil těm lidem, co fyzicky dojdou.

Už jste nastínili, jaké máte hudební vzory. Kdybyste měli vybrat kapelu, která je žánrově hodně podobná, ale nechtěli byste znít jako ona, která by to byla?

Máca: Nemůžeš říct interprety, kteří se ti nejvíc líbí, protože pak o tobě řeknou, že je kopíruješ.

Zašli jste tady na Fingers Up na nějaké kapely?

Máca: Dneska jdu na Kensington (rozhovor s Kensington najdeš zde, pozn. red.)

Martin: Včera byli nejlepší Claire a Wombats.

Vždycky mě zajímalo, jestli zbytek kapely nežárlí na frontmana. Jak to máte?

Martin: Jo, vždycky když za ním přijdou nějaký holky. Jinak ne. Na muziku nežárlíme. Ale ty holky. To si vždycky říkám: „A já jsem vzduch jako? To jsem jako nehrál dobře?“ Ale myslím, že jsme takové tři silné osobnosti. Možná to díky tomu i tak dobře funguje. Chci, aby byl Máca frontman, protože vím, že to umí, že to zvládá. Já mu dám ten prostor a on ho pak dá zase mně jako kytaristovi. A cítíme se tak dobře.

Jaký je vás největší úspěch?

Martin: Mně se líbil koncert loni na Colours a ten dnešní jsem si užil taky tak.

Máca: Já bych řekl, že největší úspěch je, že jsme zatím pořád spolu.

Martin: A Dušan byl taky úspěch a Sunshine byli taky úspěch.

Máca: A jestli vyjde druhá deska.

A to je další otázka. Kdy bude další deska?

Máca: Musí to být po novém roce.

Martin: Musí to být do příštího léta, abychom s tou deskou mohli to léto jet.

Ptal jsem se na největší dosavadní úspěch. Máte naopak i metu, které byste chtěli dosáhnout?

Máca: Odjet solidní šňůru, kde budou lidi.

Martin: Jo, to je první meta. Druhá by byla to samý, ale v zahraničním kontextu. Hrozně rád bych objel okolní sousední země.

Takže máte zahraniční ambice.

Martin: No jasně. S tou angličtinou se to nabízí. Myslím, že tam bychom možná i měli větší úspěch než tady. Sám jsi fanoušek hudby, tak víš, jak se trochu pokřiveně kouká na českou scénu.

Fotogalerie:

Video:

Něžná kráska, která dře jako chlap. Jak vypadá svět ženského fitness?

KarolinaKosarova — Wed, 02 Sep 2015 10:42:12 +0000

#fitness #rozhovor #bodybuilding #zdravi #vladka krasova

Dokonalou postavu má zadarmo snad jen panenka Barbie, my lidé na sobě musíme tvrdě makat. Pokud máme jasně stanovený cíl, jsou pro nás naprosto zásadní disciplína, tvrdá dřina a odříkání. Své o tom ví také děvetadvacetiletá Vlaďka Krásová, žena, která pro českou fitness scénu objevila soutěžní bodybuildingovou kategorii Bikini Fitness a jejíž zahraniční úspěchy už nějakou dobu motivují další české „fitnessky“.

Sportu se věnovala od malička a poté, co objevila svět fitness, rozhodla se v roce 2011 zkusit štěstí na amatérských závodech. Poté se vrhla na mistrovství České republiky, mistrovství Evropy, a protože se Vlaďce stále dařilo, neodradily jí ani závody za mořem – zúčastnila se Arnold Classic v Ohiu. Úspěšnou sezonu roku 2012 korunovala zlatou medailí na pražském EVLS Prague Pro.

Vstup mezi profesionální sportovce

Vlaďka na sobě dřela a postupně zkoušela štěstí mezi stále lépe připravenějšími soupeřkami. Mezi léty 2013 – 2015 se zúčastnila světově uznávaných bodybuilding soutěží – za zmínku stojí Powerhouse Gym Classic v americkém Detroitu, Pittsburg Pro, Dallas Europa Show nebo New York Pro. V prestižní soutěži Olympia v americkém Las Vegas se umístila na třináctém místě. Tato nejvyšší, v bodybuildingu vskutku královská soutěž, je pro ni hlavní metou i v nadcházející sezoně.

Vlaďko, jak bys charakterizovala soutěžní kategorii Bikini Fitness, čím Tě zlákala?

Bikini Fitness je poměrně nová bodybuildingová kategorie určená pro sportovně založené dívky a ženy. Cílem je vybudovat si souměrnou postavu s jemnou svalovou symetrií, celkově by měla závodnice působit zdravým tělesným dojmem. Nejedná se tedy o klasický svalový rozvoj jako v jiných kulturistických kategoriích, v této je záměrem měkčí svalový tonus – prostě pěkná zdravá postava. Tato soutěžní kategorie je hodnocena stejně jako ostatní kulturistické disciplíny – závodnice předvádí na podiu předem připravenou sestavu a rozhodčí hodnotí souměrnost a celkový projev.

Mě samotnou nalákala tím, že je v této kategorii zachována ženskost, na dobré umístění rozhodně není žádoucí mít na sobě masu svalů jako v klasické kulturistice. Před objevením této kategorie jsem se příležitostně věnovala fotomodelingu a dá se říct, že tahle kategorie je logickým vyústěním.

Jak se vlastně česká „krev a mlíko“ dívka dostane na světová závodní pódia? Vlaďko, co pro tebe vlastně znamená svět fitness?

Sport je moje celoživotní láska, znamená pro mě opravdu hrozně moc, neuvěřitelně mě naplňuje. Vždycky jsem se v životě nějak hýbala, ale ten skutečný zlom přišel před 7 lety, kdy jsem vstoupila do posilovny a ta mi učarovala. Uvědomila jsem si možnost měnit svoje tělo a schopnost neustále se zlepšovat, vědomě držet svoji formu pod kontrolou. Po dvou letech pravidelné dřiny pod vedením trenérky Evy Klappové jsem zkusila první amatérské závody v nově vznikající kategorii Bikini, v prvních závodech se mi dařilo, dokonce jsem se stala absolutní mistryní České republiky a to mě neuvěřitelně nakoplo jít dál a makat na sobě čím dál tím víc. Pak jsem začala spolupracovat s další trenérkou, Evou Sukupovou a v současné době jsem pod křídly amerických profíků.

Po EVLS Prague Pro 2012 nastal zlom! Získala jsem profesionální kartu (tato karta umožní držiteli zúčastnit se nejprofesionálnějších závodů a také nabízí velkou šanci na získání sponzora, pozn. red). Nástup mezi světovou profesionální konkurenci ale ze začátku rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem, stále víc jsem si uvědomovala, jak nutná je pevná vůle a motivace. Moje motivace s velkým M byla touha postavit se na prkna nejvyšší soutěže Olympia v Las Vegas. Takže mě čekala další dřina a odříkání.

Jaké jsou Tvoje největší dosavadní úspěchy? Čeho si nejvíc ceníš?

Tak samozřejmě umístění na obou Olympiích – jak v sezoně 2013 tak 2014. Určitě také úspěchů na pražském EVLS Prague Pro.

Co Ti tento sport dal a vzal?

Vzal “normální život“ řekla bych. Velkou část volného času, nemůžu chodit na dobré večeře nebo party o víkendu… Jsem pořád dost unavená. Je to všechno o přesně naplánovaném tréninku a stravě. Taky je potřeba hodně spát, alespoň osm hodin denně a pravidelně užívat vitamíny a doplňky stravy, také nezapomínat na výživu kostí a kloubů.

A jistěže mi tenhle sport taky něco dal, jinak bych to nedělala. Vypracovala jsem si hezkou postavu a dosahuji stále lepších soutěžních výsledků, což mě motivuje dál a dál se zlepšovat. Moje fyzička je taky nepochybně lepší než většiny mých vrstevnic. Díky pravidelnému sportu mám taky vynikající zdravotní výsledky.

V kolika letech se může člověk začít věnovat fitness nebo kulturistice? Na co by měl dát začínající mladý sportovec podle Tebe pozor?

Sportovat může člověk od malička, s posilováním bych doporučila začít až v osmnácti letech, kdy je tělo dostatečně vyvinuté a snese nějakou tu zátěž. Rozhodně ale začít s trenérem. A nechat si poradit správnou výživu, doplňky a vitamíny. Jak už jsem říkala, pro regeneraci je to nezbytné.

Jaké jsou Tvoje další cíle?

Letos mám za cíl se, již potřetí, postavit na prkna Olympie. Výhledově bych také chtěla začít předávat svoje zkušenosti dál – věnovat se trenérství.

V osobní rovině – letos jsem dodělala vysokou školu mezinárodních a veřejných vztahů, obor diplomacie, čemuž bych se ráda věnovala i v budoucnu. V tom neustálém kolotoči závodů, tréninků a diet to byl docela velký zápřah… Ale povedlo se na výbornou! Teď mám v plánu složit mezinárodní zkoušku z angličtiny.

Pokud se chcete dozvědět o Vlaďky sportovní cestě víc, navštivte její webové stránky www.vladkakrasova.com nebo Facebook Vladimira Krasova IFBB PRO BIKINI.

Fotogalerie:

Česká kapela Maniac nadchla německé fanoušky a podepsala jim vše, co jim dali pod ruku

Martin Jindřich — Wed, 15 Jul 2015 12:01:58 +0000

#maniac #pop-punk #hudba #rozhovor

Nejen z playlistu Evropy 2 a Óčka živ je člověk. Mladá, progresivní kapela z Prahy postupně dokazuje celému Česku, že punk není vůbec mrtvý žánr. Přestože zpívají česky, jejich chytlavé a melodické písničky je dostaly dokonce i na zahraniční pódia. Za tuhle šílenou bandu nám na otázky odpovídal zpěvák kapely, Jirka Bareš.

Maniac prošli za svou relativně krátkou historii docela velkými změnami. Vyměnili jste několik členů kapely a dokonce i svůj název. Co vás motivovalo natolik, že jste i po opakovaných výměnách bubeníků a kytaristů vytrvali a nevzdali to?

Máš pravdu, bubeníka jsme měnili už čtyřikrát, ale nikdy jsme ani na chvíli neuvažovali o tom, že bychom toho všeho nechali. Kapelu jsme založili s bráchou a od začátku máme jasnej cíl – hrát tak moc a bejt tak dobrý, že nás to uživí. Z toho nepolevíme, protože není nic hezčího, než dělat to, co tě baví a vidět, že to baví i ostatní.

Možná vás stále mají někteří lidé zafixováni jako Bonebroke. Co bylo hlavním impulsem pro přejmenování kapely?

Byly to dva důvody. Když jsme začínali, hráli jsme hardrock, k tomu nám to jméno docela sedělo, ale jak šel čas, zjistili jsme, že nechceme bejt takový ty typický tvrdý kluci, že skládáme spíš věci veselý. Proto se nám přestalo Bonebroke líbit. Ale hlavní důvod byl ten, že nás milionkrát nechtěně přejmenovali na Bonebrok, Benebroke a já nevim, co ještě. Byl to moc složitej název a blbě se pamatoval. První dojem, který na mě vaše kapela udělala, byly bláznivé klipy.

Je pro vás klip stejně důležitý jako samotná písnička?

V dnešní době určitě ano. Nebo, řekl bych to spíš takhle – byla by škoda nevyužít každýho způsobu, jak se lidem zarejt do paměti.

Třeba v klipu k písničce „Máš tlustou mámu“ nabízíte na ulici free hugs. Jeden z vás je úplně nahý a druhý na sobě má roztomilé šatečky. A to není výjimka, mohl bych zmínit i další klipy. Kam na takové nápady chodíte?

Nechceme se brát moc vážně. Jak už jsem říkal, nejsme a nikdy nebudeme kapela, která mlátí hlavou a tváří se jako největší drsňáci. Většinou je vymejšlíme s bráchou. Sedneme, napíšeme 50 nápadů a postupně proškrtáme. Rádi bychom, aby si lidi řekli naše jméno a zasmáli se, ale samozřejmě budou i výjimky.

Setkali jste se při natáčení s opravdu negativními reakcemi kolemjdoucích, nebo berou vše s humorem?

Až na jeden pár bylo všechno v pohodě, naopak se s námi lidi mimo záběr fotili. Musím přiznat, že jsem byl překvapenej.

Mám pocit, že současnému světu vládne indie nebo lehčí pop-rock. Patříte k českým pop-punkovým raritám? Jak vypadá pop-punková scéna v České republice?

Nemyslím si, že by tu vládla měkčí hudba. Možná je víc slyšet v rádiích a televizích a z toho pramení větší záběr na lidi, ale za sebe můžu říct, že naši fandové jsou skvělí a věrní jako málokdo. Kapel, co hrajou pop-punk, je tu milion, jen mi přijde, že spousta z nich si moc neuvědomuje, že bez pořádnýho zkoušení a takový tý černý práce u počítače se nikam moc nedostane.

Předpokládám, že samotná hudba vás neuživí. Čím se živíte? Dá se skloubit pracovní život s tím hudebním?

Kapela zabírá spoustu času a síly. Já věřím, že jestli budeme v kapele dělat všichni všechno pro to, abychom se tou muzikou jednou živili, tenhle sen se nám splní. A proto jsem se naučil žít s málem, občas nějaká brigáda. Radši budu teď pár let strádat a žít z instantní polívky nebo párků, než si ve staří říkat, jakej jsem byl idiot a že kdybych dělal víc, mohl jsem bejt slavnej. Stejně to má i můj brácha Marek, jinak basák Tomáš pracuje v IT a bubeník Miloš studuje práva. Skloubit to všechno jde, jen se musí chtít. S tím naštěstí problém nemáme.

Na poloamatérskou kapelu, jak se sami také označujete, máte za sebou nezvykle hodně koncertů včetně některých v Německu. Jak jste se do Německa dostali?

Za ty čtyři roky máme za sebou přes 350 koncertů. V Německu jsme byli asi šestkrát, naposled na obřím festu kousek od Drážďan, máme ještě další koncerty na září a na říjen. Vůbec jsme to nečekali, asi před rokem a půl jsme se pracně dostali na nějakej menší festival v pohraničí a všechny ostatní vzešli z toho, že jsme se jim tam líbili.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Asi právě ten poslední festival v Německu, nikdo nás tam neznal a po koncertu jsme se asi 20 minut fotili s lidmi, podepisovali jsme se jim na ruce, kabelky, mobily a tak. To byla velká paráda a pro mě osobně asi i důkaz, že to co děláme, děláme dobře. Ale stejně tak je paráda když zahrajeme kdekoliv v klubu pro 50 nebo 100 lidí a ty jsou z nás úplně hotoví. Dokážeme ze sebe a z lidí každej koncert dostat maximum. To je myslím taky pecka.

A máte metu, které byste chtěli dosáhnout?

Teď budu mluvit asi za každýho člena – první půlku měsíce hrát, druhou půlku měsíce mít volno a vydělat si tím tolik, že nebudeme muset nikam do podělaný práce.

Fotogalerie:

Video:

Rockový objev Kensington z Nizozemska dobývá evropská pódia včetně těch českých!

Martin Jindřich — Thu, 11 Jun 2015 16:50:33 +0000

#kensington #rozhovor #rock #indie #holandsko #fingers up #hudba

Dvakrát po sobě vyhráli prestižní MTV Award pro nejlepší holandský počin roku, dobyli přední příčky domácí hitparády, probojovali se i do těch evropských a objíždějí velké evropské festivaly. Mladá rocková kapela Kensington dává celé Evropě jasně najevo, že s nimi musí počítat! Nabízíme rozhovor s kytaristou Casperem Starreveldem.

Přestože jste v Česku odehráli už čtyři koncerty, nemusí vás všichni čtenáři znát. Kdo jsou Kensington a jak jste se dali dohromady?

Jsme čtyřčlenná rocková kapela z Nizozemska, máme rádi zvučné refrény a energická živá vystoupení, která předvádíme po Evropě už pár let. Jsme čtyři naprosto odlišní kluci, ale nadšení v hudbě a ambice je to, co nás spojuje.

Holandsko je v Evropě známé spíše elektronickou hudbou. Kensington by se dali označit v rámci svého žánru za raritu. Co musí mladá holandská kapela udělat, aby prorazila a dostala se na evropská pódia?

Zvednout zadek a makat, neustále investovat do tour, skočit do auta a koncertovat na nových místech. Máš pravdu, jsme v trochu jiné lize než ti slavní DJ´s, ale neustálé zkoušení štěstí je realita, která se v naší kariéře pořád opakuje. Vždy jsme pomalu a stabilně stoupali. V současnosti to s námi v Nizozemsku vypadá fakt dobře, a proto se soustředíme i na okolní země.

Často býváte označováni jako malí Kings of Leon. Popřípadě býváte přirovnávání k Foals, Imagine Dragons nebo Biffy Clyro. Vadí vám škatulkování, nebo naopak cítíte hrdost, že jste stavěni na stejnou úroveň jako tyto světové kapely?

Je přirozené, že lidé porovnávají a srovnávají. Opravdu nám to nevadí. Pokud někdo přijde na náš koncert, protože mu připomínáme jeho oblíbenou skupinu, jsme v pohodě. Na koncertě si pak stejně uvědomí, že jsme jiná kapela, takže vlastně winwin, haha. Pokud jsme stavěni na stejnou úroveň s určitými kapelami, nechám na posluchači. Každopádně Foals, Kings of Leon a Biffy Clyro zcela určitě patří mezi naše nejoblíbenější kapely.

Se svým posledním albem Rivals slavíte prozatím největší úspěch. Vyhrálo platinovou desku v Holandsku a probojovalo se do hitparád například i v Belgii a Polsku. Jak tomu pomohl zkušený producent a vítěz Grammy Tom Lord-Alge (spolupracoval například s Rolling Stones nebo The Cure) a fakt, že jste album nahráli v Berlíně?

Jo, vlastně to byly hitparády i v jiných zemích, třeba ve Španělsku, Itálii, Maďarsku, Rakousku nebo Švýcarsku, takže jsme byli s výsledkem opravdu spokojeni. Nahrávání v Berlíně bylo fakt sranda, vlastně se jednalo o první nahrávání vůbec, které jsme si opravdu užili. Měli jsme dostatek času a klidu všechno zvládnout, a to zrovna v době, kdy jsme čekali pravý opak. Je to důležité album, jak pro nás jako skupinu, tak i jednotlivce. Práce s Tomem byla úžasná, splnil přesně to, co měl – doslova přenesl novou energii a sílu na výsledný záznam. Dal nám naprosto skvělou zpětnou vazbu a fakt, že jsme stále spokojení s výsledkem, dokazuje, že se ukázal jako správná volba.

Celé léto strávíte na festivalech. Trávíte čas raději koncertováním nebo psaním a přípravou nových písní?

Oboje může být velká sranda, stejně tak to může být ale velice frustrující. Je opravdu vzrušující vyjet a objevit nová místa s novou hudbou, ale někdy to také může být pouhé nekonečné trčení v šatně, autě nebo na letišti. Skládání a produkování nového materiálu je krásné tehdy, když jste inspirovaní a ve správné náladě. Někdy ale najít ten správný akord, slovo nebo beat může být náročné jako prase. Je to tak odlišné. Nemůžu úplně porovnat a vybrat, jestli radši koncert, nebo zkušebna. Oboje je nutné pro další posun vpřed.

Máte zkušenost z evropských velkých open-air festivalů i komornějších klubových scén. Co upřednostňujete?

Hraní v komorních klubech je někdy víc vzrušující díky okamžitým reakcím lidí hned před námi. Je pravda, že je to občas i docela obtížné, haha. Ale máme dostatek času a prostoru dělat na stagi opravdu to, co chceme. Na festivalu je větší výzva udělat dobrý dojem a zaujmout, protože lidé nepřišli pouze na nás. Ale i to může být velice obohacující.

Kromě Česka a domácího Holandska jste hráli i na festivalech v Rakousku, Maďarsku nebo Německu. Kde na vás fanoušci nejvíce reagují? Jsou mezi nimi markantní rozdíly?

Ve skutečnosti, když jsme hráli naposled v Praze, reakce publika byla úžasná! Od první písně lidé skandovali, skákali a tleskali. Bylo to super, protože to byl náš první klubový koncert v České republice vůbec! Lidé v Německu a Rakousku spíše poslouchají. V Itálii, Maďarsku, Polsku a Česku chtějí lidé fakt pařit. Naše domácí publikum v Holandsku není tolik slušné, lidé si na koncertech hodně povídají, haha.

Dalo by se říci, že Česko a české publikum dobře znáte. Vystoupili jste na Rock for People, Majálesech a naposledy v Rock Café v Praze. V Česku se letos ukážete zase, tentokrát v srpnu na festivalu Fingers Up. Co se vám vybaví, když se řekne „Česko“, potažmo „Praha“?

Myslím, že moje předchozí odpověď to shrnula docela dobře. Naposledy jsme si Česko opravdu zamilovali, takže se nemůžeme dočkat, až se zase vrátíme. Majálesy byly taky dobré, takže za Česko palec nahoru!

Video:

Budeme poskytovat diplom s největší váhou v České republice, říká rektor Anglo-americké vysoké školy, o. p. s.

PRclanky — Thu, 30 Jul 2015 21:11:27 +0000

#AAU #anglo-american university #alan krautstengl #rozhovor

Anglo-americká vysoká škola, o. p. s. (AAU) se v lednu 2015 přesídlila do krásných prostor Thurn-Taxisova paláce pod Pražským hradem. Jak se odlišuje od jiných českých soukromých škol? A dá se vůbec srovnávat se soukromými školami v Česku? Ptali jsme se rektora školy, Assoc. Prof. Alana Krautstengla, Ph.D.

Proč by si český student, řekněme absolvent gymnázia, měl vybrat právě AAU?

Řekl bych, že studentům, kteří chtějí a hledají anglo-americký způsob výuky a zároveň z nějakého důvodu ještě nejsou připraveni vyjet do Spojených států anebo i do Anglie, nabízíme velice zajímavou alternativu v srdci Prahy. Možná další praktický důvod je, že na bakalářský stupeň vzdělání ve Spojených státech je velmi obtížné získat stipendium, zatímco na magisterském a doktorském stupni je to paradoxně mnohem jednodušší. Toto by mohl být také jeden z pragmatických důvodů, proč nejít rovnou do Spojených států, ale k nám. Tím nechci říct, že jsme škola jenom pro Američany, působí zde studenti z téměř 70 zemí světa a my si českých studentů nesmírně vážíme a jsme rádi, když si k nám najdou cestu. Studenti, kteří chtějí do světa a mít zkušenost z mezinárodních firem budou chtít celosvětové vzdělání. Pro tyto studenty jsme jedna z nejlepších a nejlogičtějších voleb už jenom proto, že americké vzdělání mohou mít tady a mohou ho mít za zlomek ceny, za kterou by získali podobné vzdělání ve Spojených státech.

V České republice panuje všeobecný názor, že soukromé vysoké školy nemají takovou úroveň jako ty státní. Snažíte se nějakým způsobem vymanit z tohoto předsudku?

Tuto otázku dostávám docela často a jsem rád, že zazněla, protože je důležitá. Myslím si, že podle různých kvalifikovaných kritérií úroveň soukromých škol skutečně zaostává za úrovní veřejných vysokých škol v České republice. To není předsudek ani mýtus, do značné míry je to pravda. Když se na stejný problém podíváme celosvětově, v úplné špičce univerzit jsou skoro všechny soukromé: Harvard, Princeton, Yale, Cambridge, Oxford, Stanford. To jsou všechno soukromé vysoké školy a těch veřejných, v Americe řekněme státních, je ve špičce strašně málo, jsou tam třeba školy jako Berkeley a MIT a tím to končí. To neznamená, že by bylo v principu něco špatného se soukromým vysokým školstvím. To by asi Harvard nebyl úspěšný, jak je. Tady v Čechách je to dáno historicky, nechci to nějak blíže rozebírat a hodnotit.

My jako Anglo-americká vysoká škola, o.p.s se snažíme srovnávat se světem. Máme školy, se kterými si porovnáváme různá kritéria, a ty jsou zahraniční a převážně americké.

AAU je nejstarší soukromou vysokou školou v České republice. Jaké byly její začátky?

Začátky byly do značné míry fandovské a entuziastické. Pan Jansen Raichl spolu se svou maminkou školu založili, vznikala jako nadace. Nicméně už od počátků byli studenti poměrně úspěšní. Například studenti práv tehdy v celosvětové soutěži, kde se simulovaly právní procesy, skončili velice úspěšně.

Letos slaví AAU výročí 25 let, vy sám jste ve funkci rektora deset let. Jak velkou proměnou škola prošla?

Když jsem sem přišel, byla škola ekonomicky na zavření. Měla relativně málo studentů, něco přes dvě stovky. Byla ve složité finanční situaci, silně zadlužená. Takže jsem si šel sednout do kokpitu letadla, které se řítilo k zemi. Povedlo se to zvednout na vysokou úroveň, trochu jsme šprncli křídlem o ranvej, ale povedlo se to. Dneska je škola bez dluhů s finančními rezervami, naprosto finančně stabilní instituce, která má už i magisterské programy, výzkum a afiliace s prestižní americkou agenturou. Podívejte se na prostory, ve kterých dneska sídlíme. Škola je dneska někde úplně jinde. Já bych to přirovnal k tomu, že jsme fungovali na parní pohon a dneska jedeme na elektřinu a připravujeme se na přechod na jadernou fúzi.

Co pro vás samotného vysoká škola znamená? Vidíte ve své vysoké pozici možnost ovlivnit a zkvalitnit celkově vzdělání v České republice?

Pouze práce to pro mě určitě není, také se pro mě jedná jistě o srdeční záležitost. Jinak bych tady takto dlouho nevydržel, protože někdy to bylo a je skutečně náročné, ale baví mě to. Svým způsobem si člověk připadá jako jeden z architektů, kterýse snaží postavit něco vznosného a něco, co bude široce sloužit mnoha generacím. Rozhodně to není práce typická. Už jenom to, že není monotónní a zahrnuje v sobě mnoho věcí. Nejvíc se mi na ní líbí kreativita, možnost si snít, mít vize a spojovat lidi, aby se nebáli tytovize uskutečnit.

Ambici ovlivnit české soukromé vysoké školství skutečně nemáme. Trh se soukromými školami je hodně roztříštěný a rozprostřený. Velice často soukromé vysoké školy mají úplně jiné priority a fungují na úplně jiných mechanizmech než my a nemyslím si, že tady ten přímý vliv na to je. My vybereme třeba jen čtyři studenty z deseti, což je netriviální poměr, to není obvyklé pro soukromé vysoké školství. Naši studenti jsou sami spolutvůrci kurikula. Systém platby je úplně jiný. Na českých soukromých školách se platí takzvaně za rok studia. My třeba dostáváme otázku: „Kolik u vás stojí rok studia?“ Na to nelze odpovědět. To záleží na tom, kolik předmětů si student vezme. Něco jiného je, když si vezme předmětů pět, a něco jiného, když si vezme tři. My jsme něco jako restaurace, kde zaplatíte za to, co sníte, a ne za to, jak dlouho v ní sedíte. Markantně se odlišujeme od českého soukromého, ale i veřejného, vysokého školství. Fungujeme skutečně na americkém principu. Z úspěchu českých vysokých škol máme radost, ale nepovažujeme je za konkurenci. Bereme je jako odlišnou možnost dalšího intelektuální vývoje pro studenty.

Už z názvu školy je patrný anglický a americký vzor vzdělání. Jak se projevuje v praxi?

Ten základní princip, na kterém škola funguje, je, že škola má vizi, kterou si předává pyramidálně dolů až k tomu, jakým způsobem si formuluje způsob a metodu vzdělávání. Končí to na úrovni jednotlivých vyučujících a jejich práci se studenty. Škola se snaží měřit to, jakým způsobem je schopna poskytnout své vzdělání studentům, a na základě těchto měřitelných faktorů dělá další rozhodnutí. To znamená, že nejdůležitější je pro nás to, co se studenti naučí a jakou máme šanci na kvantifikaci jejich znalostí a úspěchů. Je to přístup samozřejmě partnerský, diskuzní. Studenti mají velkou míru samostatnosti. Od začátku vědí, jaká jsou pravidla, na to aby u nás uspěli. Jaké předměty si vyberou a zapíší, je výsledek debaty s děkany nebo proděkany. Studenti jsou hodnoceni průběžně během studia. Nemáme nic jako index nebo zkouškové období. Máme sice „finals week“, což je konečný týden, kdy se píšou závěrečné zkoušky za semestr, ale to je pouze 30-40 % hodnocení studenta. U nás se pracuje kontinuálně a průběžně. O Vánocích můžou jet na hory lyžovat a nemusejí sedět nad učebnicemi. Máme i výchovu v rámci měkkých dovedností, asertivit v kladném smyslu slova, kdy naši studenti nezřídka dostávají již nabídky zaměstnání ještě před tím, než ukončí školu. Také pokračují na vysoké školy ve světě. Máme studenty, kteří uspěli třeba na Berkeley nebo na Oxfordu. Je tady určitá silná studentská samospráva, která umožňuje se podílet na chodu školy i na tom, jak zde probíhají i mimoškolní aktivity a tak dále. Na druhou stranu vidíme obrovskou loajalitu studentů ke své vysoké škole, která nekončí dnem promoce, ale trvá celý život. Těchto věcí je opravdu velmi mnoho a my si myslíme, že je to správně, baví nás to, a tímto způsobem fungujeme.

V současnosti usilujete o získání prestižní akreditace WASC. O co jde?

WASC je jedna z šesti regionálních amerických akreditačních agentur, která uděluje takzvanou institucionální akreditaci. Chtěl bych zde uvést, že je to agentura, která poskytuje institucionální akreditace i takovým školám, jako je University of California včetně kampusu na Berkeley, a také Stanford, Chapman University, a California Institute of Technology. Proces je dlouhodobý, trvá asi deset let. Má tři fáze a my jsme v současnosti v poslední. Akreditace má dva vlivy. První vliv je samotný proces, který nám umožnil zefektivnit a prohloubit jak škola funguje a určitým způsobem ji zásadně změnit. Pochopitelně další věc je hodnota diplomu. V případě, že se nám vše podaří a hlasování v červnu 2016 dopadne úspěšně, tak Anglo-americká vysoká škola bude poskytovat diplom s největší váhou v České republice, který bude respektován na celém světě.

Jako mezinárodní škola se studenty z mnoha zemí jistě podporujete i výjezdy studentů do zahraničí. Kam a na jak dlouho se můžou dostat?

Paradoxně naši studenti o to nemají tak velký zájem jako například studenti typických českých vysokých škol, a to z jednoduchého důvodu - naši studenti mají mezinárodní prostředí už tady. Oni vlastně nepotřebují odjet, aby viděli svět, oni ho vidí už tady v Praze. Podobně jako máme mezinárodní strukturu studentů, máme i mezinárodní strukturu vyučujících. Výjezdy do zahraničí samozřejmě umožňujeme a podporujeme. Jednak v rámci standardního programu Erasmus, kdy studenti vyjíždějí a zároveň přijíždějí k nám. Mimochodem příliv studentů je mnohem vyšší. Zaznamenali jsme, že naši partneři mají mnohem větší zájem posílat studenty k nám, v porovnání s tím, kolik my posílame studentů do zahraničí. Naši studenti spíš mají tendenci po ukončení studia pokračovat v Americe. Někteří pokračují v Británii, ale častější je Amerika.

Koho tedy AAU ze zahraničí láká nejvíce? Přijíždějí studenti na semestr, nebo na celé studium?

Pokud to není v rámci Erasmu, drtivě převažují Spojené státy, odkud přijede mnoho set studentů každý rok. Tři sta padesát na jaře, přes stovku na podzim, někteří v lednu. Tisícovka to není, ale studenti přijíždějí. Samozřejmě další desítky studentů přijedou v rámci Erasmu. Národnosti jsou opět rozprostřené po celém světě.

Přijíždějí sem na semestr a kredity, které tu získají, se jim standardně uznají na jejich mateřských univerzitách. Pokud sem přijedou na celé studium, pak je nepovažujeme jako výměnné studenty, ale řádné studenty. Jak jsem dříve zmiňoval, máme studenty z téměř 70 zemí světa.

Jak vypadá soužití tolika národností, kultur a náboženství? Jistě budou převládat pozitivní zkušenosti, našly by se však i nějaké negativní, např. diskriminace, antisemitismus?

V podstatě skoro vůbec, nevybavuji si to. Nevybavuji si žádný incident. A myslím si, že i to je role vysokých škol, aby působily jako sjednocující prvek. Dávám takovou modelovou situaci, kdy vedle sebe máte žida a muslima ve třídě a oba se učí, jak derivovat složenou funkci, a zjistí, že toho najednou mají spoustu společného. Ale myslím, že tady existuje velká sounáležitost a solidarita mezi studenty a skutečně jsem se nesetkal s nějakými averzemi nebo nepřátelstvím. Naopak bych to vnímal velice pozitivně a myslím si, že to ten život obohacuje.

A na závěr, má AAU i přes svou relativně krátkou působnost absolventy, kteří získali opravdu prestižní pozice a které byste vypíchl?

To je hodně těžká otázka. Je jich celá řada. Já jen, když teď nějaké řeknu, aby se na mě nezlobili ti další. To jste mě dostal docela do rozpaků, abych někomu neublížil. Já zmíním třeba jednoho: máme velvyslance České republiky v Dánsku, který je absolvent bakalářského programu na naší škole. Získal možnost stipendia a dalšího prestižního vzdělání v Británii. Nebo máme také absolventa, který vlastní největší Nike obchod ve střední Evropě a je to velmi úspěšný podnikatel. Máme absolventy, kteří vystudovali Berkeley. Máme absolventku, která jako první žena dokázala vylézt na Mount Everest, což jsme jí teda nenaučili, ale svědčí to něco o profilu našich studentů. Je to velmi různorodé a skutečně, když děláme setkání s absolventy, je to velmi příjemné a člověk je pyšný, jak je naše vysoká škola dokázala připravit na život.

Autor: Martin Jindřich

Fotogalerie:

Sunshine:„Ryba smrdí od hlavy a kultura umírá od undergroundu.“

DavidRanduska — Mon, 01 Sep 2014 19:22:44 +0000

#rozhovor

Duší kapely Sunshine je Kay Buriánek. Objel s ní de facto celý svět. Od Spojených států až po Japonsko. Pokud se dá něco označit jako středobod dnešní indie kultury u nás, bude to právě kapela Sunshine.

Pánové, když se řekne kapela The Sunshine, jaká tři slova se vám vybaví?

Kay Buriánek: To není jednoduché takhle říct, jsou to prostě Sunshine jako celek. Vybaví se mi ostatní kolegové a hlavou mi projede rychlý film s pár nezapomenutelnými zápletkami.

Tuzex: Karel Buriánek, basa, dodávka.

Jak vnímáte rostoucí zájem o vaši kapelu u nás? Nějaký ten rok už hrajete, tak proč právě teď?

Tuzex: To je otázka spíš pro služebně starší… (smích)

Kay: …já osobně žádný rostoucí zájem nevnímám. Ten největší boom kapelu provázel proto, že se o ni začala zajímat média v době kolem vydání desky Moonshower And Razorblades (2005, pozn. red.). Bylo to komické a milé zároveň. Nám to sice hodně ublížilo, ale i pomohlo výrazněji se etablovat na české scéně – do té doby nás znali jen skalní fanoušci.

Váš případ mluví za všechno. Vy jako alternativní kapela jste si pozici na tom „českém rybníku“ museli vyválčit. Mají nově se rodící indie formace už od svého vzniku handicap v tom, že se vyhýbají mainstreamu?

Kay: Určitě to handicap je. Nové věci, které jdou proti proudu v tomto ohledu, mají nulovou podporu. Ale zčásti si za to můžou i sami hudebníci. Ukázkový je model kapely XY, která strašně ambiciózně a sebevědomě začala, s velkým humbukem odjela natočit desku do Států, vrátila se, čekala zřejmě, že se po návratu stane nějaký zázrak a on se nestal. Takže z poměrně vyhraněné party s jasně demonstrovaným vkusem radši jede turné s mainstreamovou sra*kou. To je smutné a o něčem to vypovídá. Spousta kapel nerespektuje fakt, že musí nejdřív nasbírat zkušenosti a „vyjezdit se“.

Jedna věc je přístup kapel. Pak je tu ale neméně důležitá stránka a to je prostor. Prostor v klubech, médiích a vůbec vývoj celé alternativní scény u nás.

Kay: Všímám si smutného trendu posledních pár let, který teď kulminuje. O „nemainstreamové“ žánry nikdo nemá zájem, rádia a televize je ignorují, nikdo nechce vyhledávat nové kapely, vydávat jim desky a podporovat je. Všechno se vrací zpátky do malých klubů, ale i ty mají existenční problémy. Tahle kultura by měla mít místo v širokém spektru národní prezentace, ale jsme jako národ v takových sra*kách, že to je to poslední, co dneska někoho zajímá. Ryba smrdí od hlavy a kultura umírá od undergroundu. I v 80. a 90. letech tu bylo víc živo, lidé se chtěli a potřebovali bavit, revoltovat, posouvat se.

Myslíte si, že fakt, že je tu toho prostoru málo, je zkrátka podmíněn tím, že lidé u nás nemají vkus, odmítají alternativu a nezájem médií a producentů je jen logickým vyústěním?

Kay: Tenhle národ, jak už jsem říkal, se nachází v krizi. A to dost hluboké. Napiš sebeblbější věc s českým textem, který se nemusí ani rýmovat, ale musí si ho umět zapamatovat jak macho z posilovny, tak top manažer nadnárodní korporace, jeho pubescentní dítě i manželka na mateřské. Natoč k němu náležitě vtíravý klip, v němž budou lidé jak cvičená zvířata, rádoby sexy buchty a všechny atributy konce devadesátých let. Pak se to nemůže nepovést a náš kulturní odkaz bude zase o jeden „vypečený kousek“ bohatší. Nebo se dá jít cestou samozvaných spasitelů, případně nových Krylů. Na to šarádovou komercí uvláčený národ taky trochu slyší. Myslím, že nabídka funguje díky poptávce, takže vkus je impuls, který vyvolává adekvátní reakci. A vkus tu je bohužel pěkně špatný.

Když to zkonkretizuji třeba na Prahu, co místní klubová scéna? Jestli to jde, vypíchli byste nějaká místa, kde to „dělaj správně“?

Kay: Pražská scéna de facto neexistuje. Je to termín, který si někdo vymyslel a začal se masivně používat, čert ví proč. Praha je tak malá aglomerace, že mluvit o nějaké legitimní scéně je směšné. Jestli tím ale má být myšleno to, jak se všichni mezi sebou znají, naoko kamarádí, v první hospodě zase drbou a pomlouvají a tak podobně, tak v tom je takzvaná pražská scéna opravdu brilantní. (smích) Jinak jsou samozřejmě party, které jsou činné a na tyhle pózerské modely kašlou. Koncentrují se na určitá místa a ty kluby jsou pak živoucími legendami, kam lidé chodí pravidelně. Vypíchnul bych třeba 007 na Strahově, to je legenda, stejně jako Chapeau Rouge. Je jich tu samozřejmě víc.

Kayi, ty můžeš porovnávat s Japonskem a USA. Jak bys stručně popsal, v čem jsou největší rozdíly?

Kay: Obecně ty rozdíly neexistují, protože už z podstaty jsou principy, na kterých tenhle segment kultury funguje, úplně stejné bez přihlédnutí k geografii. Los Angeles je stejná drbárna jako Praha, akorát těch lidí, co se mezi sebou celý život znají, je nepoměrně víc. (smích)

The Prostitutes:„Češi mají v sobě zabudovanou rakousko-uherskou lenost.“

DavidRanduska — Mon, 01 Sep 2014 19:22:14 +0000

#rozhovor

Kapela The Prostitutes vznikla v roce 2004 na pražské hudební scéně. V jejím čele je britský zpěvák žijící v Čechách. Za sebou mají vystoupení ve Velké Británii nebo desku pod producentem Martinem Gloverem, který hrával v legendární kapele Youth.

Když se řekne kapela The Prostitutes, jaká tři slova tě napadnou jako první?

Stevie LFO: Součást života, to už jsou dvě slova… a spousta času.

Adrian T. Bell: Super Rock Music.

Adam Piaf: Bordel, punk a dávka. (smích)

Proč právě název The Prostitutes? Má to s něčím spojitost a koho to napadlo?

Stevie: To Adam vlastně ještě nežil, když jsme vymýšleli ten název (smích). Měli jsme takový brainstorming a Adrian poslal tenkrát dva návrhy – jeden byl The Dolphins a druhý The Prostitutes. Ten první jsme zavrhli, byl to takový název pro děti a zbyl nakonec ten druhý.

Adam: Záměr byl jasný. Název je kontroverzní a poutá pozornost.

Letos jste vydali desku „Deaf to the call“ s produkcí světoznámého hudebníka Martina Glovera. Jaká s ním byla spolupráce?

Adam: Skvělá! On nás donutil během sedmi dnů natočit desku, a jelikož jsme všichni „busy“, tak bychom to za ten týden nedokázali. Pod jeho dohledem jsme to všechno stihli a zvládli. A mimo jiné tomu dal ten specifický britský nádech.

Stevie: Každé kapele bych doporučoval se na týden zavřít s panem Gloverem do studia. Je to veliká zkušenost.

Přejděme na hlavní téma rozhovoru – alternativní klubovou scénu. Jak byste definovali její vývoj posledních let?

Adam: No, jde to do pr*ele. (smích) Na kapely typu Mandrage budou lidé chodit vždycky, nepřijde jich ale třeba 600, jak by mělo, ale jen 300. No a na nás jich nepřijde 300, ale třeba 100.

Stevie: Abychom nebyli tak skeptičtí, musíme zase uznat, že na nás jich ale chodí furt stejně, zdá se mi. Ta scéna to má u nás těžší taky kvůli tomu, co hrají média. Není tu žádné celoplošné rádio, které by se alternativní hudbou zaobíralo. Částečně to je asi taky v lidech, kteří nemají peníze a jsou taky trošku jiní. Ale já bych si strašně nerad stěžoval, mohlo by to být i horší.

A jaké je u nás prostředí z hlediska vybavenosti a kvality klubů a příležitostí pořádat v nich nekomerční koncerty?

Stevie: Infrastruktura klubů u nás je na vysoké úrovni, je tu dost skvělých prostorů. Tady si každý stěžuje na to, jak jsou třeba vybavené kluby. Ale když pak přijedeme do ciziny, tak tam jsou mnohdy ještě mnohem horší. Nejde primárně ani tak o vybavenost. Jde o lidi a určitou pověst dotyčného klubu.

Adam: Když chodí lidé pravidelně a chodí jich hodně na kvalitní akce pořádané klubem, pak nejde ani o to, kde jsou hezčí záchody a podobné blbosti. Třeba v Británii, Německu chodí lidé na kapely, na muziku a nasát atmosféru klubů. To je primární. Ne jak to tam vypadá, ale jak se tam cítíte.

Vy jste možnost vystupovat ve Velké Británii měli. Jak těžké bylo zorganizování takového koncertu?

Adam: Já si nemyslím, že by bylo nějak těžké si tam zahrát. Spíš jde o to, nějak se tam dostat. Je to finančně náročné a na takové akci nikdy jako česká kapela, která není v širším povědomí v zahraničí, nevyděláte.

Stevie: Ono se to nezdá, ale v našem případě to bylo docela jednoduché. Našli jsme si tam PR manažerku, ta nám obstarala klub a propagaci. Dále jsme oslovili český dům v Londýně, který nám přispěl určitou finanční částkou. I lidí přišlo dost, jak Čechů, tak Britů. Ať si to každý zkusí, určitě to stojí za to.

Adrian: Samotný koncert byl úžasný. Malý klub, méně lidí, ale neuvěřitelná atmosféra.

Vraťme se ještě na domácí scénu. Klíčová otázka – kde je ten hlavní problém? Je to ve špatných klubových produkcích, neinformovanosti ze strany médií, nebo to je naopak zkrátka tím, že lidé mají špatný vkus a na živé koncerty prostě nechodí?

Stevie: Jedno je podmíněné druhým. Fanoušci nechodí, protože to neslyší v médiích. Na druhou stranu to může být i věc peněz, možná jsme u nás špatně cenově nastavení, těžko říct. A česká nátura na to má taky určitý vliv. Je to taková ta rakousko-uherská lenost, která v nás je.

Adam: Já si myslím, že se to dá uzavřít tím, že my s tím nic neuděláme a záleží na tom, jestli chceme hrát, nebo nechceme – a my chceme!

Stevie: Když prostě budeme hrát s nasazením a bude to z nás sálat, předáme lidem něco, co je bude bavit víc než poslouchání iPodu doma v posteli. Nějakou energii, pro kterou si budou třeba i pravidelně na koncerty chodit.

"Dva měsíce v Keni mě dovedly skrz novinařinu ke psaní."

VeronikaDolezelova — Mon, 01 Sep 2014 19:20:14 +0000

#rozhovor

René Nekuda svou kariéru započal odvážným krokem – a to překvapivě cestou do africké Keni. Dnes již jako magistr umění vyučuje řadu zájemců o spisovatelské řemeslo a zapojuje se do takové řady projektů, že označení workoholik pro něj opravdu sedí. Ovšem v tom dobrém slova smyslu. S Reném Nekudou jsme mluvili o studiích na Literární akademii Josefa Škvoreckého, múze a jeho populárních kurzech tvůrčího psaní. Jak to jen ve zkratce shrnout? Je to vskutku renesanční člověk.

René, představte se našim čtenářům...

Nálepky, co na sobě mám, jsou učitel tvůrčího psaní, spisovatel a cestovatel.

Čím jste se vlastně dostal ke psaní?

Stalo se to úplnou náhodou. Na gymnáziu jsem vyhrál první tištěnou reality show časopisu Nový prostor. To spočívalo v tom, že mě na dva měsíce vyslali do Keni. Každý týden jsem psal různé reportáže a posílal je do Čech. Bylo to neuvěřitelně zajímavý, vznikl na to velmi pozitivní ohlas. Mě to velmi bavilo a protože to bylo v maturitním ročníku, ukázalo mi to konečně cestu, kudy se vydat po střední - dostal jsem se ke psaní skrz novinařinu.

A z gymnázia jste rovnou navázal na Literární akademii Josefa Škvoreckého - jaké tam bylo vaše studium?

Neskutečně jsem si to užíval. Dostal jsem se tam skrz onu soutěž. Řekl jsem si, že to prostě zkusím. Šel na Den otevřených dveří, kde jsem se seznámil s Danielou Fischerovou - ta mě úplně okouzlila. Vyloženě mi řekla, že mě chce do svého kurzu. Už v prváku si studenti vybírají své učitele tvůrčího psaní, nepřidělují se jim automaticky. V prvním ročníku je výběr ještě omezený, ale od druhého roku studia je spektrum nabídky učitelů tvůrčího psaní opravdu široké. Například básník se přihlásí k Petru Borkovcovi, nebo k panu Kováříkovi. Když chcete psát drama, tak si zase zvolíte Danielu Fischerovou nebo Arnošta Goldflama. A já se přihlásil právě k Daniele. Chytlo mě to a sedli jsme si. Doteď máme velmi přátelský vztah a navzájem se podporujeme. Samozřejmě ona je ta více známá a slavnější spisovatelka! (smích) Studium bylo skvělý. Jediným problémem bylo školné. V té době to bylo 59 tisíc za rok. Ale dá se to. Na státních školách totiž není alternativa k tvůrčímu psaní. Vím sice, že na pedagogické fakultě mají nějaký kurz, ale není to to samé, jako tvůrčí psaní se zavedenými spisovateli. Takže jsem se zabejčil. Dělal jsem nočního recepčního v hotelu, pracoval v knihkupectví, cukrárně,... V noci jsem měl třeba dvanáctku v hotelu, pak jsem šel na osm hodin do školy, poté čtyři hodiny spal a znovu vyrazil na dvanáctku do hotelu. Teď to hodnotím jako skvělou zkušenost. Sice jsem si mockrát říkal, že s tím seknu, že to takhle dál nejde. Neměl jsem energii; a bez ní by nebyly peníze. Ale nějak jsem to zvládl. A dnes jsem za to neskutečně rád.

Kde berete inspiraci pro své psaní?

Všude. Vždycky mám s sebou zápisník, do kterého si píšu postřehy ze svého okolí, citáty z knížek, které zrovna čtu, sem tam i něco z internetu... Když jedu metrem a někdo prohlásí něco vtipného, tak si to ihned zapíšu. A hodně inspirativní je i cestování. Keňa mě neuvěřitelně nastartovala. Teď prakticky každý rok v létě vyjíždím do ciziny na jeden, dva měsíce. Snažím se to spojit i s tím, že tam pomáhám. Byl jsem v Indii a Kolumbii jako novinář a dokumentoval jsem práci českých humanitárních organizací. Přesně to, co jsem předtím dělal v Keni. Cestování mě hodně obohacuje. A taky mí kolegové v práci. A samozřejmě i učení (smích).

Zažil jste na vašich cestách nějakou dobrodružnou chvilku?

Vždycky jsem se pohyboval v lokalitách, které nebyly vyloženě turistické, ale nikdy jsem nezažil žádné nebezpečí - kromě toho, že na mě nelibě vycenila zuby nějaká opice (smích).

Pro neznalé, kteří o vás ještě neslyšeli, kam byste zařadil svoji tvorbu?

Teď píšu povídky a drama, ale lákají mě projekty, které jsem ještě nezkoušel. Snažím se být tvárný a pokouším se být dobrodruh i ve psaní. Dělal jsem pohádky pro Popron, namluvené na CDčkách, což mě nikdy nenapadlo, že budu psát. Teď dělám s Adamem Krausem divadlo, které bude mít premiéru snad v květnu tohoto roku. Bude se to hrát v Rock Café. A píšu příručku, učebnici tvůrčího psaní, což není umělecký text, spíš populárně naučné čtení pro širokou veřejnost. Zkouším vždycky to, co ke mně zrovna přijde... A zrovna teď ještě dopisuju román.

A prozradíte něco k chystané knížce pro své příznivce?

To bych právě nerad! (smích) Je to hodně niterní text, který píšu už poměrně dlouho, přes dva roky. A myslím si, že tomu ještě další dva roky věnuju. Nemám žádný deadline. Ten román se mi mění, je hrozně živý, stejně jako mě se dost mění můj život. Začínám spoustu nových projektů, vstupuje mi do života moc nových lidí. Je to skvělé a obohacující. Přesně takhle se mění i ten text a já jen doufám, že ho někdy ukončím. Každopádně musím říct, že čím víc učím, tím mám menší touhu sám publikovat. Učitel je totiž něco jiného než praktik. Ten, kdo umí psát, nemusí umět učit. A ten, koho baví jiné učit, ne že by neuměl sám psát, ale nemusí mít tu potřebu. Já osobně nemusím chrlit jednu knihu za druhou, jen abych dokázal, že můžu učit tvůrčí psaní. Kdyby jeden z mých studentů dostal literární cenu, měl bych větší radost, než kdybych ji dostal já sám.

Jak vás vůbec napadla myšlenka vlastního kurzu tvůrčího psaní?

Poprvé jsem se s tím setkal až na vysoké. Fascinovalo mě, že se psaní - ta řemeslná část - dá nějakým způsobem podchytit. A už během studií mě hrozně bavilo pozorovat své kolegy, spolužáky a spolužačky, jak na to reagují a jak to zužitkují. Z těchto zkušeností jsem si sestavil své vlastní kurzy. Neměl jsem původně v plánu, že se tomu budu po škole věnovat. Vedení mi samo nabídlo, abych u nich učil. Pokud bych měl zájem, tak je tu ta možnost. A já jsem si řekl, že bych to mohl zkusit. První rok to bavilo mě i mé studenty, udělali jsme společně pár úspěšných projektů – některým se hrála hra na Nové scéně v rámci projektu Romové na Nové scéně, vydali jsme "Ti, kteří kradou mango", nedávno jedna slečna vydala vlastní knihu a není jediná. Říkal jsem si, že to má asi cenu a tak v tom nadále pokračuju.

Jaká skupina lidí nejvíce navštěvuje vaše kurzy?

Já mám ty nůžky hodně rozevřené (smích). Když se budeme bavit o kurzech pro veřejnost, tak už asi od čtrnácti - jednou přišla i dvanáctiletá slečna, která vyhrála nějakou literární soutěž. -. Co se týče řádných kurzů ve škole, tam se mi zapisují lidi od těch devatenácti do dvaceti šesti let, i když tu a tam studuje i starší člověk. Ale pro širokou veřejnost tak od dvanácti do takových sedmdesáti pěti let.

Jakým způsobem oslovujete potenciální psavce?

Tohle funguje samospádem. Mám své webovky, to je jediná moje propagace, plus je zmínka na stránkách Literární akademie, protože ta tyto kurzy pro veřejnost zaštiťuje. A pak to putuje přes mnohá doporučení - kamarádi si to mezi sebou řeknou a hodně se jich ke mně i vrací. Mám kurzisty, kteří u mě byli i třikrát, čtyřikrát.

Jakou koncepci má váš osobní kurz tvůrčího psaní?

Mohu jako příklad uvést tematický víkendový kurz, ten měl název "Začátky a konce". Vždycky se bavíme o řemesle, pěstuji tam vzájemnou diskuzi - nestavím se do pozice, ze které bych nařizoval: "Musíte psát takhle a takhle, protože když to takhle nebude, tak to bude naprd." Uděláme nějaké závěry a pak si to odzkoušíme na kreativních cvičeních, které jsem většinou sám vymyslel. Říkám tomu Desetiminutovky, deset minut psaní. Předčítáme si texty nahlas a rozebíráme je; co tam fungovalo, proč to fungovalo, oproti tomu co zase nefungovalo. Hrajeme i malé hry. Nikdo tam nemůže udělat chybu - i když něco nefunguje, tak je to skvělé, protože si na tom ukážeme, proč tomu tak je... Kurz je skvělý i díky práci ve skupině. Je tam více hlav a všichni se k tomu nějakým způsobem vyjádří.

Všiml jste si při práci na kurzech, jaký je největší zádrhel pro začínající spisovatele?

Největší zádrhel je nevěnovat se dopsanému textu, to jest nedělat revize. Revize vždycky oddělují profíka od amatéra a hlavně od grafomana. Grafoman radši napíše text nový, než by se zaobíral textem již napsaným, kdežto profík musí text vyladit, dokud nebude v jeho očích dokonalý. A to znamená udělat klidně osm revizí, vyškrtat čtvrtinu textu, škrtnout všechny nepotřebné postavy. Když je to delší text, tak se může přepsat i třetina románu, pokud se ke konci zjistí, že jedna postava nemá v příběhu význam. To už mnoho lidí nebaví, nebaví to ani profíky, nebaví to ani mě (smích). Ale je to nutné.

Máte zhruba představu o tom, kolik vašich studentů to dotáhlo až do zdárného konce?

Když bych počítal minulý rok, tak jsem měl v řádných dlouhodobých kurzech - ne v těch víkendových, tam se toho moc nestihne - asi sedmdesát lidí a dvacet z nich publikovalo. Tedy zhruba třetina... Plus ze sbírky "Ti, kteří kradou mango" jsou dvě slečny, které v současnosti jednají o vydání svých knih.

Začínající autoři, absolutně neznámí, dost bojují s vydavateli o vydání svých knih, někdy neúspěšně... Znáte nějaký tip, jak oblomit nakladatele?

Jsem si toho vědom, český knižní trh je malý. Čtenáři vyžadují známá jména, je to problém. A měl bych tip. Začít se věnovat elektronické knize. Jsem přesvědčený, že tento rybník bude trošičku jiný. Teď je to období, kdy začíná růst elektronická kniha. Dnes je největší šance, jak se do toho rybníku dostat. Ukazuje se to v jiných státech, kde jsou elektronické knihy trochu napřed. Ale jsem si jistý, že když bude úspěšná elektronická kniha, tak se poté vydá i v tištěné podobě. I se svými studenty jdu touto cestou. Elektronické knihy obdrží své ISBNko, je to řádný text, který schraňuje Národní knihovna. Dělám ze svých studentů skutečné spisovatele. A nic tím neriskujeme - když se nebude kniha prodávat, tak se nic nestane. Ale "Ti, kteří kradou mango" jsou nejprodávanějším titulem nakladatelství Youngbooks. Každý rok chci vydávat sbírku z mých ročních kurzů. Oproti minulému roku, kdy bylo tém absolutně volné, teď máme konkrétní zadání – "Instantní život". A zároveň jsme pro divadelní soubor Puls společnými silami vymysleli projekt "Instantní život na divadle". Něco jako film "Paříži, miluji tě". Vezmu pět povídek z mých kurzů, ty dáme pěti scénáristům a pět různých režisérů je zrežíruje. Takže budeme mít sbírku povídek, divadlo... A další rok chci znovu odletět do Keni a najít tam dvacet silných příběhů lidí ze slumu, zdokumentovat je, natočit video, udělat rozhovory, vytvořit profily každého tohoto člověka. Mí studenti si pak vylosují svého černouška a pokusí se jakkoliv umělecky zpracovat jeho život - bude možné jakékoliv volné kreativní pojetí. Z toho uděláme sbírku a její výtěžek bych chtěl poslat zpátky do Keni. Mám ještě vizi, že uděláme koncert, třeba v MeetFactory, na podporu tohoto projektu s nějakou konkrétní neziskovkou, kterou bych na to chtěl napojit.

V úvodu sbírky "Ti, kteří kradou mango" píšete, že ji berete jako dokument současných začínajících autorů. Co podle vás tato sbírka konkrétně ukazuje?

Pestrost. Jak jsem říkal, na moje kurzy chodí autoři od mladého věku až po starší generaci. Je to tam vidět a cítit, jejich různé náhledy na život. Tohle je zatím naše první sbírka, ale až jich bude za pár let víc, tak se o tom budeme moci bavit v širším záběru. Skutečně bych si přál, aby z toho byl dokument začínajících českých spisovatelů.

Jaký máte názor na fenomén čteček - je to "ekologický" krok dopředu nebo klesá hodnota vázané knihy?

Není lepší tištěná nebo elektronická podoba knih. Já mám čtečky docela rád, nemám s tím problém. Nekřičím na to, že se dají soubory kopírovat a ukládat na různé servery. Jako spisovatelé jsme byli vždycky bití, v úvozovkách. Každý člověk si může za šedesát korun poplatku zaplatit výpůjčné do knihovny a má přístup k jakékoliv knížce. Proč by nás tedy mělo ohrožovat například Ulož.to. V knihovně to najde beztak úplně každý.

René, děkujeme vám za rozhovor!

Rozhovor: Veronika Doleželová, Lenka Chudomelová

Foto: Prokop Jelínek