Čtete správně. Když jsem se doslechla, že je něco takového možné, nechtělo se mi tomu věřit. Jenomže po nějaké době jsem letmo zahlédla na internetu článek o tom samém. Nedalo mi to a naťukala jsem do vyhledávače: „Koupím použité kalhotky.“ Najednou jsem byla zahlcena množstvím stránek s inzeráty lačných fetišistů a slečen v hmotné nouzi. Dokonce jsem narazila i na dva e-shopy nabízející pouze použité prádlo. Při čtení podivných inzerátů jsem se neubránila smíchu a znechucení zároveň. Ale nedalo mi to a prozkoumala jsem trh. 

Ceny za kalhotky se velmi liší, zvlášť podle toho, jestli se posílají poštou (okolo 250 Kč za kus), nebo je kupující získá při osobním setkání (500–800 Kč). Dalším kritériem je délka nošení a způsob ušpinění. Nebudu zabíhat do detailů, nicméně všude platí přímá úměra. Měla jsem „štěstí“, v Praze bylo inzerátů dost, takže jsem si po požehnání od editorky a neskutečně tolerantního přítele vybrala seriózně znějící inzerát (pokud teda může inzerát s názvem Koupím použité kalhotky vůbec znít seriózně) a se zatajeným dechem jsem odpověděla. Za chvíli jsem dostala odpověď, nutno říci, že kladnou.

Nechtěla jsem být pro začátek moc troufalá, a tak jsem si řekla o 500 za dva dny nošené kalhotky. Předat jsme si je měli v centru, a to způsobem, který se mi moc nezamlouval. Pán požadoval, abych na schůzku přišla v nich, odskočila si na veřejné WC a v pytlíku mu je ihned donesla, aby byly maximálně čerstvé. Ačkoliv jsem poměrně odvážná a maximálně lehkovážná osoba, trochu jsem se toho zalekla. Z inzerátů jsem vyčetla, že je to „normální“, přesto jsem požádala přítele, aby šel se mnou a hlídal za rohem, kdyby mě chtěl pán na záchod doprovodit. Drahý souhlasil a já schůzku potvrdila.

Jelikož jsme byli domluveni na neděli, nesměla jsem si od pátku převlíkat spodní prádlo. Přiznám se, že už v sobotu mi to bylo poměrně dost nepříjemné, ale co naplat, musela jsem být prasátko až do nedělního odpoledne a doufat, že to neodskáču nějakou nepříjemnou infekcí. Když nastala hodina H, cloumala se mnou nervozita a trochu i strach. S přítelem jsme se přiblížili k místu určení, on se schoval za roh a já vyrazila vpřed. Můj nervózní pohled mě zřejmě prozradil, a tak si mě hned všimnul jakýsi pán v brýlích a mile se na mě usmál. Došlo mi, že to bude on. Nevypadal nikterak úchylně, prostě obyčejný, asi padesátiletý muž. Mohl to být podnikatel, mohl mít doma ženu a děti. Co měl však doma určitě, byly použité kalhotky od cizích slečen. A brzy si do sbírky přidá i moje. S touto myšlenkou jsem přistoupila blíž a představila jsem se. Pán Š. vypadal taky značně nervózně. Ukázal mi, kde je záchod, a předem se omlouval, jestli bude špinavý. Vyměnila jsem si kalhotky a vyšla ven. Pan Š. se usmál a pravil: „Tak co, jsou čisté?“

„Samozřejmě že ne, vždyť je mám na sobě od pátku!“ vykřikla jsem trochu polekaně. Až když se pan Š. začal smát, došlo mi, že mluvil o záchodech. Rudá až na zadku jsem mu předala to fuj, on mi dal 500 Kč a povídal něco o dlouhodobé spolupráci. Já jen rychle zablekotala „Na shledanou“ a pádila jsem za přítelem.

Nakonec to nebyl žádný horor. Vydělala jsem si 500 Kč, aniž bych pro to hnula prstem, a nikomu jsem tím neublížila. Přesto jsem z toho ale měla špatný pocit. Ty peníze mi připadaly svým způsobem špinavé, stejně jako ty kalhotky. A tak jsem je při nejbližší příležitosti vyprala. Pozvala jsem za ně přítele na večeři. Později jsem dostala od pana Š. další e-mail. Byl spokojen a rád by si moje kalhotky kupoval každý týden, ale tentokrát by mohly být nošené déle (a stály by tím pádem víc peněz). Odmítla jsem ho. Možná to pro někoho může být příjemná brigáda, ale rozhodně ne pro mě. Tohle je totiž doopravdy DIRTY dirty part-time job.