Easy Magazine - seriál

Travel the North: #2 Napříč vikingskými stezkami

AnnaPopelkova — Sun, 11 Oct 2015 12:08:22 +0000

#travel the north #norsko #cestování #seriál #brigáda #leto

Rozhodla jsem se strávit celé léto v Norsku, kde jsem pracovala v nádherném hotelu uprostřed hor. Kromě práce jsem si ale našla čas i a cestování na podařilo se mi prozkoumat kus severského světa. V druhém dílu seriálu o mém dobrodružství také přinesu pár rad a zkušeností z trampského života v Norsku.

Je třeba říct, že jsem zase tolik necestovala. Sice se může zdát, že dva měsíce jsou dostatečně dlouhá doba na to, aby člověk urazil kus světa, ale rozhodně tomu není tak, jedete-li do světa za prací. V Turtagru jsem volné dny moc neměla. Podle smlouvy to měly být dny dva, ale všechno se odvíjelo od počtu hostů a počasí.

Každou chvilku, která se mi naskytla, jsem využila a vyrazila ven. Můj nejlepší turtagrovský parťák pro zrealizování každého nápadu – „konečně někam vypadnout z klece“ – byla Tereza Pospíšilová. A tak hned jak jsme dostaly společné první volno (což byl opravdu občas až nesplnitelný úkol, něco takového u manažerky vyjednat), vydaly jsme se na několik kilometrů vzdálenou vyhlídku na nejdelší a nejhlubší norský fjord – Sognefjord.

Mě osobně hory nikdy moc nelákaly. Narodila jsem se sice v Krkonoších, ale večné tahání po horách se mi jevilo vždycky spíš jako ten nejhorší trest, který mi naši mohli dát. Tenkrát jsem si taky řekla, že až budu velká, rozhodně se nikdy nebudu šplhat na žádný kopec a už vůbec do toho nebudu nutit svoje vlastní děti, NIKDY.

Uplynulo zhruba deset let a já stála na vršcích hor uprostřed Norska, bez plic a nesmírně šťastná.

Poetický pohled na norská údolí

Zdroj: Anna Popelková

V tu chvíli mi to taky všechno došlo. Proč je hiking jeden z vůbec nejpopulárnějších sportů v Norsku a proč se v dnešní době technologií, stává moderní natolik, že za norskými scenériemi jezdí takřka celý svět. Protože je to krásný, přirozený a dynamický sport, který můžete provozovat celý život a vidět při něm pěkný kus světa.

Stopování v Norsku

Někteří lidé říkají, že Norsko je jedna z nejlepších zemí na stopování. Ať jsem mluvila s kýmkoliv, kdo tam kdy stopoval, vždy mi bylo řečeno, že se jako sama holka určitě nemusím stopování bát. Lidé jsou většinou velmi vstřícní a ochotní si povídat. Žádní úchyláci.

Samozřejmě jsem si tohle dobrodružství, vlastně úplně poprvé v životě, chtěla vyzkoušet na vlastní pěst. S Terkou jsme jsme se rozhodly při zpáteční cestě z vyhlídky na Sognefjord stopovat. Šlo to podezdřele lehce, zastavilo nám hned třetí auto a že jich na onom úseku moc nejezdilo. Paní byla podle očekávání neuvěřitelně příjemná, dovezla nás až k hotelu a my jsme tak díky ní v pohodě stihly směnu.

Se stejným očekáváním jsem se jednoho dne vydala stopovat úplně sama. Tehdy jsem už měla všeho po krk. Přes měsíc jsem byla zavřená na jednom a tom samém místě, se stejnými lidmi, se kterými jsem pořád řešila ta stejná témata, jídlo se také moc neobměňovalo a rutinní práce už vůbec ne. Hory jsou super, ale po měsíci mě nebavily už ani ty. Vzhedem k tomu, že mi nevyšel už týden plánovaný výlet s ostatními, nevydržela jsem to a musela jsem vypadnout.

Výtáhla jsem si z jednoho kontejneru na kartóny větší cedulku, na kterou jsem napsala první nejbližší město (to nejbližší berte v Norsku s rezervou – cca 20 km), vzala si peněženku a něco k pití a vyrazila jsem na silnici. Naštvaná, rozhořčená a trošku nervózní. Ale tak co, přece se nevrátím, aniž bych to nezkusila. Silnice před naším hotelem byla široko daleko jediná hlavní „route“, proto tu doprava byla docela hustá.

Vzala jsem si ceduli, načmárala na ni Luster, název nejbližšího města, a postavila se k silnici.

Zdroj: Anna Popelková

Popošla jsem si od hotelu asi 3 km a zkoušela poprvé v životě stopovat. Sama. No a bylo to strašné.

Nevím, čím to bylo, asi málo výrazná cedule, asi malý výstřih, ale po celé dvě hodiny mi nikdo nezastavil. Měla jsem taky štěstí na samé super posádky – přeplněné karavany rodinkami, němečtí důchodci anebo dvoumístné bouráky. Normálních cestovatelů nebo trošičku random týpků jsem potkala málo. A když jsem je potkala, stejně nezastavili. Možná byla chyba i ta cedule. Hodněkrát se mi totiž stalo, že, že někdo přibrzdil, mžoural po ceduli, ale jel dál. A poprvé jsme tu ceduli s Terkou neměly. Zkrátka se nepovedlo.

A aby toho nebylo málo, po těch dvou hodinách začalo strašně pršet a já už nemohla dál. Šla jsem si sednout do jedný nedaleký aleje stromů a tam jsem brečela a měla o sobě fakt špatné mínění. Jo, i takové chvilky v pohádkovém Turtagru byly. Po další hodině jsem se nakonec celá uplakaná, mokrá a naštvaná vrátila do hotelu, kde se při pohledu na mě Terka začala strašně smát... Já taky a bylo to vlastně celé docela komické.

Já to jen prostě chtěla dokázat.

Po pár šálcích výborného čaje jsme naplánovaly trošičku víc promyšlenější výlet do jednoho vzdálenějšího města.

Po stopách proslulých dřevěných kostelů

Tím plánovaným výletem byl výlet do Lomu – v Norsku docela známého turistického města. Populární je svými dřevěnými budovami, včetně kostelíku (dřevěných kostelíčků je v Norsku spousta a někteří lidé, se sem vydávají jen a pouze za tímto účelem – hledat je). Do Lomu jsme sice podle prvoplánu nedostopovaly, ale dojely autobusem, což se sice dost prodražilo, ale zase jsme byly o dost víc, speciálně já po svém excesu, v klidu.

Jen pro představu – 70 km autobusem v Norsku vás vyjde zrhuba na 500 korun. Pro mě v době, kdy jsem ještě neměla žádnou výplatu, to byl opravdu trošku hazard s živobytím, ale touha ujet někam pryč byla větší.

Městečko bylo krásné. Hned, jak jsem vystoupila z autobusu, dýchla na mě atmosféra starého, drsného severu. Naší hlavní cílovou destinací byla místní vyhlášená pekárna a skanzenová vesnička, kde jsem poprvé v životě potkala Losa. Vypadalo to asi tak, že se dvě české, Norska neznalé holky šly projít v očekávání čehokoliv do místního lesa - s představami z různých vypravování o agresivních a divokých losích, vlcích. Když v tom jsme najednou z dálky uviděly ohromnou zvířecí postavu, právě jako by se jednalo o tělo zmiňovaného losa. Oboum se nám zastavil dech a nemluvily jsme, čekaly jsme, jestli se třeba pohne a rozhodne se nás zabít, nebo milosrdně odejde. Po chvíli to bylo divné, jen to stálo a zřejmě nic to s námi v plánu podniknout nemělo. Popošly jsme kousek blíž, když v tu chvíli jsme zjistily, že se to zvíře prapodivně leskne. Došly jsme až do dostatečné vzdálenosti, abychom se přesvědčily, že to losí monstrum bylo z papíru, jako atrakce, doufejme pro děti.

Jdu si takhle lesem a...

Zdroj: Anna Popelková

Po náročném celodenním dobrodružství a první výpravě pryč z hor jsme se nabité energií dostaly zase zpátky do denní, pracovní rutiny. V příštím dílu budu pokračovat s vyprávěním o cestování v Norsku, tentokrát se však zaměřím na přírodní památky. Můžete se těšit například na vyprávění z jeskynní výpravy anebo malého průvodce hlavním norským městem - Oslem.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští neděli 18. 10.

Travel the North: #1 Seriál o dvouměsíční birgádě v Norsku

Stopem po Řecku: #5 Au revoir

NinaDjukanovic — Wed, 07 Oct 2015 16:27:44 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

Naše dvoutýdenní stopování se pomalu blíží ke konci. Opouštíme nádherný skalní chrám Meteora a blížíme se k Soluni – našemu cíli, ze kterého nám letí letadlo zpět do Budapešti. Ale zdaleka ještě není všemu dobrodružství konec.

Při posledním otočení v kempu pod Meteorou jsme si všimli, že se na zemi povalují den staré francouzské noviny Le Monde. V tu chvíli by nás vůbec nenapadlo, že za pár desítek minut pojedeme ve vanu patřícímu postaršímu manželskému páru z Lyonu, a že právě těmito novinami se jim nejlépe odvděčíme. Úsměv Anny-Marie poté, co jsme jí je podali, si budeme ještě dlouho pamatovat. Vyprávěli nám, jak poprvé navštívili Meteoru před třiceti lety a slíbili si, že se sem vrátí. Ze svého důchodu si koupili velkou klimatizovanou dodávku s ledničkou a skříní a klidný život seniorů vyměnili za dobrodružné cestování napříč Řeckem.

Když jsme se s Francouzi domlouvali, kde by nás mohli vysadit, zmínili město Volos. My jsme si najednou vzpomněli, že studenti, kteří nás před pár dny popovezli blíže k Meteoře, nám dali svoji mapu tohoto přístavního města s tím, že „tam třeba jednou zavítáme.“ A tak bylo rozhodnuto. Osudová mapa města nakonec skutečně přišla vhod. Volos leží na březích Egejského moře ve střední části Řecka. Nevynechali jsme proto osvěžující koupání při zapadajícím slunci. Karimatky jsme si rozprostřeli na osamělém útesu a usnuli. Díky tomu jsme to neměli daleko na koupání ani další ráno.

Po dopolední procházce městem se teplota vzduchu začala dostávat do závratných výšin, proto jsme byli vděční mladému Řekovi v jeepu, který mířil přímo do Soluně. Nám se však při výhledu z jízdy po východním pobřeží zastesklo po koupání a přírodě, a tak jsme se rozhodli na poslední chvíli změnit plán. Octli jsme se za Soluní, na počátku dálničního tahu směrem na Chalkidiki - poloostrov, který světu dal Aristotela. Trojice novinářů, kteří mířili na Mount Athos - třetí „prst“ poloostrova - točit reportáž o mnišské autonomní republice, nás vysadili v Ierissosu, poklidném městečku s překrásnou pláží, odkud jsme dalšího dne vyjeli autobusem do metropole antické Makedonie.

Soluň je město střetu mnoha kultur a je to na něm znát. Kombinace typického řeckého stylu života a osmanské kultury zde po staletí turecké nadvlády vytvořila zcela jedinečnou atmosféru. Po dvou dnech strávených procházkou hradeb a malebných uliček na městských vrších, které kontrastovaly s bulváry a ruchem tržiště v přímořské části, přišel tolik nezvaný čas nasednout do letadla.

Když jsme z okýnka shlíželi na tu zemi, která nám nabídla tolik ze svých krás, a především nám zkřížila cestu s tolika úžasnými lidmi, ani trochu se nám zpět domů nechtělo. Stejně jako manželé z Lyonu už víme, že se do Řecka určitě ještě někdy podíváme.

Doufáme, že jsme vám, čtenářům, těmito články přiblížili jedinečné zážitky z našeho letního stopování, a že se třeba i vy rozhodne strávit své další prázdniny podobně dobrodružně.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.

Stopem po Řecku: #4 Nejhodnější člověk Řecka

Fotogalerie:

Kvalitní filmové alternativnosti v dobách salámismu – Dva cizinci jedné národnosti aneb Chvění #4

Michaela Kasparova — Sun, 04 Oct 2015 15:45:08 +0000

#filmynesalamy #nezerememasovouprodukci #seriál #chvění

Pořád, neustále a ustavičně se snažíte v dobách salámové (chcete-li masové) produkce hledat světlo plátna na konci tunelu? Snímky, po nichž skočí každý správný ČSFD fetišista, popřípadě protiproudař? Jsem tu já! Neohroženě až přímo vegetariánsky bojující proti filmové době salámismu, prodírám se mezi záporáky, komerčnostmi, vším, co znají všichni. Hledám filmy, co příliš nevyčnívají a vyčnívat by měly! A tady jeden je!

Koncem osmdesátých let se Hong Khaou, režisér kambodžského původu, stěhuje do Velké Británie, po studiích na univerzitě vychází začátkem roku 2014 jeho Chvění. Film s malým rozpočtem se představuje velkému publiku a ukazuje divákům svět za jazykovou bariérou, svět člověka, který se nikdy nesrostl s kulturou, do které přišel. Tenhle sofistikovaný a elegantní snímek vedle sebe staví Richarda (Ben Whishaw) a Junn (Cheng Pei-pei), dva rozdílné světy z jiné doby, které se mezi sebou snaží vytvořit si most.

Kai (Andrew Leung) je gay, leží s Richardem v posteli, chodí do práce, vrací se domů a párkrát za týden navštěvuje svoji matku Junn v domově důchodců. Tady je nucen svléknout ze sebe to, kým je, a snažit se alespoň trochu proniknout do bubliny samoty, kterou si okolo sebe Junn díky neznalosti angličtiny vytvořila. Nikdy jí nepřirostla k srdci kultura, do které se přistěhovala, oproti svému synovi se občanem Velké Británie stala jen na kusu papíru.

Stačí pár okamžiků a z jinak dvou naprostých cizinců se stávají lidé, které najednou spojuje smrt někoho, koho oba milují. Richard se k Junn snaží přiblížit, zkouší si ono: „Sdílená bolest je menší bolest." vzít k srdci. Ovšem ani najatá tlumočnice není schopná bariéru mezi ním a Junn překročit. Dělí je totiž mnohem víc než rozdílná abeceda.

Na rozdíl od názvu je děj precizní a jistý v tom, co dělá. Každá scéna má rytmus, který přesně dodržuje, nikdy nevypadne z tempa. Ať už jde o dlouhý záběr na mlčící postavu, nebo gradující dialog, v kontrastu s jinými filmy Chvění nenabízí rychle oslazené vyústění, aby měl divák hřejivý pocit dobrého konce. Pomalé záběry výborně vykreslují svět někoho, kdo se i přes to, že netrpí poruchou řeči, cítí němý. Film ukazuje svět, ve kterém scénář nechává za jazyk mluvit gesta a pohledy. Mnohdy nechává okolnosti situací, ve kterých se postavy nachází, aby promlouvaly za samotné protagonisty. Kromě toho, že jsou role Junn a Richarda skvěle zahrané, jsou také uvěřitelné a lidské, naprosto využívající prostor devadesáti minut k nastolení otázky: „Je to, kde žijeme, opravdu domov?"

Nejvíce se mi na Chvění líbí ty momenty, kdy nejsem schopná říct, jestli se jedná o vzpomínku, scénu odehrávající se v hlavě jedné z postav, nebo o další část příběhu. Skvěle to koresponduje se ztrátou, vnitřními i vnějšími bariérami – hlavními tématy filmu, na které má každá z postav svůj vlastní pohled. Zároveň se také ke každému momentu nabízí mnohdy více než jedna interpretace. Chvění si svoje místo v rubrice filmů, co stojí za to vidět, nevybojovalo výběrem interiérů ani dramatickým soundtrackem. Získal mu ho neotřelý a vlastně i aktuální námět rozdílů mezi kulturami, paradoxní vzdálenosti mezi dvěma Angličany a delikátně podaná homosexualita.

#1 1001 gramů

#2 Mami!

#3 Společnost mrtvých básníků

Fotogalerie:

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.

NinaDjukanovic — Wed, 23 Sep 2015 15:01:19 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

Po dostopování až do samotného srdce Peloponésu, jsme se probudili na pláži v městečku, ve kterém žilo maximálně pět set obyvatel. Měli jsme dva dny za sebou a více než tisíc kilometrů před sebou.

Hned jak člověk v Řecku ráno otevře oči, pozná, že bude přes den opravdu horko. Tohle byl jeden z těch dnů. Již v osm ráno jsme byli splavení potem. Takticky jsme promýšleli, kam si stoupnout, abychom měli co nejvyšší šanci, že nám někdo zastaví. Přesto se nám nedařilo. Snažila se nám pomoct spousta lidí, nikdo však nejel směrem k Athénám (ne, doteď tomu nerozumíme). Hodiny ubíhaly a my byli zoufalejší a zoufalejší. Kolem jedné odpoledne jsme se sesunuli pod strom u jednoho z postranních domků. Za pár okamžiků už nám podával milý pán velkou ledově vychlazenou lahev s vodou. Málem jsme to už vzdali, ale díky této milé zkušenosti jsme napotřetí změnili místo a zkoušeli stopovat ještě chvíli. Postarší paní se nad námi slitovala, zastavila a vzala nás autem k dálniční mýtné bráně. Ona nicméně neměla v plánu jet dál po dálnici, jako jsme potřebovali my, a nechtěla zbytečně platit jen proto, aby mohla jet zase zpátky. Naštěstí přišla s velmi elegantním řešením. Zastavila těsně před bránou, kde nás vyhodila. Rovněž vystoupila z auta, posunula plastová svodidla, nasedla zpátky a vyhnula se mýtu tím, že mezi svodidly suverénně projela a otočila se.

Byli jsme tedy ve stejné situaci jako před hodinou, ale teď už nebylo cesty zpět. Po zhruba další hodině stopování se k nám zčistajasna přihnal starý bavorák. Bez jediného slova nám postarší pán ve slunečních brýlích a kožené bundě pokynul, abychom si nastoupili. Silnice mezi Patras a Athénami je považovaná za tu nejhorší v Řecku. Celá se opravuje a v některých místech je dokonce zúžena na pouze jeden silniční pruh. Povolená rychlost je 60 km/h. Náš pan řidič dokázal dosáhnout rychlosti až 160 km/h. Cestou jsme míjeli a rozpoznávali všechna ta auta, co nám nezastavila a v duchu jsme se upřímně smáli. Za rekordní dvě hodiny jsme byli v Athénách jako na koni.

Díky úžasnému vynálezu jménem Airbnb - platformě, na které lidé pronajímají své pokoje, byty i domy - jsme si našli ubytování během dvaceti minut. Naneštěstí v Athénách jezdí městská hromadná doprava v náhodných intervalech od pěti do padesáti minut. Proto jsme se dostali na pokoj až v pozdních večerních hodinách. Přesto jsme strávili v Athénách krásné tři odpočinkové dny, kdy jsme s sebou konečně nemuseli vláčet těžké krosny. Vždy jsme se jen smutně pousmáli nad smskami, které nám pravidelně přicházely od našich mám. Varovaly nás v nich před rozzuřenými Řeky, demonstrujícími přímo v hlavním městě. My jsme však neviděli jediného rozzuřeného, demonstrujícího Řeka ani jediného uprchlíka. Všichni jen s úsměvem posedávali v kavárnách a popíjeli ledovou kávu. Naopak jsme se nemohli vynadívat na krásné široké bulváry, stejně tak jako na uzounké kopcovité uličky, ze kterých byl výhled na celé město. Dříve nebo později jsme ale museli pokračovat v naší cestě. V Athénách vede dálnice přímo středem města, aspoň jsme nemuseli za dalším dobrodružstvím jít daleko.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 1. 10.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Fotogalerie:

Travel the North: #1 Seriál o dvouměsíční brigádě v Norsku

AnnaPopelkova — Sat, 19 Sep 2015 21:59:54 +0000

#travel the north #seriál #brigada v zahranici #cestování #dobrodruzstvi

První díl seriálu o mé dvouměsíční brigádě v Norsku se týká všeho podstatného, co je třeba před podobnou cestou dobře naplánovat a zvážit. Pokud by se někdo z vás pro získání podobné zkušenosti rozhodl, dovolila jsem si pár rad a nápadů, jak předejít organizačním problémům a schovat si tak adrenalin až na krocení norských peřejí.

Celý život jsem si přála někam vypadnout. Bylo mi víceméně jedno kam, hlavně odjet sama a na co nejdelší dobu. Nejsem asi zrovna vlastenec. Na začátku střední jsem měla ambici strávit rok v USA, což se ale nepovedlo, hlavně z finančních důvodů. O pár let později, jsem se začala zajímat o pracovní pobyty v zahraničí přes prázdniny – od au pair v UK, přes kurz vaření v Itálii, work and travel v USA až po pracovní programy na farmách severu. Vše, kromě poslední možnosti, mě nějak omezovalo požadovaným věkem nebo minimální délkou pobytu. Volba tedy byla jasná. Nehledě na to, že Skandinávie, hory, místo bez lidí, se pro člověka, jako jsem já, jevila jako nejlepší volba.

Nejdříve jsem chtěla na Island, ten byl ale beznadějně obsazen už od podzimu. Další alternativou se pro mě stalo Norsko.

Jak tedy práci v Norsku sehnat? Chce to včasnou přípravu, našetřený kapitál do začátku a nebát se mluvit.

Práce se dá sehnat dvěma způsoby. Buď můžete jet na „blind“, což bez norských kontaktů nedoporučuji, nebo můžete využít služeb některé z českých agentur, které se prací v zahraničí zabývají. Já jsem se rozhodla pro známou Student Agency, která se mi zdála pro sehnání první práce v zahraničí jako nejlepší volba.

V Norsku jsou nabízeny práce zejména na farmách, v cestovním ruchu, popřípadě v rodinách. Všude musíte odvádět daně a být zaevidováni v norském daňovém systému, svým ID číslem, které si na místním úřadě vyřídíte ihned po příjezdu. Po zahraničních brigádnících se vyžaduje hlavně angličtina, ostatní jazyky jsou také výhodou, ale pokud neumíte norsky, stejně se k práci s lidmi (například pozice servírky, na recepci nebo na baru) nedostanete.

Takhle to začalo.

Zdroj: Anna Popelková

Spolupráce se Student Agency

Pokud opravdu chcete celé léto strávit mimo domov, nesmíte podcenit dostatečnou přípravu. Proto si vše rozmyslete co nejdříve a pokud si budete chtít vybrat destinaci, zajděte do agentury na první informativní schůzku už na podzim. Na této první schůzce dostanete řadu informací a zejména formulářů, se kterými se dostavíte na další, již domluvenou schůzku zhruba do třech týdnů. V těchto třech týdnech jsem si zaznamenala několik rad a nápadů, které by mi náročné vyřizování dost ulehčily.

Na další schůzce je třeba odevzdat vyplněnou přihlášku, která je v angličtině, má asi 10 stránek, a proto ji doporučuju vyplnit co nejdřív. Chce to trošku googlení ve slovníku bizarností (pohrabáč a tak podobně), kreativitu, pečlivost a opravdu hodně času.

Dosti důležitým předpokladem pro práci na horách je fyzická zdatnost a psychická odolnost. Tomu odpovídá i doba lékařské prohlídky, která se odvíjí od počtu požadavků ve formuláři. Alespoň ta moje trvala minimálně půl hodiny. Doporučuji si tedy sjednat s lékařem termín prohlídky a před tím, než za ním půjdete, mu předem připravený formulář přeložit do češtiny, tím si pojistíte, že nebudete nuceni přijít opakovaně.

Pokud vámi cloumá podezření, že byste mohli být při výběru budoucími zaměstnavateli znevýhodněni kvůli nejasnostem v křížkovací přihlášce, ať už se pak jedná o jakékoliv zdravotní problémy, nebo předešlé pracovní zkušenosti, je užitečné tyto nejasnosti dobře shrnout v motivačním dopisu.

Doporučení. Určitě je dobré sehnat si někoho, kdo o vás může napsat, jak jste pro něj pracovali. Nemusí to být dlouhodobá brigáda, ale každé dobré slovo o vás od někoho jiného než od vás samotných je cenné.

A poslední věcí je krátký pohovor, který má ověřit vaše jazykové schopnosti v angličtině minimálně na komunikativní úrovni, což, myslím, není problém pro nikoho, kdo má aspoň nějaké základy.

Student Agency spolupracuje s partnerskou agenturou v Oslu – Atlantis, která je hlavním zprostředkovatelem mé brigády. Do Atlantis už pak zaměstnavatelé z celého Norska zasílají pracovní nabídky a vybírají si ze souboru žadatelů, které pak sami kontaktují.

Celý program vyjde zhruba na 15 000 Kč (doprava není v ceně) s tím, že se nejdřív zaplatí záloha (cca 3000 Kč) a poté, co zájemce bude opravdu zařazen do programu, doplatí zbytek na třetí a poslední schůzce. Norsko je nejdražší zemí světa, tomu tedy odpovídá i cena programu. Díky tomuto programu je vám hrazeno jak ubytování, tak jídlo po celou dobu vaší brigády. Samozřejmě jako plátci daní máte automaticky nárok na dovolenou, nemocenskou a velmi kvalitní zdravotní péči.

V tisíci metrech nad mořem a patnácti stupních po celé léto

Dost ale obecných informací. Let the story begin. Oslovil mě hotel Turtagro, který je zasazen do překrásné norské přírody. Některými místními je toto místo nazýváno i jako Mekka norských hor. Krásná dřevěná budova plná moderního umění s knihovnou, vlastním kinem a původní budovou z 18. století, kde spím.

Knihovna v hotelu

Zdroj: Anna Popelková

Moje práce je docela hodně fyzicky náročná. Hlavně ze začátku jsem se cítila strašně zmateně a neuměla jsem spoustu slovíček, ale časem jsem si zvykla, vytvořila si v práci systém a začala mě tak i bavit. Jde hlavně o práci kolem myčky a uklízení nádobí, připravování a pojídaní dezertů, uklízení pokojů a práce v prádelně.

Po práci nejčastěji chodím hikingovat po místních vrcholcích, které máme opravdu přímo za hotelem. Ve volné dny (na které mám nárok minimálně 2x týdně) se občas i podaří zajet na nějaký výlet s ostatními. Například kousek od tohoto místa se nachází nejdelší a nejhlubší norský fjord – Sognefjord (a k němu příslušné kavárničky), národní park Jotunnheimen, horská jezírka, která v horké dny opravdu vybízí, i přes svou ledovost, ke smočení. Někteří nadšenci, kteří mají své vlastní paraglidingové vybavení, se kochají pohledem na naši „Mekku“ z ptačí perspektivy.

Sníh v létě? No problem in Norway.

Zdroj: Anna Popelková

Věděli jste, že se dá v Norsku studovat managment outdoorových sportů? Země stovek příležitostí.

V hotelu tvoříme mezinárodní, vesměs studentský, kolektiv. U každé večeře se scházím s lidmi z Norska, Švédska, Holandska, Španělska, Skotska, Rumunska, Německa a dokonce i se dvěma holkami z Čech. Kolem hotelu pořád běhají stáda místních ovcí, které doprovází hejna otravného hmyzu. Slunce skoro nezachází a všude kolem mě se tyčí nádherné hory se zasněženými vršky. Zažívám tu druhý začátek jara, teplota se pohybuje něco mezi 10 až 20 stupni, ideální.

Není to ovšem místo pro každého. Pokud hledáte k prázdninám za hranicemi noční život, pochůzky po městě, své vrstevníky a méně náročný pracovní režim, vyberte si raději práci v zemi, kde vám budou rozumět a vy jim, a kde na vás nečeká zlatá klec – místo v nádherných horách, ze kterých půjdete do města dva dny a za autobus se nedoplatíte.

Pokud vás moje cesta zaujala, určité si nenechte ujít další pokračovaní za týden. Bude to článek pro ty, kteří chtějí po Norsku hlavně cestovat, a možná v něm najdete i o dost realističtější pohled celou cestu a její problémy, které vás můžou potkat, rozhodnete-li se odjet na dva měsíce pracovat právě sem.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští neděli 27. 9.

Travel the North: #2 Napříč vikingskými stezkami

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

NinaDjukanovic — Wed, 09 Sep 2015 16:51:56 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

V posledních pár měsících se udály dvě zásadní věci. Zaprvé, stále více našich přátel začalo zkoumat vzdálené končiny pomoci toho nejlevnějšího způsobu cestování – stopováním. Zadruhé vyvrcholila řecká krize. Já a můj přítel jsme se toto léto nechali inspirovat obojím.

Sedíme na rozkošném sobotním rodinném obědě. Pantáta zasvěceně vypráví, co kde četl o současné krizi v Řecku. “Představte si, že malí farmáři musejí prodávat třešně pod cenou, euro za kilo, a stejně je nikdo nekupuje, protože nikdo nemá peníze, a tak tam všechno hnije.” Podívali jsme se s přítelem na sebe, uvědomujíce si tíživou neexistenci našeho plánu na prázdniny a bylo nám jasné, že přesně to nás láká.

Ještě týž večer jsme našli nekřesťansky levné letenky - nicméně z Budapešti. I s touto komplikací nám to ale vycházelo pořád poměrně dobře. Naprosto spontánně a netušíc, co nás čeká, jsme začali balit. Po větším než malém množství hádek ohledně toho, kolik si s sebou smím vzít triček, jsme měli konečně hotovo – nechyběly spacáky, karimatky, stan a takové klasiky, jako například legendární ešus. Proti krizi jsme se vybavili asi pěti peněženkami, do kterých jsme pečlivě rozdělili všechnu naši hotovost. Hned v pondělí jsme pak sedli na autobus a vyjeli do maďarské metropole. V době třicítkových veder vskutku nebyl dobrý nápad sednout si dozadu k motoru. Propocení jsme konečně asi v deset večer dojeli. V půl třetí ráno jsme pak byli vzorně nastoupení na budapešťském letišti, odkud nám za dvě hodiny letělo letadlo na Zakynthos. Překonali jsme neúnosné vedro i únavu a konejšili se myšlenkou na písečné pláže. Postoupili jsme ve frontě až před odbavovací kontrolu a naše nadšení dosahovalo vrcholu. V tom nám ale oznámila mladá slečna s ledovým úsměvem, že jsme si koupili letenky ve špatném termínu a náš let je za týden. Po prodělání menšího nervového zhroucení jsme si užili nádherný týden v Budapešti a absolvovali identickou cestu na letiště, tentokrát už úspěšně a zanedlouho jsme se již škvařili na řeckém sluníčku. První myšlenka, která nám vytanula v hlavě, byla: “A co teď?” Náš teoretický plán spočíval v prostopování celého Řecka až do Soluně, přestože ani jeden z nás v životě nestopoval.

Zvedli jsme palce

Došli jsme na kraj silnice a váhavě jsme zvedli palce. Zhruba do pěti minut nám zastavila asi čtyřicetiletá žena s čivavou v jedné ruce a cigaretou v druhé. Točení volantu to značně komplikovalo, přesto nás dovezla přímo k pláži ve městě Laganas. Jak jsme později zjistili, Laganas je turistické centrum pro britskou mládež, která zde propíjí peníze svých rodičů a drandí na půjčených čtyřkolkách po celém ostrově. Jeden Řek, kterého jsme později potkali, poznamenal: “Na střední jsem chodil v Laganas a nedokázal jsem pochopit, proč britské děti jezdí do Řecka, aby se opíjeli a ničili to tu. Na vejšku jsem odjel studovat do Londýna a pochopil jsem, že se u sebe doma chovají úplně stejně.” Na přírodních krásách to ale prozatím stejně neubírá. Celý ostrov je chráněná přírodní rezervace želv karet obrovských, které kladou svá vajíčka přímo na plážích. Vyjeli jsme proto lodí na jejich pozorování. Azurové moře nás tak okouzlilo, že jsme úplně zapomněli na silné sluníčko a už nás ani opalovací krém s oxidem titaničitým nezachránil. O to zábavnější bylo v následujících dnech nošení patnáctikilových krosen na zádech rudých jako Právo.

K večeru jsme si našli krásné místečko na kopci posetém olivovníky s výhledem na celé město i moře a postavili jsme si stan, ze kterého jsme pozorovali západ i východ slunce.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 16. 9.

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Fotogalerie:

Kvalitní filmové alternativnosti v dobách salámismu - Společnost mrtvých básníků #3

Michaela Kasparova — Sun, 06 Sep 2015 15:50:12 +0000

#seriál #filmynesalamy #kapitanemujkapitane

Snažíte se bez úspěchu v dobách salámismu marně najít světlo plátna na konci tunelu? Snímky, po nichž skočí každý správný ČSFD fetišista a užuž si je cpe do oblíbených, přitom si posunuje své plastové transparentní brýle a u srdce ho hřeje alternativnost jeho života? Jsem tu já! Bojující proti záporákům (čti blockbustery, komerční výplody), hledám filmy, co příliš nevyčnívají a vyčnívat by měly! A tady jeden je!

Peter Weir se dlouho ukrýval za šedou oponou. Jeho režisérský um zůstal pohřben pod tíhou masové produkce, kde jeden dobrý film může lehce zapadnout. Díky filmovým databázím ale dostává nevtíravý snímek zasazený do pozdních 50` své zasloužené místo na výsluní.

Todd Anderson (Ethan Hawke) & Neil Perry (Robert Sean Leonard) jsou jen jedni z mnoha studentů elitní střední školy, továrny na vstupenky do amerického snu. Na rozdíl od snu leží film na pevných základech. Ty by se ovšem zhroutily nebýt lepidla ve formě skvělého výkonu Robina Williamse a scénáře, který udržuje kostru příběhu. Celým filmem prostupuje zdánlivě nedůležité slovní spojení Carpe diem, které se ale ukáže jako klíč všeho a ke všemu.

Bývalý absolvent Vermontovy akademie John Keating (Robin Williams) nastupuje na místo učitele literatury. Už při svém příchodu naruší dokonalý mechanismus stereotypu, když nadšeně a s úsměvem vybídne studenty k vytržení úvodu v učebnici, který nabádá ke správné interpretaci poesie.

Na opatrnost vůči slovům, myšlenkám a inovaci John odpovídá kouzelným Carpe diem a snahou o podnícení vlastního myšlení, které podrývá dogmata. Studenti, pokračující v Johnem založené společnosti básníků, začínají zpochybňovat soudržnost elitářské instituce. Jejich přestavěný žebříček hodnot se ale kromě jejich rodičů dotýká i známek a budoucnosti. Začíná být nejisté, co se stane s kariérou Johna Keatinga ve chvíli, kdy si Neil Perry vezme jeho Carpe diem k srdci až příliš. Akademie se musí začít vyrovnávat nejen se smrtí nadaného studenta, ale i se skutečností, že jakmile se jednou svobodné myšlení podnítí, je těžké ho zašlapat do země.

Parta kluků proti systému přes den rebeluje různobarevnými ponožkami, po večerech si s hrdinským pocitem podávají cigaretu. Podobné scény ve mně často vyvolávaly spíš dojem klišé, pocit, že takhle bouření vypadá, jsem neměla ani trochu. Po půlce jsem si už ale navykla na to, že pokud chce snímek něco sdělit, poví mi to a nestará se, jak to zní. A nakonec jsem byla i ráda, že to tak dělá!

Nenajdete totiž moc filmů, které by vám tak jednoduše a upřímně sdělovaly to, co chtějí, aniž byste neodešli ze sálu, popřípadě nevypnuli televizi. Můj palec nahoru si film zaslouží za plynulost dialogů, které gradují scénu za scénou, a také za to, že kamera ani kostýmy, na rozdíl od jiných filmů, nehrají důležitou roli. Všechen úspěch stojí na slovech. Snímek na nich dokázal vystavět složitý mechanismus, ve kterém do sebe všechno zapadá a to co má být řečeno, je řečeno ve správnou chvíli. Jediné, co mi na filmu někdy vadilo, byla předvídatelnost děje. Ve výsledku to ale působí, že děj není to hlavní, co z básníků dělá kvalitní snímek. Tu a tam divák sice vytuší, jaký bude cíl cesty, cesta k němu je ovšem mozaikou výborných výkonů, myšlenek a situací, které jsou mnohem důležitější. U titulků jsem si nahlas říkala, že se před šestadvaceti lety podařilo zfilmovat báseň. Každé zhlédnutí dá člověku něco nového, všimne si něčeho, co mu předtím uteklo. Tohle poeticky natočené vzbouření ve mně vyvolalo nutkání stoupnout si na lavici a prožívat všechno, co postavy přede mnou na obrazovce.

#1 1001 gramů

#2 Mami!

#4 Chvění

Kvalitní filmové alternativnosti v dobách salámismu - 1001 gramů #1

Michaela Kasparova — Sun, 05 Jul 2015 10:10:04 +0000

#seriál #filmynesalamy #1001 gramů

Sixpacky komerčních hrdinů, co se snaží udržet vás svými tricepsy mermomocí v sedačkách, milionové rozpočty - šestimístná čísla s ambicemi vylepšit hlavní zápletku, kterou vám trailer přehraje za dvě minuty. Snažíte se bez úspěchu v dobách salámismu marně najít světlo plátna na konci tunelu, filmy, které vám místo testosteronu a umělého nátlaku na slzné kanálky nabídnou kvalitní příběh? Snímky, po nichž skočí každý správný ČSFD fetišista a užuž si je cpe do oblíbených, přitom si posunuje své plastové transparentní brýle a u srdce ho hřeje alternativnost jeho života? Jsem tu já! Bojující proti záporákům, (čti blockbustery, komerční výplody) hledám filmy, co příliš nevyčnívají a vyčnívat by měly!

I když název není nejlehčí, 1001 gramů jako by svou váhu zanedbával. Norský umělecký film nás lehkými kroky uvádí do života Marie (Ane Dahl Torp), norské vědkyně, která se někdy až trochu paradoxně snaží udržet svůj život perfektně vyvážený.

Osobní i pracovní záležitosti si udržuje se stejným odstupem, jako drží cigaretu, kousek před sebou, nikdy ne příliš blízko. Norsko-pařížská lovestory Benta Hammera je magnetem lákajícím do kina nejen melancholiky, co by nebýt norského 88 minut dlouhého snímku nevystrčili nos z Burtonovy Anatomie, ale i lidi se zájmem vidět skvělý film s ne příliš známým obsazením.

Marie je jedním ze strážců prototypu norského kilogramu. Ten, chráněn mnoha vrstvami, se podobá Mariině křehké existenci, která je ovšem trochu komplikovanější než 90 % platiny s 10 % iridia. Moderní apartmán s jednou obyvatelkou, kompaktní auto pro jednoho nebo osamocená peřina na manželské posteli. Zkrátka a dobře, hlavní protagonistka si se svojí maličkostí a kilogramem naprosto vystačí.

Pařížský seminář, který si klade za úkol zjistit, jestli je kilo pořád kilové, ovšem Marii z její samotářské pohodlnosti vytáhne. Semináře se účastní místo svého nemocného otce Ernsta (Stein Winge), nastupuje na jeho místo a veškerá zodpovědnost padá na ní. Po návratu spolu vedou rozhovor, Ernst přemýšlí, kolik bude po kremaci jeho tělo vážit. Možná jí rozhovor položil život na pomyslné váhy, možná její osamělost byla jen převážena touhou rutinu opustit. Nezáleží na tom, jestli Marii ke změně v životě popostrčil Ernst a jeho rozjímání, nebo ji samota omrzela. Záleží na tom, že se něco změní.

Z občas až moc dlouhých minimalistických záběrů na vodu, budovy nebo kilogram jsem měla nutkání hypnotizovat ručičku hodinek. Balancování mezi dramatem a komedií ve mně vyvolalo zvláštní pocity, chvílemi jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo se, stejně jako postavy, cítit naprosto na nic. Už z popisku filmu jsem měla dojem, že se nebude jednat o kýčovitou lovestory, jako spíš o to, jak si k sobě dva lidé můžou najít cestu. Během toho, co jí hlavní protagonisti hledali, jsem se někdy musela pousmát, 1001 gramů má k obyčejné lovestory vlastně hrozně blízko. Nevím, jak ostatní, za mě si ale film zaslouží palec nahoru, ať už za hudební stránku, kterou výborně dokresluje John Erik Kaada, nebo kameru (John Christian Rosenlund), jež si s divákem hraje a nechává ho nahlédnout na postavy ze všech úhlů a vzdáleností. Katalyzátorem kvality může pro někoho být nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film - pro mě to byly například dialogy, kterých nebylo kvantum - nezaplácly polovinu filmu, a přesto mě dostaly k pointě toho, co chtěla postava říct. Zmínit a vyzdvihnout musím i výkony, aneb jak se z kontrolou posedlé Marie stal znovu člověk, který žije. Já sama jsem po odchodu z kina měla radost. Po marvelovských blockbusterech, ve kterém dominuje vzorec: dobrej + zlej = 3,5 hodiny s popcornem, a po utahaných komediích jsem konečně narazila na film, který mě bavil a po kterém jsem se, jako Marie na konci filmu, cítila trochu živější.

Odkaz na hudbu: http://kaada.no

#2 Mami!

#3 Společnost mrtvých básníků

#4 Chvění

Jak si manažeři zamilovali duhové koníky

TadeasJojko — Mon, 05 Nov 2012 08:53:07 +0000

#seriál

Mé jméno je Gabe Newell, jsem tvůrcem her jako Half-Life a Team Fortress, majitelem herního softwaru Steam s miliónovým obratem a vášnivým fanouškem My Little Pony.

Když penízky cinkají…

My Little Pony: Friendship is Magic vypráví příběh Twilight Sparkle, studentky jednorožčí magie, která je proti své vůli princeznou království Equestrie poslána do městečka Ponyville, aby si udělala přátele. Seriál je výsledkem spolupráce Hasbro a televizní stanice The Hub, jejíhož Tutensteina si možná někteří z vás budou pamatovat. Hasbro, společnost vlastnící mnoho slavných sérií hraček, před několika lety velmi těžila z návratu Transformers. Každý kluk potřeboval svého Optimuse Primea, aby s ním bojoval proti Deceptikonům. Z toho důvodu se rozhodla udělat podobné oživení i u My Little Pony, která měla poslední plnohodnotnou televizní sérii téměř před třiceti lety. S tímto plánem přišla za Lauren Faust, známou scénáristkou kreslených pořadů. Dostala zcela volnou ruku pod podmínkou, že režiséra a animační studio vyberou oni.

Mezi dětmi to byl hit. Obří hit. Příběhy o ponících z kouzelné země Equestrie zbožňovali i kluci a sledovanost stoupala a stoupala. Jenže… pak se stalo něco velmi nečekaného. Muži. Dospělí muži se začali koukat na tento seriál. Nemluvíme tu o tisících nebo desetitisících. Ale přímo o statisících, některé zdroje udávají i milióny. Na internetu se začaly objevovat tisíce fanouškovských kreseb a fotek s hláškami. Na 4chanu museli zařídit samostatné fórum přímo pro ně, protože fórum pro americké animáky jimi bylo přehlceno. Na Youtube najdete nespočet videí věnovaných tomuto seriálu. V USA byly uspořádány tři srazy fanoušků a jeden se plánuje i v Evropě. Začali obsazovat všemožné fantasy a animecony a jejich komunita roste doslova každým dnem.

Jak starý chlap že se na tohle dívá?

Pokud si přijdete zmatení, překvapení nebo zaskočení, pak reagujete zcela správně. Určitě si říkáte: „Vždyť to jsou poníci! Jsou celí duhoví a růžoví a tohle všechno kolem! Co je k tomu vede?“ Velká část lidí by fanoušky určitě považovala za homosexuály, tito „broníci“ jsou ovšem podle výzkumu gayové pouze v 1,7%. Kdybyste popularitu chtěli svádět na mužskou úchylnost (protože sám moc dobře znám pár jistých anime fanatiků a nejsou sami), měli byste vědět, že 14% broníků jsou ženy – nebo pegasestry, jak se samy nazývají. Někteří dokonce zájem o seriál o ponících svádí na nadbytek času způsobený nezaměstnaností, ale ani to není podle výzkumů pravda, je mezi nimi nezaměstnaných stejně jako mezi nebroníky. Tak co je nutí každý týden netrpělivě vyhlížet další díl? Odpověď je ve skutečnosti strašně jednoduchá – je to skvělý seriál.

Kvůli zažitým stereotypům o tom, jak jsou poníci pro malé holky a nehodí se pro kluky, už vůbec ne pro dospělé muže, si nedokážeme připustit fakt, že by se právě tak známá značka mohla vztahovat k něčemu opravdu dobrému. Přestože seriál zatím žádná ocenění nevyhrál, je třikrát nominován na Zlatého Lva v okruhu animovaných seriálů (Nejlepší animovaná série, nejlepší režie, nejlepší hudební doprovod) a na ceny Emmy byly v letošním roce nominovány dvě písničky ze seriálu. Ani amatérští kritici nezůstávají pozadu – 81% a samé nadšené komentáře na ČSFD snad dostatečně dokazují, že celý tým pracující na My Little Pony odvedl skvělou práci.

Kdo se má jako broníci v žitě?

V nedávném rozhovoru Howard Stern, americký komik specializující se na urážení určitých skupin lidí, zmínil, že broníci hlavně potřebují jednu celebritu, která by se jich zastala. A broníci se bavili, protože Stern takříkajíc "neudělal svůj domácí úkol." Jednou z prvních celebrit-broníků byl Andrew W. K., americký rocker. Internet se smál, když se Robert Pattison objevil na veřejnosti v tričku Twilight - přesněji Twilight Sparkle, hlavní hrdinky MLP. Smích jim ovšem zamrzl na tváři, jakmile se za broníky prohlásili Markus "Notch" Persson, tvůrce Minecraftu, a Gabe Newell, zakladatel a majitel Steamu. Úsměvné nám může přijít to, že celá německá Pirátská strana trvala na zařazení "Času na poníky" do programu parlamentu, během nějž by se pustil díl seriálu. Nápad (bohužel) neprošel, protože ostatním členům parlamentu nepřišel tak vtipný.

John de Lancie, americký herec známý hlavně svou rolí Q ve Star Treku, byl vtažen do středu dění celé broníkovské komunity poté, co mu před rokem a půl zavolal jeho agent s tím, jestli by nechtěl dělat na nějakém animáku. On mu pověděl: "Fajn, pošli mi scénář, já si ho pročtu a uvidím." Když se do něj pustil, zjistil, že je to kvalitně napsáno, a tak roli přijal. Ve studiu z něj měli hroznou radost, on odehrál svou roli a celou záležitost vypustil z hlavy. O tři měsíce později se jednoho rána probudil, šel k počítači a zjistil, že má 400 nových emailů. Šokovalo ho to, ale začal si je jeden po druhém číst. Po chvíli zvedl telefon, vytočil číslo své manželky a zeptal se jí: „Říká ti něco My Little Pony?" „Ano, v tom jsi přece hrál. Je to seriál pro malé, který běží v televizi." „Víš co? Mám tu 400 mailů a ty nezní, jako by je napsaly malé holky." Na Star Trekových srazech za ním začalo chodit víc a víc broníků a on se začal o celý fandom zajímat víc. Poté, co začala nepříliš seriózní média typu Fox News osočovat broníky z úchylnosti a pedofílie, rozhodl se tento obraz napravit a natočit první dokument o tomto fenoménu. Zbytek je takříkajíc historie. Samozřejmě je tu i pár celebrit podezřelých z broníkovství (např. Lady Gaga byla několikrát viděna s poníky kolem krku), v každém případě je jasné, že broníci se najdou i mezi slavnými osobnostmi.

„Nikdy nesuď knihu podle obalu“ u MLP platí tuplem

Lauren Faust šla do tvorby seriálu s tím, aby stvořila seriál pro malé dívky, na nějž by mohla být pyšná. Oprostila se od předchozích generací a stvořila zbrusu nový svět se svými vlastními charaktery. Právě ty jsou nejsilnějším prvkem seriálu, každá postava je rozdílná a dokáže na svých bedrech nést celou epizodu. Přestože jde z velké části o obyčejné pohádky, které jsme viděli tisíckrát předtím, výjimečné chování jednotlivých poníků z nich dělá zábavnou podívanou. Například jednou se začnou Pinkie Pie vyhýbat kamarádi, protože pro ni pořádají tajnou oslavu. Obvyklá postava by zesmutněla, že ji nikdo nemá rád, ale Pinkie Pie… se regulérně zblázní a uspořádá si večírek s čestnými hosty jako kýbl tuřínu, kameny, pytel mouky a hromádka vaty.Nemluvě o počtu popkulturních odkazů, ať už jde o Discorda založeného na Q ze Star Treku, díl parodující Vraždu v Orient Expressu nebo v pozadí stojícího poníka s nebelvírskou šálou a kulatými brýličkami.

Existuje hodně důvodů, proč si My Little Pony: Friendship is Magic oblíbit. Někoho zaujme hudba, někoho plynulá animace a někoho chytrý humor. Na jednom se ovšem všichni broníci shodnou – nikdy se nerozhodne boj o nejlepšího poníka.(Stejně to je Pinkie Pie)

Doktor se vrátil!

VernonikaJoncevova — Wed, 03 Sep 2014 10:05:05 +0000

#seriál

Fanoušci jednoho z nejsledovanějších britských seriálů slaví. Whovians se po víc jak roce dočkali nové série. Jejich oblíbený mimozemský cestovatel se vrací na obrazovky, tentokrát v úplně jiném kabátě. A to doslova.

S jedenáctým Doktorem jsme se rozloučili za dramatických okolností ve výroční osmisté epizodě. Poté, co využil svou zbylou sílu, aby zničil své úhlavní nepřátele Daleky (pro neznalce ty roboty s anténkou), a procítěně sejmul motýlka, se regeneroval do nové podoby. Na místo potrhlého jedenáctého Doktora, kterého ztvárnil sympaťák k pohledání Matt Smith, nastupuje jeho nový pokračovatel.

Peter Capaldi je charismatický Skot a držitel ceny BAFTA, který krom hraní i režíruje, píše scénáře a má za sebou už několik namluvených audioknih. Než se z něj stal nový Pán času, objevil se ve filmech jako Světová válka Z, Zloba – Královna černé magie nebo v seriálu Skins. Od začátku byl pro roli dalšího Doktora jasným favoritem, vedlo se dokonce tajné přijímací řízení v domě producenta Stevena Moffata. Předpovědi se potvrdily ve chvíli, kdy natáčel v Praze seriál Tři mušketýři a neměl čas zvedat telefon. Když zpětně volal svému agentovi, ten ho přivítal veselým zvoláním: „Ahoj, Doktore!“ Capaldi tak jako druhý nejstarší herec seriálu (starší už byl jen William Hartnell, který hrál prvního Doktora) nahradil toho nejmladšího.

Do osmičky všeho temného?

Začátek osmé série napovídá, že Doktora poznáme zase z trochu jiného úhlu pohledu. Jeví se jako drsňák, který už není tak otevřený a přátelský jako jeho minulá reinkarnace. Novou povahu podtrhuje jednoduchý tmavý outfit, který byl zvolen mimo jiné kvůli fanouškům, pro které bude snazší ho napodobit. Slovy tvůrců se Doktor „vrací ke kořenům“ a je to bláznivý podivín, u kterého si nejste ničím jistí. Jeho staronová společnice Clara Oswald to tak s ním ze začátku nemá vůbec jednoduché. Kdo by se těšil na nějaký společný románek, bude zklamán, na výslovný požadavek Capaldiho byla tato možnost už od začátku zamítnuta.

Aktuálně vyšly první dva díly, těšit se můžeme celkem na dvanáct epizod a vánoční speciál. Celkově bude osmá řada výrazně temnější než ty minulé. Kromě zmíněné Clary bude Doktorovi dělat společnost učitel Danny Pink a studentka Courtney. Ze starých známých záporáků se pak vrátí Dalekové nebo Mechaničtí droidi, kteří se objeví hned v úvodní epizodě. Zajímavým zpestřením prvních dílů budou například Robin Hood nebo Tyrannosaurus rex.

Fanoušci sci-fi a britského humoru si tak opět přijdou na své. Allons-y!

Pokud máte zájem o více informací o seriálu Doctor Who, například o jeho historii a vývoji, pak doporučujeme náš starší článek zveřejněný v tištěné verzi Easy magazine.

Zdroje obrázků:

http://www.thegallifreytimes.co.uk/2014/07/new-doctor-who-deep-breath-pr...

http://doctorwhonoticias.files.wordpress.com/2014/01/5457302-high_res-do...

http://static.guim.co.uk/sys-images/Guardian/Pix/pictures/2014/7/7/14047...

http://polari.polariarts.netdna-cdn.com/wp-content/uploads/2014/08/Docto...

http://haveageekasm.com/wp-content/uploads/2014/08/take-a-deep-breath-do...

Fotogalerie:

Video: