Už od narození jsem nebyla nijak extra nadšená ze svého jména. Karolína je spojení tvrdého a drnčivého r s líným l, které se pomalu rozplývá a válí po jazyku. Je to jméno, které nejde nijak zvlášť zdrobnit, ani z něj nelze vytvořit obstojný patvar. Lidé mi buď říkají Karolíno, což mě přivádí k asociaci dětské fobie z tohoto oslovení, prostě a jednoduše jsem chtěla být Karolínkou, jenomže když mi tak někdo řekne teď, je to infantilní, a další asociace, která následuje je profláklá reklama: ,,Karolínka, Karolínka zatleskej a přijde za tebou…“ Takže zbývá poslední oslovení a to Kája. Ano je to smutné, protože moje jméno je tak trochu unisex. Z toho nejspíš plyne můj s ironií předstíraný feminismus a neupřímná nenávist k panence jménem Karolínka. Už jste si asi všimli, že ráda přeháním. Na tuto skutečnost již ukázal můj úvod, jelikož použití výrazu ,,od narození“ bylo dost přehnané, protože jako malému škvrněti mi na mém jménu vážně pramálo záleželo. Pravda ale je, že Karolína mě vystihuje! Jsem stejně nelibá jako drnčivé r a stejně lína jako l, které se rozplývá na jazyku se stejnou nasládlou příchutí jako moje milovaná horká čokoláda s marshmallows. Proč tohle píšu a proč vlastně vůbec píšu? No protože ráda vytvářím něco nového a vlastně ohraného. Spojovaní slov do neuvěřitelných paskvilů je denním chlebem malé, či velké ženy, och ano, nesmíme zapomenout na muže (zde se projevuje můj hraný feminismus). Psaní je stejně fascinující jako živá expozice Tate Modern Gallery v Londýně. Je to můj (Alenčin) svět za zrcadlem a taky únik od čtyř sourozenců, školy a sebe samé. Psaní nemá konec, ani začátek, takže nezáleží, jestli vás budu dál zahrnovat nepodstatnými žvásty o sobě samé, prostě a jednoduše spolknu vše, co mě ještě napadá a nechám si to na příště, protože psaní nemá konec, ani začátek… (můžete si o mě udělat další poznatek…ráda se cituju! :D)