…a byl jsem docela mile překvapen. Pro pořádek ale začněme hezky od začátku. Vše začalo po návštěvě fotbalového zápasu mezi Mladou Boleslaví a ostravským Baníkem, když jsem se vydal směrem k boleslavskému vlakovému nádraží. Už předem mi bylo celkem jasné, že setkání s baníkovci se nejspíše nevyhnu, protože pojedou na Prahu, stejně jako já.

Už zdálky jsem viděl soupravu, která jen zdánlivě připomínala spoj, kterým se vydávám v obvyklých případech. Místo dvou vagonů jich bylo rovných šest a poslední čtyři vypadaly, jako když byly sestaveny ještě za vlády otce Masaryka. Před nimi byla nastoupena policejní četa, která nervózně vyčkávala na příchod tolik obávaných rowdies. Jeden z policistů mě odkázal do prvního vagonu s tím, že v něm žádní baníkovci nepocestují a že zbylé vagony se v Praze odpojí a budou pokračovat směr Ostrava. Ale…

Nikdo zřejmě nepočítal s tím že, někteří fanoušci Baníku jsou z Prahy. A tím začíná můj příběh. Už když jsem nastoupil do vlaku, viděl jsem průvodčího, který se i přes veškerou snahu nedokázal vyhnout na první pohled jasně patrné nervozitě. Bylo mi ho až líto. V poklidu jsem se usadil na sedačku a koukal z okna na skandující dav. V koutku duše jsem si užíval pocit bezpečí, když v tu chvíli se otevřely dveře a lysohlavý dav pražských baníkovců se vydal vstříc „mému vagonu“. Kdybych řekl, že jsem neměl přinejmenším divný pocit, lhal bych. Fanoušci začali tolik vděčným pokřikem „Baník P*čo!“ a mé pozadí se v tu chvíli zcela zacelilo. Nevím proč, ale v hlavě mi začínaly nabíhat záběry z filmu „Proč?“.

Lehce posilnění fanoušci se poskládali vedle nás, normálních cestujících a během pokřiků se mnou polemizovali i o tom, jak je to z Boleslavi do Prahy daleko. Převážil názor, že asi 15 kilometrů, i když reálně je to o celých 50 více, nicméně přesvědčit se mi je nepodařilo. Baník prohrál, ale nálada tomu příliš neodpovídala. Pivo teklo proudem a skandování vůbec neutichalo. Nejvíce trpělo moje rameno, které tíhlo pod hlavou jednoho z usínajících fanoušků, a v koutku duše jsem si přál, aby po jeho probuzení nenastal syndrom nepříjemné opice, kterou by doprovázela otázka, „Komu fandíš?“. Problém nastal pouze, když se na některém z nádraží, kterým jsme projížděli, ukázal nějaký policista. V tu chvíli znělo chuligány oblíbené „A. C. A. B“, které doprovázela i pěkná snůška nejrůznějších nadávek a pokusy o vystoupení otevřeným okénkem.

Po příjezdu do Prahy už následovalo jen pár nadávek na Pražáky a opilecké potácení se směrem k výstupním dveřím. Nechci se baníkovců zastávat, i když spousta z nich možná ani neví, proč takovou záští k policistům vlastně trpí, ale k nám, ostatním, se špatně nechovali. A klidně ať fandí.