Peter Weir se dlouho ukrýval za šedou oponou. Jeho režisérský um zůstal pohřben pod tíhou masové produkce, kde jeden dobrý film může lehce zapadnout. Díky filmovým databázím ale dostává nevtíravý snímek zasazený do pozdních 50` své zasloužené místo na výsluní.

Todd Anderson (Ethan Hawke) & Neil Perry (Robert Sean Leonard) jsou jen jedni z mnoha studentů elitní střední školy, továrny na vstupenky do amerického snu. Na rozdíl od snu leží film na pevných základech. Ty by se ovšem zhroutily nebýt lepidla ve formě skvělého výkonu Robina Williamse a scénáře, který udržuje kostru příběhu. Celým filmem prostupuje zdánlivě nedůležité slovní spojení Carpe diem, které se ale ukáže jako klíč všeho a ke všemu.

Bývalý absolvent Vermontovy akademie John Keating (Robin Williams) nastupuje na místo učitele literatury. Už při svém příchodu naruší dokonalý mechanismus stereotypu, když nadšeně a s úsměvem vybídne studenty k vytržení úvodu v učebnici, který nabádá ke správné interpretaci poesie.

Na opatrnost vůči slovům, myšlenkám a inovaci John odpovídá kouzelným Carpe diem a snahou o podnícení vlastního myšlení, které podrývá dogmata. Studenti, pokračující v Johnem založené společnosti básníků, začínají zpochybňovat soudržnost elitářské instituce. Jejich přestavěný žebříček hodnot se ale kromě jejich rodičů dotýká i známek a budoucnosti. Začíná být nejisté, co se stane s kariérou Johna Keatinga ve chvíli, kdy si Neil Perry vezme jeho Carpe diem k srdci až příliš. Akademie se musí začít vyrovnávat nejen se smrtí nadaného studenta, ale i se skutečností, že jakmile se jednou svobodné myšlení podnítí, je těžké ho zašlapat do země.

Parta kluků proti systému přes den rebeluje různobarevnými ponožkami, po večerech si s hrdinským pocitem podávají cigaretu. Podobné scény ve mně často vyvolávaly spíš dojem klišé, pocit, že takhle bouření vypadá, jsem neměla ani trochu. Po půlce jsem si už ale navykla na to, že pokud chce snímek něco sdělit, poví mi to a nestará se, jak to zní. A nakonec jsem byla i ráda, že to tak dělá!

Nenajdete totiž moc filmů, které by vám tak jednoduše a upřímně sdělovaly to, co chtějí, aniž byste neodešli ze sálu, popřípadě nevypnuli televizi. Můj palec nahoru si film zaslouží za plynulost dialogů, které gradují scénu za scénou, a také za to, že kamera ani kostýmy, na rozdíl od jiných filmů, nehrají důležitou roli. Všechen úspěch stojí na slovech. Snímek na nich dokázal vystavět složitý mechanismus, ve kterém do sebe všechno zapadá a to co má být řečeno, je řečeno ve správnou chvíli. Jediné, co mi na filmu někdy vadilo, byla předvídatelnost děje. Ve výsledku to ale působí, že děj není to hlavní, co z básníků dělá kvalitní snímek. Tu a tam divák sice vytuší, jaký bude cíl cesty, cesta k němu je ovšem mozaikou výborných výkonů, myšlenek a situací, které jsou mnohem důležitější. U titulků jsem si nahlas říkala, že se před šestadvaceti lety podařilo zfilmovat báseň. Každé zhlédnutí dá člověku něco nového, všimne si něčeho, co mu předtím uteklo. Tohle poeticky natočené vzbouření ve mně vyvolalo nutkání stoupnout si na lavici a prožívat všechno, co postavy přede mnou na obrazovce.

#1 1001 gramů

#2 Mami!

#4 Chvění