Žijeme (a)sociálně! facebook.com/easymagazine →

“Ta důležitost, se kterou naši blogeři vystupují, je komická”

Šarmantní, energická, plná nadšení pro svou práci a hlavně upřímná. Olo Křížová je hybatelka tuzemského módního průmyslu a matka novorozených projektů Czech Fashion Council a Sci-Fi Safari, která má co říct. Jednou z mnoha jejích zásluh je i loňský Fashion Live! Bratislava. Projekt vznikl za tři týdny po zrušení oficiálního Bratislava Fashion Weekendu a byl financován převážně samotnými slovenskými designéry a jejich přáteli.

Když si povídám s kamarády, kteří českou módu sledují, ale jsou laici, často se mi svěřují, že na ně tuzemská módní scéna působí jako elitářské hobby. Čím to je?

To tak může působit a je to díky tomu, že eventy, které jsou věnované módě, jsou špatně pojaté. Z devadesáti procent jde o privátní akce, kdy si někdo chce udělat módní přehlídku, aniž by měla další význam. Nemají odborný a komerční přesah. Samozřejmě móda v Česku v téhle pozici rozhodně není. 

Kolekce navíc mnohdy vypadají jako přehlídka uměleckých artefaktů. Nevytváří bariéru mezi divákem a mladým designerem i to?

Škola je jediný prostor, kde si designer může vyzkoušet cokoliv, protože ještě není v konfrontaci s trhem. Jde o to ztvárnit nějakou ideu a je důležité to tak vnímat. O tom jsou i couture přehlídky. Neuvěřitelné róby od McQueena jsou nenositelné, ale něco ve vás vyvolají a o to jde. Lidé musí vnímat, co je přehlídka, co je couture, co je inspirační model a co je Prêt-à-porter.

Až na výjimky se o mladých, českých návrhářích nepíše. Je to neochota médií?

Hodně se to lepší. Ono se o nich nemluví, protože je tady hrozně málo módních redaktorů, kteří tomu rozumí, a ti, kteří tomu rozumí, nejsou v masových médiích. Na druhou stranu je tu nerovnováha v tom, že naše renomované časopisy jako například Elle nemají v určitý moment o čem psát a najednou jsou mladí designeři strašně vidět. V poslední době se redaktoři naučili chodit na klauzury UMPRUM, kde jsou unešení z jedné věci, která je výborná, ale oni ji pro veřejnost posadí do špatného kontextu. O studentech mluví jako o designerech a najednou je tak veřejnost začne vnímat, bohužel za sebou ještě zdaleka nemají takové zkušenosti, aby takto mohli být vnímáni.

Jak se může stát, že je kolem naší módní scény v médiích rozruch jen během velkých akcí, jako například Fashion Weekendu?

V zásadě je to všude stejně. S tím rozdílem, že zahraniční redakce si to rozdělí do celého roku a mají o čem psát. České redakce k tomu nepřistupují koncepčně a spousta zajímavých věcí propadne sítem. Navíc tu stále není harmonie, kdy se na podzim předvádí jaro/léto. FW je jednou do roka, což je špatně, ale jsme malý trh zaměřený na privátního zákazníka, takže chceme vidět to, co si můžeme hned koupit.

Denně mi na mail chodí newsletter Business of Fashion. Ve světě je takové spojení běžné, v Česku je to pomalu kacířská myšlenka. Proč?

Business tady opravdu nefunguje dobře. Není tady, a proto se tak staví. Každý měsíc pořádá Czech Fashion Council „Fashion Talk Room“  -  diskusní panel, kdy se otvírá dialog, aby se tu sféra businessu nastavila. Je to krůček po krůčku. Ambice tu jsou. Uvidíme.

Jsou vycházející studenti (designeři) o módě jako businessu dobře vzděláváni na školách?  

Hodně se to spravuje. Studenti mají různé semináře a od loňského roku spolupracují s katedrou MKPR Univerzity Karlovy. Problém je, že semináře jsou většinou od lidí, kteří mají zkušenost ze zahraničí, a to je bezesporu zajímavé, ale nefunkční. Přednášející přivezou model, který v Paříži nebo kdekoliv jinde funguje, ale u nás ne. Není to tu tak vystavěné. Designér nemusí být marketér, to vůbec, ale je důležité další propojení a tandem s někým, kdo tomu rozumí.

U nás ale není běžné ani propojení designerů a velkých firem?

Funguje málo. Ve světě je normální, že začínající designery firmy už v době jejich studia sledují a přijímají na stáže. Stává se, že vyšlý student nastoupí hned do práce. To je model například Jakuba Polanky, to se tady zatím nestane.

Jedním z velkých cílů Czech Fashion Councilu je designery a firmy propojovat. V CFC je i Veronika Ruppert, která mapuje například staré české výrobce a funkční továrny a textilní či oděvní dílny. Pokud přijde jednotlivý designer do firmy a nemá tam známé, k závažnější spolupráci na trhu nedojde. Vzniknou malé projekty. CFC je záštitný bod, který je garantem pro obě strany a může spolupráci vykomunikovat. Průmysl je tomu velmi nakloněný, ale nemá jak se k tomu dostat.

Mám pocit, že se naše zavedené značky a designeři bojí nové, mladé vlny návrhářů.

Je hloupost, aby se báli. Takový postoj je úplně sžíravý. Je samotné to stejně smete. Naopak, mladí lidé mohou etablovanému dlouhodobě působícímu designerovi hodně přinést. Dají jim nové impulzy a oni mu dají nějaké zkušenosti. A to tady taky není. Znám dobře nejstarší generaci designerů a s mnohými jsem mluvila o tom, aby si k sobě někoho nového vzali. Myslím, že tu je nějaký druh strachu, nevím však proč.

Projekt Shooting Fashion Stars, u jehož zrodu jste stála, se naopak snaží o mediální zviditelnění mladých a jejich přiblížení širší audienci. Proč byl letošní ročník bez vás? 

SFS je určený designerům vstupujícím na trh. Letos tento koncept bohužel nebyl dodržen. SFS jsem dělala deset let. Je to deset let práce, která má smysl a vyvíjí se. Postupně vznikala různá tření představ o tom co a jak. Z agentury jsem loni kvůli nejednotné vizi odešla a s partnerkou, se kterou jsem projekt budovala, jsem se rozešla. Právně nemám na projekt nárok. Rozhodla jsem se, že v konceptu tohoto projektu budu pokračovat pod novým názvem, s obnovenou dramaturgií a s osvědčeným a fungujícím produkčním týmem. Zůstává zkratka SFS, ale název je Sci-Fi Safari. Do SFS jsem hodně vložila a projekt potřebuje upgrade, takže ono je to vlastně všechno dobře. Doufám že se to povede a všichni se nadechneme čistého vzduchu.

Pohybujete se mezi Prahou a Milánem. Existuje něco dalšího, co byste po vzoru Milána chtěla implikovat i v Praze?

Pracovní morálku a profesionální jednání. My to máme v módě pořád postavené na nějakých osobních pocitech a kamarádství. Takhle se k sobě lidé například v energetice nechovají. To mě tady obtěžuje, proto se mi pracuje dobře v Miláně a kdekoliv jinde. Jsou tam emoce z tvorby, ale ne ve sféře komunikace.

Jak vnímáte fenomén módních blogerek a jejich vliv?

Pro mě je to taky fenomén. Nemůžu se tím moc zaobírat, nejdu do hloubky. Mám pár blogů, které sleduji a přijdou mi fajn, ale nemám na to čas. Dobrý bloger je o tom, že vás baví styl, který prezentuje a je mu vlastní. U nás je málo blogerů, o kterých by se dalo říct, že styl mají. Skoro všichni jsou stejní. Sklouzává to k tomu, že jsou poplatní a promují. Nemají vlastní názor. Pro mě je to spíš úsměvné. Ta důležitost, se kterou vystupují, je komická.

Co by se mělo stát, aby se tady vnímání vůči módě v tomhle smyslu změnilo? Aby to nebylo snobské napodobování západu?

Hravost, uvolněnost a hlavně vzdělání. Velmi to s tím souvisí. Nechci po nikom, aby studoval do hloubky kdejakou literaturu a historii módy, ale zajímat se víc o ty věci. Že se vám něco líbí, to nestačí. Není to generální, ale i to je rozdíl mezi naší rádoby profesionální scénou stylistů a zahraničím. Většina z nich jenom ráda chodí nakupovat. Trendy, se kterými by měli pracovat, by neměli slepě následovat, ale měli by je umět uchopit a začlenit do života. Dva roky jsem byla v týmu Fashion Weekendu a ani v té struktuře nebyly odborné věci, o které jsem se zasazovala, v libosti. Domnívali se, že to nebude nikoho zajímat, a přednější bylo kdo má kabelku Prada a jestli přijede Jimmy Choo. 

FOTOGRAFIE: Karel Losenický 

Fotogalerie: 
OLO foto: Karel Losenický
OLO foto: Karel Losenický
OLO foto: Karel Losenický
OLO foto: Karel Losenický

Komentáře

Žijeme (a)sociálně

Spolupracujeme

  • Majáles
  • Scio