Žijeme (a)sociálně! facebook.com/easymagazine →

Kvalitní filmové alternativnosti v dobách salámismu – Dva cizinci jedné národnosti aneb Chvění #4

Pořád, neustále a ustavičně se snažíte v dobách salámové (chcete-li masové) produkce hledat světlo plátna na konci tunelu? Snímky, po nichž skočí každý správný ČSFD fetišista, popřípadě protiproudař? Jsem tu já! Neohroženě až přímo vegetariánsky bojující proti filmové době salámismu, prodírám se mezi záporáky, komerčnostmi, vším, co znají všichni. Hledám filmy, co příliš nevyčnívají a vyčnívat by měly! A tady jeden je!

Koncem osmdesátých let se Hong Khaou, režisér kambodžského původu, stěhuje do Velké Británie, po studiích na univerzitě vychází začátkem roku 2014 jeho Chvění. Film s malým rozpočtem se představuje velkému publiku a ukazuje divákům svět za jazykovou bariérou, svět člověka, který se nikdy nesrostl s kulturou, do které přišel. Tenhle sofistikovaný a elegantní snímek vedle sebe staví Richarda (Ben Whishaw) a Junn (Cheng Pei-pei), dva rozdílné světy z jiné doby, které se mezi sebou snaží vytvořit si most.

Kai (Andrew Leung) je gay, leží s Richardem v posteli, chodí do práce, vrací se domů a párkrát za týden navštěvuje svoji matku Junn v domově důchodců. Tady je nucen svléknout ze sebe to, kým je, a snažit se alespoň trochu proniknout do bubliny samoty, kterou si okolo sebe Junn díky neznalosti angličtiny vytvořila. Nikdy jí nepřirostla k srdci kultura, do které se přistěhovala, oproti svému synovi se občanem Velké Británie stala jen na kusu papíru.

Stačí pár okamžiků a z jinak dvou naprostých cizinců se stávají lidé, které najednou spojuje smrt někoho, koho oba milují. Richard se k Junn snaží přiblížit, zkouší si ono: „Sdílená bolest je menší bolest." vzít k srdci. Ovšem ani najatá tlumočnice není schopná bariéru mezi ním a Junn překročit. Dělí je totiž mnohem víc než rozdílná abeceda.

Na rozdíl od názvu je děj precizní a jistý v tom, co dělá. Každá scéna má rytmus, který přesně dodržuje, nikdy nevypadne z tempa. Ať už jde o dlouhý záběr na mlčící postavu, nebo gradující dialog, v kontrastu s jinými filmy Chvění nenabízí rychle oslazené vyústění, aby měl divák hřejivý pocit dobrého konce. Pomalé záběry výborně vykreslují svět někoho, kdo se i přes to, že netrpí poruchou řeči, cítí němý. Film ukazuje svět, ve kterém scénář nechává za jazyk mluvit gesta a pohledy. Mnohdy nechává okolnosti situací, ve kterých se postavy nachází, aby promlouvaly za samotné protagonisty. Kromě toho, že jsou role Junn a Richarda skvěle zahrané, jsou také uvěřitelné a lidské, naprosto využívající prostor devadesáti minut k nastolení otázky: „Je to, kde žijeme, opravdu domov?"

Nejvíce se mi na Chvění líbí ty momenty, kdy nejsem schopná říct, jestli se jedná o vzpomínku, scénu odehrávající se v hlavě jedné z postav, nebo o další část příběhu. Skvěle to koresponduje se ztrátou, vnitřními i vnějšími bariérami – hlavními tématy filmu, na které má každá z postav svůj vlastní pohled. Zároveň se také ke každému momentu nabízí mnohdy více než jedna interpretace. Chvění si svoje místo v rubrice filmů, co stojí za to vidět, nevybojovalo výběrem interiérů ani dramatickým soundtrackem. Získal mu ho neotřelý a vlastně i aktuální námět rozdílů mezi kulturami, paradoxní vzdálenosti mezi dvěma Angličany a delikátně podaná homosexualita.

#1 1001 gramů

#2 Mami!

#3 Společnost mrtvých básníků

Fotogalerie: 

Komentáře

Žijeme (a)sociálně

Spolupracujeme

  • Majáles
  • Scio