„Je to jednoduchá brigáda,“ říkali mi kamarádi, kteří už ve volební komisi zasedali, „celou dobu si tam můžeš číst a pak akorát sečteš ty hlasy. To je v pohodě.“ A tak jsem se rozhodl, že to zkusím. V přihlašovacím formuláři jsem kromě běžných osobních údajů vyplnil i okrsek, který bych preferoval. Vybrána mi byla moje bývalá mateřská škola, ve které naše ulice volí běžně, nemohlo to být tudíž pohodlnější. Na informativní schůzce na Úřadě městské části jsem pochopil, že ve volební komisi zasedají čtyři typy lidí: důchodci (ve značné převaze), matky na mateřské, podivně smart-casual oblečení pánové ve středních letech a my, studenti. Moje komise nebyla výjimkou.  Po úvodní řeči místostarosty, který nás varoval, že tyto volby budou extra náročné (což se taky potvrdilo), jsme složili čestný slib, že v zájmu demokracie neovlivníme výsledky voleb, a zvolili jsme si předsedu a místopředsedu komise.

Praha 5, ve které se nacházel i můj okrsek, volila jak na Městský úřad a Magistrát, tak i do Senátu. Volby jsme tedy měli troje najednou. Mírné znejistění se dostavilo, když nám poštou dorazily hlasovací lístky, kterými by díky jejich velikosti nepohrdly menší plachetnice. No, snad to mají dobře vymyšlené, říkal jsem si.

Volit? Nasrat.

V jednu hodinu máme sraz ve volební místnosti, abychom stihli připravit plenty, urny a další nezbytnosti k hladkému průběhu voleb. Každý člen komise dostává svůj seznam, kde bude odškrtávat příchozí voliče, a obálky, které jim bude vydávat. Úderem druhé se do místnosti začíná valit prvotní nával důchodců. Vše probíhá bez problémů, každý víme, co máme dělat, a v případě nejasností lidem vysvětlujeme způsob preferenčního výběru kandidátů. Jakožto nejmladšímu členovi komise mi je svěřena mobilní urna a bojový úkol donést ji staré paní na příslušnou adresu. Venku je hezky a já nepohrdám žádnou příležitostí protáhnout si nohy na čerstvém vzduchu. Večer už opadá zájem veřejnosti ovlivnit politické dění, a proto vytahuju časopis a zbytek pracovní doby strávím četbou. Před odchodem domů urny zapečetíme a připravíme na zítřek.

V sobotu vše probíhá obdobně. Průběžně si počítáme volební účast, která se pohybuje okolo 35%, snad nebudeme mít tolik práce. Šeredně se pleteme. Ve dvě hodiny odpoledne opouštějí místnost poslední voliči, my se zamykáme a začíná hlavní program – sčítání. Nejdříve vysypeme všechny obálky na stoly a začínáme třídit ty komunální od senátních. Přepočítáváme počty vydaných obálek a přijatých hlasovacích lístků a vyčleňujeme neplatné lístky (stále se najdou blbci, kteří například zaškrtnou dvě politické strany). Velmi nás pobaví prázdný hlasovací lístek s nápisem „nasrat“, kterým chtěl volič zřejmě sdělit, že se letos s žádným stranickým programem neztotožnil. Senát je hotový hned. Teď ten zbytek.

Day´n´night

Rozkládáme ty velké komunální plachty a začínáme počítat jednotlivé křížky. Je velmi snadné udělat chybu, které posléze také děláme, a proto je nutné všechno dvakrát až třikrát přepočítat a zkontrolovat. Abych to zkrátil, najednou je půlnoc a my pořád nejsme hotoví. Volám tedy domů, že přijdu později. Po další hodině strávené monotónním sčítáním se začínají ozývat babičky, že jsou unavené. Ve dvě ráno nám zapisovatelka sděluje, že čísla nesedí a že to musíme celé spočítat znovu. To už začínám být trochu nervózní i já, protože bych se taky rád dostal domů a vidina dalšího přepočítávání křížků mě absolutně neláká. Ve tři jsme tak otrávení, že už i samotná zapisovatelka rozhodne, že na to kašlem a že to na úřad odvezeme tak, jak to je. S předsedou naloží pytle plné lístků do auta a odvezou je na úřad. My jsme mezitím zamčení ve školce a hlídaní policisty, abychom nevynesli na veřejnost žádné údaje.

Přemýšlím, proč není systém voleb elektronický, protože by se tak předešlo chybám a přesně takovýmto situacím. Sčítání většinou provádí důchodci, kteří by dle mého názoru neměli se svými – jak to říct – pomalejšími reakcemi zastávat takto odpovědnou práci. Mohl by se zavést systém podobný internetovému bankovnictví.

Poslední v Praze

Po dvou hodinách, v pět ráno to je oficiální – jsme naprosto poslední sečtený okrsek v Praze. Rekord, slavíme. Babičkám není dobře, protože vynechaly pravidelné léky a mně po několika cigaretách (nekouřím) také není nejlíp. Jsme nasraní. Spočítám si, že moje hodinová mzda je 48,56 Kč, což je menší než mzda minimální. Je to vůbec zákonné? Nakonec ani nevíme, jestli byl náš okrsek do voleb zahrnut, protože už v jednu ráno zpravodajské servery hlásily 100% sečtených okrsků. Kašlem na to, jdeme domů.

S rozbřeskem ulehám do postele, doufajíc, že budu o 2700 Kč bohatší. No jo, poznal jsem cenu peněz. A to mě ještě čeká druhé kolo příští víkend. A jestli bych brigádu doporučil? Mám z ní opravdu smíšené pocity a doufám, že se jednalo o extrém, který je ojedinělý. A proto nebuďte srabi a zkuste si práci i ve státním sektoru – je to adventure, sám vím své!