Easy Magazine - Styl

Miss Tattoo Leila Abdulnour: Tetování by neměla být módní záležitost, ale vyjádření životního postoje

KarolinaKosarova — Tue, 24 Nov 2015 23:42:44 +0000

#tattoo #miss tattoo #rozhovor #leila abdulnour #extravagance

Leilu na ulici nepřehlédnete. Platinová hříva splývá přes potetovaná ramena a záda, její obličej zdobí tajemně vykrojené oči. V žilách jí koluje česká a libanonská krev (mamka Češka, tatínek Libanonec), což ještě přidává na její exotičnosti. Vyrůstala v Ostrově nad Ohří u Karlových Varů, kde studovala gymnázium, z kterého odešla na kadeřnický obor v Karlových Varech. Do povědomí veřejnosti vstoupila jako Miss Tattoo 2014 a v únoru letošního roku se z ní stala mladá podnikatelka – otevřela si vlastní kadeřnický salon Ganesha nedaleko pražské Brumlovky.

Leilo, jak se mladá holka rozhodne pro tak extravagantní vzhled?

Rozhodně to nebylo rozhodnutí ze dne na den, spíš to přicházelo postupně. Začala jsem s malým sluníčkem na lopatce. Tetování se mi zalíbilo a přicházely další motivy a postupem času se to zvrhlo v celoplošné tetování. Pak se přidaly různé dermály (druh piercingu, který je uchycen pod kůží – pozn.red.). No a když to zkrátím, jednoho dne jsem se probudila s tím, že jsem extrémnější než všichni ostatní.

Co piercingy?

Ten úplně první byl v jazyku. Abych to upřesnila, rovnou dvě „náušnice“, aby toho nebylo málo. Tenkrát mi bylo 15 let, mamča mi to dovolila, táta o tom nevěděl.

Jak tedy tvou svéráznou, postupnou proměnu vnímali rodiče?

Máma nejdřív nebyla proti, ale když jsem přišla s potetovaným hrudníkem, tak to docela obrečela. Táta ten to dostával po kapkách, protože nesouhlasil ze všech nejvíc, ale nakonec si taky zvykl. Co nadělají, zabít mě nemůžou (smích).

Nepřijde ti, že v dnešní době je tetování jenom póza, lidé mají to samé co ostatní a originalita se vytrácí?

Určitě je to módní záležitost, vím, kam tou otázkou míříš. Například jednu dobu bylo módní tetování nad zadkem, různé tribaly, náramky okolo ruky, obrázky los muertos, kdy je pomalovaná lebka a tak dále. Postupem času zjistíš, kdo si to nechal udělat pod vlivem módní vlny, s čímž já úplně nesouhlasím, tetování by mělo vyjadřovat nějaký názor či životní postoj.

Co říkáš na extrémně modifikované lidi? Je to něco do čeho bys už nešla?

Určitě nikoho nesoudím a neodsuzuju, spíš jsem tím někdy fascinovaná až šokovaná. Rozhodně bych nešla do žádných extrémních podkožních dermálů, rohů, splitů jazyka, věšení na háky. Nelíbí se mi na to ani koukat natož to dělat. Věšení na háky je prý údajně způsob meditace. Ale nevím, já se to rozhodně nechystám zkoušet. Takže tetováním a piercingem pro mě tyhle aplikace končí, je to můj strop.

Nenapadlo tě, že tě tetování třeba nějak omezí v zaměstnání? Asi nepůjdeš dělat bankovní úřednici…

Je třeba si uvědomit, co člověk od života čeká a co by chtěl dělat. Nikdy jsem neměla problém najít si práci, ale je pravda, že jsem se vždy pohybovala v kruzích, kde taková vizáž nevadí. Moje povolání mě v ničem neomezuje. Samozřejmě, do banky bych o práci nikdy žádat nešla, ani na vytírání záchodů (smích).

Leila Abdulnour

Zdroj: archiv Leily Abdulnour

Máš nějaké tetování, kterého lituješ?

Nevím, jestli přímo lituju, ale v současné době je předělávám na něco úplně jiného. V určité době mělo nějakou pointu a teď už ji prostě nemá, a tak to jde pryč.Například si nechávám předělávat tetování na zádech a vzhledem k tomu, že je to velká plocha, tatér na něm pracuje už od loňska. V brzké době půjdu na páté sezení a ještě to nebude finální.

Co tvoje tetování vyjadřují?

Například na ruce mám katedrálu svatého Víta – vždycky jsem chtěla mít kousek Prahy u sebe. Známou kočku „Šklíbu“ mám v dekoltu kvůli její povaze ve filmu a také proto, že kočky miluju, vždycky žiju v přítomnosti nějakého zvířátka. V současné době mám jednu kočku. Proto je na tom největším, nejvýraznějším místě. Dál potom ruce, prsty…tam všude mám svoji rodinu.

Další motivy vyjadřují různé příběhy, které mám ráda, momenty, které mi nějakým způsobem ukázaly cestu do života. Také mám vytetovanou Amy Winehouse, ani ne tak kvůli muzice, spíš pro její životní příběh, hodně jsem o ní četla, dokument jsem viděla třikrát…Inspirovala mě, ale spíš způsobem, jak by to vypadat nemělo. Celá levá ruka je poctou filmu Střihoruký Edvard, v tom filmu jsem se zhlédla a celá moje image se od něj odvíjela.

Tak to jsi vloni určitě navštívila výstavu Tima Burtona v galerii U Kamenného zvonu?

Na výstavě jsem byla několikrát a dokonce, když přijel do Prahy na autogramiádu, ulovila jsem jeho podpis. Nechala jsem si od něj podepsat ruku a pak hned běžela k tatérovi, který jeho podpis obtáhnul a já ho tak mám navěky.

Setkáváš se s negativními reakcemi okolí na tvůj vzhled?

Co se týká jména a původu - s vyloženě rasistickými útoky ne, spousta lidí, když vidí moje jméno si myslí, že je to přezdívka. Jinak mě napadá incident, který jsem měla v rámci Tattoo Convention s Danielem Landou. V loňském roce jsem vyhrála Miss Convention a letos jsem byla hlavní tváří této události a členkou poroty. Na poslední chvíli byl do poroty dosazen Daniel Landa. Hodně lidí s tím nesouhlasilo a já jsem kvůli jeho názorům odmítla účast v porotě. Kvůli tomu se do mě pustila slušná salva lidí. Vzala jsem to ale v pohodě, dokážu takové osoby přehlížet. Nakonec to dopadlo tak, že byl Daniel Landa z poroty stáhnut a na jeho místo přišel Daniel Nekonečný. Takže z extrému do extrému (smích.

Máš v plánu ještě nějaká další tetování?

Vešlo by se toho ještě spousta, ale momentálně, kromě předělávání zad, nemám v plánu pokračovat. Zatím mi to stačí.

A co vlasy? S těmi si hraješ pořád, ne? Máš je totiž pokaždé jiné, když tě vidím.

Jasně, mám pořád roupy a chtěla bych něco jiného, ale vůbec nevím, co by to mělo být. Takže vlasy teď nechávám být a barvu odrůst, aby se trochu zotavily ze všech experimentů.

Jaké svoje charakterové vlastnosti bys vyzdvihla a co se ti naopak nelíbí?

Jsem ráda, že jsem puntičkář, především v práci. Když přijde klientka a řekne, že spěchá, ať to nějak udělám, tak to nedokážu. Je to prostě moje vizitka. A ty špatné? Dřív jsem bývala důvěřivá, ale z toho jsem se rychle vyléčila, hlavně tedy po bydlení v Praze. A taky jsem nervák.

Leila Abdulnour

Zdroj: archiv Leily Abdulnour

Když se ohlédneš do minulosti, je něco, čeho lituješ, co bys chtěla změnit, kdybys mohla?

Pár věcí určitě. Co bych chtěla zdůraznit jako radu pro čtenáře. Dřív jsem hodně pracovala, práce pro mě byla prioritou a utíkalo mi spousta věcí. Nejvíc mě mrzí, že jsem v roce 2012 nedorazila na oslavu kamarádových osmnáctých narozenin, protože jsem byla v práci. Pár dní na to zahynul při autonehodě. To je zkušenost, která mě naučila, že práce není na prvním místě, raději věnujte čas lidem, které máte rádi.

Vím, že máš ráda zvířata, jsi veganka. V jaké by ses chtěla proměnit, kdybys mohla?

Líbilo by se mi létat, být ptákem. Anebo být mým kocourem Stanleym, protože ten se má úplně nejlíp. V poslední době jsem spíš vegetarián, čas mi prostě nedává jinou možnost než zakousnout něco se sýrem. Ano, k vegetariánství jsem přišla přes lásku ke zvířatům. Veganství už byl prostě jenom další krok. V Praze je spousta veganských restaurací, i když si doma neuvařím, tak hlady rozhodně nestrádám.

Určitě i nějaké veganské dobroty tvoříš sama, na co bys mě pozvala?

Nejlíp mi jdou snídaně. Veganský lívance s ovocem, taky umím výbornou veganskou svíčkovou, ale té se ještě moc lidí nedočkalo (smích).

Když zavzpomínáš na Libanon, ze kterého pochází tvůj tatínek, co tě napadne?

Pamatuji si přátelské, vstřícné lidi. A jak voní nebo chutná? Já si nejvíc pamatuju chuť petržele a salátu, který mi babička v Libanonu dělala. Bylo to totiž to jediný, co do mě dokázali v dětství narvat.

A závěrem - jaké jsou tvoje cestovatelské plány, kam by ses chtěla v budoucnu podívat?

Cestuju moc ráda, po Evropě, v létě snad Egypt nebo Libanon a mým snem je Austrálie a Amerika. Ze všeho nejvíc bych chtěla navštívit Čínu a vidět pandy ve volné přírodě.

Surfuj na gaučích po celém světě a bydli zadarmo!

Adela Kaderabkova — Tue, 13 Oct 2015 22:24:18 +0000

#cestování #couchsurfing

Je neděle a já sedím v Letenských sadech, kde každou chvilku začne workshop couchsurferů. Jsem mezi naprosto cizími lidmi, každý pochází z jiné země, každý má jiné zvyky. Jedno ale všechny přece jen spojuje – couchsurfing. Všechny, vyjma mě…

Couchsurfing je v současnosti největší internetovou službou, díky které se můžete ubytovat kdekoliv na světě. Funguje přes 10 let a dle posledních statistik má přes 2 miliony členů ve více než 230 zemích. Celá služba je úplně zdarma, stačí si jen založit a řádně vyplnit profil na sociální síti www.couchsurfing.com, a pak už jen najít někoho, kdo by vám poskytl nocleh na svém gauči. Jedná se o ideální formu bezplatného přespání (nebo poskytnutí přespání někomu jinému) a zároveň prohození pár slov s novými lidmi. V rámci systému vkládají účastníci couchsurfingu na profily nocležníků nebo naopak hostitelů kladné či záporné reference, které mohou otevřít nebo zabouchnout dveře k dalšímu ubytování.

Sedíme na trávě v kroužku a každý něčím přispívá do právě začínající diskuse.

„Couchsurfing ti úplně změní život,“ říká s úsměvem Ondra z Česka, který se ubytovávání turistů věnuje už pěknou řádku měsíců.

„Spousta lidí si myslí, že potřebuješ perfektní znalost angličtiny, abys mohla komunikovat. Není to pravda, před pár měsíci jsem ubytovával dvě holky, se kterými jsem se dorozumíval z 80 % gestikulací,“ překvapuje mě Alev z Turecka, který sedí vedle mě.

Dále do diskuse přispívá jedenačtyřicetiletý Boris z Nizozemí, který couchsurfing provozuje ze všech zúčastněných nejdéle: „Nesmíte brát až takové ohledy na negativní reference. Nejdříve se podívejte, kdo negativní referenci napsal, zda se nejedná o člověka, který jich má na svém profilu sám požehnaně, a až potom sami posuďte, zda je jeho hodnocení objektivní.“

Přichází čas na sdělování špatných zkušeností. Jsem zvědavá, jestli se někdy u někoho vyskytly nějaké větší potíže, nebo jestli je couchsurfing skutečně tak bezpečný, jak mi doposud všichni tvrdili.

Do debaty se zapojuje i drobná blondýnka Veronica, která až doteď seděla v naprosté tichosti: „Minulé léto jsem ubytovávala dvě holky z Arizony. Nedá se říct, že by se stalo něco hrozného, ale nenaplnila se má očekávání. Ty dvě chodily až moc často na party, vracely se nad ránem a vstávaly k obědu. Doufala jsem, že se trochu poznáme, popovídáme si, ale k ničemu takovému nedošlo. V podstatě jsme se u mě v bytě jen míjely.“ Napjatě čekám, jestli se něčí nepříjemná zkušenost týká něčeho jiného, než nenaplněných očekávání.

„Jednou jsem ubytovával dva Finy. Slíbili mi, že mi jako poděkování za ubytování budou vařit, neuvařili mi ale ani jednou. Vlastně to bylo úplně naopak, vařil jsem já jim a oni si ze mě udělali nakonec tak trochu hotel,“ přispívá do diskuse opět Alev.

Všechny negativní zkušenosti se vesměs týkají drzosti a nehezkého chování k hostitelům. Pochopila jsem, že mít v bytě nasáčkovaného nevděčného cizince není nic příjemného, ale na druhou stranu je to to nejhorší, co vás může během provozování couchsurfingu potkat. Tato aktivita je tedy bezpečným a zajímavým způsobem, jak se zdarma ubytovat kdekoliv na světě a ještě k tomu navázat nová přátelství. Hostiteli prý udělá největší radost, když se mu někdo z nocležníků po nějaké době spontánně ozve, že je zrovna v jeho blízkosti a jestli by neměl chuť jít na pivo.

Zvedá se vítr, začíná se ochlazovat a účastníci workshopu si už sdělili všechno, co chtěli. Zdá se, že celá akce je po necelých dvou hodinách u konce. Loučím se se všemi couchsurfery, které jsem poznala a cestou domů koketuji s myšlenkou, že to vlastně vůbec není špatná věc a že bych ji jednou ráda vyzkoušela!

Stopem po Řecku: #5 Au revoir

NinaDjukanovic — Wed, 07 Oct 2015 16:27:44 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

Naše dvoutýdenní stopování se pomalu blíží ke konci. Opouštíme nádherný skalní chrám Meteora a blížíme se k Soluni – našemu cíli, ze kterého nám letí letadlo zpět do Budapešti. Ale zdaleka ještě není všemu dobrodružství konec.

Při posledním otočení v kempu pod Meteorou jsme si všimli, že se na zemi povalují den staré francouzské noviny Le Monde. V tu chvíli by nás vůbec nenapadlo, že za pár desítek minut pojedeme ve vanu patřícímu postaršímu manželskému páru z Lyonu, a že právě těmito novinami se jim nejlépe odvděčíme. Úsměv Anny-Marie poté, co jsme jí je podali, si budeme ještě dlouho pamatovat. Vyprávěli nám, jak poprvé navštívili Meteoru před třiceti lety a slíbili si, že se sem vrátí. Ze svého důchodu si koupili velkou klimatizovanou dodávku s ledničkou a skříní a klidný život seniorů vyměnili za dobrodružné cestování napříč Řeckem.

Když jsme se s Francouzi domlouvali, kde by nás mohli vysadit, zmínili město Volos. My jsme si najednou vzpomněli, že studenti, kteří nás před pár dny popovezli blíže k Meteoře, nám dali svoji mapu tohoto přístavního města s tím, že „tam třeba jednou zavítáme.“ A tak bylo rozhodnuto. Osudová mapa města nakonec skutečně přišla vhod. Volos leží na březích Egejského moře ve střední části Řecka. Nevynechali jsme proto osvěžující koupání při zapadajícím slunci. Karimatky jsme si rozprostřeli na osamělém útesu a usnuli. Díky tomu jsme to neměli daleko na koupání ani další ráno.

Po dopolední procházce městem se teplota vzduchu začala dostávat do závratných výšin, proto jsme byli vděční mladému Řekovi v jeepu, který mířil přímo do Soluně. Nám se však při výhledu z jízdy po východním pobřeží zastesklo po koupání a přírodě, a tak jsme se rozhodli na poslední chvíli změnit plán. Octli jsme se za Soluní, na počátku dálničního tahu směrem na Chalkidiki - poloostrov, který světu dal Aristotela. Trojice novinářů, kteří mířili na Mount Athos - třetí „prst“ poloostrova - točit reportáž o mnišské autonomní republice, nás vysadili v Ierissosu, poklidném městečku s překrásnou pláží, odkud jsme dalšího dne vyjeli autobusem do metropole antické Makedonie.

Soluň je město střetu mnoha kultur a je to na něm znát. Kombinace typického řeckého stylu života a osmanské kultury zde po staletí turecké nadvlády vytvořila zcela jedinečnou atmosféru. Po dvou dnech strávených procházkou hradeb a malebných uliček na městských vrších, které kontrastovaly s bulváry a ruchem tržiště v přímořské části, přišel tolik nezvaný čas nasednout do letadla.

Když jsme z okýnka shlíželi na tu zemi, která nám nabídla tolik ze svých krás, a především nám zkřížila cestu s tolika úžasnými lidmi, ani trochu se nám zpět domů nechtělo. Stejně jako manželé z Lyonu už víme, že se do Řecka určitě ještě někdy podíváme.

Doufáme, že jsme vám, čtenářům, těmito články přiblížili jedinečné zážitky z našeho letního stopování, a že se třeba i vy rozhodne strávit své další prázdniny podobně dobrodružně.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.

Stopem po Řecku: #4 Nejhodnější člověk Řecka

Fotogalerie:

Stopem po Řecku: #4 Nejhodnější člověk Řecka

NinaDjukanovic — Wed, 30 Sep 2015 15:11:02 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi ##stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

Přežili jsme zhruba pět hodin stopování na největším sluníčku, aniž by se na nás kdokoliv alespoň podíval. Měli jsme pocit, že jsme si vybrali všechno to neštěstí najednou a už to bude jen dobré. A měli jsme pravdu – čekal nás ten nejlepší úsek cesty.

Díky tomu, že dálnice vede přímo Athénami, stačilo ráno vstát, nasadit krosny, a za deset minut jsme už vesele stopovali. Stáli jsme u nájezdu na dálnici, kde zároveň byla autobusová zastávka. Lepší místo jsme si ani nemohli přát. Párkrát nám zastavil někdo, kdo nejel naším směrem, dokud se nestalo něco, čemu doteď nevěříme. Zastavili nám nezávisle na sobě dva řidiči najednou! Přítel běžel za jedním, já se zatím ptala druhého, kam jede. Nakonec jsme se rozhodli pro řidiče kamionu, z větší části pouze proto, že ani jeden z nás ještě nikdy kamionem nejel.

Váhavě jsme se vyšplhali na sedačky vysoko nad zemí a vyjeli jsme. Drsně vyhlížející silnější muž mezi padesáti a šedesáti lety s nepropustně černými brýlemi dlouho neváhal a dal se s námi do řeči. Nepřekvapilo nás, že neumí anglicky, zato však na nás mluvil svojí brilantní ruštinou a my jsme z mu z větší části rozuměli a češtinou, doplněnou mnoha posunky, jsme spolu komunikovali. Zjistili jsme, že se narodil v Gruzii, kde ještě před sovětskou revolucí vznikla řecká menšina, a díky tomu uměl rusky. Ruština je celkově kvůli vztahům mezi Sovětským svazem a Řeckem v minulém století stále mnohem populárnější a rozšířenější než angličtina, minimálně mezi starší generací. Vyprávěl nám, jak bojoval v Afghánistánu, o svém povolání kamioňáka i o celé své rodině.

Nejhodnější člověk v Řecku

Po zhruba půlhodině cesty se nás zeptal, jestli máme rádi koupání. Nechápali jsme, kam tím míří, dokud nezaparkoval před malou plážičkou, která byla po cestě. Nechal nás, abychom se převlékli v kamionu, a pak nás vzal k vodě. Azurově modré moře bylo naprosto úžasné. To byla také jediná chvíle, kdy si sundal své černé brýle. Další naší zastávkou, na které trval, bylo Thermopolis. Viděli jsme památník starověké bitvy a dokonce nám tam koupil kilo broskví. Třistapadesát kilometrů od Athén jsme o sobě už věděli úplně všechno. Získal si u nás pomyslný titul „Nejhodnější člověk, jakého jsme na cestě potkali“.

Díky němu se naše cesta zkrátila až o dva dny. Dostali jsme se hluboko do vnitrozemí, do oblasti Thesálie, na místo, o kterém jsme si říkali, že je to dost možná to nejkrásnější, co v Řecku uvidíme. Meteora je soubor klášterů postavených na obrovských slepencových skalách. Název znamená v řečtině „prostředek nebes“ a žádný jiný by tuto památku nepopsal lépe. Ještě téhož večera jsme nadšení usínali v kempu pod skalním městem.

Další den jsme brzy ráno vyjeli autobusem k největšímu klášteru – Metamorfosis. Jedině do něj jsme si zaplatili poměrně vysoké vstupné, rozhodně to však stálo za to. Naskytl se nám nádherný pohled na krajinu a samotný klášter byl zevnitř bohatě zdobený mozaikami. Z výšky jsme mimo jiné viděli oválné díry v okolních skalách, které si poustevníci v průběhu dějin vytesávali a v nich pak spali nebo dokonce žili. Do dalšího kláštera jsme se neúspěšně pokusili propašovat s rumunským zájezdem, ale hodná jeptiška se nad námi nakonec stejně slitovala a pustila nás zadarmo. Nakonec jsme se podívali i na zbylé čtyři kláštery a vyčerpaní jsme ještě jednou usnuli v kempu. Další den jsme už zase museli pokračovat v cestě.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 7. 10.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.

Fotogalerie:

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.

NinaDjukanovic — Wed, 23 Sep 2015 15:01:19 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

Po dostopování až do samotného srdce Peloponésu, jsme se probudili na pláži v městečku, ve kterém žilo maximálně pět set obyvatel. Měli jsme dva dny za sebou a více než tisíc kilometrů před sebou.

Hned jak člověk v Řecku ráno otevře oči, pozná, že bude přes den opravdu horko. Tohle byl jeden z těch dnů. Již v osm ráno jsme byli splavení potem. Takticky jsme promýšleli, kam si stoupnout, abychom měli co nejvyšší šanci, že nám někdo zastaví. Přesto se nám nedařilo. Snažila se nám pomoct spousta lidí, nikdo však nejel směrem k Athénám (ne, doteď tomu nerozumíme). Hodiny ubíhaly a my byli zoufalejší a zoufalejší. Kolem jedné odpoledne jsme se sesunuli pod strom u jednoho z postranních domků. Za pár okamžiků už nám podával milý pán velkou ledově vychlazenou lahev s vodou. Málem jsme to už vzdali, ale díky této milé zkušenosti jsme napotřetí změnili místo a zkoušeli stopovat ještě chvíli. Postarší paní se nad námi slitovala, zastavila a vzala nás autem k dálniční mýtné bráně. Ona nicméně neměla v plánu jet dál po dálnici, jako jsme potřebovali my, a nechtěla zbytečně platit jen proto, aby mohla jet zase zpátky. Naštěstí přišla s velmi elegantním řešením. Zastavila těsně před bránou, kde nás vyhodila. Rovněž vystoupila z auta, posunula plastová svodidla, nasedla zpátky a vyhnula se mýtu tím, že mezi svodidly suverénně projela a otočila se.

Byli jsme tedy ve stejné situaci jako před hodinou, ale teď už nebylo cesty zpět. Po zhruba další hodině stopování se k nám zčistajasna přihnal starý bavorák. Bez jediného slova nám postarší pán ve slunečních brýlích a kožené bundě pokynul, abychom si nastoupili. Silnice mezi Patras a Athénami je považovaná za tu nejhorší v Řecku. Celá se opravuje a v některých místech je dokonce zúžena na pouze jeden silniční pruh. Povolená rychlost je 60 km/h. Náš pan řidič dokázal dosáhnout rychlosti až 160 km/h. Cestou jsme míjeli a rozpoznávali všechna ta auta, co nám nezastavila a v duchu jsme se upřímně smáli. Za rekordní dvě hodiny jsme byli v Athénách jako na koni.

Díky úžasnému vynálezu jménem Airbnb - platformě, na které lidé pronajímají své pokoje, byty i domy - jsme si našli ubytování během dvaceti minut. Naneštěstí v Athénách jezdí městská hromadná doprava v náhodných intervalech od pěti do padesáti minut. Proto jsme se dostali na pokoj až v pozdních večerních hodinách. Přesto jsme strávili v Athénách krásné tři odpočinkové dny, kdy jsme s sebou konečně nemuseli vláčet těžké krosny. Vždy jsme se jen smutně pousmáli nad smskami, které nám pravidelně přicházely od našich mám. Varovaly nás v nich před rozzuřenými Řeky, demonstrujícími přímo v hlavním městě. My jsme však neviděli jediného rozzuřeného, demonstrujícího Řeka ani jediného uprchlíka. Všichni jen s úsměvem posedávali v kavárnách a popíjeli ledovou kávu. Naopak jsme se nemohli vynadívat na krásné široké bulváry, stejně tak jako na uzounké kopcovité uličky, ze kterých byl výhled na celé město. Dříve nebo později jsme ale museli pokračovat v naší cestě. V Athénách vede dálnice přímo středem města, aspoň jsme nemuseli za dalším dobrodružstvím jít daleko.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 1. 10.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Fotogalerie:

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

NinaDjukanovic — Wed, 16 Sep 2015 07:50:55 +0000

S přítelem jsme se rozhodli prostopovat skrz celé Řecko a není lepšího začátku, než úplně na jihu. Doletěli jsme na ostrov Zakynthos, kde jsme v olivovém háji přečkali první noc a další den pokračovali v naší cestě.

Druhý den našeho dobrodružství jsme začali posilňující snídaní na pláži a nezbytném doplnění vody na toaletách místního McDonaldu. Hned poté jsme opustili Laganas a dojeli autobusem do městečka Zakynthos. Tam jsme učinili rozhodnutí, které se později ukázalo, jako jedno z nejlepších - koupili jsme si mapu Řecka a naše provizorní mapa, utržená stránka ze školního atlasu světa, se tak dostala na dno krosny. Malebnost Zakynthosu nás okamžitě okouzlila. Uzounké uličky s nízkými kamennými domky, květinami a stánky s ovocem na každém kroku, silně kontrastovaly s turistickým Laganas. Mrzelo nás, že jsme zde nemohli zůstat déle, protože nám za pár hodin jel trajekt na pevninu. Loď velká jako průměrný panelák neohroženě brázdila vody Jónského moře a už za hodinu a půl nás dostala do města Kilini na Peloponéském poloostrově. V místním supermarketu jsme si nakoupili chleba, rajčata, úžasnou fetu a další jídlo do zásoby. U pokladny se nás pán, co stál ve frontě před námi, zeptal, proč nemáme nic k pití. Poté nás přiměl vzít si z ledničky plechovku Fanty a zaplatil za nás celý náš nákup. Nevycházeli jsme z údivu, ani když nám přál šťastnou cestu a příjemný pobyt v Řecku.

Jakmile jsme vyšli z ledově vyklimatizovaného obchodu, všimli jsme si rychle se blížící červené dodávky. Ani jsme nečekali, že by nám někdo zastavil napoprvé. Přesto jsme nesměle zvedli palce. To už nás ale desetičlenná bulharská rodina na dovolené nadšeně zvala do auta. Nejstaršímu členovi - mohlo mu být kolem pětadvaceti - jsme se snažili vysvětlit, kam se potřebujeme dostat, zatímco si nás nejmladší, asi tříletá holčička zvědavě prohlížela. Všichni přes sebe hlasitě volali, snažíce se přesvědčit jeden druhého o tom, že přesně ví, kde leží naše vysněná destinace. Angličtina na ně byla krátká, přesto nám však zastavili na křižovatce, kterou jsme měli po cestě. Po dalších asi dvaceti minutách stopování nám zastavil pán středního věku v české škodovce. Vyprávěli jsme mu, že jsme dostopovali ze Zakynthosu až sem. Začal nás okamžitě přesvědčovat, že nejkrásnějším ostrovem Řecka je Santorini. Požádal mě, abych mu z batohu, který měl položený na zadní sedačce auta, podala laptop. Naprosto suverénně si ho položil na volant a začal nám za jízdy ukazovat fotky z jeho loňské dovolené na Santorini. Nepřestával opakovat lámané “Don vory, don vory”, ale laptop odložil až když jsme uznali, že není nádhernějšího ostrova pod sluncem.

Dojeli jsme až za Patras, největší město na Peloponéském poloostrově a třetí největší město Řecka. Z dálnice jsme šli asi hodinu pěšky na pláž malinkého městečka jménem Rio. Z ní jsme viděli majestátný most, který spojoval Peloponés se zbytkem Řecka. S tímto pohledem jsme usnuli na pláži a nechali se kousat komáry, dokud nás následujícího rána neprobudili nadávající rybáři.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 23. 9.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Fotogalerie:

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

NinaDjukanovic — Wed, 09 Sep 2015 16:51:56 +0000

#stopem po recku #dobrodruzstvi #leto #recko #seriál

V posledních pár měsících se udály dvě zásadní věci. Zaprvé, stále více našich přátel začalo zkoumat vzdálené končiny pomoci toho nejlevnějšího způsobu cestování – stopováním. Zadruhé vyvrcholila řecká krize. Já a můj přítel jsme se toto léto nechali inspirovat obojím.

Sedíme na rozkošném sobotním rodinném obědě. Pantáta zasvěceně vypráví, co kde četl o současné krizi v Řecku. “Představte si, že malí farmáři musejí prodávat třešně pod cenou, euro za kilo, a stejně je nikdo nekupuje, protože nikdo nemá peníze, a tak tam všechno hnije.” Podívali jsme se s přítelem na sebe, uvědomujíce si tíživou neexistenci našeho plánu na prázdniny a bylo nám jasné, že přesně to nás láká.

Ještě týž večer jsme našli nekřesťansky levné letenky - nicméně z Budapešti. I s touto komplikací nám to ale vycházelo pořád poměrně dobře. Naprosto spontánně a netušíc, co nás čeká, jsme začali balit. Po větším než malém množství hádek ohledně toho, kolik si s sebou smím vzít triček, jsme měli konečně hotovo – nechyběly spacáky, karimatky, stan a takové klasiky, jako například legendární ešus. Proti krizi jsme se vybavili asi pěti peněženkami, do kterých jsme pečlivě rozdělili všechnu naši hotovost. Hned v pondělí jsme pak sedli na autobus a vyjeli do maďarské metropole. V době třicítkových veder vskutku nebyl dobrý nápad sednout si dozadu k motoru. Propocení jsme konečně asi v deset večer dojeli. V půl třetí ráno jsme pak byli vzorně nastoupení na budapešťském letišti, odkud nám za dvě hodiny letělo letadlo na Zakynthos. Překonali jsme neúnosné vedro i únavu a konejšili se myšlenkou na písečné pláže. Postoupili jsme ve frontě až před odbavovací kontrolu a naše nadšení dosahovalo vrcholu. V tom nám ale oznámila mladá slečna s ledovým úsměvem, že jsme si koupili letenky ve špatném termínu a náš let je za týden. Po prodělání menšího nervového zhroucení jsme si užili nádherný týden v Budapešti a absolvovali identickou cestu na letiště, tentokrát už úspěšně a zanedlouho jsme se již škvařili na řeckém sluníčku. První myšlenka, která nám vytanula v hlavě, byla: “A co teď?” Náš teoretický plán spočíval v prostopování celého Řecka až do Soluně, přestože ani jeden z nás v životě nestopoval.

Zvedli jsme palce

Došli jsme na kraj silnice a váhavě jsme zvedli palce. Zhruba do pěti minut nám zastavila asi čtyřicetiletá žena s čivavou v jedné ruce a cigaretou v druhé. Točení volantu to značně komplikovalo, přesto nás dovezla přímo k pláži ve městě Laganas. Jak jsme později zjistili, Laganas je turistické centrum pro britskou mládež, která zde propíjí peníze svých rodičů a drandí na půjčených čtyřkolkách po celém ostrově. Jeden Řek, kterého jsme později potkali, poznamenal: “Na střední jsem chodil v Laganas a nedokázal jsem pochopit, proč britské děti jezdí do Řecka, aby se opíjeli a ničili to tu. Na vejšku jsem odjel studovat do Londýna a pochopil jsem, že se u sebe doma chovají úplně stejně.” Na přírodních krásách to ale prozatím stejně neubírá. Celý ostrov je chráněná přírodní rezervace želv karet obrovských, které kladou svá vajíčka přímo na plážích. Vyjeli jsme proto lodí na jejich pozorování. Azurové moře nás tak okouzlilo, že jsme úplně zapomněli na silné sluníčko a už nás ani opalovací krém s oxidem titaničitým nezachránil. O to zábavnější bylo v následujících dnech nošení patnáctikilových krosen na zádech rudých jako Právo.

K večeru jsme si našli krásné místečko na kopci posetém olivovníky s výhledem na celé město i moře a postavili jsme si stan, ze kterého jsme pozorovali západ i východ slunce.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 16. 9.

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Fotogalerie:

Něžná kráska, která dře jako chlap. Jak vypadá svět ženského fitness?

KarolinaKosarova — Wed, 02 Sep 2015 10:42:12 +0000

#fitness #rozhovor #bodybuilding #zdravi #vladka krasova

Dokonalou postavu má zadarmo snad jen panenka Barbie, my lidé na sobě musíme tvrdě makat. Pokud máme jasně stanovený cíl, jsou pro nás naprosto zásadní disciplína, tvrdá dřina a odříkání. Své o tom ví také děvetadvacetiletá Vlaďka Krásová, žena, která pro českou fitness scénu objevila soutěžní bodybuildingovou kategorii Bikini Fitness a jejíž zahraniční úspěchy už nějakou dobu motivují další české „fitnessky“.

Sportu se věnovala od malička a poté, co objevila svět fitness, rozhodla se v roce 2011 zkusit štěstí na amatérských závodech. Poté se vrhla na mistrovství České republiky, mistrovství Evropy, a protože se Vlaďce stále dařilo, neodradily jí ani závody za mořem – zúčastnila se Arnold Classic v Ohiu. Úspěšnou sezonu roku 2012 korunovala zlatou medailí na pražském EVLS Prague Pro.

Vstup mezi profesionální sportovce

Vlaďka na sobě dřela a postupně zkoušela štěstí mezi stále lépe připravenějšími soupeřkami. Mezi léty 2013 – 2015 se zúčastnila světově uznávaných bodybuilding soutěží – za zmínku stojí Powerhouse Gym Classic v americkém Detroitu, Pittsburg Pro, Dallas Europa Show nebo New York Pro. V prestižní soutěži Olympia v americkém Las Vegas se umístila na třináctém místě. Tato nejvyšší, v bodybuildingu vskutku královská soutěž, je pro ni hlavní metou i v nadcházející sezoně.

Vlaďko, jak bys charakterizovala soutěžní kategorii Bikini Fitness, čím Tě zlákala?

Bikini Fitness je poměrně nová bodybuildingová kategorie určená pro sportovně založené dívky a ženy. Cílem je vybudovat si souměrnou postavu s jemnou svalovou symetrií, celkově by měla závodnice působit zdravým tělesným dojmem. Nejedná se tedy o klasický svalový rozvoj jako v jiných kulturistických kategoriích, v této je záměrem měkčí svalový tonus – prostě pěkná zdravá postava. Tato soutěžní kategorie je hodnocena stejně jako ostatní kulturistické disciplíny – závodnice předvádí na podiu předem připravenou sestavu a rozhodčí hodnotí souměrnost a celkový projev.

Mě samotnou nalákala tím, že je v této kategorii zachována ženskost, na dobré umístění rozhodně není žádoucí mít na sobě masu svalů jako v klasické kulturistice. Před objevením této kategorie jsem se příležitostně věnovala fotomodelingu a dá se říct, že tahle kategorie je logickým vyústěním.

Jak se vlastně česká „krev a mlíko“ dívka dostane na světová závodní pódia? Vlaďko, co pro tebe vlastně znamená svět fitness?

Sport je moje celoživotní láska, znamená pro mě opravdu hrozně moc, neuvěřitelně mě naplňuje. Vždycky jsem se v životě nějak hýbala, ale ten skutečný zlom přišel před 7 lety, kdy jsem vstoupila do posilovny a ta mi učarovala. Uvědomila jsem si možnost měnit svoje tělo a schopnost neustále se zlepšovat, vědomě držet svoji formu pod kontrolou. Po dvou letech pravidelné dřiny pod vedením trenérky Evy Klappové jsem zkusila první amatérské závody v nově vznikající kategorii Bikini, v prvních závodech se mi dařilo, dokonce jsem se stala absolutní mistryní České republiky a to mě neuvěřitelně nakoplo jít dál a makat na sobě čím dál tím víc. Pak jsem začala spolupracovat s další trenérkou, Evou Sukupovou a v současné době jsem pod křídly amerických profíků.

Po EVLS Prague Pro 2012 nastal zlom! Získala jsem profesionální kartu (tato karta umožní držiteli zúčastnit se nejprofesionálnějších závodů a také nabízí velkou šanci na získání sponzora, pozn. red). Nástup mezi světovou profesionální konkurenci ale ze začátku rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem, stále víc jsem si uvědomovala, jak nutná je pevná vůle a motivace. Moje motivace s velkým M byla touha postavit se na prkna nejvyšší soutěže Olympia v Las Vegas. Takže mě čekala další dřina a odříkání.

Jaké jsou Tvoje největší dosavadní úspěchy? Čeho si nejvíc ceníš?

Tak samozřejmě umístění na obou Olympiích – jak v sezoně 2013 tak 2014. Určitě také úspěchů na pražském EVLS Prague Pro.

Co Ti tento sport dal a vzal?

Vzal “normální život“ řekla bych. Velkou část volného času, nemůžu chodit na dobré večeře nebo party o víkendu… Jsem pořád dost unavená. Je to všechno o přesně naplánovaném tréninku a stravě. Taky je potřeba hodně spát, alespoň osm hodin denně a pravidelně užívat vitamíny a doplňky stravy, také nezapomínat na výživu kostí a kloubů.

A jistěže mi tenhle sport taky něco dal, jinak bych to nedělala. Vypracovala jsem si hezkou postavu a dosahuji stále lepších soutěžních výsledků, což mě motivuje dál a dál se zlepšovat. Moje fyzička je taky nepochybně lepší než většiny mých vrstevnic. Díky pravidelnému sportu mám taky vynikající zdravotní výsledky.

V kolika letech se může člověk začít věnovat fitness nebo kulturistice? Na co by měl dát začínající mladý sportovec podle Tebe pozor?

Sportovat může člověk od malička, s posilováním bych doporučila začít až v osmnácti letech, kdy je tělo dostatečně vyvinuté a snese nějakou tu zátěž. Rozhodně ale začít s trenérem. A nechat si poradit správnou výživu, doplňky a vitamíny. Jak už jsem říkala, pro regeneraci je to nezbytné.

Jaké jsou Tvoje další cíle?

Letos mám za cíl se, již potřetí, postavit na prkna Olympie. Výhledově bych také chtěla začít předávat svoje zkušenosti dál – věnovat se trenérství.

V osobní rovině – letos jsem dodělala vysokou školu mezinárodních a veřejných vztahů, obor diplomacie, čemuž bych se ráda věnovala i v budoucnu. V tom neustálém kolotoči závodů, tréninků a diet to byl docela velký zápřah… Ale povedlo se na výbornou! Teď mám v plánu složit mezinárodní zkoušku z angličtiny.

Pokud se chcete dozvědět o Vlaďky sportovní cestě víc, navštivte její webové stránky www.vladkakrasova.com nebo Facebook Vladimira Krasova IFBB PRO BIKINI.

Fotogalerie:

Dvacet lidí pod jednou střechou. Jak vypadá život v anglické komunitě?

Martin Jindřich — Sun, 16 Aug 2015 17:54:28 +0000

#zivot v komunite #community #hippies #england #alternative

Utekli z měst na anglický venkov, aby stereotyp vyměnili za alternativní život ve velkém venkovském domě na samotě. Společně žijí, pracují a vychovávají děti. Jak vypadá život v komunitě Beech Hill a co přináší jeho obyvatelům?

Letos v létě se mi naskytla příležitost strávit několik dnů v komunitě lidí žijících v anglickém Devonu. Společně s dalšími dobrovolníky z evropských zemí jsme se zde zúčastnili workcampu (samotným workcampům jsme se detailně věnovali zde), v rámci kterého jsme komunitě pomáhali se zahradnickými pracemi a vším, co bylo potřeba. Slovo „komunita“, které používám, není vybráno náhodně. Společenství samotné se prezentuje jako „community“ a své členy označuje jako „community members“.

Devon, zemědělská oblast v jihozápadní Anglii, je pověstná svou krásnou a romantickou scenérií. Později se dozvídám, že se sem sjíždějí lidé z celého království, aby zde našli ztracené spojení s přírodou a vedli alternativní život, daleko od velkých měst. A komunita, které jsem se na pár dnů stal součástí, tento předpoklad naplňuje víc než dostatečně.

Jmenuje se Beech Hill a našli byste ji asi jednu a půl míle od vesničky Morchard Bishop. Veřejné spojení se světem zajišťuje vlak na trase mezi Exeterem a Barnstaplem a autobus. Beech Hill by se dal přirovnat k malé farmě. Uprostřed rozlehlého pozemku v polích stojí dvoupatrový venkovský dům, celý z kamene, který je domovem pro asi dvacet lidí. Když jsem ho viděl poprvé, nedokázal jsem si představit nic typičtějšího pro anglický venkov. Dům je obklopen velkými zahradami, na kterých komunita pěstuje zeleninu a ovoce, chová slepice, včely a dokonce zde nechybí ani malá vinice.

Dvě desítky dospělých a tři děti

V komunitě žijí lidé od sedmi do sedmdesáti let, jednotlivci, páry i rodiny. Nevyznávají žádné náboženství, jak by se možná na první pohled mohlo zdát, ani politickou či jinou ideologii. Všechny spojuje pozitivní pohled na svět a chuť sdílet svůj život s hodně lidmi. Jejich cílem je působit co nejpozitivněji na okolní prostředí, s čímž se pojí jejich ekologické aktivity. Přesto je pro komunitu duchovní stránka důležitá. Kdo chce, může se účastnit pravidelných meditací. Sám jsem si meditaci, při které jsem se v tichu soustředil pouze na svůj dech a ostatní myšlenky nechal plynout, vyzkoušel a musím říct, že se jedná o výborný způsob jak se uklidnit a zrelaxovat.

První otázka, která mě zajímala, je obecná motivace pro život v komunitě. „Pro každého se jedná o pozitivní volbu jak nežít konvenčně – v běžné rodině, bytu nebo sám. Někteří možná dopředu neplánovali žít v komunitě, ale pak našli Beech Hill a hej! Rozhodli se pro změnu,“ přibližuje mi Lucy MacKeit. Po několika dnech, během kterých pronikám do komunitního života, si uvědomuji základní poznatek – komunita funguje jako velká rodina. Tomu odpovídá i vnitřní uspořádání domácnosti – dům není členěn na jednotlivé byty, ve kterých by bydleli jednotliví členové. Každý má vlastní pokoj (nebo ho sdílí se svým partnerem), jakoby se jednalo o jednu velkou domácnost. V přízemí se nachází společná kuchyně s jídelnou, společenská místnost a knihovna. Všichni se každý večer schází u masivního dřevěného stolu, aby společně povečeřeli.

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že servírovaná kuchyně je vegetariánská. V knihovně jsem vedle knih typu „Život v komunitě“ nebo „Jak chovat slepice“ dokonce napočítal přibližně třicet vegetariánských kuchařek. Přestože na svých zahradách komunita pěstuje nespočet zeleniny, soběstačná není. Všechny potraviny, které jsou donuceni dokoupit, pocházejí ale výhradně z jiných farem nebo speciálních bio obchodů. „Prodáváme malé množství salátu do místního obchůdku ve vesnici. V minulosti jsme prodávali salát do restaurace v Exeteru. V současnosti ale pěstujeme hlavně pro nás samotné,“ vysvětluje Lucy.

Elektřinu zajišťuje větrná jednotka, která se nachází na kraji areálu a pokrývá přibližně třetinu celkové spotřeby energie, a několik solárních panelů na střechách. Dům není napojen na kanalizaci a využívá vlastní odpadní systém. Odpad je filtrován pomocí rákosí, přičemž tekutina je zavedena do malého rybníčku a pevný odpad je využíván jako hnojivo.

Komunita jako malá firma

Svou velikostí komunita a její majetek připomínají malou firmu. Je jasné, že potřebuje systém. Jak to tedy funguje? „Členové komunity se scházejí každý týden na setkáních, při kterých diskutují. Rozhodnutí jsou schvalována na základě konsensu. Podskupinám pro zahradničení, stavbu nebo administraci je však dána volnost k dosahování jejich cílů. Rozhodnutí ohledně práce, která musí být udělána, jsou schvalována na setkáních. Pokud se naskytnou větší úkoly, zjistili jsme, že společná práce je mnohdy velice urychlí a nakonec to je i zábava. Všichni členové se podílejí na pracích v domácnosti tak, jako všude jinde. Někdy jsou návštěvníci překvapeni, že nemáme směny a že si práci rozdělujeme rovnocenně. Zkoušeli jsme několik způsobů organizace práce a občas je stále diskutujeme,“ říká Lucy.

Členové komunity chodí, jako všichni ostatní lidé, do práce. „Musíme platit nájem, jídlo a další normální účty. Většina nás je částečně zaměstnaná, někteří jsou nezaměstnaní, v důchodu nebo rodiče na plný úvazek. Obecně zjišťujeme, jak složité je nechat se zaměstnat, protože pak nezbývá dostatek energie na práci doma. Máme mezi sebou žurnalistu, učitelku, kurátorku v muzeu, maséra, řidiče autobusu, zahradníky, zedníky a malíře, automechanika nebo IT specialistu. Pořádání kurzů a dalších aktivit generuje nějaký zisk, ale ne dostatečný, aby nás kompletně zabezpečil.“

Komunita kromě pravidelných workcampů, které pořádá jednou za šest týdnů, organizuje a nabízí i menší akce a služby. Zájemcům je k dispozici plocha na kemping nebo pokoj se snídaní. Koncem srpna zde zažijí dokonce i svatbu.

Stát se členem komunity Beech Hill může prakticky kdokoliv. Po několika návštěvách, kdy se zájemce rozhodne, že má opravdový zájem, se jednoduše nastěhuje. Zpočátku platí příspěvek na nájem a stravu, dokud se nestane oficiálním členem komunity, a tudíž i společníkem Beech Hill Property Holdings, který majetek spravuje.

Když jsem odtamtud před pár týdny odjížděl, byla minimálně jedna postel volná. Máte zájem?

www.beechhillcommunity.org.uk

Fotogalerie:

Blogerka Petra LovelyHair: Nesnáším anonymní internetové hrdiny!

annalibanska — Tue, 23 Apr 2013 06:30:36 +0000

#interview

Nahlédněte do tajů blogerského života s Petrou Vančurovou alias Petrou LovelyHair – nejznámější českou beauty blogerkou a majitelkou nejsledovanějšího českého YouTube kanálu věnovaného kosmetice!

Píšeš blog o kosmetice. Bereš to jako nějaké poslání a udílení rad ženám, které chtějí být krásné, nebo tě to prostě jen baví? Co bylo vůbec tím počátečním impulsem k jeho založení?

Kosmetika, líčení a vše kolem módy a zkrášlování mě baví odjakživa a když jsem narazila před pár lety na americké youtuberky a začala sledovat jejich videa, řekla jsem si, že mám vlastně taky plno zkušeností a že by mě bavilo předávat je dál a zkusit videa natáčet, a tak jsem v únoru 2011 jako jedna z úplně prvních v ČR začala. Přiznám se, že jsem vůbec netušila, jestli to bude někdo sledovat a bude to diváky bavit. K mému překvapení se diváci a čtenáři mého YouTube kanálu a blogu začali rozrůstat a stále se rozrůstají, což mne nesmírně těší, a proto mě to také stále tak baví, možná i čím dál víc. Jako poslání to neberu, je to jen zábava, nakonec jsou v životě mnohem důležitější věci než šminky a oblečení, ale právě proto si myslím, že je to bezvadný únik od všedních starostí, a jsem ráda, že můj blog a videa jsou, dle ohlasů, příjemným relaxem.

Někteří lidé si možná ťukají na čelo, když vidí, kolik máš doma kosmetických produktů, a považují to za naprostou zbytečnost. Zajímalo by mě, jak na tvou kosmetickou vášeň reaguje okolí a zda tě od ní někdy neodrazovalo.

Já si myslím, že lidé si ťukají na hlavu i nad jinými věcmi, takže co si kdo o mně nebo mém koníčku myslí, mne nechává chladnou, lidé jsou různí a mají různé názory, záliby a postoje. Moje okolí je s mým koníčkem smířeno a podporuje mne, kamarádky se ke mně chodí radit, nalíčit, učesat, a nejen ony, vyhledávají mě díky blogu i nevěsty nebo maturantky, které se chtějí nechat na důležitou událost upravit. Co by mě mohlo potěšit víc než taková důvěra v mé schopnosti, že je na jejich velký den hezky upravím. Z toho tedy vyplývá, že potřebuji mnohem více kosmetiky a odstínů než běžný uživatel, protože musím být připravena na různé typy pleti, odstíny pleti, očí atd…

Kromě psaní blogu točíš také videa na YouTube. Český youtuberský rybníček je zatím relativně malý a ty si tak s více než 3,5 milionu zhlédnutí pravděpodobně nejsledovanější Češkou, která točí videa o kosmetice. Poznávají tě někdy lidé na ulici? A je ti takováto publicita vůbec příjemná?

Já bych řekla, že český rybníček se v poslední době rozrůstá kosmickou rychlostí, což je skvělé a jsem ráda, že jsem hodně slečnám dodala odvahy videa točit a byla jsem takový první pokusný králík, který otestoval reakce publika :D. Musím přiznat, že mě lidé na ulici občas poznávají, sama jsem z toho vždycky překvapená, ale nadšená. Ty reakce jsou vždycky moc milé a potěší mne, ještě se mi nestalo, že by mi někdo na ulici vynadal za to, že točím kosmetická videa, naopak jsem se setkala jen s podporou a té si také moc vážím a jsem ráda, že moje práce má ohlas, to mě žene stále kupředu.

Tvůj manžel se k tvému blogovacímu koníčku staví velmi shovívavě, často se ve videích objevuje společně s tebou. Bylo tomu tak vždy, nebo tvé blogování zpočátku snášel s nevolí? Přeci jen je blog jistým zásahem do soukromí a každý na to náturu nemá.

Pravda je, že můj manžel není příliš velký exhibicionista (smích), ze začátku se na videích dost styděl, ale to já ostatně taky a určitě si tím projde každý, kdo někdy videa zkoušel natáčet. Vždycky mě ale v blogování a točení videí podporoval, věděl o mém úmyslu od začátku a posléze se i do mého blogování dobrovolně zapojil. Baví ho fotografování, a tak jsme mohli spojit příjemné s užitečným, na mně si vyzkoušel své fotografické dovednosti a teď může směle nabízet své služby i ostatním.

Za tvým blogem je vidět ohromný kus práce. Tipneš si, kolik času jsi do svého blogu již vrazila?

Děkuju, jsem ráda, že je to patrné. Celkově si vůbec netroufám tipnout, protože to bude v desítkách a možná už i stovkách hodin. Pokud bych měla nastínit svůj rozvrh, tak připravit článek trvá zhruba tak 2–3 hodiny, dle složitosti, a video trvá 5–8 hodin, také dle složitosti, tutoriály jsou náročnější, oblíbená „kecací“ videa jsou náročná méně. A to nepočítám reakce na komentáře, e-maily, Facebook, takže když se to sečte, skoro by to vydalo na plnohodnotnou pracovní dobu, proto se snažím využít veškerý čas, co mám, efektivně a odpovídám na maily třeba při cestování z mobilu, tak stejně na komentáře.

Psaní blogu se může lehce zvrtnout v jakýsi stereotyp. Recenze, líčící tutoriály, nákupy… a znovu to samé dokola. Není to pro tebe již spíše rutinní činnost nežli tvůrčí práce? Nebo stále točíš videa a píšeš články s počátečním nadšením a vervou?

Já objevuji stále něco nového, a to nejen v oblasti kosmetiky a módy, ale i v oblasti blogování, pořád je co zdokonalovat a o čem psát. Nápadů mám hodně, stereotypu se nebojím, jen mi nezbývá tolik času, kolik bych potřebovala. Otázkou spíše je, jak dlouho to bude bavit čtenáře.

Zajímalo by mě, zda jsi měla někdy v životě chuť s blogováním seknout. Přeci jen je to veliký žrout času a v životě jistě přijdou chvíle, kdy bychom ten čas chtěli využít úplně jinak. Máš v sobě motor, který tě žene neustále vpřed, anebo to spíše stojí na silné vůli?

Já se přiznám, jsem trochu workoholik, nevydržím chvíli na místě a nic nedělat, takže ten pomyslný hnací motor v sobě asi mám. Seknout s blogováním jsem zatím nechtěla nikdy, už jen kvůli tomu, jaké mi chodí zprávy od fanoušků blogu a videí, je to fakt úžasné, jakou podporu mám, a moc si těchto lidí vážím, to oni mě posunují vpřed a díky nim jsem mohla otestovat produkty různých kosmetických firem a navázat s nimi spolupráci nebo začít pracovat na vlastní značce kosmetických štětců, plním si sen a za to jsem vděčná právě vám všem, čtenářům. Samozřejmě to má i své stinné stránky, za rouškou anonymity se dá skrýt a psát ledacos, takže mi někdy chodí opravdu nepříliš příjemné zprávy a tím nemyslím jen ty vulgární, ale s tím se člověk po čase smíří a začne to házet za hlavu, jinak by se z toho zbláznil! (smích)

Co bys doporučila slečnám, které s blogem teprve začínají? Je jasné, že neexistuje žádný univerzální recept na úspěšný blog, ovšem je tu určitě spousta chyb, kterých je radno se vyvarovat.

Je to tak, univerzální rada opravdu není, ale určitě je dobré přispívat pravidelně, být svá, nesnažit se někoho kopírovat, jít svou vlastní cestou, nepřetvařovat se a pak také samozřejmě reagovat na zprávy, udržovat kontakt se čtenáři a nebýt odměřená, nepříjemná či snad nafoukaná, naštěstí nemám tyto vlastnosti v povaze (doufám). (smích)

Myslíš, že má česká blogerka šanci uspět i v zahraničí ? Nakolik se vlastně česká blogerská scéna od té zahraniční liší?

Já si myslím, že šanci určitě má, i když v tomto případě vidím jako bariéru jazyk, protože aby uspěla ve světě, musela by určitě psát a natáčet anglicky, přičemž tohle samo o sobě není takový problém jako to, že pokud by tvořila blog v angličtině, tak velkou část českého publika by blog pravděpodobně tolik nezaujal. Navíc v zahraničí je obrovská konkurence, měla by to hodně těžké, zahraniční blogerky mají také nespornou výhodu v prostředí, kde žijí a třeba natáčí videa; co si budeme povídat, mnohem zajímavější je tutoriál u moře než doma v obýváku, že… a to nemluvím o tom, že kvalitnější technika je v zahraničí dostupnější za mnohem přijatelnější peníz než u nás.

Blogování vyžaduje nejen schopnost dobře psát a formulovat své názory, blog musí čtenáře především něčím zaujmout. Co je podle tebe tím základním kamenem úspěchu? Co určuje, který blog se stane oblíbeným a který skončí v propadlišti blogových dějin?

Tajemství úspěchu, až (jestli) ho jednou najdu, si s dovolením nechám pro sebe. Ale abych tě nenechala bez odpovědi, tak nejdůležitější je už výše zmíněná originalita.

Nyní se dostáváme k něčemu, co jedni odsuzují a druzí nadšeně vítají – ke spolupráci s kosmetickými firmami. Myslíš, že pokud ti firma poskytne zdarma výrobek k zrecenzování, dokážeš si zachovat svoji hlavu a být v hodnocení nadále objektivní?

Tohle je hodně diskutované téma a je třeba si uvědomit, že jediné, na čem záleží, je charakter blogerky. Mně osobně chodí v současné době nabídek na spolupráce docela hodně, jsem za to samozřejmě vděčná, ale většinu z nich s díky odmítnu. Především proto, že můj blog není, a nechci, aby byl, reklamní prostor, a pak také chci dělat recenze jen na produkty, které mě zajímají a které bych si sama koupila a vybrala, to znamená, že nebudu dělat recenze na něco, co vlastně ani nemám zájem vyzkoušet. Bohužel hodně slečen v dnešní době zakládá blog jen s vidinou toho, že budou dostávat výrobky zdarma na zrecenzování. Tohle je nejhorší možný přístup, jaký blogerka může mít. Podle mě je tohle na blogu na první pohled vidět a není to dobrá cesta, taková blogerka není důvěryhodná a čtenáře si nemůže udržet, pakliže je vůbec získá. Sama za sebe tedy musím říci, že každá recenze na každý kosmetický produkt je vždycky subjektivní, každý máme zcela jiné fyzické vlastnosti, tudíž stejný výrobek se na různých lidech chová odlišně. Přesto však mohu zodpovědně říci, že i tak jsou mé recenze maximálně objektivní a nikdy bych si nedovolila psát nepravdy, na to si svých čtenářů moc vážím a opravdu by mi za to nějaký krém zdarma nestál. Bohužel ale vím o tom, že jsou na blogové scéně blogerky, které vědomě lžou nebo spíše záměrně zamlčují určité skutečnosti nebo neříkají pravdu celou. S tím se ale nedá nic dělat, to je na svědomí každého jednotlivce a samozřejmě na inteligenci čtenářů, zda to odhalí.

A teď upřímně. Existuje něco, co na blogování nesnášíš?

Já jsem upřímná po celý rozhovor! (smích) Ale dobře, nesnáším opakované dotazy od lidí, kteří jsou líní číst a hledat. Dám příklad: V článku mám přesně napsáno, odkud které oblečení je, a přesto se v komentářích sejde x dotazů na to, odkud je oblečení. To by mne trefil šlak. Většinou se ale ovládnu a v klidu odpovím, chápu, že ne každý má čas číst, ale v tom případě není možné ode mne čekat, že budu mít čas odpovědět na kdejaký nesmyslný dotaz. A pak samozřejmě nesnáším anonymní hrdiny, kteří vědí vše nejlépe, dokonce i to, co jsem já sama o sobě netušila. (smích) Dalším případem, který snad ani nemá cenu komentovat, jsou ti, co si chodí na internet ulevit a zanadávat.

Na závěr mám pro tebe poněkud otřepanou otázku. Co ti blogování dalo? A na jakou metu se do budoucna toužíš dostat?

Dalo mi nová přátelství, nové kontakty, spoustu zkušeností, příležitostí podívat se do kosmetických firem, pochopit, mimo to samozřejmě i plno praktických dovedností, jako je práce s grafickými programy či editory videí. Dalo mi velkou radost a pomáhá mi plnit můj sen. Pokud by ses ptala, co mi vzalo, tak kus soukromí a spánkového režimu, ale to jsem ráda oželela, podle mě to stojí za to! Konkrétní cíl mám, ale nevím, zda je reálné, aby se mi splnil, uvidíme, tajná přání se nesmí říkat nahlas, aby se splnila, takže se nezlob, že si ho nechám pro sebe. Rozhodně bych ale chtěla, aby se komunita Lovely Hair nadále rozrůstala a aby blog a videa bavily čím dál více lidí, to je moje obrovské přání. A také samozřejmě aby i nadále rozdávaly radost, to je má priorita a vlastně i cíl!

Moc děkuji za rozhovor a do budoucna přeji za celé EASY mnoho spokojených čtenářů!

Já děkuji, bylo mi potěšením a přeji všem čtenářům i tobě krásné jaro a hodně úspěchů!

Odkaz na Petřin blog: http://www.petralovelyhair.com/