Easy Magazine - Společnost

Teroristické útoky očima Pařížanky Lucie Petitprez: V Bataclanu jsme mohli být i my

KarolinaKosarova — Sat, 14 Nov 2015 11:50:58 +0000

#pray for paris #pray for the world #isis #terorismus

Je pátek 13. listopadu 2015. Sedíme v klidu na pohovce a sledujeme, paradoxně, reportáž o elitní jednotce francouzské policie RAID. Ve 22 hodin 50 minut dostávám SMSku od kamarádky, která žije v 11. okruhu, jen pár metrů od Bataclanu: „V pořádku jsme dorazili domů, jsme v bezpečí.“

Z počátku vůbec nechápu, o čem mluví. Ihned se připojuji na aplikaci deníku Le Monde a čtu první informace, které zatím nejsou dost podrobné. Následuje další série zpráv všech přátel a známých, kteří o nás mají starost a ptají se, zda jsme doma. Teprve po několika minutách začínám chápat, že se děje něco vážného.

Přepínáme na kanál France 3, kde už vysílají v přímém přenosu aktuální dění. Polévá mě horko, cítím se, jako bych byla zraněná i já. Na Facebooku se mi mezitím už mnoho přátel ozvalo, že jsou v pořádku. Hodně z nich žije v 10. či 11. okruhu, kde právě k tragédii došlo. Ještě nikdy jsem necítila teroristické útoky tak zblízka.

Tento večer jsme naštěstí v centru nebyli (bydlíme na periferii města), ale ulice, kde se střílelo, známe nazpaměť. Často tam totiž navštěvujeme kulturní akce, koncerty či divadla. V Bataclanu jsme tedy mohli být i my.

Pomalu jsme už skoro přestávali myslet na lednové události v Charlie Hebdo a Hypercacher a najednou je to tu znova. Opět se budu děsit pokaždé, když vejdu do pařížského metra. Budu zase zkoumat každého člověka, kterého potkám. Zas a znova budu přemýšlet, co má dotyčný ve své tašce, co má pod bundou. Paranoia, nebo realita? Strach nás bude opět provázet každým krokem.

Tento víkend rušíme všechny procházky, nepůjdeme do plánovaného kina, vynechám i svůj pravidelný kurz tance. Zůstaneme v bezpečí domova, dokud nás panika neopustí.

Je smutné bát se ve svém vlastním městě, děsit se všech lidí, kteří se kolem nás pohybují, podezřívat dokonce i turistu, ptajícího se v metru na cestu a kterému často ze strachu ani neodpovíme.

V Paříži je dnes mrtvo. Ulice i metro jsou nezvykle prázdné. Bude nám trvat několik dní, než začneme opět „žít“. Ale na jak dlouho? Kdy přijde příští útok? Budeme si muset zvyknout žít v tomto novém světě. Zůstat spolu, být solidární a hlavně nepřestat žít a chránit naše hodnoty. Tento víkend ale zůstáváme doma. Jsme stále v šoku.

Autorka Lucie Petitprez je Češka, dlouhodobě žijící v Paříži.

Zdroj titulní fotky: nbcnews.com

Fotogalerie:

Autor bestselleru Konec prokrastinace: „Nejlepší je být systematický punkáč“

MichaelKaras — Tue, 03 Nov 2015 23:00:43 +0000

Během studií Petr Ludwig založil poradenskou firmu GrowJOB institute. Její začátky však nebyly nijak snadné, protože prokrastinoval nejen on, ale i jeho zaměstnanci. To byl jeden z důvodů, proč vznikla známá kniha Konec prokrastinace. „Primárně jsem ale chtěl pomáhat lidem,“ říká.

Podle Petra Ludwiga je důležité na sobě pracovat a zároveň si nechat svou vlastní individualitu, originalitu. „Říkám tomu systematický punkáč. Sám si jednou za čas hodím punkový den, kdy si nic neplánuji. Metody z knihy mě jednak udržují v lati, ale dávají mi i svobodu, díky které si můžu vyhradit čas na kreativitu nebo odpočinek.“

Ve videorozhovoru se také dozvíte, jak se Petr Ludwig staví ke koučinku nebo jaké další knihy by chtěl napsat.

Fotogalerie:

Video:

Život s Krišnou: „Většina lidí dnes vydělané peníze využívá k otupení mysli.“ [#3]

AnetaLesna — Sun, 30 Aug 2015 09:40:50 +0000

#krisnuvdvur #krishna #religion #belief #food #life #philosophy #mantra

Seriál z mé návštěvy farmy hnutí Hare Krišna vrcholí zpovědí členů hnutí. Jak hodnotí svůj dosavadní život? Jakým způsobem se podle nich v běžném životě uplatňuje védská filosofie?

S Bradžarání vstupujeme do chrámové místnosti. Jde o největší místnost farmy, právě zde se nacházejí podoby Božstev, které oddaní každý den uctívají a převlékají. Moje průvodkyně, občanským jménem Brigita, mi vypráví o svém „životě před Krišnou“. Se svým manželem asi osmnáct let hrála v kapele. Bydleli v domku na severu Čech, ten však po přechodu na duchovní dráhu prodali a přestěhovali se do společnosti oddaných Krišny. Na farmě žijí svobodní pospolu podle pohlaví, rodiny mívají vlastní místnosti. Přímo na farmě ale žijí jen dvě, zbytek je rozeset v okolních vsích.

Hnutí v ČR legálně existuje od roku 1989, v současnosti tedy dorůstá už druhá generace oddaných. Ta si žije vlastním životem, někteří se dokonce rozhodnou hnutí opustit. Většinou se ale vracejí, protože si uvědomí, že jim život ve většinové společnosti nevyhovuje.

Jak vypadá typický den obyvatel farmy? Hlavní duchovní program začíná v půl páté ráno. Bradžarání vstává většinou už asi ve tři hodiny, na program se pak prý může lépe soustředit. v chrámové místnosti členové zpívají mantry a hrají na indické hudební nástroje. To trvá asi tři čtvrtě hodiny. Následuje osobní meditace, kdy každý odříká alespoň šestnáct kol po sto osmi opakováních Mahámantry („Hare Krišna…“). Toto trvá zhruba dvě hodiny. Po hodinové přednášce jednoho ze starších členů hnutí na téma z Bhagavad Gíty, nejvýznamnější posvátné knihy, se každý věnuje své službě, ať už jde o péči o zvířata, obdělávání půdy nebo třeba prodej produktů na farmářských trzích. Tato služba s přestávkou na oběd trvá až do večera, kdy mají obyvatelé čas na individuální studium či jiné činnosti.

„Veškerá hmotná příroda je rozdělena do tří kvalit: kvality dobra, kvality vášně a kvality nevědomosti.“

Konání bohoslužeb brzy ráno má svůj význam. V tu dobu je totiž mysl nejlépe schopna duchovního chápání. Nezáleží při tom ani tak na času východu Slunce. Podle védského poznání je veškerá hmotná příroda rozdělena do tří kvalit: kvality dobra, kvality vášně a kvality nevědomosti. To se projevuje i v životě „běžné“ společnosti. Kvalitě dobra odpovídá ranní doba, kdy se lidé s čistou myslí věnují svým povinnostem. Okolo desáté hodiny dopoledne nastupuje vášeň. Každý někam spěchá, něco řeší, nestíhá. Asi v šest hodin večer začíná převládat kvalita nevědomosti. Lidé jsou unaveni, přemýšlí, jak stráví večer. V noci se pak setkávají a zabíjí smysly i inteligenci kouřením, pitím a bezúčelným sexem. Mají pocit, že se musí něčím nabudit, odměnit. Pracují, aby vydělali peníze, které pak utratí za smyslový požitek. Je to koloběh, který je svazuje a udržuje v materiálním světě. Moje průvodkyně mě ujišťuje, že lidé žijící duchovním životem se bez světských lákadel snadno obejdou, když mají možnost nořit se do hlubin duše a přibližovat se k Bohu.

Duchovní dráha ale nemusí být jediným životním cílem oddaných. Védská kultura je postavena na předpokladu, že ne všichni musí žít mnišským způsobem života, aby dosáhli duchovního pokroku. Oddaní mohou zakládat rodiny i podnikat, pokud zároveň dodržují základní principy a studují posvátné texty. Někteří členové hnutí třeba vlastní makléřské firmy, nebo jsou lékaři, právníci, často velmi bohatí lidé.

„Světským“ životem žil i zakladatel hnutí Svámí Prabhupáda, měl velkou farmaceutickou firmu. Horoskop, který mu nechali udělat při narození, předpovídal, že bude jedním z nejbohatších lidí ve své zemi. K tomu také směřoval, navíc měl rodinu, děti… Ve svých padesáti letech začal cestovat po Indii, pak odjel do Ameriky a během sedmnácti let rozšířil své učení po celém světě, přičemž zasvětil tisíce žáků.

Hare Krišna je především kazatelské hnutí. Duchovně obohatit ostatní se snaží prostřednictvím knih a různých akcí, například průvodů ve městech se zpěvem Mahámantry. Na té je prý úžasné, že její vyslovení, byť třeba s posměškem nebo s despektem, a dokonce i jen zaslechnutí, člověka povznáší a očišťuje. Její duchovní vibrace může bytosti úplně změnit vědomí. Jedna z oddaných prý před svým přechodem k hnutí měla k manifestacím v ulicích přímo odpor, zpívajícím nadávala. Jak ale říká Bradžarání, naslouchání a občasné rozmluvy s nimi i tuto osobu postupně přivedly na duchovní cestu ke Krišnovi.

Oddaní také často chodí od domu k domu a snaží se poznání předávat osobnější cestou. Tímto způsobem před lety oslovili i Bradžarání. Ta se na farmě cítí velmi šťastná. „Můj dřívější způsob života se vůbec nedá srovnat s tím, jak žiji teď. Jsem velmi vděčná za poznání, které máme, za společnost ostatních oddaných. Vnímám to jako dar.“ Neví však, jak dlouho zůstane. Vše se přece děje z Krišnovy vůle a na základě naší karmy, proto nemá cenu cokoli dlouhodoběji plánovat. Krišna jedná skrz duchovní učitele, kteří žákům ukazují směr. Bradžarání se tedy bude držet toho, co jí doporučí duchovní učitel, ať to bude pokračování ve službě na farmě, nebo třeba cestování po vzoru zakladatele hnutí.

Umí si ale někdo z obyvatel farmy představit, jak by vypadal svět, kde by všichni lidé byli více či méně oddaní Krišnovi? Něco takového prý už funguje ve městě Majapur v Západním Bengálsku, kde se za oddané považují téměř všichni obyvatelé. Lidé se zdraví slovy „Hare Krišna“, chodí po ulicích s růženci a ráno konají bohoslužby v chrámech, z nichž některé jsou koncipovány pro tisíce lidí. Tento způsob fungování nepřináší žádné zvláštní organizační potíže. Město, které je centrem Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny, každý rok navštíví přes milion poutníků. Také má průvodkyně tam se svým manželem zavítala během šestitýdenní cesty po Indii.

Bradžarání déví dásí se psem jménem Damodar

Zdroj: Easymagazine

Na dvoře potkávám mladou ženu se dvěma dětmi. Její duchovní jméno je Padyaválí déví dásí, občanské Pavla. Její synové, pro české úřady Jakub a Jan, se jmenují Govinda a Ramanudža. S dostatečnou dávkou trpělivosti by prý bylo možné jim tato jména zapsat i do rodných listů, jako to dělá mnoho jiných oddaných u svých dětí. Govindovi je pět a půl roku. Chtěl by chodit do školy v Indii jako jeho kamarád, což ale pochopitelně není úplně jednoduché.

Dozvídám se o dalším aspektu filosofie hnutí, který bývá chybně chápán. Do jisté míry zde funguje systém rozdělující lidí do čtyř společenských tříd, takzvaných „kast“. Jde o bráhmany (kněží), kšátrije (bojovníci, panovníci), vaišji (kupci, řemeslníci, zemědělci) a šúdry (služebníci, dělníci).V rámci filosofie hnutí Hare Krišna, na rozdíl od mnoha jiných (podle oddaných chybných) pojetí, však tyto třídy nejsou neprostupné a jejich členové jsou si navzájem rovni. Neexistuje dědičná nadřazenost. Zařazení je dáno tím, jaké má konkrétní člověk vlastnosti a sklony, nikoli jeho původem. Existuje příběh o člověku, který toužil stát se žákem proslulého bráhmana. Ten chtěl zjistit, do jaké třídy jeho návštěvník patří, proto se ho zeptal na jeho rodiče. Mladý muž mu odpověděl, že neví, kdo je jeho otec, musel by se zeptat matky, která je prostitutka. Rázem bylo jasno. Takto pravdomluvný člověk mohl být jedině bráhman.

Také Padyaválí je se svým životem na farmě velice spokojena. Jako hlavní důvody uvádí společnost oddaných i přirozený způsob života, který díky přírodě a zvířatům může vést.

Padyaválí déví dásí se synem Ramanudžou

Zdroj: Easymagazine

Má návštěva farmy končí. U brány ještě potkávám novicku Evu, původem z Jihlavy, která na farmě žije asi rok a půl. Srdcem a duší tady prý určitě zůstane až do konce života. Snaží se ale dosáhnout duchovního pokroku, který by jí umožnil založit rodinu, se kterou by žila v okolí této usedlosti. Jejím cílem je sloužit oddaným a pánu Krišnovi. Na farmě se stará o krávy, které Krišna nade vše miluje. Ze svého pohledu se vymanila z okovů dnešní společnosti a chce se nechat ovládnout absolutní pravdou. O hnutí se dozvěděla na internetu, kde pátrala po společenství lidí se smýšlením a vnímáním podobným tomu jejímu. Loučíme se. Při čekání na vlak mám čas na přemýšlení. Svým způsobem těmto lidem trochu závidím. Na druhou stranu si opravdu neumím představit, jak by někdo jako já mohl žít bez „světských lákadel“. Návštěva se ale rozhodně vyplatila: Zkušeností není nikdy dost…

Druhý díl: Život s Krišnou: Agronom farmy: "Reinkarnace funguje jako přírodní zákon." [#2]

První díl: Život s Krišnou: Víra, půda a kamenný mlýn [#1]

#LoveWins aneb Duha kam se podíváš

Adela Kaderabkova — Tue, 30 Jun 2015 16:23:30 +0000

#lovewins #gaymarriage #duha #stadoovci

Snad ze všech sociálních sítí se na mě valí duha. Když projíždím facebookovou zeď, mám pocit, že se v té barevné louži snad utopím. Jedná se o louži podpory, nebo o louži plnou pokrytectví?

26. června byl senátem Nejvyššího soudu v USA zlegalizován sňatek homosexuálů ve všech padesáti státech. Podle prezidenta Obamy se jedná o velký krok na cestě ke zrovnoprávnění lesbiček a gayů.

No, není to krása? Ve Spojených státech se můžou legálně vzít dvě osoby stejného pohlaví. Můžou mít rodinu a fungovat stejně jako páry heterosexuální. Za mě to teda krása je! Všude je sluníčko, duha, jednorožci, svět je zkrátka nádherný. Bohužel, na té mé sluníčkové obloze duha stále ještě není.

Patřím mezi ty, kteří homosexuály plně podporují a myslí si, že by všichni měli mít stejná práva, nehledě na pohlaví, na rasu nebo na orientaci, proto jsem taky ráda, že alespoň někde odklepli tento zákon. Věc, která mi ale nedá spát, je ten neuvěřitelný boom kolem. HALÓ! Není to u nás, je to v USA. Půlka našeho národa je naprosto mimo ze zákona, který byl schválen více jak 7 tisíc kilometrů daleko odsud. Ptám se proč?!

Proč mi Natálie cpe duhovou fotečku, když po rovnoprávnosti homosexuálů celý rok ani neštěkla? Proč Tomáš tweetuje #LoveWins, když se ještě minulý týden smál gayovi v nákupáku, že si vybírá kabelku pečlivěji než jeho holka? Protože to viděli u ostatních, a tak to musí dělat taky? Protože viděli, že Demi Lovato postla na svůj instagram fotku s popiskem, ve kterém vyjadřuje podporu všem homosexuálním párů, a oni chtějí být jako Demi Lovato?

Když stejný zákon schválili letos v květnu v Irsku, rozhodně nevyvolal takovou vlnu okaté solidarity a potřeby vyjádřit se. Proč taky, žádná velká celebrita, jejíž obličej zdobí bulvární plátky, se o tom na svém profilu nerozepisovala. Vlastně se o tom nerozepisoval skoro nikdo, pouze Irové.

Duhová záplava v Česku by tedy byla přiměřená v případě, že by zákon platil v naší zemi nebo celosvětově, nyní se ale nejedná o nic jiného, než o čiré pokrytectví a tendence jít s davem.

Nechceme hledat mezi politiky lháře, říká Jan Tvrdoň z Demagog.CZ

MichaelKaras — Sun, 21 Jun 2015 15:57:05 +0000

Demagog.CZ ověřil již přes 5500 výroků. Projekt, který vznikl roku 2012, si dává za cíl mapovat výroky politiků a ověřovat, zda mluví pravdu. O tom, jak funguje systém ověřování či jak vzbudit zájem o současný svět u mladé generace, jsme se bavili s Janem Tvrdoněm, vedoucím tohoto projektu.

Kde vznikla myšlenka vytvořit projekt Demagog?

Demagog.CZ vznikl před třemi lety na FSS Masarykovy univerzity díky studentům Tereze Skládankové, Matěji Hruškovi a Ondreji Lunterovi. Matěj s Ondrejem už dva roky před tím založili Demagog.SK. Základním konceptem bylo ověřovat výroky politiků z různých debat. Politici ani moderátoři nemají často zpětnou vazbu a veřejnost se v jednotlivých argumentacích z různých oborů neorientuje. Někdy také nemůže moderátor ani divák politikům oponovat nebo si zjistit, na kolik politici argumentují korektně.

Byla po Demagogu společenská objednávka?

Nevzpomínám si, že by po zrovna takovéhle projektu byla poptávka, ale nejspíš ano, protože tehdy začalo vznikat mnoho dalších iniciativ. Řekl bych, že hlavním důvodem byla nepopulární Nečasova vláda. Po vzniku Demagogu jsme zaznamenali velkou mediální odezvu, některá média nás bulvarizovala jako projekt, který objeví a bude hlídat lháře. O to samozřejmě nemáme zájem, spíš chceme poukazovat na práci s fakty, které si každý může sám dohledat.

Jak je náročné zmapovat jednu debatu? Co to všechno obnáší?

Základem je získat přepis debaty a vytáhnout z něj všechny faktické výroky. Ověřujeme je všechny, protože nechceme, aby naše subjektivní názory ovlivňovaly, který výrok vybrat a který ne. Navíc nás mohou obvinit, že někomu straníme nebo naopak někoho poškozujeme. Ověřujeme pouze faktické výroky, čili neřešíme výrok typu - pravice je lepší než levice v otázce nezaměstnanosti nebo naopak, protože je to názor a každý si o tom může myslet cokoliv. Jde nám o absolutní nezávislost na politicích a stranách, takže než ověření vyjde, projde trojstupňovou kontrolou. Tým se dělí na experty a analytiky. Analytik dostane výrok, ověří ho a pošle ke kontrole zpět k expertovi, a pokud je vše v pořádku, pošle ho ještě na jednu kontrolu. Musíme také samozřejmě brát ohled na kontext teze, protože nemohou být dva podobné výroky hodnoceny jinak. Objektivita by u nás měla být zaručena tím, že stážisté mají nejrůznější politické názory a zastávají rozdílné ideologie.

Jaké diskuze si přednostně vybíráte? Kontrolujete jenom pár pořadů nebo to, co je zrovna aktuální?

Od počátku ověřujeme Otázky Václava Moravce, protože přepis debaty dostaneme vždy druhý den po odvysílání. Navíc jsou tam zvány strany na základě zastoupení ve sněmovně. Teď už ale neděláme všechny díly, protože některé jsou nezajímavé. Ověřujeme i Hyde Park ČT24, Partii na Primě nebo rozhlasové debaty. Zaměřujeme se také na jednorázové akce - důvěra Rusnokově vládě, rozpravy o rozpočtu, a pak jednotlivé volby. Naší poslední novinkou je ověřování slibů prezidenta Zemana, které si dal před zvolením v TV diskuzích. Našli jsme 36 konkrétních závazků (jedná se o faktické sliby), zatím jich porušil 8. Chceme se též věnovat složitějším tématům, teď například řešíme elektronickou evidenci tržeb. V budoucnu bychom se chtěli věnovat otázce humanitního vzdělávání.

Pokoušíme se také sbírat data a dělat si statistiku, ale děláme to spíše pro fanoušky na sociálních sítích. Nezjišťujeme, který politik je největší lhář, protože se to nedá objektivně posoudit. V průměru je pravdivých výroků kolem 65 % a nepravdivých/zavádějících 20 %, což si myslím, že není tak hrozné.

„Plány do budoucna – sliby Zemana a factchecking k ruské propagandě“

Jaké máte vztahy s politiky?

Nejčastěji se nám ozvou, když nesouhlasí s nějakým ověřením výroku, a tak nám posílají různé materiály, na základě kterých bychom mohli naše hodnocení změnit. Teď nám například psal Marek Prchal, který dělá PR v ANO, kvůli jednomu výroku Andreje Babiše. Žádný vážný problém jsme zatím neměli, i když čas od času o nás napíše na blog Tomio Okamura nebo nás vyhejtují Svobodní. Před časem jsme dostali dvě nabídky – jednu od ministra vnitra Milana Chovance a druhou od bývalého primátora Tomáše Hudečka. Oba chtěli udělat seminář, ve kterém bychom jim poradili, jak komunikovat navenek. To jsme samozřejmě odmítli, protože by nám to srazilo kredit.

Pracovní kolektiv tvoří hlavně vysokoškolští studenti. Jakým způsobem je získáváte?

Původní tým tvořili studenti FSS MU, teď máme zastoupení napříč celou zemí. Buď dáme inzerát na různé humanitní katedry VŠ, anebo se nám často hlásí lidé sami. Nejdřív si otestují pár zkušebních výroků a seznámí se se systémem ověřování. Často pak u nás zůstanou na stáž, která je sice neplacená, ale přesto máme velký zájem. Žádné velké náborové kampaně neděláme, většinou jenom sdílíme inzerát na Facebooku.

Jak by měl vypadat ideální stážista? Co by měl mít za sebou?

Určitě musí mít zájem o současné dění, zajímat se o politiku a vědět, jak funguje, číst média. Hlavní je nadšení a zájem se identifikovat s cíli projektu. Z principu by to měl být vysokoškolák, protože je to vhodný doplněk ke studiu. Nedáváme žádné hranice, je to individuální.

Kým a jak je projekt financován?

Jsme nezisková organizace a fungujeme na grantech, plus jsme dělali nějaké jednorázové komerční zakázky pro média. Rádi bychom rozjeli dárcovství, aby nás mohli konkrétní lidé i podporovat a my nebyli závislí jenom na grantech.

Máte nějaké vize do budoucna co na Demagogu změnit?

Budeme pokračovat v diskuzích a sledovat aktuální kauzy, mapovat sliby Zemana. Přes léto budeme přebudovávat tým a rozšiřovat ho, navíc rozdělíme stážisty do týmů, které se budou zabývat jedním konkrétním tématem. Přemýšlíme také o možnosti factcheckingu k ruské propagandě, která proniká do Evropy. Společně se slovenským a polským Demagogem si vyměňujeme know how a diskutujeme, jak projekt posouvat dál. Chtěli jsme spolupráci také s maďarským, ten ale bohužel zanikl, nejspíš kvůli tamějším podmínkám.

„Občanská hrdost není jenom vyhrát MS v hokeji.“

Demagog vznikl díky studentům, což vyvrací mínění o mladých lidech a jejich pasivitě. Myslíte si, že mladá generace je na tom tak špatně, jak se obecně říká?

Asi jsme výjimka potvrzující pravidlo. Často se říká, že dřív bylo líp, ale nemyslím si, že by teď byli mladí lidé pasivnější. Bohužel by jich mohlo být aktivních daleko víc. Podle mě tady selhává občanské vzdělávání – nezachrání to neziskovky ani rodina. Školy se tomuto tématu absolutně nevěnují. Osobně žiju v hrozné bublině, protože mám okolo sebe plno aktivních lidí, kteří pořád něco dělají – kamarádi jezdí pomáhat na Kavkaz, další pořádají debaty, ty píšeš do časopisu.

Jakým způsobem by se ta neaktivita dala změnit?

Nevím, jak zájem u mladých lidí probouzet. Řešením ale určitě není rezignace. Nejde o to, že by svojí aktivitou měli změnit společnost, ale být jejím aktivním prvkem. Rozhodně není potřeba se hned stát členem nějaké organizace, stačí třeba jen chodit na veřejné přednášky. Politika je jedna z oblastí, které mladé lidi nezajímá, i proto je mezi nimi nejvíce nevoličů. Navíc mladí jsou často náchylní na jednoduchá řešení, což dokládají například studentské volby, ve kterých dostala mnoho hlasů DSSS. Na druhou stranu to alespoň vede lidi k diskuzi o politice. Demagog není jenom o ověřování a komunikaci v týmu, ale také zjistíš, jak politika fakticky funguje - jsi zapojen do činnosti, setkáváš se se zajímavými lidmi a děláš aktivitu navíc ke škole. Může to taky probudit občanskou hrdost, která se u nás většinou projevuje jenom během MS v hokeji.

Neměla by v rozhledu pomáhat škola? Mít předměty, kde by se diskutovalo o současnosti, besedy s hosty, stáže studentů v různých organizacích?

Určitě, vzdělávání je u nás velký problém. Ve výuce by měly být zakomponovány prvky občanského vzdělávání, kde by se debatovalo o současném děním, zapojování lidí do významných výročí. Ty akce musí být samozřejmě mnohonázorové, protože škola nemůže nutit žákům jednu ideologii, se kterou se ztotožní. Když jsem byl na střední, moc vzdělání jsem v tomto směru nedostal a obávám se, že jinde to není lepší. Ale možná školám křivdím, třeba se takovéhle události běžně konají.

Bude někdy líp nebo už bylo?

Myslím si, že od Sametové revoluce žijeme v nejlepší době, jaké můžeme – jsme zabezpečeni celkem dobře materiálně a máme svobodu – tyto hodnoty jsou bezprecedentní. Je jasné, že se nám nemusí vše líbit, ale o tom je pluralitní demokracie, jejíž základem je diskuze nad problémem. A když občan nesouhlasí s politickým vývojem v zemi, musí být aktivní, tlačit na politiky nebo je podruhé nevolit. Nelíbí se mi výroky typu „bylo líp“ a „bude líp“. Nevěřím na jakékoliv mesiáše, kteří slíbí nesplnitelné kroky ve smyslu fungování a směřování státu díky jednoduchým řešením. Je nebezpečné věřit jednomu spasiteli, který říká, že vše zařídí, protože ta poslušnost k němu lidi degraduje na úroveň odevzdání jakéhokoliv rozhodování za sebe samého. Ani přímá demokracie mi nepřijde všespásná.

Jan Tvrdoň pochází ze Slovácka. Je vedoucím projektu Demagog.CZ, který ověřuje faktické výroky politiků. Za rok 2012 projekt získal Novinářskou cenu. V současnosti je také koordinátorem Iniciativy pro evropské hodnoty. Mezi jeho zájmy patří sledování politických diskuzí a jednání poslanecké sněmovny, sport, literatura faktu a hudební masakry.

Potřebujeme více filmových Janů Husů

MichaelKaras — Sun, 14 Jun 2015 17:57:28 +0000

#jan hus #televize #historie #film

Letos uplyne 600 let od upálení kontroverzního myslitele a reformátora mistra Jana Husa. Česká televize k tomuto výročí natočila třídílný snímek o životě a smrti této významné postavy reformace, ve kterém ho ztvárnil herec Matěj Hádek.

Historická díla nejsou hlavním žánrem naší kinematografie – převládají spíše komedie. Přeci jenom je jednodušší natočit odlehčenou story ze současnosti než příběh ze středověku. Natáčení je často ohroženo různými problémy (vytvořit kulisy a vlastně celou „dobu“, najít herce a hlavně sehnat finance). Je možné, že lidé se o historické snímky vlastně ani nezajímají. Jsou snad Češi vůči své minulosti apatičtí? Nechtějí se zabývat složitými historickými skutečnostmi, a proto si radši pustí Ordinaci nebo Vinaře? Ne že by se lidé o historii nezajímali, ale diskuze přijde až v momentě, kdy se objeví nějaký ten snímek. Jinak nemají důvod se o tématu bavit.

Historický film v kostce - Hus, Dny zrady, Lidice a České století

Pokud chceme mluvit o českém historickém filmu, nesmíme zapomenout na Otakara Vávru. Ten natočil mnoho snímků z různých epoch naší historie. Je mu však vyčítáno, že mohl tvořit prakticky za jakéhokoliv režimu, protože s každým vyšel a točil propagandisticky laděné filmy (zemřel v roce 2011 ve věku sto let). Kritizován je za husitskou trilogii (Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem) kvůli vyobrazení husitů jako prvních komunistů nebo za trilogii týkající se 2. světové války kvůli zveličování SSSR a Rudé armády (Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy). Na druhou stranu je autorem Kladiva na čarodějnice, které vypráví o čarodějnických procesech a krutosti inkvizice. Z filmu se po natočení stal ihned trezorový snímek a do kin šel až po Sametové revoluci.

Po pádu režimu nastal boom filmů, které už nebyly poplatné režimu. Vznikla například Zdivočelá země, Musíme si pomáhat nebo Lidice. Bohužel se však zaměřují většinou na druhou světovou válku a život v protektorátu. V poslední době se naštěstí začali tvůrci zajímat i o vývoj po roce 1948 čili jsme mohli vidět seriál o Janu Palachovi, krimi příběh z 50. let Ve stínu či psychologický snímek Pouta, který pojednává o praktikách STB.

Významným počinem poslední doby je seriál České století, který mapuje nejvýznamnější události moderních dějin od vzniku až po rozpad Československa. Série přistupuje k tématům netypicky a neukazuje známé scény, které jsou často už dost provařené, ale nahlíží do pozadí problémů. Snaží se také nevykreslit postavu jako dobrou nebo špatnou, ale zasadit do kontextu dané doby a situace. Zajímavou úvahovou by bylo, jak by asi autoři seriálu natočili příběh Jana Husa – pravděpodobně bychom se nedočkali upálení a spíše bychom sledovali postupný Husův vývoj až do osudného roku. V tom je historie skvělá, dá interpretovat různými způsoby.

Hlavně ať se točí.

Jistě, dílo by mělo být kvalitní po všech stránkách, každopádně je důležité, aby historické filmy nezapadly a zároveň vyvolaly diskuzi. Historických snímků, jak je vidět, nemáme málo, ale je potřeba hledat inspiraci i ve středověké či novověké historii. Najdeme mnoho témat na zpracování – natočit ještě alespoň část husitských válek, ukázat stavovské povstání, odglorifikovat první republiku… témat je nekonečně mnoho.

Kromě tuzemských producentů jsou tu i zahraniční autoři, kteří se dívají na naši minulost zase z jiného pohledu. Jejich pohled zvenčí na skutečnosti jenom prospěje. Například díky Polce Agnieszce Holland existuje seriál o Janu Palachovi, který režisérka natočila pro stanici HBO.

Diskutovat a polemizovat o národní historii je velmi důležité, každý národ by ji měl znát. Může se zdát, že tím dáváme přednost minulosti před budoucností, ale nebyla to právě historie, která povzbuzovala národ v časech války nebo z ní řada spisovatelů našla inspiraci pro své romány?

Například v současnosti natáčí Petr Nikolaev snímek o legionářích, který by měl být hotový do roku 2018, na počest stého výročí vzniku Československa. Na legionáře se dnes zapomíná a přitom to byla jedna z významných sil, díky kterým vzniklo Československo. A proto doufejme, že tento film nebude raritou a že v budoucnu uvidíme v kinech další příběhy z našich dějin.

Život s Krišnou: Agronom farmy: „Reinkarnace funguje jako přírodní zákon.“ [#2]

AnetaLesna — Wed, 19 Aug 2015 23:37:41 +0000

#krisnuvdvur #krishna #faith #food #religion #bio #natural #farm

V dalším dílu našeho seriálu o farmě Krišnův dvůr provozované hnutím Hare Krišna v Městečku u Benešova přinášíme rozhovor s jejím „hlavním zemědělcem“ (Premadatta dás). Jaký je jeho názor na evoluci, moderní zemědělství a roli člověka ve fungování světa?

Kromě respektu ke kravám a absence chemických hnojiv, jaké jsou výhody zemědělství, které na farmě provozujete?

V první řadě se snažíme přírodu nevykořisťovat. Stroje jsou důležité, ale potravu získává člověk díky tomu, že respektuje přírodu a neporušuje její zákony, například používáním umělých hnojiv, herbicidů, fungicidů… Člověk závisí na cyklech, které určuje příroda sama. V dnešní době zemědělství tyto cykly uměle potlačuje a lidé se snaží přírodu naprogramovat tak, aby to bylo pro ně nejvýhodnější. To zahrnuje umělé dozrávání plodin a genetické modifikace, které způsobují, že nám rostlina dá jen to, co potřebujeme, a vedlejší produkty už nevyplodí. My si uvědomujeme, že půda je nenahraditelná věc, a zároveň si všímáme, že jsou nějaké přírodní režimy, které musí člověk respektovat, protože je jejich součástí. Když je lidé potlačí, což v dnešní době dělají, tak to mohou dělat mnoho let, ale nelze to dělat věčně. My máme zemědělský systém, který fungoval od počátku lidstva. To, co se v současnosti děje, je maximálně sto let starý vývoj. Ale klasickým agrárním způsobem života lidé žili stovky, tisíce let před tím. To je důkaz, že ideálem není současná „dynamická“ produkce, kdy se z hektaru často získává sedm až osm tisíc kilo pšenice. Násilné „vymačkávání“ živin nemůže trvat věčně, protože tyto látky potom logicky musí někde chybět. Je důležité půdu obdělávat hospodárným způsobem, živiny do ní vracet a přijmout tolik, kolik je vám schopna dát přirozenou cestou, samozřejmě s provedením příslušných nedestruktivních technických opatření, zajišťujících co nejlepší výsledek. Tento způsob hospodaření se vyplatí nám i příštím generacím. Snažíme se hledět dopředu. Když se nad tím zamyslíte, co z půdy zůstane po mnoha letech bezohledného vykořisťování? V současné době vědci zjišťují, že dnešní půda je mrtvá. Jediné, co plodí, jsou látky, které se tam dodají na začátku sezony. Ale půda má plodit sama o sobě, má být živá, má mít v sobě živiny, které se do ní dostávají přirozeným koloběhem a zeleným hnojením. Jde o přirozenou obnovu. Dnes lze pšenici pěstovat velice jednoduše. Stačí dodat pár set kilogramů dusíku a dalších látek. Půda samotná už však nemá život, není sama o sobě produkčním prvkem. My se tedy snažíme dosahovat dobrých výsledků, aniž bychom ničili naše přírodní bohatství.

A myslíte, že „tradiční“ způsob hospodaření může pokrýt veškeré potřeby dnešního světa?

Země je schopna uživit mnohem více obyvatel, než má v současnosti. Záleží ale, jak s potravou lidstvo hospodaří. Jsou ekonomické kroky, které lidstvo dělá, aby se například udržela správná cena surovin. Množství surovin, jako je obilí nebo mléko, třeba končí v moři, jenom z toho důvodu, aby se udržela správná cena na trhu. Vypěstované plodiny bývají často neuvedeny a znehodnoceny, přitom by mohly nakrmit stovky lidí. Mnoho velkých nadnárodních společností navíc plýtvá s potravinami třeba jen v důsledku nějaké legislativy, která neumožňuje potraviny předat dál, protože například nesplňují kvóty Evropské unie. Za jejich porušení hrozí vysoké pokuty. Země sama tedy v současnosti produkuje dostatek pro živé bytosti, které žijí na zeměkouli. Lidstvo ale nesprávně využívá svou inteligenci a s potravinami špatně hospodaří. Živá stvoření kromě člověka většinou hladem neumírají.

Ale stává se to…

Stává se to většinou proto, že člověk nějakým způsobem naruší přirozený chod věcí.

V historii ale prokazatelně byla období, kdy člověk ještě neexistoval a kdy na Zemi vymřela většina všech druhů. Co tato vymírání mohlo způsobit?

Za prvé, člověk je tady mnohem déle, než si lidstvo myslí a máme uváděno v našich oficiálních dějinách. My nejsme odpůrci archeologických důkazů, ale je potřeba mít k nim správné informace. Takže je například naprosto nevyvratitelné, že zde po nějakou dobu bylo pouze moře a žili zde jen vodní živočichové. My ale akceptujeme, že Vesmír je dosti veliký a že lidstvo funguje i mimo Zemi. To bychom tu mohli na stovky hodin zapadnout do určité filosofické diskuse. Dnešní vědecká scéna je rozdělena na dva tábory, oficiální a neoficiální. Ten oficiální je určitá vládnoucí třída, elita vědců, která k nám pouští jen takové informace, které jsou pro nás „skousnutelné“. a pak existuje úplně stejná vědecká společnost, sdružení vědců, kteří jsou úplně stejní profesionálové, mají stejné znalosti, ale přicházejí s některými závratnými nálezy, co se týče lidské historie, které nezapadají do oficiálních poznatků, jimž se učíme.

Podle učení véd za veškerou materiální přírodou stojí nějaká inteligence. Takže jakékoli změny na planetě, třeba přepólování magnetického pole Země nebo zánik velkých civilizací, jsou nějakým způsobem řízené a ne slepé, chaotické. Když vymírá nějaký druh ve velkém, třeba na planetě Zemi, není to způsobeno náhodou, je za tím nějaký plán, řízení celého Vesmíru. Možná tu onen druh není schopen žít, protože se mění klimatické podmínky, připravují se pro úplně jiný druh života. My nejsme odpůrci toho, že zde dříve žila nyní vymřelá zvířata, což je dokazatelné, ale většinou nesouhlasíme s časovými údaji a způsobem jejich získávání. Odmítáme také tvrzení, že člověk se vyvinul z opice.

Sám Darwin ve svém spisu On the Origin of Species uvedl, že evoluční teorie má ještě velké mezery. Své dílo například tvořil v době, kdy ještě neexistovalo vědecké poznání o buňkách. A na úrovni buněk se koncept evoluce začíná rozpadat. Navíc třeba oko je orgán, který z vědeckého hlediska nemohl projít evolucí. Od začátku, sám o sobě, je sestaven jako oko. To není tak, že by se něco vyvíjelo a postupně vzniklo oko. Jsou důkazy o tom, že někteří prvoci by případnou evoluci nepřežili. Od samého počátku všechny komponenty jejich těla musely být pohromadě, kdyby nebyly, tak by prvok vůbec nemohl žít. Když z pastičky na myš odstraníte jedinou součást, funkce pastičky na myši zmizí. Totéž funguje v tělech živočichů. Takže odpadá myšlenka, že člověk se vyvíjel „postupně“. Tohle je jeden z příkladů. Existují celé dlouhé vědecké zprávy, které, jak říkám, nejsou uváděny v našich učebnicích.

Pojem lidí o délce naší historie a způsobu našeho vzniku je založen jen na některých artefaktech z archeologických nálezů, které jsme si sami dali do časové přímky. Stává se, že ve vědeckém a archeologickém světě se objevují nálezy, které úplně popírají to, co se my učíme. Opravdová věda je, když přijímáme fakta a nesnažíme se je nijak upravovat. Jakmile dojde k upravování fakt, stává se věda jen jakousi vírou. Některé faktické historické nálezy by absolutně zrušily naše současné pojetí biologie či historie. Proto je těžké říct, jak dlouhá je historie lidstva na Zemi.

Bradžarání se mi zmínila, že na farmě máte dva voly. Jsou to volové v pravém slova smyslu, nebo jsou to býci?

Naši volové jsou vykastrováni, tedy přizpůsobeni k práci. Zvířata kastrujeme humánně, při narození provedeme přerušení příslušných žláz. Zvíře pak může být zaměstnáno určitým pozitivním způsobem. V dnešní době od některých lidí slyšíme, že práce se zvířaty na poli je týrání. Mně ale ukončení života na jatkách připadá jako mnohem větší týrání. Domestikovaná zvířata si, stejně jako lidé, prací získávají obživu. Pomáhají farmáři v živobytí a stávají se pro něj ekonomickým přínosem. Existují dvě ekonomické možnosti. Buď je pro vás zvíře pracovní silou, nebo vám daruje své maso. My jsme zastánci první varianty. Totéž platí u krávy. Buď si od ní potravu vezmete v podobě masa, nebo v podobě mléka. Co se týče práva na život, je každá bytost rovna člověku. Nejde zde o inteligenci ani o schopnost vnímat některé věci. Kráva je velice užitečné zvíře, je na ní postavena ekonomika zemědělství. Rozdíl je v tom, kde nakonec skončí její život.

Jak dlouho žijete na farmě?

Patnáct let. Přišel jsem ve svých devatenácti. Naše děti už jsou ve vědomí Krišny vychovávané, ale nikdo je u nás nedrží, mají svobodnou volbu. Mladí lidé prostě hledají. Někteří zájemci o naši filosofii hledají únik od reality, ale to my nepřijímáme, protože nás realita zajímá. Další hledají skutečné poznání, transcendentální pravdu, a snaží se podle toho žít. Bez skutečného filosofického pochopení tu člověk dlouho nevydrží. Filosofické pochopení je nutné nějakým způsobem aplikovat do praxe. a zase naopak. Lidé se nás kolikrát ptají, zda je naše vědomí „víra“. Víra je začátek. Když přicházíte do školy, máte alespoň trochu víru ve svého učitele, že říká pravdu. To je základ. Pak už je otázka, zda informace, které dostáváme z písem, také realizujeme. Nejde o to, že v něco věříme. Například v reinkarnaci nevěříme, ale chápeme, že existuje jako přírodní zákon.

Takže vy myslíte, že slovní spojení „věřit v reinkarnaci“ je podobné jako třeba slovní spojení „věřit Ohmovu zákonu“?

Ano... Reinkarnace je fakt, stejně jako Ohmův zákon. Vědy typu psychologie ji dokáží prokázat. Je to záležitost jemnohmotného těla, ne hrubého. Dnešní lékařství se věnuje hlavně tomu hrubému tělu, materiálnímu. Je tu ale paralela. Když jíte, zažíváte pocit, že přestáváte mít hlad. Když praktikujete duchovní život, tak se s vámi uvnitř také něco děje. Člověk nejen věří, ale také prožívá. Ale je to těžko vysvětlitelné někomu, kdo tento proces neaplikuje. Když třeba položím ruku na horkou plotnu, bolest cítím pouze já. Aby ji cítil někdo jiný, musel by tam ruku přiložit také. Verbální vysvětlování nestačí. Názory na reinkarnaci se tedy mohou lišit podle toho, co konkrétní člověk v životě zažil a udělal.

Často zmiňujete posvátná písma. Jste si jist, že při zápisu písem a jejich předávání nemůže dojít k omylu, vynechání, manipulaci?

K omylu může dojít vždy, pokud je přítomen lidský faktor nedokonalosti. My ale poznání přijímáme přímo od zástupců Parampary, prastaré učednické posloupnosti. Učitel (guru) předává žákovi (sádhu), poznání, které ale musí být v souladu se šástrou, písmem, které je dané a neměnitelné. A tyto texty nebyly původně předány lidskou bytostí, proto se do nich nepromítly lidské nedostatky. Každý člověk má jiné vnímání světa, ale tahle individualita ve védách odpadá. Poznání písem nám bylo sděleno někým, kdo má mnohem vyšší dimenzi vnímání. Šástra nám popisuje celý Vesmír, kolik je tam živočišných druhů, jak jsou od sebe vzdálené planety, kolik jich je, co se na nich děje. Co mohu já jako malý člověk říci o Vesmíru? Co o něm mohou říci materialističtí vědci? Když ale dostanete informaci „svrchu“, tak se vaše poznání automaticky stává dokonalým. Moderní věda má vzestupný příjem poznání, védské přijímání informací je sestupné. Od dokonalého zdroje získáváme dokonalé informace. Morální standardy jsou na různých místech světa různé. Ten, kdo má udat obecně platné zákony, musí vidět celou situaci. Nejspolehlivější je někdo, kdo vede Vesmír. Vlastně se řídíme návodem konstruktéra Vesmíru, proto jsou naše informace dokonalé. V dnešní ateistické společnosti tohle vše zní trochu mysticky, ve skutečnosti se však existence Boha dá i vědecky prokázat. Ale to by bylo na dlouhé povídání.

Za předpokladu, že je vše Krišnova vůle, proč vzniká taková variabilita v typech problémů, které člověk může mít?

Situaci, do které se narodí, získává člověk na základě svých činů. Ta situace mu není vnucena, sám si ji tvoří svými činnostmi. Bůh dává lidem svobodnou vůli, ale ti jednají na vlastní nebezpečí. Buď přichází dobré výsledky, nebo špatné. Všechny možné potíže, nemoci tady jsou, dané už od materiální přírody, ale vstoupit do nich můžete pouze vlastním jednáním. Takže to není fatalistické, nejsou dopředu dáni bohatí a chudí, zdraví a nemocní.

Existuje obrovské množství duší. Ty vstupují do těl, která jsou odrazem jejich mentality. Veškeré projevy na fyzickém těle mají příčinu v astrálním nebo mentálním přemýšlení té bytosti. Podle toho, jak lidé přemýšlejí, jak jednají, se hrubohmotně manifestuje jejich tělesná schránka. Lidé, kteří jsou neustále ve stresu, například často trpí žaludečními vředy. Každá akce vyvolá odpovídající reakci. Některé reakce přicházejí okamžitě, některé třeba až v dalším životě. Proti všem tělesným potížím se ale lze bránit tím, že člověk pochopí svoji totožnost a prakticky zanechá materiálního těla, protože naše místo určení není tento materiální svět.

První díl: Život s Krišnou: Víra, půda a kamenný mlýn [#1]

Život s Krišnou: Víra, půda a kamenný mlýn [#1]

AnetaLesna — Sun, 09 Aug 2015 16:21:47 +0000

#krisnuvdvur #alternative #lifestyle #health #faith #religion #food #vegetarian #farm #farma #filosofie #life #život #cesta

Jak vypadá život na farmě, kde zvířata neumírají rukou člověka a umělá hnojiva nejsou součástí hry?

Hnutí Hare Krišna působí v České republice oficiálně od roku 1989. Jedná se o vůbec první registrovanou náboženskou společnost mimo křesťansko-židovskou tradici. Veřejnosti je známo zejména díky průvodům v ulicích měst se zpěvem a tancem. Mezi jeho zásady patří zdržení se konzumace masa, vajec a omamných látek, nedovoleného sexu a hazardu. Jedním z dlouhodobých projektů hnutí je provoz farmy Krišnův dvůr.

*****

Cesta na farmu není dlouhá. Ze stanice Městečko u Benešova je to opravdu jen pár kroků. Míjím dětské hřiště a procházím otevřenou kovanou branou. Po chvíli přichází moje průvodkyně, Bradžarání déví dásí. „Hare Krišna!“ zdraví mne se sepnutýma rukama. Pozdrav opětuji. Společně se vydáváme na prohlídku farmy. „Celkem máme čtyřicet hektarů půdy. Dvě třetiny slouží jako pastviny, třetina je obhospodařovaná. Pěstujeme hlavně žito a zeleninu. Co se týká zeleniny, jsme přibližně polovinu roku soběstační. Také pěstujeme pohanku a špaldu, což je vlastně starý, nešlechtěný druh pšenice.“

Všímám si zajímavého útvaru u komína hlavní budovy farmy. Jde o čakru, která budovu s chrámovou místností označuje jako poutní místo posvěcené duchovním mistrem z Indie. Má také ochrannou funkci. Něco podobného se nachází na všech chrámech. Okolo stodoly se potulují dva pávi. Jsou to zvířata Krišnovi velice milá, podobně jako krávy.

Kolik vlastně taková malá farma může pojmout lidí? Své bydliště tu má přibližně dvacet členů hnutí, ve vzdálenosti do pěti kilometrů bydlí dalších deset až patnáct rodin. O víkendu se ale sjíždí členové ze široka daleka, takže je veselo. Během hlavního svátku na počátku září tu bývá asi tři sta lidí. Jde o Janmáštamí, oslavu narození Krišny.

Vcházíme do mlýnice, kde stojí tři malé kamenné mlýny. Ten nejstarší mele asi třicet kilogramů mouky za hodinu, dva mladší okolo sedmdesáti. Na mlýnech se mele hlavně pšenice, špalda, žito, hrách a rýže. Rýžová mouka je dobrou alternativou pro bezlepkovou dietu, hrachová se skvěle hodí na obalování a smažení. Z mouky, která se prodává především do pekáren, restaurací a obchodů se zdravou výživou, pochází většina příjmů farmy.

Bradžarání mi vysvětluje, že mouka mletá na kamenném mlýnu je jednoznačně nejzdravější. Obsahuje například jemné granulky namleté vlákniny, které na sebe váží cukr a odvádí ho z těla, takže vlastně tělo pročišťují. Průmyslově vyráběné mouky, byť celozrnné, se melou na ocelových válcích, čímž se vytváří mikroskopické „jehlinky“, které mají tendenci poškozovat střevní stěnu.

Mezitím pokračujeme do stodoly, kde je už delší dobu uschována většina starých manuálních strojů. Kromě třídičky obilí je tu například odkoukolovávač, který se používal hlavně k pročišťování pohanky. Povříslovač vyrábí povřísla, v podstatě slaměná lana, užívaná dříve například k vázání snopů a k výrobě ošatek. Samozřejmě nechybí sečka. Od práce s těmito stroji bylo na farmě pro nedostatek stálých pracovních sil dočasně upuštěno. Částečně je nahrazují nový traktor a kombajn. Manuální stroje však určitě ještě přijdou ke slovu. Orání pomocí tažných zvířat je pro půdu i přírodu mnohem zdravější. Jak mne navíc upozorňuje můj doprovod, zdroje ropy pomalu, ale jistě dochází.

Pokračujeme směrem k ohradě. Farma vlastní pět krav a čtyři voly, nemá ale chovné stádo. Z krav už dojí pouze tři, ostatní tu prožívají spokojené stáří.

Jak ale celá usedlost funguje ekonomicky? Má takzvaného temple presidenta, který se na ní zdržuje už od jejího založení. Ten udává hlavní směr, kterým se bude farma ubírat. Organizace funguje na základě týdenních meetingů temple presidenta se zástupci departmentů, které zastřešují konkrétní oblasti fungování, například zemědělství nebo farmářské trhy. Každý department by měl být soběstačný z hlediska nákladů a výdajů.

Na stavbu brány a rekonstrukci budovy stodoly dostala farma dotaci EU. Bránu vykoval z nakoupeného materiálu člen hnutí, vyučený kovář žijící v domě vzdáleném asi dva kilometry. Hare Krišna totiž není vyloženě zemědělská organizace. Sdružuje různé lidi se společným duchovním cílem, přičemž každý dělá to, co mu nejlépe jde.

A jaký je přístup osazenstva farmy k výrobkům „zvenčí“? Tradiční oblečení se většinou dováží z Indie. Pokud jde o jídlo, existuje značné množství omezení. Všechno jídlo je totiž před konzumací obětováno na oltáři, přičemž některé věci prostě obětovat nelze. Je to například maso, vejce, cibule nebo česnek. Potravinu nelze koupit, ani když obsahuje jen stopy vajec. Příslušníci hnutí se snaží žít přesně podle posvátných textů, kde se pracuje hlavně s čistými surovinami, jako je obilí, cukr nebo rýže. Z těch si vše vaří. Většinou nekupují hotové věci, nechodí do restaurací. Pokud jídlo prochází ohněm, tedy nějakou tepelnou úpravou, tak se do něj podle védské kultury přenáší veškerá karma kuchaře, jeho vědomí, myšlenky. A to vše pak přijímá každý, kdo hotové jídlo jí. Naštvanost a frustrace některých lidí podle této filosofie často pramení ze stravování v různých centrech, kde není mnoho pozitivní energie a připravující osoby nemají dostatečně pozitivní myšlení.

Členové farmy mají rozmanité funkce. Každá nová osoba dělá nejdříve po určitou zkušební dobu pomocné práce. Postupně se zjistí, k čemu inklinuje, a dostane zaměstnání podle své chuti a schopností. Odděleně od chodu farmy funguje systém duchovních jmen. Duchovní jméno dává žákovi duchovní učitel. Filosofie, podle které členové hnutí žijí, pochází z Indie a předává se posloupností duchovních učitelů. V šedesátých letech minulého století přišel na západ Svámí Prabhupáda, který se snažil rozšířit vědomí Krišny po celém západním světě. Celkem měl asi čtyři tisíce žáků, několik set z nich jsou autorizovaní duchovní učitelé. Osoba, která se začne o duchovní život zajímat, žije nějakou dobu ve společnosti oddaných, nebo se s nimi pravidelně sdružuje. Když postupně zjistí, že je přitahována k nějakému duchovnímu učiteli, osloví ho. Proběhne zkušební období, kdy se učitel a žák poznávají. Po nějaké době, když obě strany souzní, dá učitel žákovi zasvěcení, čímž ho přijímá do duchovní rodiny a začíná ho vést duchovní cestou ke Krišnovi. Duchovní jméno je podle této filosofie vlastně naše původní jméno, které máme věčně. Duchovní učitel má vhled, proto dokáže naše duchovní jméno poznat. Tato jména se vždy nějakým způsobem týkají Krišny. Bradžarání je například jiné jméno Šrímatí Rádhárání, věčné společnice Krišny a jeho energie blaženosti. Má průvodkyně, Bradžarání déví dásí, je vlastně „služebnice energie blaženosti“. Její duchovní učitel se jmenuje Lokanath Svámí.

Většina členů hnutí nosí tradiční oděv a kantimálu, náhrdelník z lístků posvátné indické rostliny Tulasí. Jde o vnější znak osoby oddané Krišnovi, zároveň má ochrannou funkci. Často ji doplňuje nějaký ochranný talisman. Samozřejmostí jsou značky na dvanácti místech těla, malované jílem z jedné z posvátných indických řek. Případně je lze udělat jen symbolicky vodou. Tato možnost přichází vhod, když třeba chcete navštívit některý z úřadů státní správy.

Bradžarání se mi zmiňuje o možnosti položit několik otázek hlavnímu zemědělci farmy. Náš rozhovor o schopnosti planety nakrmit své obyvatele, scestnosti počínání moderního zemědělství a mezerách v současných vědeckých teoriích bude součástí dalšího dílu seriálu.

Fotogalerie:

Jak jsem mával imperialistům

JachymSuchomel — Mon, 06 Apr 2015 14:27:56 +0000

#soldiers #USA #convoy #dragoon ride #flag #nato

Je to pár dnů, co české území opustil tolik diskutovaný konvoj americké armády. Dragouni v Čechách rozpoutali oproti Polsku a baltským státům mnohem silnější reakce a i přes nepříznivé počasí vylákali ze svých domovů mnoho lidí – příznivců i odpůrců. Jak takové česko-americké setkání vypadalo?

Už minulý týden na hranicích se vojáci setkali s velkým ohlasem. V Náchodě se celá silnice zaplnila nedočkavými diváky s americkými vlajkami, kteří čekali, až uvidí první obrněné transportéry a další armádní techniku mířící do Německa.

Plný očekávání se vyrážím přesvěčit, zda konvoj stojí za tu všechnu pozornost! U ruzyňských kasáren se už mačká dychtivý dav, dychtící vidět a fotit vše, co uvidí. O Američany je zájem opravdu obrovský.

Vcházím do areálu, ale v houfu zvědavců se téměř samotní vojáci i jejich technika ztrácejí. Jen tu a tam na chvíli vykukuje nějaké Humvee nebo obrněnec Striker. Konečně se dostávám až úplně do středu dění. Kromě techniky si všímám i ohromného množství plzeňského piva, které jim lidé přinášejí. V centru pozornosti nás civilů je nastartovaný obrněnec Striker, u jehož zadních dveří se tvoří dlouhatánská fronta. Všichni se snaží dostat blíž a sednout si dovnitř, aby mohli udělat aspoň jedno selfíčko a chlubit se jím na Facebooku. Mezi technikou je pomocí pásek vytvořena ulička a návštěvníci pomalu obcházejí celou zaparkovanou kolonu téměř stovky vozidel, snad aby jim nic náhodou neuteklo. Obrněnci Striker, vozidla Humvee, které využívají i naši vojáci v Afghánistánu nebo vojenské náklaďáky Oshkosh s typickým americkým čumákem.

American army? But first, let me take a selfie!

Hned mne napadá, že bych se také mohl vyfotit s některým z amerických vojáků a pochlubit se kamarádům. Není to problém. Usměvaví američtí vojáci jsou všude a evidentně si to užívají. Pijí kolu nebo již zmíněné pivo. Mnoho z nich drží tácek se smaženými křidýlky, no zkrátka se zdá, že se zde cítí jako doma. Jsou spokojení. Takový zájem zřejmě nečekali.

Na nedalekém trávníku, stranou vojenské techniky, mne zaujalo srocení lidí. Když jsem dorazil blíž, zjistil jsem, že zde odpočívá malý světle hnědý mops, oblečen do jakési psí uniformy se znaky U.S. Army. Byl to nepochybně nejvíc obdivovaný voják celého dne. Nedaleko stojí tři američtí důstojníci, každý v ruce jednoho lahváče, a fotí se s hlučným smíchem snad s každým člověkem, který okolo nich prochází. Když procházím celý areál podruhé, odchytávám si jednoho vojáka se slovy: „Can I take a selfie with you?“ Američan se směje a přikyvuje: „Of course!“ Můj Samsung sice na chvilku zazlobí, ale nakonec je fotka na světě, voják se loučí a ukazuje na mne zdvižený palec.

Když už jsem se vojáky dostatečně nasytil, vydávám se k autobusové zastávce směrem domů. Autobus jede až za 20 minut, a tak mizím na závěr mého amerického odpoledne v nedalekém McDonaldu. A tam sedí u stolu čtyři nakrátko ostříhaní chlapíci ládující se hambáči. Asi jim už Amerika chybí, tak si ji připomínají, jak můžou. Anebo jsou omezení a radši se spokojí s ozkoušenou klasikou.

Okupace 2015

Ohledně průjezdu amerických vojsk naším územím vznikla v minulých týdnech velká diskuze. Odpůrci přirovnávali situaci k okupacím v letech 1939 a 1968. Příznivci zase občas až fanaticky mávali americkým vlajkami svým západním vzorům. Všichni zastánci názoru typu „Amerika je imperialistický a kapitalistický výdobytek zlovůle“ by si ale měli uvědomit, že Česká republika je členem NATO a k takovýmto armádním přesunům je vázána smlouvami. Nakonec není moc o čem mluvit – několik stovek americkým vojáků se přesune z bodu A do bodu B; na českém území nezůstávají.

A i kdyby zůstávali, jsou to přeci naši spojenci. Mají za úkol v případě válečné krize chránit nás, stejně jako my jsme zavázáni, že musíme pomoci jim. Celkový zájem o americkou kolonu je důležitý. Hodně lidí, kteří přišli do Ruzyně, nebo sledovali průjezd si zřejmě uvědomují, jak je důležité naše spojenectví se západními státy v čele s USA. Momentální situace, která se blíží situacím z období studené války přeci vyžaduje nějaké reakce. Myslím, že i to, že se vyfotím s Američanem, je známkou podpory a solidarity. Všichni ti odpůrci jsou dle mého názoru jen přežitkem dob komunismu. Celou akci jistě dokreslila poctivá mediální péče a některé výroky politiků. Ale to už je v naší zemi dobrým zvykem.

Fotogalerie:

Festival Všemi směry chce rozebrat svět médií „až na kost“

AlesPitin — Sun, 22 Mar 2015 11:09:34 +0000

„Až na kost“ – to je motto, které nese letošní ročník festivalu nezávislé publicistiky Všemi směry. Jeho cílem je totiž rozebrat dopodrobna svět médií a odhalit pravou podstatu daných témat. Akci, kterou již jedenáctým rokem pořádají studenti Vyšší odborné školy publicistiky (VOŠP), se uskuteční 16. dubna v prostorách pražské kavárny NoD.

Dostat se mediálnímu světu pod kůži je úkolem letošního ročníku festivalu nezávislé publicistiky Všemi směry. „V diskuzích a workshopech nechceme povrchnost. Rádi bychom se pokusili přijít na pravou podstatu rozebíraných témat, zkrátka prozkoumat je až do morku kostí,“ vysvětluje podtitul festivalu jedna z organizátorek Monika Suková.

V průběhu dne se představí různé mediální obory. „Chceme probrat všechna témata, ne jen žurnalistiku a televizi. Do programu proto budou letos zařazeny i diskuze ohledně rádia a marketingu,“ říká zástupce studentů Jindřich Oukropec. Chybět nebude ani debata o novinářských hodnotách, část programu poodhalí také zákulisí dokumentu a fotografií.

Jedenáctý ročník Všemi směry se bude konat 16. dubna od 13:00 v Experimentálním prostoru NoD v Dlouhé ulici. „Toto místo nám vyhovuje, je variabilní, můžeme si ho přizpůsobit, jak potřebujeme,“ tvrdí produkční festivalu Veronika Hlaváčová. Dodává, že prostor nabízí dva sály, což umožňuje mít dvě programové linky – jednu hlavní a vedlejší.

Festival Všemi směry: Událost zasvěcená médiím

Všemi směry je neziskový projekt, který tradičně organizují studenti (VOŠP). Před jedenácti lety bylo původním záměrem festivalu představit spolužákům, rodině a přátelům práce všech studentů školy. V současnosti se však jedná o událost, která je zasvěcená médiím.

Návštěvníci mají možnost zúčastnit se během jednoho dne workshopů a diskuzí a dozvědět se tak informace od odborníků, kteří v médiích působí a zabývají se jejich fungováním a vývojem.

Minulých ročníků se zúčastnili mediální osobnosti jako například bývalá televizní moderátorka České televize Jolana Voldánová, spisovatel Michael Viewegh, šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery nebo bývalý šéfredaktor deníku Mladá Fronta Dnes Robert Čásenský.

Fotogalerie: