Easy Magazine - trend

Za stovku cokoli. Minislužbičky dobývají internet

AnetaLesna — Mon, 27 Apr 2015 22:07:50 +0000

#job #jobs #internet #trend #hot #busy #money #shop #us #five #cz #bluurb

Jsou věci, které většinou uděláte zadarmo a ani se neohlédnete. Jsou věci, které prostě neuděláte. A pak jsou věci, které uděláte... za stovku.

Člověk by si myslel, že na internetu viděl už všechno. A pak objeví stránku, kde za nepatrný obnos seženete snad cokoli, od proofreadingu přes vzkazy na nahém těle po facebookové fanoušky. S takzvanými službičkami se poslední dobou roztrhl pytel.

Je to vlastně logické. Dříve si lidé v rámci svých komunit často prokazovali malé služby. Dnes se to sice také děje, ale obecně se od svého okolí vzdalujeme a život přesouváme na internet. Tam se díky minislužbičkám člověk může realizovat, dokázat sám sobě, že o jeho služby je zájem, a ještě vydělá, jakkoli jde o směšné částky. Jako první s minislužbami přišel americký server fiverr.com, kde je nepřeberná nabídka rozdělená do mnoha kategorií. Vše za pět dolarů. Z českých serverů je asi nejznámější stovkomat.cz. Zde službička většinou stojí 150 Kč, z čehož třetina připadne Stovkomatu jakožto zprostředkovateli.

"Řekni to jinak"

Zajímavý je typ službiček, kdy zaplatíte za originalní podání vaší zprávy. Každé vyjádření vypadá věrohodněji, když je napsané na banánu, který vzápětí sežere opice, nebo když ho na vás z videa řve agresivně vyhlížející asiat v kostýmu samuraje. Jedním z velmi oblíbených "jobů" na Stovkomatu je například nabídka "hezké vysoko školačky" (sindy731), která si na svoje "sexy tělíčko" (libovolnou část kromě obličeje) za stovku napíše jakýkoli text a fotku vám pošle.

Jednu takovou službičku jsme se rozhodli sami zakoupit. Dodavatelem je domorodec ze Sri Lanky, který za pět dolarů slibuje video, kde tančí v džungli s vaší zprávou na břiše. Kvůli nám se dokonce začal učit česky. Jak se mu to daří, zjistíte pod článkem.

Cokoli? Cokoli!

Zde ale výběr nekončí! V nabídce je také zaříkávání proti drbům, zasílání připálených obrázků kuřat poštou nebo kurzy výroby zdánlivě radioaktivních lampiček. Samostatnou kategorii tvoří socialní media. Koupit si můžete fanoušky, komentáře, partnera na chat či aktivitu na zdi. Dárek k narozeninám pro někoho, kdo vás štve? Zkuste třeba video, ve kterém se mu igelitem oděný chlápek s alobalem ve vlasech vyzná ze své neskonalé lásky.

Ulehčení práce a možnosti výdělku

Existují samozřejmě i praktičtější službičky. Překlady, recenze, programování... Najmete si někoho, kdo udělá to, co nutně potřebujete, ale sami úplně nezvládáte. Stovka (někdy pár stovek) vám určitě stojí za ušetření frustrace a vyčerpání, které mohou snadno zkazit zbytek dne. A poskytovatel udělá něco, co ho vlastně baví, aniž by na tom nějak tratil. Do této kategorie spadá mimo jiné tvorba fontů, grafik, kreseb, bannerů či plakátů. Také psaní všeho druhu, od domácích úkolů po milostné básně. Tento typ službiček se zdá být především doménou studentů, kteří si takto mohou jednoduše přivydělat.

A dál?

Fenomén minislužbiček je rozhodně zajímavý a z internetu pravděpodobně jen tak nevymizí. Je ale možné, že se postupně přesune do vyšších cenových rozmezí. Už teď totiž ke spoustě nabídek můžete dokoupit "bonusy" (například rychlé dodání, větší rozsah), za které platíte ve výsledku klidně i desetkrát víc. Zábava, peníze, méně práce, neomezené možnosti, magie. Co víc si přát?

Video:

“Ta důležitost, se kterou naši blogeři vystupují, je komická”

meinerovakaterina — Thu, 15 May 2014 16:46:02 +0000

#fashion #talk #interview #trend #olokřížová

Šarmantní, energická, plná nadšení pro svou práci a hlavně upřímná. Olo Křížová je hybatelka tuzemského módního průmyslu a matka novorozených projektů Czech Fashion Council a Sci-Fi Safari, která má co říct. Jednou z mnoha jejích zásluh je i loňský Fashion Live! Bratislava. Projekt vznikl za tři týdny po zrušení oficiálního Bratislava Fashion Weekendu a byl financován převážně samotnými slovenskými designéry a jejich přáteli.

Když si povídám s kamarády, kteří českou módu sledují, ale jsou laici, často se mi svěřují, že na ně tuzemská módní scéna působí jako elitářské hobby. Čím to je?

To tak může působit a je to díky tomu, že eventy, které jsou věnované módě, jsou špatně pojaté. Z devadesáti procent jde o privátní akce, kdy si někdo chce udělat módní přehlídku, aniž by měla další význam. Nemají odborný a komerční přesah. Samozřejmě móda v Česku v téhle pozici rozhodně není.

Kolekce navíc mnohdy vypadají jako přehlídka uměleckých artefaktů. Nevytváří bariéru mezi divákem a mladým designerem i to?

Škola je jediný prostor, kde si designer může vyzkoušet cokoliv, protože ještě není v konfrontaci s trhem. Jde o to ztvárnit nějakou ideu a je důležité to tak vnímat. O tom jsou i couture přehlídky. Neuvěřitelné róby od McQueena jsou nenositelné, ale něco ve vás vyvolají a o to jde. Lidé musí vnímat, co je přehlídka, co je couture, co je inspirační model a co je Prêt-à-porter.

Až na výjimky se o mladých, českých návrhářích nepíše. Je to neochota médií?

Hodně se to lepší. Ono se o nich nemluví, protože je tady hrozně málo módních redaktorů, kteří tomu rozumí, a ti, kteří tomu rozumí, nejsou v masových médiích. Na druhou stranu je tu nerovnováha v tom, že naše renomované časopisy jako například Elle nemají v určitý moment o čem psát a najednou jsou mladí designeři strašně vidět. V poslední době se redaktoři naučili chodit na klauzury UMPRUM, kde jsou unešení z jedné věci, která je výborná, ale oni ji pro veřejnost posadí do špatného kontextu. O studentech mluví jako o designerech a najednou je tak veřejnost začne vnímat, bohužel za sebou ještě zdaleka nemají takové zkušenosti, aby takto mohli být vnímáni.

Jak se může stát, že je kolem naší módní scény v médiích rozruch jen během velkých akcí, jako například Fashion Weekendu?

V zásadě je to všude stejně. S tím rozdílem, že zahraniční redakce si to rozdělí do celého roku a mají o čem psát. České redakce k tomu nepřistupují koncepčně a spousta zajímavých věcí propadne sítem. Navíc tu stále není harmonie, kdy se na podzim předvádí jaro/léto. FW je jednou do roka, což je špatně, ale jsme malý trh zaměřený na privátního zákazníka, takže chceme vidět to, co si můžeme hned koupit.

Denně mi na mail chodí newsletter Business of Fashion. Ve světě je takové spojení běžné, v Česku je to pomalu kacířská myšlenka. Proč?

Business tady opravdu nefunguje dobře. Není tady, a proto se tak staví. Každý měsíc pořádá Czech Fashion Council „Fashion Talk Room“ - diskusní panel, kdy se otvírá dialog, aby se tu sféra businessu nastavila. Je to krůček po krůčku. Ambice tu jsou. Uvidíme.

Jsou vycházející studenti (designeři) o módě jako businessu dobře vzděláváni na školách?

Hodně se to spravuje. Studenti mají různé semináře a od loňského roku spolupracují s katedrou MKPR Univerzity Karlovy. Problém je, že semináře jsou většinou od lidí, kteří mají zkušenost ze zahraničí, a to je bezesporu zajímavé, ale nefunkční. Přednášející přivezou model, který v Paříži nebo kdekoliv jinde funguje, ale u nás ne. Není to tu tak vystavěné. Designér nemusí být marketér, to vůbec, ale je důležité další propojení a tandem s někým, kdo tomu rozumí.

U nás ale není běžné ani propojení designerů a velkých firem?

Funguje málo. Ve světě je normální, že začínající designery firmy už v době jejich studia sledují a přijímají na stáže. Stává se, že vyšlý student nastoupí hned do práce. To je model například Jakuba Polanky, to se tady zatím nestane.

Jedním z velkých cílů Czech Fashion Councilu je designery a firmy propojovat. V CFC je i Veronika Ruppert, která mapuje například staré české výrobce a funkční továrny a textilní či oděvní dílny. Pokud přijde jednotlivý designer do firmy a nemá tam známé, k závažnější spolupráci na trhu nedojde. Vzniknou malé projekty. CFC je záštitný bod, který je garantem pro obě strany a může spolupráci vykomunikovat. Průmysl je tomu velmi nakloněný, ale nemá jak se k tomu dostat.

Mám pocit, že se naše zavedené značky a designeři bojí nové, mladé vlny návrhářů.

Je hloupost, aby se báli. Takový postoj je úplně sžíravý. Je samotné to stejně smete. Naopak, mladí lidé mohou etablovanému dlouhodobě působícímu designerovi hodně přinést. Dají jim nové impulzy a oni mu dají nějaké zkušenosti. A to tady taky není. Znám dobře nejstarší generaci designerů a s mnohými jsem mluvila o tom, aby si k sobě někoho nového vzali. Myslím, že tu je nějaký druh strachu, nevím však proč.

Projekt Shooting Fashion Stars, u jehož zrodu jste stála, se naopak snaží o mediální zviditelnění mladých a jejich přiblížení širší audienci. Proč byl letošní ročník bez vás?

SFS je určený designerům vstupujícím na trh. Letos tento koncept bohužel nebyl dodržen. SFS jsem dělala deset let. Je to deset let práce, která má smysl a vyvíjí se. Postupně vznikala různá tření představ o tom co a jak. Z agentury jsem loni kvůli nejednotné vizi odešla a s partnerkou, se kterou jsem projekt budovala, jsem se rozešla. Právně nemám na projekt nárok. Rozhodla jsem se, že v konceptu tohoto projektu budu pokračovat pod novým názvem, s obnovenou dramaturgií a s osvědčeným a fungujícím produkčním týmem. Zůstává zkratka SFS, ale název je Sci-Fi Safari. Do SFS jsem hodně vložila a projekt potřebuje upgrade, takže ono je to vlastně všechno dobře. Doufám že se to povede a všichni se nadechneme čistého vzduchu.

Pohybujete se mezi Prahou a Milánem. Existuje něco dalšího, co byste po vzoru Milána chtěla implikovat i v Praze?

Pracovní morálku a profesionální jednání. My to máme v módě pořád postavené na nějakých osobních pocitech a kamarádství. Takhle se k sobě lidé například v energetice nechovají. To mě tady obtěžuje, proto se mi pracuje dobře v Miláně a kdekoliv jinde. Jsou tam emoce z tvorby, ale ne ve sféře komunikace.

Jak vnímáte fenomén módních blogerek a jejich vliv?

Pro mě je to taky fenomén. Nemůžu se tím moc zaobírat, nejdu do hloubky. Mám pár blogů, které sleduji a přijdou mi fajn, ale nemám na to čas. Dobrý bloger je o tom, že vás baví styl, který prezentuje a je mu vlastní. U nás je málo blogerů, o kterých by se dalo říct, že styl mají. Skoro všichni jsou stejní. Sklouzává to k tomu, že jsou poplatní a promují. Nemají vlastní názor. Pro mě je to spíš úsměvné. Ta důležitost, se kterou vystupují, je komická.

Co by se mělo stát, aby se tady vnímání vůči módě v tomhle smyslu změnilo? Aby to nebylo snobské napodobování západu?

Hravost, uvolněnost a hlavně vzdělání. Velmi to s tím souvisí. Nechci po nikom, aby studoval do hloubky kdejakou literaturu a historii módy, ale zajímat se víc o ty věci. Že se vám něco líbí, to nestačí. Není to generální, ale i to je rozdíl mezi naší rádoby profesionální scénou stylistů a zahraničím. Většina z nich jenom ráda chodí nakupovat. Trendy, se kterými by měli pracovat, by neměli slepě následovat, ale měli by je umět uchopit a začlenit do života. Dva roky jsem byla v týmu Fashion Weekendu a ani v té struktuře nebyly odborné věci, o které jsem se zasazovala, v libosti. Domnívali se, že to nebude nikoho zajímat, a přednější bylo kdo má kabelku Prada a jestli přijede Jimmy Choo.

FOTOGRAFIE: Karel Losenický

Fotogalerie:

Film podle sexu, sex podle filmu

meinerovakaterina — Sun, 16 Feb 2014 09:17:32 +0000

#film #móda #zábava #trend

Jen 17, Život Adel a Nymfomanka. Filmy jsou ve své podstatě naprosto odlišné, ale mají jedno zásadní pojítko. Nahotu. Jak tenká je ovšem hranice mezi vyprázdněnou nahotou a tématem lidské sexuality jakožto ústředním motivem filmu?

Současnou art Housovou kinematografii (kam bychom mohli zařadit všechny tři snímky) mimo jiné sjednocuje tendence vyobrazovat velmi otevřené sexuální scény, z nichž se v některých případech dokonce stává ústřední motiv celého filmu. K výše zmíněným snímkům můžu přidat Nepravděpodobnou rozkoš nebo Vlhka místa. Když ale na programu kina nejsou jiné, než sexuálními scénami oplývající filmy, začíná to být trochu nuda.

Vyprázdněná nahá krása

Jen 17 režiséra François Ozona vypráví příběh dívky navrátivší se domů do Paříže z letních prázdnin, během kterých přišla o panenství. Isabelle má jedno velké tajemství. Vydělává si prostitucí. Za nemalé peníze se stává sexuálním objektem touhy neukojených starých mužů v luxusních hotelových pokojích. Dívku nezastaví nic než náhlá smrt jednoho z jejích klientů při samotném sexuálním styku.

Intimní otevřené scény tvoří dle mého odhadu tři čtvrtiny filmu. Isabelle, kterou představuje mladá modelka Marine Vacth, je krásná, proč tedy její krásy nevyužít? Jednotlivé scény se až příliš podobají fashion videím a fotkám z módních žurnálů. Není těžké nechat se takovou krásou poblouznit.

Původní nadšení z filmu vystřídalo zklamání. Po reflexi snímku z něj nezbylo nic víc než prázdná, obnažená krása. Pořád nemůžu přijít na to, o čem ten film vlastně byl. O Isabelle? O sexualitě? O prolomení tabu? Jaké je sdělení? Jen 17 je zářným příkladem vítězství formy nad obsahem.

Mystika přitahuje od nepaměti

Kdo je alespoň v základech obeznámen s tvorbou Larse von Triera, nemůže být vyzněním filmu Nymfomanka překvapen. Dokonce bychom neměli Trierovi jako jedinému vytýkat, že film je tendenční.

Jako obvykle si Trier s divákem hraje. Chvíli ho nechává unášet se poetičností dialogů, které vede Charlotte Gainsbourg se Stellanem Skarsgårdem, chvíli mu motá hlavu symbolikou Bachova jména. Mystika přitahuje od nepaměti.

S druhým dílem filmu přichází vystřízlivění z poetična a vlna šoku. Co jiného jsme mohli od Triera očekávat?

Zásadním rozdílem oproti filmu Jen 17 je fakt, že Trier otevřeně a záměrně studuje ženskou sexualitu, která je akcentována. Nesklouzává k prázdnému plácání se na místě a neustále se někam posouvá.

Otázka, která se mi nabízí, zní: můžu Trierovi věřit jeho autentičnost, jeho osobitou výpověď? Neospravedlňuje si chytrými distribučními texty pouze možnost vytvářet díla, která nemají jiný záměr než šokovat? Co člověk, to odpověď. Já ji stále hledám.

Nenajdeme žádný konsenzus který by uspokojoval všechny, a to je pro současné umění charakteristické. Nechat dílo působit.

Něžná upřímnost

Nejupřímnější ze všech tří filmů se stává Život Adele, který nás na 179 minut vtáhne do života dívek, o kterém bychom se chtěli dozvídat i po skončení projekce.

Režisér Abdellatif Kechiche do hlavní role obsadil stejně jako Ozon modelku, ale kdo ji nezná z reklamy na voňavku Candy od Prady, nikdy by nevěřil. Snímek si zakládá na přirozenosti bez zbytečných příkras. Život Adele je výpovědí o již tak často skloňovaném tématu mladistvé sexuality, hledání sebe samých a rozervané lásce. Rozervané lesbické lásce. Klíčovou dírkou pozorujeme intimní vztah Léy Seydoux a Adèle Exarchopoulos, které nás odzbrojují svými hereckými výkony.

Zdálo by se, že dlouhé erotické scény jsou na místě. Teoreticky mají působit jako skutečná klíčová dírka, skutečná intimita a skutečná opravdovost. Žádný zvrhlý sex jako ve filmu Nymfomanka, žádný vyprázdněný sex jako ve filmu Jen 17, ale opravdovost. Vážně? Obávám se, že ve finále na sebe explicitní scény strhávají největší pozornost, přestože zbytek by si zasloužil mnohem větší prostor pro diskuzi.

Sex jako nástroj manipulace

Všechny tři filmy bezesporu sledují svým vyprávěním o sexu jiné záměry. Otázkou zůstává, do jaké míry se chtějí zaobírat sexualitou jako odrazem jednotlivců a vyvolat v nás samých otázky po našem chápáním a vnímáním sexuality, které si příliš často neklademe.

Respektuji a obdivuji filmy které burcují svými kontroverzními náměty a vycházejí z aktuálního stavu společnost. Nedokážu respektovat filmy, které manipulují diváky sexem a poutají pozornost šokem. Vytvářet filmy se společenskou výpovědní hodnotou je darem vybraných.

Jestli uvěříme zmíněným režisérům touhu upozornit nás na chápání sexu v dnešní společnosti – bravo – diskuzi bezesporu vyvolaly. Nesmíme ale zapomenout na fakt, že sex filmy prodává.

Zdroj obrázku: http://www.cine-vue.com/2013/05/cannes-film-festival-2013-jeune-et.html